ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.325.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 325/2019-98
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné GLOBAL ADMIN s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Smíchov, Zborovská 506/48, identifikační číslo osoby 28948408, zastoupené JUDr. Petrem Zikmundem, advokátem se sídlem v Mělníku, Veslařská 3267, proti povinnému J. S. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Maxou, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12, pro 18 688,99 Kč s příslušenstvím a pro smluvní pokuty ve výši 5 037,72 Kč a ve výši 0,5 % denně z částky 14 394,99 Kč od 31. 10. 2006 do zaplacení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 74 Nc 2230/2008, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2018, č. j. 72 Co 234/2018-70, takto:
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. března 2018, č. j. 74 Nc 2230/2008-50, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2018, č. j. 72 Co 234/2018-70, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Ve shora označené věci Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 8. 2018, č. j. 72 Co 234/2018-70, k odvolání povinného potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 21. 3. 2018, č. j. 74 Nc 2230/2008-50, ve výroku o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce. Soudy obou stupňů vyšly z toho, že exekučním titulem je v posuzované věci rozhodčí nález ze dne 1. 7. 2008, č. j. RŘ obč. 19/NO/2008, vydaný rozhodcem JUDr. Jiřím Novákem, Ph.D., jímž byla povinnému uložena povinnost zaplatit oprávněné částku 18 688,99 Kč se zákonnými úroky z prodlení a smluvní pokutu ve výši 5 037,72 Kč, dále smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z částky 14 394,99 Kč ode dne 31. 10. 2006 do zaplacení a náklady nalézacího řízení ve výši 19 208,60 Kč. Vymáhaná pohledávka oprávněné vychází ze smlouvy o poskytování služeb Eurotel.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že v daném případě nejsou splněny zákonné podmínky pro zastavení exekuce. Ztotožnil se s námitkou povinného, že mezi skutečnosti, kterými je exekuční soud povinen se v rámci exekuce zabývat, patří otázka pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal. Jako důvodnou však neshledal argumentaci povinného týkající se platnosti sjednané rozhodčí doložky. Skutečnost, že rozhodčí doložka nezakládá dvojinstančnost rozhodčího řízení nebo neumožňuje účastníkům jednat v rozhodčím řízení jinak než písemně, nezakládá sama o sobě její neplatnost. Aby tomu tak bylo, musely by zde být další důležité okolnosti, které by naznačovaly, že proces sjednávání rozhodčí doložky není v souladu s dobrými mravy. Povinný přitom netvrdí žádné zvláštní okolnosti, které by proces uzavírání rozhodčí doložky provázely, stejně tak nedokládá, že by nemohl navrhnout jiná jména rozhodců či prohlásit, že s určitou osobou nesouhlasí. Odvolací soud dospěl k závěru, že samo uzavírání rozhodčích smluv formulářovým způsobem není neobvyklé a zákon ostatně uvedený kontraktační způsob výslovně nelimituje. Tvrzení povinného o tom, že rozhodčí doložka byla ve smluvních podmínkách skryta, pokládá odvolací soud za ryze účelové. Odvolací soud se rovněž neztotožnil s povinným uplatněnou námitkou ekonomické závislosti rozhodce JUDr. Jiřího Nováka, Ph.D., nestačí-li pouhé tvrzení, že rozhodce je jednou ze stran rozhodčí smlouvy opakovaně nebo dlouhodobě navrhován. Za irelevantní označil námitku povinného, že rozhodcem přiznaná výše smluvní pokuty představuje nedovolené plnění, neboť tato námitka se týká věcné nesprávnosti exekučního titulu, a tudíž nemůže být v exekučním řízení soudem přezkoumávána.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost založil na tvrzení, že se odvolací soud při svém rozhodování „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“. Dovolatel především namítal, že jednoinstančnost a písemnost rozhodčího řízení sama o sobě nezakládá důvod neplatnosti rozhodčí doložky pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud sice v této otázce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014, avšak vůbec nevzal v potaz konkrétní skutkové okolnosti posuzovaného případu. Je zřejmé, že předmětná rozhodčí doložka nebyla sjednána přímo ve smlouvě, ale pouze v její příloze. Tuto přílohu povinný neměl vůbec možnost ovlivnit a zvolit si, zda rozhodčí doložku jako celek přijme či nikoliv; měl pouze volbu, zda uzavře smlouvu či nikoli, v kladném případě se všemi podmínkami včetně rozhodčí doložky a určeného rozhodce. Z tohoto důvodu považuje rozhodčí doložku za neplatnou. Dovolatel dále rozporoval závěr ohledně zařazení rozhodčí doložky do změnového formuláře, v němž doložka chybí a je zcela nesmyslně uvedena pod částí „platební podmínky“ bez zvýraznění tučným písmem (ačkoli oprávněná jinak ve formuláři zvýrazněním nešetřila), nadto na konec dlouhého a pro spotřebitele nečitelného bloku textu. K otázce rozhodčí doložky dovolatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 4. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 3402/13, a citoval i nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, s dodatkem, že doložka vyloučila podání opravného prostředku proti vydanému rozhodčímu nálezu a limitovala předkládání důkazních prostředků pouze na důkazy písemné. Oprávněnou určený rozhodce zároveň nebyl nezávislý a nestranný, neboť pravidelně rozhodoval spory mezi oprávněným a jeho dlužníky. Povinný v neposlední řadě nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, uznávajícího jako přípustný exekuční titul závazek povinného k uhrazení smluvní pokuty i do budoucna. Dluh vymáhaný v exekuci tak dosáhl k 22. 10. 2018 částky 448 278 Kč z původní dlužné jistiny 20 000 Kč. Takovýto postup je přitom v rozporu s ustálenou judikaturou (např. s rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2010, sp. zn. 23 Cdo 5280/2009). Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení a rovněž usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) o dovolání povinného rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“; po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu k tomu oprávněnou osobou (účastníkem exekučního řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s přípustností dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť při řešení otázky možnosti exekučního soudu zkoumat za účelem posouzení vykonatelnosti rozhodčího nálezu spolu s dalšími okolnostmi i neplatnost hlavní smlouvy jako celku pro rozpor s dobrými mravy se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, dospěl bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Nejvyšší soud opakovaně vyslovil právní názor, že důvodem pro zastavení exekuce vedené na základě exekučního titulu ve formě rozhodčího nálezu sama o sobě není skutečnost, že rozhodčí nález přisoudil plnění, které je v rozporu s dobrými mravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2018, sp. zn. 20 Cdo 3844/2018). Současně však dovodil, že pro účely posouzení návrhu povinného na zastavení exekuce musí soud provést celkové vyhodnocení, zda případný rozpor rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy (uložením veškerých výše popsaných povinností založených smlouvou o poskytování služeb) v kontextu s okolnostmi, za nichž došlo k založení povinností přiznaných rozhodčím nálezem a k uzavření rozhodčí smlouvy včetně mechanismu ustavení osoby rozhodce, nevede k závěru, že tato konání jsou ve svém celku v rozporu se zákonnými principy ochrany spotřebitele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 5642/2017).
Ačkoliv tedy přezkum věcné správnosti vykonávaného exekučního titulu není zásadně v exekučním řízení přípustný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. 20 Cdo 742/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 1274/2014), není současně vyloučeno, aby se otázka platnosti hlavní smlouvy stala významnou pro hodnocení na ni navazující rozhodčí smlouvy, a to s tím rozhodným směřováním, jímž je posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2018, sp. zn. 20 Cdo 2260/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2018, sp. zn. 20 Cdo 3283/2018). Přestože neplatnost smlouvy hlavní sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005) a ani neplatnost rozhodčí smlouvy není v daném případě odvoditelná ze samotného jejího obsahu, nelze opomenout uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém, tak procedurálním) není postiženo kolizí se zde rozhodnými dobrými mravy, resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby slabší strany).
Z výše uvedeného plyne, že odvolací soud měl v projednávané věci za účelem úsudku, zda je namístě exekuci na peněžité plnění z rozhodčího nálezu zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., posoudit mimo jiné mravnost rozhodčím nálezem přiznaných dílčích plnění ze smlouvy hlavní (zejména smluvních úroků, smluvních pokut a částky, která má být zaplacena na základě smlouvy hlavní), a to nejen samostatně, ale i v jejich celkovém úhrnu. Jestliže takové posouzení neprovedl s odůvodněním, že není možné přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jelikož je exekuční řízení určeno pro faktický výkon rozhodnutí, a nikoliv pro jeho přezkum či autoritativní nalézaní práva , je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné.
V řízení proto bude nezbytné zabývat se přiměřeností výsledku rozhodčího řízení, a to zejména mírou a zjevností rozporu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy z pohledu hmotného práva (i s ohledem na výši smluvní pokuty a na smluvní úrok z poskytnuté částky) s přihlédnutím k možnému zneužití finanční tísně spotřebitele. Zohlednit je třeba rovněž způsob ustanovení rozhodce, míru a odůvodněnost pasivity povinného spotřebitele, který své námitky ve vztahu ke způsobu určení rozhodce, jakož i to, proč hmotněprávní výhrady k plnění, které bylo v rozhodčím řízení přiznáno, nevznesl již při podpisu rozhodčí smlouvy nebo v rozhodčím řízení či v rámci žaloby podle ustanovení §31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2018, sp. zn. 20 Cdo 4206/2018). Toto zkoumání je třeba provést nejen jednotlivě v dílčích částech, ale i komplexně v celkovém úhrnu. Argumentací a maiori ad minus pak nelze než dovodit, že tentýž způsob posouzení je třeba použít i pro dílčí přezkum souladu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy (srov. s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 27. listopadu 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018, nebo ze dne 1. srpna 2018, sp. zn. 20 Cdo 1641/2018).
K jednotlivým námitkám dovolatele je nicméně vhodné uvést, že uzavřenou rozhodčí doložku nelze považovat bez dalšího za neplatnou pouze proto, že oprávněná předložila povinnému k podpisu rozhodčí smlouvu na předem předtištěném formuláři. Uzavírání rozhodčích smluv formulářovým způsobem není neobvyklý či nestandardní postup, naopak jde v rozhodčím řízení z praktických důvodů o prvek běžně užívaný, který zákon ani v kontextu smluv, v nichž na jedné ze smluvních stran vystupuje spotřebitel, nijak výslovně nekoriguje, jestliže je jinak zachována vyšší míra ochrany slabší strany (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017).
K námitce dovolatele ohledně úmyslného „ukrytí“ rozhodčí doložky ve změnovém formuláři oprávněné má dovolací soud (shodně s odvolacím soudem) za to, že zmiňovaný dokument nelze považovat pro průměrného spotřebitele za nečitelný či nesrozumitelný. Jestliže odstavec obsahující rozhodčí doložku je stylisticky i velikostí písma shodný se zbytkem textu ve změnovém formuláři, nelze po oprávněné spravedlivě požadovat, aby tuto část textu jakkoli odlišila od jiných částí smlouvy.
Platí rovněž, že není-li absence ústního jednání nijak zneužito (žádné konkrétní zneužití nebylo v posuzovaném případě tvrzeno ani zjištěno), nelze dovozovat, že by vyloučení ústního jednání samo o sobě způsobovalo k újmě spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ohledně nemožnosti přezkumu rozhodčího nálezu zákon o rozhodčím řízení, ve znění účinném v době sjednání posuzované rozhodčí doložky, připouštěl přezkum rozhodčího nálezu ve věci samé pouze v případech, kdy si strany možnost přezkumu ujednaly, což se v posuzovaném případě nestalo. Jde o charakteristický rys rozhodčího řízení a další z prvků zaručujících rychlost řízení, tedy naplnění jednoho z cílů tohoto alternativního řízení ve vztahu k řízení soudnímu. Zrychlení řízení slouží oběma stranám rozhodčí doložky, neboť ty pak mají dříve autoritativně zjištěnu svoji právní pozici (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2014, sp. zn. 21 Cdo 1637/2014). Ani tato dovolatelem rozporovaná skutečnost není bez dalšího způsobilá přivodit k újmě spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.
V souvislosti s namítanou ekonomickou závislostí rozhodců Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ozřejmil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2018, sp. zn. 20 Cdo 2130/2018), že princip nezávislého a nestranného rozhodování, jenž je určující pro rozhodování soudců, se uplatní i pro rozhodování rozhodců; k vyloučení rozhodce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity , že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Typicky jde o případy, kdy je rozhodce současně na straně účastníka řízení či svědka, resp. když by řízením či jeho výsledkem mohl být dotčen na svých právech; shodně to platí, má-li k účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah, příp. vztah ekonomické závislosti. Posledně učiněnou poznámku však nutno ztotožnit s ekonomickým vztahem bezprostředním a přímým , např. působí-li rozhodce současně jako zaměstnanec jedné ze stran rozhodčí smlouvy, jako obchodní partner, kolega v zaměstnaneckém či obdobném poměru, a nelze jej spatřovat jen v tom, že rozhodci vzhledem ke každé jím vyřízené věci vzniká nárok na odměnu. V opačném případě by totiž mohla být totožná námitka vznášena i vůči stálým rozhodčím soudům, jež ostatně mohou strany sporu taktéž do rozhodčích doložek navrhovat opakovaně. Jistou „opakovanost“ rozhodce zákon o rozhodčím řízení výslovně předpokládá; proto k určení neplatnosti rozhodčí smlouvy nemůže postačit jen tvrzení, že je jednou ze stran rozhodčí smlouvy opakovaně, případně i dlouhodobě, navrhován.
Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu není v (judikaturou dovolacího soudu již řešené) otázce rozporu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy správné a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. ruší. Vzhledem k tomu, že stejné kasační důvody platí rovněž pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušuje i toto usnesení a věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení (srov. §243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 7. 2019
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu