ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.3232.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 3232/2019-285
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné QI investiční společnosti, a. s. , se sídlem v Praze 1, Rybná č. 682/14, identifikační číslo osoby 27911497, zastoupené JUDr. Erikem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova č. 1568/23, proti povinné O. T. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Michalem Pacovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady č. 433/10, pro 20 000 160 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 39 EXE 1579/2013, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 26. února 2019, č. j. 18 Co 424/2017-251, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 26. února 2019, č. j. 18 Co 424/2017-251, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 pověřil dne 22. listopadu 2013, č. j. 39 EXE 1579/2013-15, soudního exekutora JUDr. Ivana Erbena, Exekutorský úřad Praha 8 (dále též jen „soudní exekutor“), vedením exekuce na majetek povinné podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti ze dne 11. září 2013, sp. zn. NZ 438/2013, sepsaného Mgr. Radimem Neubauerem, notářem se sídlem v Praze 1, Platnéřská č. 6 (dále též jen „exekuční titul“), k vymožení pohledávky původního oprávněného R. B., narozeného dne XY, bytem XY (dále též jen „původní oprávněný“), ve výši 20 000 160 Kč.
Soudní exekutor usnesením ze dne 20. června 2017, č. j. 021 EX 6503/13-95, vyhověl návrhu původního oprávněného, aby na jeho místo vstoupila QI investiční společnost, a. s., se sídlem v Praze 1, Rybná č. 682/14, identifikační číslo osoby 27911497 (dále též jen „oprávněná“), neboť původní oprávněný prokázal převod práva úředně ověřenou smlouvou o postoupení pohledávky a nabyvatelka práva se vstupem do řízení souhlasila.
Povinná podáním ze dne 12. srpna 2017 navrhla zastavení exekuce a odklad exekuce. Svůj návrh odůvodnila tím, že exekuční titul nesplňuje náležitosti stanovené v ustanovení §71b zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „notářský řád“, neboť nedefinuje skutečnosti týkající se vzniku pohledávky ze závazkového právního vztahu mezi oprávněnou a povinnou, dále neobsahuje podmínky, na jejichž splnění je vymáhané plnění vázáno a notářský zápis trpí i formálními vadami, neboť při jeho sepisování nebylo zohledněno, že povinná neovládá český jazyk.
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 13. října 2017, č. j. 39 EXE 1579/2013-30, návrh povinné na zastavení a odklad exekuce zamítl, neboť dospěl k závěru, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti obsahuje veškeré náležitosti stanovené v ustanovení §71b notářského řádu. Vyplývá z něj, že právním důvodem, zakládajícím nárok oprávněné, je smlouva o převodu akcií, která byla uzavřena dne 11. září 2013 mezi původním oprávněným a povinnou. Povinná nijak nedoložila svá tvrzení, že oprávněná nemá hmotněprávní nárok na vymáhané plnění z důvodu nesplnění povinnosti ze smlouvy o převodu akcií, přičemž obsahem notářského zápisu není žádná podmínka ani vzájemné povinnosti oprávněné, na jejichž splnění je poskytnutí předmětu plnění vázáno. Námitku povinné, že neovládá český jazyk, soud vyhodnotil jako účelovou, neboť z notářského zápisu i z exekučního spisu vyplývá, že povinná v českém jazyce opakovaně právně jednala.
K odvolání povinné Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. února 2018, č. j. 18 Co 424/2017-147, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že exekuci zastavil (první výrok) a oprávněné uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi na náhradě nákladů exekuce částku ve výši 7 865 Kč (druhý výrok), povinné na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 64 057,40 Kč (třetí výrok) a dále rozhodl, že účastníci řízení a soudní exekutor nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že notářský zápis splňuje zákonné náležitosti k tomu, aby byl exekučním titulem. Ohledně nové námitky povinné, že oprávněná není aktivně věcně legitimována k vymáhání pohledávky, odvolací soud uvedl, že soudní exekutor sice usnesením ze dne 20. června 2017, č. j. 021 EX 6503/13-95, připustil, aby do řízení na místo původního oprávněného vstoupila současná oprávněná jako nabyvatelka pohledávky, o niž v exekuci jde, avšak v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2016, sp. zn. 21 Cdo 4973/2015, se soudní exekutor nezabýval hmotněprávním aspektem účinného převodu práva, vymáhaného v exekuci, tudíž ve vztahu k této otázce není rozhodnutím soudního exekutora založena překážka věci rozsouzené. Na základě této úvahy odvolací soud dovodil, že oprávněná vstoupila do exekučního řízení po nařízení exekuce na základě absolutně neplatné smlouvy o postoupení pohledávky, neboť přes zákaz postoupení pohledávky bez souhlasu dlužnice (zde povinné) formulovaný stranami ve smlouvě o převodu akcií, na základě ustanovení §525 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 - dále též jen „obč. zák.“, absentoval souhlas dlužnice s postoupením pohledávky, a na oprávněnou proto nepřešlo právo na vymáhání pohledávky, o niž v exekuci jde. Podle názoru odvolacího soudu není rozpor s ustanovením §525 odst. 2 obč. zák. způsobilý zvrátit ani souhlas povinné, který byl dán původním oprávněným jako zmocněncem povinné na základě generální plné moci, neboť povinná s postoupením pohledávky nesouhlasila a rozpor v zájmech zastoupeného a zástupce má za následek neplatnost plné moci. Jelikož oprávněná není věřitelkou pohledávky, není aktivně legitimována k vedení exekuce, a exekuci je tak třeba zastavit pro nepřípustnost podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád - dále též jen „o. s. ř.“, aniž by bylo třeba zkoumat, zda zmocnění původního oprávněného v době udělení souhlasu s postoupením pohledávky trvalo.
Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. října 2018, č. j. 20 Cdo 3298/2018-205, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že uvedená generální plná moc byla absolutně neplatná z důvodu rozporu v zájmech povinné (jako zastoupené) a původního oprávněného (jako zástupce), který dovodil toliko z toho, že potřebný konsensus smluvních stran nemůže vzniknout faktickým jednáním jediné osoby, tak danou věc jednak posoudil podle jiné než účinné právní úpravy (podle zákona č. 40/1964, občanský zákoník, účinného do 31. prosince 2013, namísto podle zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník), a jednak se tím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť se s ohledem ke všem okolnostem případu nezabýval zjištěním, zda rozpor v zájmech zástupce a zastoupené reálně existoval v době, kdy došlo k postoupení pohledávky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. 32 Cdo 679/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 2439/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2007, sp. zn. 21 Cdo 1574/2006). Nejvyšší soud vysvětlil, že v novém rozhodnutí bude nezbytné vyřešit otázku, zda oprávněná je v exekučním řízení aktivně věcně legitimována, k čemuž bude nutné posoudit, zda došlo k platnému postoupení pohledávky z původního oprávněného na oprávněnou a to v závislosti na tom, zda a z jakého důvodu existoval rozpor v zájmech povinné a původního oprávněného při udělení souhlasu s postoupením pohledávky s ohledem na platnost a rozsah plné moci a další okolnosti daného případu.
Po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu oprávněná podáním ze dne 19. února 2019 (č. l. 227) navrhla vstup nového oprávněného – R. B. (který byl rovněž původním oprávněným) do řízení na místo oprávněné podle §107a o. s. ř., a to na základě přiložené dohody o zrušení postoupení pohledávek datované ke dni 6. března 2018 uzavřené mezi oprávněnou a R. B.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 26. února 2019, č. j. 18 Co 424/2017-251, znovu rozhodl o odvolání oprávněné tak, že exekuci zastavil (první výrok), uložil oprávněné povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi na náhradě nákladů exekuce částku ve výši 7 865 Kč (druhý výrok), povinné na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 96 249,45 Kč (třetí výrok), rozhodl, že účastníci řízení a soudní exekutor nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok) a zamítl návrh na vstup nového (resp. původního) oprávněného R. B. do řízení na místo nynější oprávněné (pátý výrok).
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud k pátému výroku uvedl, že v daném případě lze procesní nástupnictví podle §107a o. s. ř. obecně připustit, neboť oprávněná navrhla vstup nového účastníka do řízení dříve, než odvolací soud o věci rozhodl, a zároveň právní skutečnost, z níž je dovozován přechod práva k pohledávce (uzavření dohody o zrušení postoupení pohledávky) nastala po rozhodnutí soudu prvního stupně. Dodal však, že jelikož lze zrušit pouze platně uzavřenou smlouvu o postoupení pohledávky, závisí závěr o platnosti či neplatnosti dohody o zrušení postoupení pohledávky na vyřešení otázky platnosti samotné smlouvy o postoupení pohledávky, která je předmětem posouzení v tomto odvolacím řízení. Za této procesní situace podle odvolacího soudu „nelze jednoznačně uzavřít, že oprávněná prokázala, že po rozhodnutí soudu prvního stupně nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod práva oprávněné, o něž v řízení jde (§107a odst. 1, 2 o. s. ř.), a tedy ani dospět k závěru, že jsou splněny formální podmínky §107a o. s. ř. pro připuštění změny účastenství na straně oprávněné“ a dále odvolací soud uvedl, že „ani za hypotetického předpokladu, že formální podmínky pro připuštění změny účastenství na straně oprávněné podle §107a o. s. ř. byly splněny, shledává odvolací soud zvláštní důvody pro zamítnutí návrhu na připuštění změny účastenství podle §107a o. s. ř. na základě §2 o. s. ř. z důvodu, že navržená změna účasti v exekuci tak, že do řízení na místě oprávněné vstoupí původní oprávněný, je zneužitím procesních práv oprávněné v neprospěch povinné“. Odvolací soud zhodnotil hospodářský význam postoupení pohledávky pro postupníka i postupitele a uzavřel, že oprávněná neosvědčila, že dohoda o zrušení postoupení pohledávky má reálný hospodářský význam, tedy že nepředstavuje pouze simulovaný právní úkon za účelem zkrácení práv případně ve sporu úspěšné povinné.
První výrok svého usnesení potom odvolací soud (jsa vázán shora uvedeným závazným právním názorem dovolacího soudu) odůvodnil tím, že jelikož původní oprávněný jako zástupce povinné jednal ve vlastní věci, je podle §437 odst. 2 o. z. dána vyvratitelná právní domněnka existence rozporu v zájmech zástupce a zastoupeného. Odvolací soud uvedl, že oprávněná netvrdila žádnou konkrétní skutečnost, jejíž posouzení by vedlo k závěru, že rozpor v zájmech původního oprávněného jako postupitele pohledávky za povinnou při udělení souhlasu s postoupením pohledávky vyplývající z ustanovení §437 odst. 2 nebyl reálný. Odvolací soud vyhodnotil všechna tvrzení oprávněné jako zcela nekonkrétní, a proto z hlediska posouzení reálnosti rozporu zájmu původního oprávněného a povinné při udělení souhlasu s postoupením pohledávky nevýznamná. Z textu generální plné moci nelze dovodit ani implicitní srozumění povinné jako zastoupené s tím, že zástupce za ní udělí souhlas s postoupením pohledávky ze smlouvy o převodu akcií. Generální plná moc byla vystavena přibližně tři roky po vzniku předmětné pohledávky a ze zjištění insolvenčního soudu (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2018, č. j. MSPH 60 INS 16560/2017-A-73) vyplývá, že účelem udělení generální plné moci povinnou původnímu oprávněnému byla realizace smluveného postupu, který však neobsahuje ani záměr postoupení této pohledávky původním oprávněným. Souhlas s postoupením pohledávky udělený původnímu oprávněnému původním oprávněným jakožto zástupcem povinné (na základě uvedené generální plné moci) je datován ke dni 27. května 2017, tedy v době, kdy již povinnou tvrzené ztrátě důvěry mezi ní a původním oprávněným nasvědčuje i zmocnění advokátky Mgr. Anety Stiborové ze dne 11. prosince 2016 k zastupování povinné v této exekuční věci.
Odvolací soud proto uzavřel, že dovozený rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného podle ustanovení §437 odst. 1 o. z. má za následek relativní neplatnost souhlasu s postoupením pohledávky, přičemž povinná tuto neplatnost podáním ze dne 29. ledna 2018 (č. l. 122) uplatnila. Postoupení pohledávky i přes zákaz postoupení formulovaný stranami ve smlouvě o převodu akcií potom podle §525 odst. 2 obč. zák. způsobuje neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 1. června 2017, a tedy na nynější oprávněnou nepřešlo právo vymáhat pohledávku. Odvolací soud z tohoto důvodu změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že exekuce se zastavuje.
I proti tomuto (druhému) rozhodnutí odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, ve kterém formuluje 5 otázek, na jejichž vyřešení podle dovolatelky napadené rozhodnutí závisí. Tyto otázky zní:
a) zda při rozhodování o vstupu do řízení nového oprávněného v exekučním řízení je na místě zjišťování a dokazování platnosti právního jednání, s nímž je spojen převod exekvovaného práva,
b) zda je osoba podávající návrh na vstup nového oprávněného do exekučního řízení povinna současně osvědčit hospodářský význam převodu exekvovaného práva, resp. zda neosvědčení tohoto významu navrhovatelem představuje bez dalšího důvod pro zamítnutí návrhu na vstup do řízení,
c) zda neplatnost narovnáním měněného závazku bez dalšího vede k neplatnosti dohody o narovnání,
d) zda může pouhý popis dílčích skutečností odůvodňujících závěr o neosvědčení reálného hospodářského významu smlouvy bez dalšího vést k závěru, že návrh na vstup nového účastníka do řízení představuje zneužití procesních práv účastníka,
e) zda lze rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného v případě, kdy zástupce smluvně zastupuje zastoupeného ve vlastní záležitosti, dovozovat pouze z obecného východiska, že věřitel a dlužník mají protichůdné zájmy a východiska, tj. bez zjištění skutečných zájmů zástupce a zastoupeného a jejich střetu.
Při řešení otázek vymezených pod písm. a) – d) se podle názoru dovolatelky odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, kterou dovolatelka dále specifikuje a otázka vymezená pod písm. e) podle dovolatelky dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Proti pátému výroku napadeného rozhodnutí je potom dovolání přípustné i podle ustanovení §238a o. s. ř. Oprávněná tyto otázky dále rozvádí a navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu v pátém výroku tak, že se připouští vstup R. B. do řízení na místo oprávněné a dále aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil co do prvního až čtvrtého výroku a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, popřípadě aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu a věc vrátil odvolacímu soud k dalšímu řízení.
Povinná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s odůvodněním napadeného usnesení odvolacího soudu a uvedla, že při udělení souhlasu s postoupením pohledávky existoval rozpor v zájmech povinné a původního oprávněného, neboť původní oprávněný jednal jako zmocněnec povinné a zároveň jako věřitel; původní oprávněný porušil smluvní povinnost vyplývající ze smlouvy o převodu akcií; původní oprávněný postoupením pohledávky řešil své záležitosti, kdy zajišťoval svůj závazek vůči oprávněné na úkor povinné, která z tohoto jednání neměla žádný prospěch, naopak jí vznikly pouze závazky bez jakéhokoliv protiplnění; původní oprávněný již před udělením souhlasu jednal v rozporu se zájmy povinné, kdy jejím jménem řešil své závazky vůči oprávněné. Návrh na vstup původního oprávněného na místo dosavadní oprávněné považuje povinná za zneužití procesních práv v neprospěch povinné, neboť uvedená dohoda o zrušení postoupení pohledávky je simulovaným právním úkonem, jehož cílem bylo zkrácení práv povinné. Dále povinná uvedla, že vymáhaná pohledávka je promlčena. Povinná z těchto důvodů navrhla, aby dovolání oprávněné bylo zamítnuto jako bezdůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a zjistil, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. Jelikož proti pátému výroku napadeného rozhodnutí je dovolání přípustné bez dalšího podle ustanovení §238a o. s. ř., přezkoumal Nejvyšší soud napadené usnesení v rozsahu jeho pátého výroku ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je v tomto rozsahu důvodné.
Podle ustanovení §2 o. s. ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno.
Podle ustanovení §107a odst. 1 o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107. Podle ustanovení §107a odst. 2 o. s. ř. soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje; právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány.
Podle ustanovení §256 odst. 1 o. s. ř. proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze nařídit a provést výkon rozhodnutí, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo právo z rozhodnutí. Přechod povinnosti nebo práva lze prokázat jen listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá z právního předpisu.
Podle ustanovení §36 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze vést exekuci, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo přešlo či bylo převedeno právo z exekučního titulu (odst. 3). Přechod povinnosti nebo přechod či převod práva lze prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem pokud nevyplývá přímo z právního předpisu (odst. 4). Prokáže-li se, že po zahájení exekučního řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva oprávněného, o něž v exekučním řízení jde, do řízení namísto dosavadního oprávněného vstupuje jeho právní nástupce. Ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního oprávněného, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení (odst. 5).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v názoru, že předmětem řízení o návrhu ve smyslu §107a o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), jež mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí. Nejvyšší soud již rovněž vysvětlil, že právní skutečností, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení (§107a odst. 1 o. s. ř.), je i smlouva o postoupení pohledávky. Při zkoumání předpokladů pro vydání rozhodnutí o procesním nástupnictví ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř. proto také není na místě zkoumat platnost postupní smlouvy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2004). Rovněž odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky, případně dohodu o zrušení smlouvy o postoupení pohledávky je nutno považovat za skutečnost, se kterou právní předpisy spojují přechod práva účastníka řízení, neboť v důsledku této skutečnosti pohledávka přechází zpět z postupníka na postupitele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo 1322/2008, nebo ze dne 17. prosince 2008, sp. zn. 32 Cdo 4519/2008).
Na druhé straně však rovněž podle ustálené judikatury dovolacího soudu může soud ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle §107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení §2 o. s. ř. Takový postup je na místě např. tehdy, jestliže podle toho, co v řízení vyšlo najevo, lze s jistotou prohlásit, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí dle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k takovému kroku nepostačuje. Nejistota o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení soudně vymáhané pohledávky, k tak zásadnímu odepření procesní ochrany vést nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2012, jakož i např. nález Ústavního soudu ze dne 9. února 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11).
V nyní řešené věci odvolací soud ohledně návrhu na vstup nového oprávněného R. B. (který je zároveň původním oprávněným) na základě dohody o zrušení postoupení pohledávek datované ke dni dne 6. března 2018 uzavřené mezi stranami smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 1. června 2017, tj. původním oprávněným R. B. a nynější oprávněnou QI investiční společnost a. s., uvedl, že v daném případě lze procesní nástupnictví podle §107a o. s. ř. obecně připustit, avšak na základě ustanovení §2 o. s. ř. shledal zvláštní důvody pro zamítnutí návrhu na připuštění změny účastenství, neboť dospěl k závěru, že navržená změna účasti v exekuci je zneužitím procesních práv oprávněné v neprospěch povinné. K danému závěru odvolací soud dospěl po zhodnocení hospodářského významu postoupení pohledávky, přičemž uvedl, že vzal v úvahu: 1) že jako nový oprávněný má do řízení vstoupit původní oprávněný na základě dohody o zrušení postoupení pohledávky, které bylo důvodem pro připuštění předchozí změny v osobě oprávněného; 2) dohoda o zrušení postoupení pohledávky datovaná ke dni 6. března 2018 byla odvolacímu soudu tvrzena a předložena až v den jednání, tj. 20. února 2019, v němž bylo možné očekávat vyhlášení rozhodnutí; 3) z dosavadního průběhu řízení nevyplývá zcela jednoznačně, že oprávněná bude v řízení úspěšná, a současně stranám již vznikly náklady na všechny fáze řízení celkem ve výši přibližně 180 000 Kč včetně nákladů exekuce; 4) strany v ustanovení článku 2.3 dohody o zrušení postoupení pohledávky učinily trvání účinků dohody závislým mimo jiné na rozhodnutí o tomto návrhu povinné na zastavení exekuce, tj. na rozhodnutí procesní povahy, tedy může dojít i k tomu, že stav, s nímž je podle dohody spojen zánik pohledávky (pravomocné zamítnutí návrhu povinné na zastavení exekuce, resp. zjištění pohledávky v insolvenčním řízení ve prospěch postupníka), dozná posléze změny v důsledku uplatnění mimořádného opravného prostředku; 5) teoreticky není vyloučen ani vznik situace zamítnutí návrhu povinné na zastavení exekuce vedené na místě oprávněného stávající oprávněnou s důsledkem spočívajícím v zániku účinků dohody (a „vrácení“ pohledávky oprávněné) a ve znovunastolení otázky platnosti postoupení pohledávky smlouvou ze dne 1. června 2017; 6) dohoda neobsahuje ujednání o řešení právních účinků, které se projeví v právní sféře smluvních stran (např. dopady na právní vztahy vyplývající ze smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávce mezi původním oprávněným jako zástavcem a oprávněnou jako zástavním věřitelem; 7) původní oprávněný, který by měl do řízení znovu vstoupit, podle obsahu spisu neprojevil zájem o zhodnocení důkazní situace dosavadní oprávněné a jejích vyhlídek na úspěch ve věci.
Odvolací soud na základě shora uvedených skutečností bez dalšího uzavřel, že „oprávněná neosvědčila (tj. odvolacímu soudu se nejeví jako pravděpodobné, odpovídající běžné zkušenosti), že dohoda o zrušení pohledávek datovaná ke dni 6. března 2018, má reálný hospodářský význam, tedy že nepředstavuje pouze simulovaný úkon za účelem zkrácení práv případně ve sporu úspěšné povinné“.
Odvolací soud se tedy v nyní řešené věci správně zabýval možností zneužití procesních práv oprávněné v neprospěch povinné, avšak jeho závěr v tomto ohledu není přesvědčivý, neboť z odůvodnění napadeného usnesení není patrné, v čem konkrétně odvolací soud spatřuje nebezpečí zneužití procesních práv. Odvolací soud sice vyjmenoval sedm skutečností, které vzal v úvahu při hodnocení hospodářského významu postoupení pohledávky pro postupníka a postupitele, avšak nijak neodůvodnil (resp. neuvedl samotnou úvahu), jak na základě těchto skutečností dospěl k závěru, že dohoda o zrušení postoupení pohledávky představuje zneužití procesních práv. K takovému závěru nelze dospět pouze na základě dovozené neexistence hospodářského významu, ale je třeba rovněž zhodnotit zejména to, jakým způsobem by přijetí nové změny účastenství na straně oprávněného vedlo ke zhoršení postavení povinné. Má-li být účelem zneužití procesních práv, aby se pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči případně neúspěšné oprávněné nedobytnou, (což však odvolací soud pouze naznačil v bodě 3 vyjmenovaných skutečností, jež vzal v úvahu při posuzování existence hospodářského významu postoupení pohledávky - „z dosavadního průběhu řízení nevyplývá zcela jednoznačně, že oprávněná bude v řízení úspěšná, a současně stranám již vznikly náklady na všechny fáze řízení celkem ve výši přibližně 180 000 Kč včetně nákladů exekuce“), potom je tento závěr v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle níž prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k takovému kroku nepostačuje (srov. např. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2012). Jelikož je zamítnutí návrhu na připuštění změny účastenství podle §107a o. s. ř. prostřednictvím ustanovení §2 o. s. ř. možné pouze ve výjimečných případech, je tím spíše třeba takový postup řádně odůvodnit.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné a tedy (zatím) i nesprávné. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný, v novém rozhodnutí je třeba se znovu zabývat otázkou možnosti uplatnění ustanovení §2 o. s. ř. v tomto konkrétním případě, a to zejména s ohledem na případné zhoršení postavení povinné. Dovodí-li odvolací soud i poté splnění podmínek pro aplikaci ustanovení §2 o. s. ř. a odůvodní-li tento svůj závěr, návrh na připuštění změny účastenství podle §107a o. s. ř. zamítne. V opačném případě vstup nového oprávněného na místo nynější oprávněné připustí.
Nejvyšší soud se vzhledem k výše uvedenému více nezabýval otázkami formulovanými dovolatelkou pod písm. a) – d) ani dalšími námitkami vztahujícími se rovněž k pátému výroku napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním oprávněné v části směřující proti prvnímu výroku (o zastavení exekuce) napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatelka vymezila v tomto rozsahu přípustnost dovolání tak, že podle jejího názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a sice „zda lze rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného v případě, kdy zástupce smluvně zastupuje zastoupeného ve vlastní záležitosti, dovozovat bez dalšího z obecného východiska, že věřitel a dlužník mají protichůdné zájmy a východiska, tj. bez zjištění skutečných zájmů zástupce a zastoupeného a jejich střetu“ [uvedená v dovolání pod písm. e)]. Podle dovolatelky odvolací soud ani ve svém druhém (nyní dovoláním napadeném) rozhodnutí opět nezkoumal reálné zájmy R. B. jako zástupce a povinné jako zastoupené v době, kdy došlo k postoupení pohledávky. Odvolací soud se tedy měl opět odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž při posuzování rozporu mezi zájmy zástupce a zastoupeného je třeba vždy vycházet z povahy konkrétního právního úkonu, jakož i ze všech okolností případu tak, aby bylo možno náležitě zabezpečit ochranu zájmů zastoupeného (konkrétně dovolatelka uvádí rozsudek ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. 32 Cdo 679/2009, usnesení ze dne 26. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 2439/2007, a usnesení ze dne 27. listopadu 2007, sp. zn. 21 Cdo 1574/2006). Zároveň se podle dovolatelky odvolací soud v této otázce neřídil pro něj závazným názorem dovolacího soudu vyjádřeným v usnesení ze dne 23. října 2018, č. j. 20 Cdo 3298/2018-205, když setrval na svém formalistickém přístupu ke zjištění rozporu zájmů a nezabýval se tvrzeními a důkazními návrhy oprávněné. Dovolatelka setrvává ve svém názoru, že rozpor zájmů v daném případě neexistoval.
Nejvyšší soud k tomu uvádí, že napadené rozhodnutí na řešení dovolatelkou formulované otázky nezávisí, neboť odvolací soud oproti tvrzení dovolatelky nedovodil rozpor v zájmech původního oprávněného a povinné bez dalšího z obecného východiska, že věřitel a dlužník mají protichůdné zájmy. Odvolací soud vycházel z ustanovení §437 odst. 2 o. z., když uvedl, že jelikož původní oprávněný jednal ve vlastní věci, má se za to, že je tu rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného. Jde přitom o vyvratitelnou právní domněnku, kterou se oprávněné podle odvolacího soudu vyvrátit nepodařilo. Tento svůj závěr odvolací soud dostatečně vysvětlil (viz výše). Dovolatelka se proto mýlí, tvrdí-li, že odvolací soud rozhodl v rozporu se závazným právním názorem dovolacího soudu, jakož i s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Dovolání v rozsahu, kterým je napaden první výrok napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, proto není přípustné.
Přestože dovolání v rozsahu, v němž byl napaden první výrok (a druhý až čtvrtý výrok, které jsou na něm závislé) usnesení odvolacího soudu, nebylo úspěšné, neboť Nejvyšší soud jej neshledal přípustným, je třeba i tyto výroky zrušit. Zrušil-li totiž Nejvyšší soud výrok o procesním nástupnictví a vrátil v tomto rozsahu věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení, nelze do doby rozhodnutí o tomto návrhu rozhodnout o věci samé.
Odvolací soud dále rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.), nebude-li o náhradě nákladů rozhodováno ve zvláštním režimu (§87 a násl. exekučního řádu).
Dovolatelka v dovolání dále navrhla odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadaného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že lze akceptovat takový postup, kdy o návrhu na odklad vykonatelnosti Nejvyšší soud rozhodne spolu s dovoláním, aniž by se zabýval důvody, pro které je jeho vydání navrhováno, to však za předpokladu, že se tak stane ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na odložení výkonu rozhodnutí. Stejně tak nelze nic namítat proti tomu, kdy Nejvyšší soud ve stejné lhůtě projedná dovolání meritorně. Vzhledem k tomu, že dovolací soud o dovolání oprávněné rozhodl neprodleně (tedy v Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě), nezabýval se návrhem oprávněné na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, protože z důvodu zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí pozbývá dovoláním napadené rozhodnutí veškerých vlastností existujícího rozhodnutí, včetně právní moci a vykonatelnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 10. 2019
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu