ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.1545.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 1545/2019-153
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné A. V. , narozené XY, bytem XY, proti povinnému M. S. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Altem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo náměstí 512/16, pro 416 263,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 8 EXE 1276/2018, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2018, č. j. 26 Co 340/2018-74, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 8. 10. 2018, č. j. 8 EXE 1276/2018-54, jímž Okresní soud v Kutné Hoře zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, vedené na základě pověření Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 10. 5. 2018, č. j. 8 EXE 1276/2018-15. V projednávané věci je vymáhán nárok ze smlouvy o úvěru ze dne 18. 12. 2015, následně stvrzené notářským zápisem, sepsaným JUDr. Bohumilou Račokovou, notářkou v Kladně, ze dne 18. 12. 2015, sp. zn. NZ 1002/2015 a N 1045/2015. Soud uzavřel, že úvěrová smlouva byla sjednána platně v režimu §2395 a násl. o. z., a vzal za prokázané, že povinný ji uzavřel v postavení podnikatele, jímž je již od roku 1997 (pro posouzení charakteru úvěrové smlouvy soud nepovažoval za rozhodné, že po určitá období měl povinný přerušovanou živnost). Soud nezohlednil k důkazu předkládanou korespondenci z prosince 2015 s tím, že pro posouzení věci není relevantní, neboť jde o korespondenci jiných subjektů, a proto nemůže být důkazem o projevené vůli účastníků smlouvy. Ani případný důkaz o tom, že by oprávněná podmiňovala úvěr tím, že si povinný evidenčně obnoví živnost, není důkazem způsobilým zpochybnit závěr, že vůlí stran bylo uzavřít smlouvu jako podnikatelský úvěr.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že dosud nebyla judikaturou vyřešena otázka výkladu ustanovení §419 zákona č. 89/2012 Sb. Podstatou řízení bylo posouzení, zda jde o úvěr podnikatelský či spotřebitelský. Dovolatel prosazuje názor, že pokud prostředky z úvěru, byť formálně označeného jako podnikatelský, neslouží k pokrytí potřeb podnikatelské činnosti, jedná dlužník jako spotřebitel. Podle něj se soud nezabýval jeho důkazními návrhy, takže bylo prokázáno pouze tolik, že část úvěru byla hrazena k rukám Exekutorského úřadu Přerov (k úhradě závazku nepocházejícího z podnikatelské činnosti povinného). Není přitom rozhodující, zda povinný je podnikatelem (dovolatel teprve před uzavřením smlouvy obnovil své živnostenské oprávnění a stal se podnikatelem), ale to, zda uzavřená smlouva spadá do rámce jeho podnikatelské činnosti. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.
Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že poskytla několik důkazů k tomu, jakým způsobem byl úvěr sjednán. Pokud povinný načerpal úvěr jako v tomto případě na rozvoj podnikatelské činnosti a pak by jej následně použil pro soukromé účely, dopouští se podvodu. Poskytovatel úvěru nemá zákonnou možnost a ani povinnost provést kontrolu, jak byl úvěr fakticky využit. Sjednáním podnikatelského úvěru a následným oznámením úvěrovaného, že prostředky využil (v rozporu se smlouvou) pro soukromé účely, by úvěrovaný poskytovatele úvěru poškodil.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelem předestřená problematika byla opakovaně judikaturou Nejvyššího soudu řešena. Nejvyšší soud tak např. již v rozsudku ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1519/2012, poukázal na to, že směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, v níž má příslušná národní úprava na ochranu spotřebitele původ a k níž je proto třeba při výkladu vnitrostátního práva přihlížet, definuje spotřebitele v článku 2 jako fyzickou osobu, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely, které nespadají do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání, a že Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) v rozsudku ze dne 5. 12. 2013 ve věci C-508/12, Walter Vapenik proti Josefu Thurnerovi, výslovně zdůraznil, že jednotlivé právní nástroje týkající se spotřebitelských vztahů uznávají potřebu chránit slabší smluvní stranu, pokud smlouva byla uzavřena mezi osobou, která nejedná v rámci profesionální nebo podnikatelské činnosti, a osobou, která jedná v rámci takové činnosti. Na základě toho pak SDEU uzavřel, že nelze použití těchto ustanovení rozšiřovat na osoby, vůči nimž tato ochrana není odůvodněná. Též podle stanoviska generálního advokáta ze dne 14. 6. 2001 ve spojených věcech C-541/99 a C-542/99, Idealservice, ochrana spotřebitele jakožto výjimka ze zásady smluvní svobody musí být úzce interpretována (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5942/2017).
Dlouhodobě ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu vymezuje spotřebitele jako osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, tedy která jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby, neboli nečiní tak opakovaně a za úplatu. Pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu je v postavení spotřebitele, je rozhodující především účel jednání takové osoby, potažmo povaha a účel smlouvy (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 7/2014, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1835/2012, ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 864/2008; k vymezení spotřebitele a spotřebitelské smlouvy ve smyslu ustanovení nového občanského zákoníku viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2666/2017). Spotřebitelská ochrana je neodůvodněná v situaci, kdy daná osoba uzavře smlouvu za účelem své (byť až do budoucna plánované) profesionální nebo podnikatelské činnosti. Pojem spotřebitel má objektivní povahu, a proto je nezávislý na znalostech a informacích, které má dotyčná osoba k dispozici (k tomu srov. rozsudek SDEU ze dne 3. 10. 2019 ve věci C-208/18, J. Petruchová versus FIBO Group Holdings Limited).
Dovolatel v projednávané věci zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, že jeho závazek vznikl z podnikatelského úvěru. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Povinný uvedený předpoklad opomíjí, neboť právní závěr odvolacího soudu, že smlouva o úvěru není spotřebitelskou smlouvou, zpochybňuje výhradně skutkovými námitkami (rozšiřuje skutkový základ, z něhož vycházel odvolací soud, o tvrzení, jak byly peněžní prostředky ve skutečnosti použity, příp. co ho vedlo k obnovení živnosti, a současně soudu vytýká, že k některým podstatným skutečnostem nepřihlédl). Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že nejednal jako podnikatel a nechtěl úvěr pro obnovovanou podnikatelskou činnost (byť ve smlouvě výslovně stojí, že jde o úvěr podnikatelský s nespecifikovaným účelem). Vzhledem k tomu, že podstatou úvahy o správnosti právního posouzení věci je prověření, zda zjištěný skutkový stav dovoloval učinit příslušný právní závěr, je evidentní, že dovolatelem užitá argumentace nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.). Argumentuje-li totiž nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci, musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci. Zpochybnění právního posouzení věci, budovaného na odlišném skutkovém terénu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, však není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud je však skutkovým zjištěním, ke kterému soudy dospěly na základě provedeného dokazování, vázán.
Dovolatel rovněž vytýká, že se soudy nezabývaly jeho důkazními návrhy. Ze spisového materiálu i ze samotného odůvodnění napadeného rozhodnutí se však podává opak. Odvolací soud dostatečně osvětlil, proč k některým důkazům nepřihlížel. Samotné hodnocení důkazů pak nelze se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů, zakotvené v §132 o. s. ř., úspěšně napadnout. Mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy dovolací soud neshledal žádný extrémní rozpor. Hodnocení důkazů nevykazuje žádné znaky libovůle.
Protože dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a dovolatelem přednesená argumentace není způsobilá zpochybnit jeho správnost, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. e.ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 11. 2019
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu