ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.1211.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 1211/2019-126
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně TRUCKPARK a. s. , se sídlem v Loukově u Mnichova Hradiště č. 55, identifikační číslo osoby 25447203, zastoupené doc. JUDr. Janem Kocinou, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Malá č. 43/6, proti žalované JUDr. Danuši Pollákové Staňkové , se sídlem v Pardubicích, Jindřišská č. 1441, identifikační číslo osoby 66202434, insolvenční správkyni LIMISTAV s. r. o. , se sídlem v Mladé Boleslavi, Šafaříkova č. 277/III, identifikační číslo osoby 26691540, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 40/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2018, č. j. 55 Co 390/2018-109, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Nejvyšší soud dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2018, č. j. 55 Co 390/2018-109, podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., když především neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Dovolatelka v dovolání uvádí: „Dovolatelka má za to, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť napadeným rozsudkem bylo odvolací řízení skončeno, a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která má být dle názoru dovolatelky řešena jinak“. Dovolatelka však patrně přehlédla, že takový předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení §237 o. s. ř. neobsahuje. Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, oproti očekávání dovolatelky míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. I kdyby dovolatelka uplatnila čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v ustanovení §237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl odchýlit, neuvedla.
Nedostatek vymezení přípustnosti dovolání nelze již odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 4. 2019
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu