ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.679.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 679/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně GE Money Multiservis, a. s., se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1a, PSČ 140 28, identifikační číslo 49 24 11 50, zastoupené JUDr. Vladislavem Cilínkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská 36, proti žalovanému J. N. , zastoupenému JUDr. Janem Stančíkem, advokátem, se sídlem v Mikulůvce 141, PSČ 756 24, o zaplacení částky 76.215,- Kč s příslušenstvím, vedené Okresním soudem ve Vsetíně - pobočkou ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 12 C 129/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. srpna 2008, č. j. 15 Co 281/2008-153, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. srpna 2008, č. j. 15 Co 281/2008-153, se v měnícím výroku ve věci samé co do částky 9.797,- Kč zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá .
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 18. dubna 2008, č. j. 12 C 129/2005-124 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 75.165,- Kč s příslušenstvím a částky 35.758,- Kč (výrok I.). Dále rozhodl o zastavení řízení co do částky 1.050,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.).
Soud prvního stupně z provedených důkazů zjistil, že mezi účastníky byla dne 26. června 1999 uzavřena smlouva o úvěru, v řízení však nebylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému finanční prostředky podle smlouvy skutečně poskytla. Žalovaný neobdržel peníze ani zboží, na jehož nákup byly peníze určeny.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 67.530,- Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 58.783,- Kč za dobu od 3. února 2004 do 6. března 2007 a z částky 57.733,- Kč za dobu od 7. března 2007 do zaplacení a částku 9.797,- Kč /první výrok a)/, potvrdil rozsudek v rozsahu, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 25.961,- Kč a části příslušenství /první výrok b)/ a dále rozhodl o zrušení rozsudku v části výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 17.432,- Kč s částí příslušenství, a o zrušení nákladových výroků III. a IV. (druhý výrok).
Odvolací soud o části nároku dospěl k odlišným skutkovým i právním závěrům než soud prvního stupně. Žalovaný při uzavření smlouvy o úvěru výslovně požádal, aby žalobkyně převedla finanční prostředky na účet obchodního zástupce F. Ž., který za žalobkyni smlouvu uzavřel. Žalovaný podpisem smlouvy současně potvrdil převzetí zboží, na jehož nákup byl úvěr poskytnut. Žalobkyně poukázala obchodnímu zástupci částku 61.594,- Kč, což bylo prokazováno avízem provedených plateb žalobkyně a výpovědí F. Ž. v trestní věci vedené Okresním soudem ve Vsetíně pod sp. zn. 2 T 255/2002. Žídek potvrdil, že se se žalovaným dohodl, že si vyplacené peníze ponechá a žalobkyni bude splácet úvěr za žalovaného, což určitou dobu činil. S výpovědí Žídka koresponduje i tvrzení žalovaného, že se se Ž. dohodl na „stornu“ smlouvy. Žalobkyně podle uzavřené smlouvy o úvěru plnila. Pokud obchodní zástupce ve spolupráci se žalovaným uvedli žalobkyni v omyl, v jehož důsledku plnila, pak platnost či neplatnost právního úkonu je třeba posoudit podle ustanovení §49a občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). V takovém případě, uzavřel odvolací soud, by šlo pouze o relativní neplatnost podle ustanovení §40a obč. zák., podle kterého se neplatnosti nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Skutečnost, že obchodní zástupce byl následně odsouzen pro trestný čin podvodu, kterého se měl dopustit vůči žalobkyni, je pro uvedený závěr nepodstatná.
Odvolací soud tak shledal důvodným nárok žalobkyně na zaplacení částky 67.530,- Kč a dále na zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně, určený podle §369 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) pro rok 1999 a na zaplacení částky 9.797,- Kč. Ve zbývajícím rozsahu zamítnutého nároku na požadovaný úrok z prodlení odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a v části nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 17.432,- Kč s příslušenstvím jej zrušil pro nepřezkoumatelnost a v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu měnícího prvního výroku a) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a §241 odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a současně vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel namítá, že při právním posouzení nesprávně vyložil ustanovení §39, §49a a §22 odst. 2 obč. zák. Při uzavírání smlouvy o úvěru byla pohnutka jednající osoby F. Ž. podvodná, tato vůle nebyla myšlena vážně. Smlouva o úvěru byla proto ze strany žalobkyně uzavřena absolutně neplatně. Neplatnost smlouvy shledává dovolatel rovněž v tom, že smlouvu uzavřel zástupce žalobkyně v rozporu s ustanovením §22 odst. 2 obč. zák. Zájem Žídka na dodatečném finančním prospěchu z uzavření smlouvy byl v rozporu se zájmem žalobkyně na poskytnutí konkrétního zboží zákazníkům a nikoli peněžních prostředků.
Dále dovolatel nesouhlasí s částí skutkových závěrů odvolacího soudu, které nemají oporu v provedeném dokazování. V řízení nebylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému plnění předpokládané smlouvou o úvěru. Nelze to dovodit z tvrzení žalovaného, ani z trestního rozsudku ve věci F. Ž. Bez závěru dokazování, který by potvrdil, že peněžní prostředky byly převedeny žalobkyní dříve, než mělo dojít k předání hotovosti žalovanému, nelze dospět k poznatku, že to byla právě žalobkyně, kdo žalovanému peněžní prostředky poskytl. Odvolací soud dále měl nesprávně za prokázanou skutečnost, že potvrzením převzetí věcného plnění ze strany žalovaného byla žalobkyně uvedena v omyl, v důsledku čehož následně soud dovodil relativní neplatnost smlouvy o úvěru.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. Žalobkyně i žalovaný měli vůli smlouvu uzavřít. Žalovaný úvěr splácel, svým jednáním dluh uznal. Relativní neplatnosti pro omyl by se mohla dovolávat pouze žalobkyně jako podvedený účastník smlouvy. Obchodní zástupci jednají při uzavírání smlouvy vždy ve svůj finanční prospěch, neboť ve většině případů jsou zároveň prodejci zboží, na které žalobkyně poskytuje finanční prostředky. Uzavřením smlouvy o úvěru obchodní zástupce snáze prodá své zboží a získává tak finanční prospěch. Jednání obchodního zástupce proto nebylo v rozporu s ustanovením §22 odst. 2 obč. zák. Provedeným dokazováním bylo dále zjištěno, že žalobkyně finanční prostředky vyplatila. Není na žalobkyni, aby prokazovala, zda a kdy došlo k předání zboží.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, není však důvodné.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1 a §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je i nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Přezkoumatelným, tj. srozumitelným a řádně odůvodněným, je rozhodnutí, jež v souladu s požadavky §157 odst. 2 o. s. ř. obsahuje stručný a jasný výklad o tom, které skutečnosti měl soud za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, proč neprovedl další navrhované důkazy a z jakého důvodu neučinil žádná zjištění z některých provedených důkazů. Nezbytným požadavkem řádného odůvodnění rozhodnutí je soudem přijatý závěr o skutkovém stavu věci a na něj navazující právní posouzení věci. Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v §157 odst. 2 [nyní v §157 odst. 2 až 4] o. s. ř. a ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným, může představovat, a zpravidla také představuje, porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu uvedeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 304/98).
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že věcným výrokem I a) změnil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalované zaplatit dluh na jistině 57.733,- Kč s 10% úrokem z prodlení z původní dlužné jistiny ve výši 58.783,- Kč za dobu od 3. února 2004 do 6. března 2007 a z jistiny ve výši 57.733,- Kč za dobu od 7. března 2007 do zaplacení a částku 9.797,- Kč představující kapitalizované úroky z prodlení k 2. únoru 2004. Z odůvodnění rozhodnutí však není zřejmé a přezkoumatelné, jaký nárok má představovat rozdíl mezi částkou 67.530,- Kč (uloženou žalované zaplatit) a zmíněnou dlužnou jistinou ve výši 57.733,- Kč. Z jakých skutečností odvolací soud dospěl k závěru o důvodnosti této části nároku (představující částku 9.797,- Kč) se z odůvodnění rozhodnutí nepodává.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek v rozsahu měnícího věcného výroku co do částky 9.797,- Kč podle §243b odst. 2 o. s. ř. zrušil pro vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve zbývajícím napadeném rozsahu dovolací soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů jde, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Podle ustanovení §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Ustanovení §49a obč. zák. pak určuje, že právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.
Podle ustanovení §40a věty první a druhé obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu mj. podle ustanovení §49a považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil.
V posouzení otázky, zda smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl, nebo aby tím využil jeho omylu, je neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. (pro nedostatek vážné vůle) nebo podle ustanovení §39 obč. zák. (pro rozpor se zákonem či pro jeho obcházení), sjednotil Nejvyšší soud právní praxi již svým rozsudkem ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněným pod číslem 36/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 36/2008“). V R 36/2008 Nejvyšší soud uzavřel, že takové jednání nečiní smlouvu absolutně neplatnou podle §37 odst. 1 obč. zák. nebo podle §39 obč. zák. jen proto, že jednající jím spáchal trestný čin (nebo že obecně šlo o jednání podvodné). Tamtéž dovodil, že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení §49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§40a obč. zák.).
K závěrům obsaženým v R 36/2008 se dále (a to právě ve vazbě na trestněprávní rovinu věci) výslovně přihlásil i Ústavní soud v usnesení ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. I. ÚS 384/2005 (jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu), v němž mimo jiné uzavřel (výslovně na R 36/2008 odkazuje), že „naplnění trestněprávní skutkové podstaty má v soukromoprávní rovině vliv právě jen na možnou existenci omylu ve smyslu §49a obč. zák.“, a Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 26. srpna 2009, sp. zn. 31 Cdo 135/2007 uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 30/2010. V tomto rozhodnutí uvedl, že pro podvodné jednání je charakteristické, že klamavým předstíráním určité vůle jednající úmyslně zastírá svoji skutečnou vůli, spočívající v tom, aby se na úkor druhého účastníka smlouvy nebo třetí osoby nezákonně (protiprávně) obohatil. Obojí, tedy jak jednostranná simulace určité vůle, tak i skutečná vůle jednajícího, současně musí (podle představ jednajícího) zůstat při uzavření smlouvy před druhým účastníkem smlouvy skryty, neboť jinak (v případě vyzrazení sledovaného záměru druhému účastníkovi smlouvy) nemůže být účel smlouvy (nezákonné /protiprávní/ obohacení na úkor druhého účastníka nebo třetí osoby) zpravidla dosažen. Skutečná vůle jednajícího tedy při jeho podvodném jednání (má-li být dosažen jeho účel) představuje pohnutku ke smlouvě, popřípadě vnitřní výhradu (mentální rezervaci), které zůstaly neprojeveny. Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že podvodně jednající účastník byl posléze soudem uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle ustanovení §250 trestního zákona. Skutečnost, že podvodné jednání následně vyšlo najevo a že účastník smlouvy z něj byl usvědčen, totiž nevypovídá ničeho o tom, zda jednání odsouzeného účastníka smlouvy v době uzavření smlouvy bylo známo (muselo být známo) druhému účastníku smlouvy a že při uzavření smlouvy nepředstavovalo jen účastníkem neprojevenou pohnutku, popřípadě vnitřní výhradu (mentální rezervaci).
Neprojevená pohnutka nebo vnitřní výhrada (mentální rezervace) účastníka smlouvy, který jednal podvodně, tedy nezpůsobuje (bez dalšího) neplatnost smlouvy podle ustanovení §37 odst. 1 nebo podle §39 obč. zák. K definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo je rovněž respektování zásady „pacta sunt servanda“. Přijetí právního názoru o tom, že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy má bez dalšího za následek (absolutní) neplatnost smlouvy, by ve svých důsledcích znamenalo, že druhý účastník smlouvy nemá právo na sjednané plnění, i kdyby smlouvu uzavřel vážně a i kdyby ji sám splnil (byl připraven splnit); újma, kterou by tím utrpěl, by mu mohla být nahrazena jen z důvodu odpovědnosti podvodně jednajícího účastníka za bezdůvodné obohacení nebo za škodu.
Uvedené následky však nelze považovat z hlediska zásady „pacta sunt servanda“ za odpovídající. Uzavřenou smlouvu by totiž nebylo třeba splnit jen proto, že jednání jednoho z účastníků smlouvy bylo ovlivněno neprojevenou pohnutkou nebo poznamenáno vnitřní výhradou (mentální rezervací) o následném výkonu práv a povinností ze smlouvy, ačkoliv druhý z účastníků smlouvy ke sjednání závazku přistoupil vážně a podvodné jednání nebyl (v té době) schopen rozpoznat. Požadavek na výkon práv a povinností z občanskoprávních vztahů v souladu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) současně vyžaduje, aby právní následky měla z důvodu právní jistoty jen taková vůle, která byla účastníkem smlouvy projevena, a aby proto účel (smysl) uzavřené smlouvy a ani její skutečný dopad do právních vztahů účastníků nebyl určován pohnutkou nebo vnitřní výhradou (mentální rezervací) podvodně jednajícího účastníka, ale postojem druhého účastníka. Smlouva, při jejímž uzavření jednal jeden z jejích účastníků podvodně, tedy nemůže být bez dalšího neplatná pro nedostatek vážné vůle (§37 odst. 1 obč. zák.) nebo z důvodu rozporu se zákonem (§39 obč. zák.). Naopak, právem musí být chráněn druhý účastník smlouvy a jen na něm může záviset, zda se dovolá omylu, který u něj podvodně jednající účastník při uzavření smlouvy vyvolal nebo jehož podvodně jednající účastník při uzavření smlouvy využil, a zda tím uplatní tzv. relativní neplatnost smlouvy ve smyslu ustanovení §49a a §40a obč. zák.
Od popsaných závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci. Dovolatel nezpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu o jeho projevené vůli při uzavírání smlouvy o úvěru. Žalovaný se dohodl s F. Ž., že Ž. si prostředky z úvěru ponechá a bude je splácet za žalovaného. Dovolací soud se ztotožnil s právním závěrem odvolacího soudu o tom, že žalovaný s obchodním zástupcem žalobkyně uvedli žalobkyni v omyl, v jehož důsledku žalobkyně plnila. Smlouva o úvěru není z tohoto důvodu neplatná pro nedostatek vážné vůle podle §37 odst. 1 obč. zák. ani podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Jednání žalovaného může představovat důvod neplatnosti podle ustanovení §49a obč. zák. Této neplatnosti se však žalovaný nemůže podle §40a dovolávat, neboť ji také způsobil.
Další argumentace dovolatele o neplatnosti smlouvy o úvěru pro rozpor s ustanovením §22 odst. 2 obč. zák. není důvodná.
Podle ustanovení §22 obč. zák. zástupcem je ten, kdo je oprávněn jednat za jiného jeho jménem. Ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému (odstavec 1). Zastupovat jiného nemůže ten, kdo sám není způsobilý k právnímu úkonu, o který jde, ani ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného (odstavec 2).
Sama možnost existence rozporu se zájmy zastoupeného k zákazu zastupovat nestačí. Rozpor zájmů musí reálně existovat. Při posuzování rozporu mezi zájmy zástupce a zastoupeného je třeba vždy vycházet z povahy konkrétního právního úkonu, jakož i ze všech okolností případu tak, aby bylo možno náležitě zabezpečit ochranu zájmů zastoupeného (shodně srov. Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 287).
V této souvislosti je třeba přisvědčit argumentaci žalobkyně, že u daného typu uzavíraných smluv obchodní zástupce byl současně prodávajícím zboží, na které poskytla finanční prostředky. Obchodní zástupci v takových případech vždy jednají při uzavírání smlouvy o úvěru ve svůj finanční prospěch, když poskytnutím úvěru snáze jako prodejci prodají své zboží. Námitka dovolatele, že zájmy obchodního zástupce byly v rozporu se zájmy zastoupené, neboť zástupce jednal za účelem získání finančního prospěchu, není proto důvodná.
Za žalobkyni smlouvu o úvěru uzavřel obchodní zástupce F. Ž., který svým jednáním překročil rozsah práv a povinností vyplývajících z obchodního zastoupení upraveného v obchodním zákoníku v ustanovení §652 a násl. Obchodní zákoník neupravuje následky překročení obchodního zastoupení. Nejvyšší soud se v rozsudku ze dne 27. února 2006, sp. zn. 29 Odo 186/2005 zabýval otázkou překročení zákonného zmocnění podle ustanovení §20 odst. 2 obč. zák., kdy důsledkem takového překročení není neplatnost právního úkonu, ale jen to, že právnická osoba při splnění zákonných podmínek není úkonem vázána. Za situace, kdy úprava obchodního zastoupení v obchodním zákoníku (§652 a násl.) neřeší následky překročení zastoupení obchodním zástupcem, je nezbytné v intencích ustanovení §1 odst. 2 obch. zák. aplikovat §20 odst. 2 obč. zák. Ani tímto výkladem nelze tedy dovodit neplatnost smlouvy o úvěru v projednávané věci. Nejvyšší soud obdobně dospěl k závěru o platnosti smlouvy o úvěru v případě překročení povinností obchodního zástupce při uzavírání smlouvy o úvěru v rozsudku ze dne 28. července 2009, sp. zn. 32 Cdo 2496/2007.
Dovolatel dále namítal, že napadené rozhodnutí vychází ze zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). V této souvislosti zpochybňoval skutkové závěry odvolacího soudu o tom, že žalobkyně poskytla žalovanému plnění předpokládané smlouvou o úvěru a dále považoval za nesprávný závěr, podle kterého potvrzením převzetí věcného plnění ze strany žalovaného byla žalobkyně uvedena v omyl.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Musí tedy jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní (z tohoto hlediska byl skutkový závěr dovozený z nesprávných skutkových zjištění příčinou nesprávného rozhodnutí) a který nemá oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá §132, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až 135 (shodně srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1921).
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) - jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.; znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud k otázce splnění povinnosti žalobkyně poskytnout úvěr vyšel z listinných důkazů, a to avíza provedených plateb, výpovědi F. Ž. v trestním řízení o tom, že se se žalovaným dohodl o ponechání si vyplacených prostředků Ž. a rovněž tvrzení žalovaného o tom, že se se Ž. dohodl na „stornu“ smlouvy. Dovolatel nezpochybnil logiku úsudku odvolacího soudu z popsaných důkazů, poukazoval-li pouze na vyjádření žalovaného v platebním rozkaze, podle kterého měl peníze ze smlouvy o úvěru použít Ž. a dále na výpověď Ž. v trestním řízení o tom, že se stávalo, že peníze od žalobkyně byly Ž. vypláceny až po splátkách od klientů. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. tak není dán.
Namítal-li konečně dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného skutkového zjištění o tom, že potvrzením převzetí věcného plnění ze strany žalovaného byla žalobkyně uvedena v omyl a toto zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, není tato námitka důvodná. Otázka, zda v důsledku převzetí plnění žalovaným byla žalobkyně uvedena v omyl, není otázkou skutkovou, ale právní. Pro posouzení důvodnosti nároku žalobkyně proti žalovanému ze smlouvy o úvěru jde navíc o otázku nerozhodnou. Žalobkyně splnila svou povinnost poskytnout peněžní prostředky podle §501 odst. 1 obch. zák. v souladu se smlouvou plněním na účet prodávajícího a žalovanému tak vznikla podle smlouvy povinnost peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§497 obch. zák.).
Jelikož se dovolateli správnost rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. v napadeném rozsahu převyšujícím částku 9.797,- Kč zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. srpna 2010
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu