ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.3547.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 3547/2019-410
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného J. F. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, proti povinné D. K. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jaroslavem Horákem, advokátem se sídlem v Havířově, U Skleníků č. 1536/14b, pro 544 395 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 128 EXE 2414/2015, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. července 2016, č. j. 9 Co 89/2016-155, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. července 2016, č. j. 9 Co 89/2016-155, se zrušuje a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě – pobočka v Havířově usnesením ze dne 13. října 2015, č. j. 128 EXE 2414/2015-49, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce ze dne 17. srpna 2015. Dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro zastavení exekuce, která je vedena na základě pravomocných a vykonatelných rozsudků, jejichž správnost ve vykonávacím řízení přezkoumávat nelze. Samotná skutečnost, že povinná podala proti exekučnímu titulu dovolání, žalobu pro zmatečnost a trestní oznámení, není důvodem pro zastavení exekuce. Žádný jiný důvod pro zastavení exekuce povinná neuvedla a soud tento ani neshledal.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22. července 2016, č. j. 9 Co 89/2016-155, potvrdil usnesení Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 13. 10. 2015, č. j. 127 EXE 2414/2015-49, o zamítnutí návrhu povinné na zastavení exekuce ze dne 17. srpna 2015. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že toliko podání dovolání a žaloby pro zmatečnost proti exekučnímu titulu nejsou důvodem pro zastavení exekuce. Vzhledem k tomu, že povinná konkrétním způsobem nezpochybnila závěry okresního soudu obsažené v odůvodnění, mající oporu v samotném obsahu exekučního spisu, neprokázala splnění podmínek pro zastavení exekuce. K dalším nově až v odvolání uplatněným důvodům zastavení exekuce se odvolací soud nevyjádřil, neboť tyto se shodují s důvody uváděnými v jiném samostatně řešeném návrhu na zastavení exekuce povinné.
Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním ze dne 27. září 2016, doplněným jejím právním zástupcem podáním ze dne 12. září 2019, jehož přípustnost vymezila tak, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 2539/1998, či od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, podle nichž při nařízení exekuce je kromě jiného nezbytné zabývat se tím, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, tj. v právě posuzovaném případě, zda je dána pasivní věcná legitimace povinné v tomto exekučním řízení. Přestože tato skutečnost byla dovolatelkou v odvolání namítána, odvolací soud se k ní nijak nevyjádřil. Dovolatelka poukazuje na to, že v exekučním řízení vystupuje z pozice správkyně dědictví. S ohledem na toto postavení nelze vést exekuci a postihnout tím její osobní majetek, jakožto majetek správce, ale pouze majetek náležející do dědictví po zemřelém. Z uvedených důvodu dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. září 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí na vyřešení otázky, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinné je opodstatněné.
Dovolatelka přípustnost dovolání vymezuje tak, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, který plně převzal závěry a odůvodnění usnesení soudu prvního stupně o tom, že v exekučním řízení nelze přezkoumávat pravomocný a vykonatelný exekuční titul, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. V této souvislosti odkazuje na judikaturu dovolacího soudu stran povinnosti soudu (v tomto případě k námitce povinné) zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení, mezi něž náleží i otázka (pasivní) věcné legitimace, kterou se ovšem odvolací soud vůbec nezabýval.
Z průběhu řízení je tedy nepochybné, že dovolatelka rozporuje skutečnost, že odvolací soud se plnohodnotně nevypořádal se všemi jejími námitky uváděnými v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, čímž se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelce lze přisvědčit, že odvolací soud se k její námitce nedostatku věcné legitimace explicitně vůbec nevyjádřil a jen poukázal na skutečnost, že její další námitky jsou rovněž předmětem jiného návrhu povinné na zastavení exekuce, který bude projednáván samostatně. Popsaným postupem ovšem odvolací soud porušil zásadu úplné apelace, která se v exekučním řízení uplatňuje (srovnej například srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 1643/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 5288/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2015, sp. zn. 21 Cdo 5384/201), neboť se v rozporu s ustanovením §254 odst. 5 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. řád“), nezabýval námitkou nedostatku věcné legitimace, jakožto jednou z podmínek řízení.
Vzhledem k tomu, že postup odvolacího soudu stran vyřízení všech odvolacích námitek povinné je prozatím nesprávný, a jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro změnu usnesení odvolacího soudu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadené usnesení bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), ledaže se o náhradě nákladů řízení rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 11. 2019
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu