ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.2686.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 2686/2019-143
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného města Žďár nad Sázavou , se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Žižkova 227/1, identifikační číslo osoby 00295841, proti povinné K. T. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Kateřinou Skálovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Bezručova 1580/7, pro výkon práce odstraněním změny stavby, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 16 EXE 963/2018, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 25. 4. 2019, č. j. 54 Co 85/2019-82, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání povinné potvrdil usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 13. 2. 2019, č. j. 16 EXE 963/2018-73, kterým byl zamítnut návrh povinné na zastavení exekuce ze dne 23. 10. 2018. Odvolací soud uvedl, že podle ustálené rozhodovací praxe obecných soudů, prezentované také v judikatuře Nejvyššího soudu ČR, exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, taktéž není oprávněn zkoumat správnost procesního postupu orgánu v řízení, jež vydání exekučního titulu předcházelo. Odvolací soud si je vědom i toho, že Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, dovodil, že podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je v zájmu ochrany spravedlnosti povinností exekučního soudu podrobit v rámci provádění exekuce či výkonu rozhodnutí přezkumu fakticky jakýkoliv exekuční titul, a v případě zjištění, že by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu, je povinností exekučního soudu exekuci zastavit. V žádném případě pak nelze odepírat možnost výkonu rozhodnutí s odkazem na splnění obecně stanovených podmínek jako je zahájení řízení o správní žalobě směřující proti správnímu rozhodnutí, které dokonce není ani exekučním titulem. Odvolací soud má za prokázané, že v posuzované věci je prováděna exekuce k vymožení povinnosti, která byla uložena povinné rozhodnutím Městského úřadu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 10. 11. 2015, č. j. Sú/162/10– So-15-Rozh., konkrétně povinnosti provést odstranění změny stavby, a to přístavbu, nástavbu a stavební úpravy rekreační chaty č. ev. XY v XY nacházející se na pozemcích e. č. XY a XY v katastrálním území XY. Povinná se navíc žalobou projednávanou ve správním soudnictví nedomáhá zrušení rozhodnutí, podle kterého je exekuce prováděna (tedy exekučního titulu), nýbrž rozhodnutí jiného (rozhodnutí správního orgánu vydaného v řízení, ve kterém byl zamítnut návrh povinné na povolení změny stavby, a to v rozsahu, ve kterém bylo exekučním titulem povinné dříve uloženo část stavby odstranit). O této žalobě dosud nebylo nijak rozhodnuto a dosud nebylo rozhodnuto ani o případném odkladu vykonatelnosti napadeného správního rozhodnutí. Na základě výše uvedeného odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na posouzení otázky procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, případně je v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu. Podle dovolatelky se rozhodnutí odvolacího soudu zakládá na nesprávném právním posouzení v otázce zásadní úvahy, zda vůbec a kdy může exekuční soud přistoupit k hodnocení exekučního titulu, který vykazuje evidentní vady a jehož realizace by vedla ke zjevné nespravedlnosti. K tomuto odkazuje na závěry Ústavního soudu ČR obsažené v nálezu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18 a další. Dále uvádí, že realizace nařízení exekuce provedením prací v rozsahu uvedeném v jeho nařízení znamená nejen porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ale příčí se i ústavně právnímu principu ukládání povinností, jak jsou definována v ustanovení §4 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 tohoto článku. Stejně tak tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo i k porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1, případně odstavce 4 téhož článku. Argumentace odvolacího soudu je výsledkem přepjatého formalismu. Podle dovolatelky exekuované nařízení k odstranění změn stavby je v rozporu s aktuálním právním stavem stavby, protože nařizuje odstranění schodiště do podkroví (2.NP), které je řádně povoleno pravomocným povolením z roku 2006. Dovolatelka dále uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení odvolacím soudem, spočívající v tom, že odvolací soud nerespektoval závěry rozhodování dovolacího soudu, který dovodil nutnost prejudicielního zkoumání exekučního titulu. Také připomíná, že Nejvyšší soud ČR v jiné souvislosti (totiž při posouzení přípustnosti dovolání) opakovaně, dokonce s odvoláním na rozhodovací praxi Ústavního soudu, judikoval, že v případech, kdy řešení právní otázky je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu, pak zajištění jednotnosti rozhodování soudů může i v konkrétní věci mít judikatorní přesah. Stejně tak se dovolává obecně přijatelné zásady formulované Ústavním soudem uvedené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 436/05, [129/2008 USn.]: „Při výkladu právních úkonů je nepsaným pravidlem právním též předpoklad, podle něhož žádný normotvůrce nezamýšlí dát jím tvořenému aktu absurdní nebo nerozumné důsledky (srov. nález sp. zn. I.ÚS 331/98 ze dne 12. června 2000 (N 86/18 SbNU 233). Soud by se měl proto při výkladu smlouvy vyhnout zejména takovému výkladu, který je pochybný, zejména s ohledem na absurdní či problematické důsledky, k nimž vede.“ Na základě výše uvedeného dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněný ve svém vyjádření sděluje, že vzhledem k existenci pravomocného, vykonatelného a tedy i závazného rozhodnutí č. j. SÚ/162/10/So-15-Rozh ze dne 10. 11. 2015, nelze souhlasit se zastavením exekučního řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud již dříve vyslovil závěr, že exekuční řízení je ovládáno zásadou, podle níž exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost ani zákonnost exekučního titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož exekuce se navrhuje, je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 , uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002 , uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003 , uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV a nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15). Nejvyšší soud si je vědom judikatury Ústavního soudu, která dovodila, že ve výjimečných případech, kdy výkonem rozhodnutí dochází k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti, se lze i v exekučním řízení zabývat zásadními vadami exekučního titulu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16 a ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 201920, sp. zn. Cdo 1556/2019), je však přesvědčen, že nyní řešená věc mezi tyto výjimečné případy nepatří. Nejvyšší soud tedy souhlasí se závěry odvolacího soudu, jelikož povinná se v dané věci fakticky dovolává soudní ochrany ústavně zaručeného vlastnického práva k nemovitému majetku cestou zastavení exekuce, jejímž cílem má být odstranění těch částí stavby nemovité věci, ohledně kterých již bylo stavebním úřadem rozhodnuto, že mají být odstraněny. V souvislosti s tím povinná namítá, že exekuované nařízení k odstranění změn stavby je v rozporu s aktuálním právním stavem stavby, protože nařizuje odstranění schodiště do podkroví (2.NP), které je řádně povoleno pravomocným povolením z roku 2006. Tyto námitky představují nové skutečnosti, které dovolatelka neuplatnila v návrhu na zastavení exekuce (viz č. l. 28) ani v řízení před odvolacím soudem (viz odvolání č. l. 74). Ustanovení §241a odst. 6 o. s. ř. však dovolateli zapovídá možnost uplatnit nové argumentační skutečnosti nebo důkazy. Výjimkou je pouze situace, kdy dovolatel bez své viny a následkem procesního pochybení na straně soudu neměl možnost v dovolání nově vznesené argumenty nastolit ještě před vydáním dovoláním napadeného rozhodnutí. Za takových okolností je totiž třeba shledat porušení práva účastníka na spravedlivý proces, které je způsobilé obstát jako samostatný dovolací důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4038/2017). Jelikož v předmětné věci o žádnou ze zmíněných výjimek nejde, k nově uplatněným skutečnostem (viz výše) v dovolacím řízení nelze přihlédnout.
Povinná dále namítá rozpor se závěry Nejvyššího soudu, který ve své judikatuře dovodil nutnost prejudicielního zkoumání exekučního titulu, odkazuje však na usnesení, které nedopadají na daný případ, jelikož v dovolatelkou zmiňované judikatuře jde o specifickou problematiku spotřebitele a úvěrových smluv. Nad rámec výše uvedeného je zřejmé, že dovolatelka k tomuto chybně označila judikaturu jako „usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 981/2018“, když z citovaných závěrů Nejvyššího soudu obsažených v dovolání však jednoznačně vyplývá, že má na mysli jinou judikaturu, a sice týkající se rozhodčích doložek v úvěrových smlouvách a s tím spojenou ochranu spotřebitele. Pokud dále dovolatelka argumentuje zásadou formulovanou v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 10. července 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05, tento nález taktéž nedopadá na daný případ, jelikož ve zmiňovaném nálezu se Ústavní soud zabýval výkladem smluv, nikoliv rozhodnutím vydaným ve správním řízení a exekučním vymáháním povinností z něj vyplývajících.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že pokud dovolatelka v dovolání uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na posouzení otázky procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, tento požadavek, aby dovolací soud posoudil vyřešenou právní otázku „jinak“ , není řádným vymezením přípustnosti dovolání. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka se nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou, jím již v minulosti vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně („jinak“) od odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. 22 Cdo 4604/2018, nebo ze dne 17. října 2018, sp. zn. 33 Cdo 1960/2018). Tento požadavek tak není způsobilý založit přípustnost dovolání.
Pokud dovolatelka konečně uvádí, že „Nejvyšší soud ČR v jiné souvislosti (totiž při posouzení přípustnosti dovolání) opakovaně, dokonce s odvoláním na rozhodovací praxi Ústavního soudu, judikoval, že v případech, kdy řešení právní otázky je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu, pak zajištění jednotnosti rozhodování soudů, může i v konkrétní věci mít judikatorní přesah“, odkazuje tak na judikaturu vztahující se k posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. účinného do 31. 12. 2012. Od 1. 1. 2013 přípustnost dovolání již není budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí. Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je tvrzení dovolatelky (viz výše) právně bezvýznamné.
Protože dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a dovolatelkou přednesená argumentace není způsobilá zpochybnit jeho správnost, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 12. 2019
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu