ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.1319.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 1319/2019
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného D. B. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Masařská č. 323/6, proti povinné H. S. narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská č. 1383, za účasti vydražitele M. K. , narozeného dne 4 XY, bytem XY, o udělení příklepu, vedené u soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, pod sp. zn. 203 Ex 65029/11, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu Praze ze dne 12. prosince 2018, sp. zn. 20 Co 189/2016, takto:
Dovolání povinné se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. prosince 2018, sp. zn. 20 Co 189/2016, potvrdil usnesení soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány ze dne 25. listopadu 2015, č. j. 103 Ex 65029/11-193 (jemuž dnem 31. března 2016 zanikl výkon exekutorského úřadu, do uvolněného exekutorského úřadu byl jmenován soudní exekutor JUDr. Lukáš Jícha), kterým byl vydražiteli M. K., narozenému dne XY, bytem v XY, udělen příklep na vydraženou nemovitou věc. Uvedl, že soudní exekutor sice porušil zákon, když udělil příklep na vydraženou nemovitou věc až po zahájení insolvenčního řízení na majetek povinné, avšak vzhledem k tomu, že insolvenční návrh byl v době rozhodování odvolacího soudu zamítnut pro vady, bylo porušení zákona zhojeno, a zahájení insolvenčního řízení tak v době rozhodování odvolacího soudu udělení příklepu nebránilo. Ohledně námitky povinné, že v době příklepu byly dány předpoklady pro úplné zastavení exekuce z důvodu hmotněprávní nepodloženosti exekutorského zápisu (který je v dané věci exekučním titulem), exekuční soud připomněl, že o uvedené námitce povinné již soudy pravomocně rozhodly. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že při nařízení dražby a při jejím provedení nedošlo k porušení zákona, které by odůvodňovalo změnu napadeného usnesení o příklepu.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, ve kterém namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dle názoru dovolatelky byl napadeným usnesením odvolacího soudu potvrzen nezákonný postup soudního exekutora, který provedl dražbu nemovité věci a rozhodl o udělení příklepu v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2013, sp. zn. 20 Cdo 3794/2012, neboť v době konání dražby již bylo zahájeno insolvenční řízení právní předchůdkyně povinné. Jestliže odvolací soud v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2014, sp. zn. 26 Cdo 3544/2014 (jehož závěry neodpovídají výše uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2013, sp. zn. 20 Cdo 3794/2012), pak je tento odkaz nepřiléhající, protože v něm insolvenční řízení povinného trvalo 23 dní, oproti tomu v této věci běželo insolvenční řízené právní předchůdkyně povinné 2,5 měsíce, tudíž se insolvenční řízení nedalo označit jako umělé vytvoření formální překážky k provedení exekuce. Dovolatelka dále namítala, že soudní exekutor provedl zajištění jejího majetku v nepřiměřené výši. Dovolatelka sice do exekučního řízení vstoupila jako právní nástupkyně původní povinné, vzhledem k uplatněné výhradě soupisu však odpovídá toliko do výše ceny nabytého dědictví, a nikoli do celkové výše v exekuci vymáhané pohledávky. Zajistil-li soudní exekutor majetek dovolatelky ve větším rozsahu, porušil tím povinnost zajistit majetek k provedení exekuce nejvýše v rozsahu bezpečně postačujícím k uhrazení vymáhané pohledávky. Nadto jsou dle názoru dovolatelky nepřezkoumatelné závěry odvolacího soudu, že ve věci nejsou dány předpoklady pro úplné zastavení exekuce z důvodu hmotněprávní nepodloženosti exekutorského zápisu, a ani z důvodu, že by pohledávka byla zcela uhrazena, protože odvolací soud si na základě jím provedeného dokazování učinil subjektivní názor. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ“) je účinkem spojeným se zahájením insolvenčního řízení, že výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést.
Podle ustanovení §336k odst. 1 o. s. ř. odvolací soud usnesení o příklepu změní tak, že se příklep neuděluje, jestliže v řízení došlo k takovým vadám, že se odvolatel nemohl zúčastnit dražby, nebo jestliže byl příklep udělen proto, že při nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby došlo k porušení zákona.
Jde-li o otázku procesního práva, která je podle tvrzení dovolatelky dovolacím soudem rozhodována rozdílně, Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. června 2013, sp. zn. 20 Cdo 3794/2012, uvedl, že byl-li příklep udělen po zahájení insolvenčního řízení, jedná se o porušení zákona při provedení dražby, protože exekuční soud je po dobu trvání insolvenčního řízení povinen zdržet se všech úkonů, jimiž má být exekuce bezprostředně realizována, přičemž udělení příklepu je úkonem, při kterém soud provádí exekuci. Dále v usnesení ze dne 4. května 2015, sp. zn. 26 Cdo 3544/2014 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 27. července 2015, sp. zn. IV. ÚS 2266/15, odmítnuta), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že přistoupil-li soudní exekutor k dražbě nemovitých věcí povinného i přes krátce před konáním dražebního jednání zahájené insolvenční řízení, postupoval v rozporu s ustanovením §109 odst. 1 písm. c) IZ, ale vzhledem k tomu, že následně (ještě před tím, než odvolací soud stačil ve věci rozhodnout) byl insolvenční návrh insolvenčním soudem odmítnut pro vady, bylo v tomto případě možné v exekučním řízení pokračovat. Oproti tvrzení dovolatelky naposledy shora citovaným rozhodnutím nedošlo k odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jde-li o otázku povinnosti exekučního soudu zdržet se po dobu trvání insolvenčního řízení všech úkonů, jimiž má být exekuce bezprostředně realizována, ale došlo jím toliko k vyřešení dalšího postupu v exekučním řízení, jestliže účinky předpokládané ustanovením §109 odst. 1 písm. c) IZ byly v průběhu odvolacího řízení zhojeny.
Dovolací soud má za to, že v projednávané věci se jedná o skutkově totožnou věc, protože soudní exekutor sice udělil příklep na vydražené nemovité věci až po zahájení insolvenčního řízení, následným zamítnutí insolvenčního návrhu pro vady však došlo ke zhojení účinků předpokládaných v §109 odst. 1 písm. c) IZ, a v exekučním řízení proto bylo možné pokračovat. Na tomto závěru ničeho nemění ani dovolatelkou namítaná celková délka insolvenčního řízení, protože významné je především to, že podaný insolvenční návrh byl následně odmítnut pro vady a účinností tohoto rozhodnutí současně zanikly i účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Dovolací soud rovněž neshledal důvod pro to, aby daná právní otázka byla posouzena jinak.
Dovolací soud dále dospěl k závěru, že odvolací soud se řádně vypořádal i s dalšími námitkami povinné, které tak směřují proti dokazování provedenému odvolacím soudem, a jako takové nemohou být způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2016, sp. zn. 23 Cdo 5153/2015). Jde-li o námitku dovolatelky, že soudní exekutor zajistil její majetek v nepřiměřeném rozsahu, jedná se o nepřípustné uplatnění nové skutečnosti, ke které nelze v dovolacím řízení přihlížet (srov. ustanovení §241a odst. 6 o. s. ř., a k tomu dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2017, sp. zn. 20 Cdo 1775/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2017, sp. zn. 20 Cdo 2750/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2017, sp. zn. 20 Cdo 3000/2017), a nemůže tak založit přípustnost dovolání.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud respektoval závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. §237 o. s. ř.), a že dovolací soud navzdory tvrzením dovolatelky neshledal ani porušení jejích ústavně zaručených práv, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. ex. řádu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 5. 2019
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu