ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.3804.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 3804/2018-331
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného R. V. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Postupice č. 58, proti povinnému P. L. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova č. 13, za účasti manželky povinného G. P. , narozené dne XY, bytem tamtéž, zastoupené JUDr. Radimem Kuchtou, advokátem se sídlem v Brně, Příkop č. 836/6, pro 5 000 000 Kč a 7 000 000 Kč, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 16 EXE 7701/2010, o dovolání manželky povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. dubna 2018, č. j. 26 Co 319/2017-277, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě usnesením ze dne 26. května 2017, č. j. 16 EXE 7701/2010-263, přerušil řízení o návrhu manželky povinného na částečné zastavení exekuce nařízené usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 17. 1. 2011, č. j. 16 EXE 7701/2010-12, a usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 28. 7. 2011, č. j. 8 EXE 4492/2011-9, pokud je vedena podle exekučního příkazu soudního exekutora Mgr. Ing. Josefa Cingroše, Exekutorský úřad Brno – město, ze dne 20. 1. 2011, č. j. 9 EX 3111/10-13, prodejem nemovitých věcí povinného a jeho manželky, do doby pravomocného skončení řízení o návrhu na určení vlastnického práva k pozemkům vedeného u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 31/2007. S ohledem na skutečnost, že předmětem návrhu v řízení vedeném u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 31/2017 jsou tytéž nemovitosti, které postihl exekutor exekučním příkazem ze dne 20. 1. 2016, č. j. 9 EX 3111/10-13, bude nalézacím řízením současně vyřešena významná otázka pro rozhodnutí v tomto exekučním řízení, věci spolu skutkově souvisí, týkají se týchž účastníků řízení a týchž nároků, soud řízení přerušil do doby pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 31/2017.
K odvolání oprávněného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. dubna 2018, č. j. 26 Co 319/2017-277, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se zamítá návrh manželky povinného, aby exekuce, je-li podle exekučního příkazu soudního exekutora Mgr. Ing. Josefa Cingroše, Exekutorský úřad Brno – město, ze dne 20. 1. 2011, č. j. 9 EX 3111/10-13, prováděna formou prodeje nemovitých věcí, byla přerušena do pravomocného skončení řízení vedeného Okresním soudem ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 31/2017. Odvolací soud uzavřel, že institut přerušení řízení tak, jak je upraven v ustanovení §109 – §111 o. s. ř., respektive v ustanovení §107 o. s. ř., nemá v exekuci své místo. Exekuci nelze přerušit jako celek a rovněž tak ani v části jejího předmětu. Proto nelze přerušit řízení o návrhu některého z účastníků, o němž je v rámci exekuce rozhodováno (v této věci o návrhu na zastavení exekuce, byť jen v části jejího předmětu). Účel sledovaný přerušením řízení (nalézacího řízení) lze v exekuci dosáhnout odkladem exekuce podle ustanovení §54 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu.
Usnesení odvolacího soudu napadla manželka povinného dovoláním. Uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky, „zda řízení o částečném zastavení exekuce (které nadto mělo být v tomto konkrétním případě v souladu s návrhem manželky povinného vedeno jako řízení o vylučovací žalobě) lze na rozdíl od samotného exekučního řízení přerušit dle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.“. Dle dovolatelky je nutné chápat exekuční řízení nikoli jako celek, ale jako řízení skládající se z relativně samostatných fází, které vykazují určitou míru nezávislosti na fázích ostatních, a v některých případech je dokonce nutné rozlišovat i jednotlivá řízení v rámci těchto fází exekuce, jako třeba v případě provádění exekuce prodejem nemovité věci (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2194/2010). Řízení o částečném zastavení exekuce tak lze na rozdíl od samotného exekučního řízení přerušit dle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., jelikož zde není dána překážka ve smyslu ustanovení §52 odst. 1 exekučního řádu a §254 odst. 2 o. s. ř., protože se nejedná o samotné exekuční řízení, ale jen o jedno z řízení, které probíhá zcela samostatně v rámci řízení exekučního. Odvolací soud navíc rozhodl o jiném návrhu, než jaký dovolatelka podala. Ta se domáhala u soudu prvního stupně přerušení řízení o jejím návrhu na částečné zastavení exekuce (vylučovací žalobě) a v tomto rozsahu o něm soud prvního stupně rozhodnul. Následně ale odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh manželky povinného, aby exekuce, je-li podle exekučního příkazu soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno – město Mgr. Ing. Josefa Cingroše ze dne 20. 1. 2011, č. j. 9 EX 3111/10-13, prováděna formou prodeje nemovitých věcí, byla přerušena, zamítl. Takového výroku soudu se však dovolatelka nikdy nedomáhala a odvolací soud tak rozhodl o nikdy neformulovaném návrhu.
Oprávněný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatelkou formulovaná právní otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena (usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5739/2016) a odvolací soud se při jejím řešení od této praxe neodchýlil. Exekučním řízením, které nelze dle ustanovení §35 odst. 5 exekučního řádu přerušit, není pouze exekuční řízení jako celek, ale i jeho jednotlivé fáze. Proto v dané věci odvolací soud rozhodl správně, když návrh manželky povinného zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
V dané věci je podstatné, že dne 1. 7. 2015 nabyla účinnosti novela o. s. ř. č. 139/2015 Sb., kterou bylo do o. s. ř. vloženo ustanovení §262b odst. 1 o. s. ř., podle něhož je-li výkonem rozhodnutí postižen majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného ve větším rozsahu, než jak připouští zvláštní předpis, nebo nelze-li ho výkonem rozhodnutí postihnout, může se manžel povinného domáhat v této části zastavení výkonu rozhodnutí. Od 1. 7. 2015 tedy manžel povinného nemá k dispozici žalobu o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí (exekuce), ale pouze návrh na částečné zastavení exekuce, a to i ve vykonávacím řízení, které bylo zahájeno před účinností zákona č. 139/2015 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016). Jestliže tedy soud prvního stupně i odvolací soud posoudily návrh dovolatelky ze dne 24. 11. 2015 označený jako „žaloba o vyloučení nemovitých věcí z exekuce“ jako návrh ve smyslu ustanovení §262b odst. 1 o. s. ř., postupovaly v souladu s účinnou procesní úpravou. Z předmětného návrhu manželky povinného přitom bylo zřejmé, že exekuce nemá pokračovat realizací prodeje v tomto návrhu označených nemovitých věcí, takže z něj bylo bez pochyb, čeho chce manželka povinného dosáhnout, když jediným nástrojem, který má za tímto účelem k dispozici od 1. 7. 2015, je právě návrh na zastavení exekuce podle ustanovení §262b odst. 1 o. s. ř. Proto nebylo v rozporu s tzv. teorií projevu, pokud soudy obou stupňů posoudily návrh dovolatelky jako podání ve smyslu ustanovení §262b odst. 1 o. s. ř., protože jeho procesní význam byl zcela zřejmý (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2006, ze dne 31. 3. 2011, sen. zn. 29 NSCR 12/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 109/2011, ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3657/2007, či rozsudek ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38/2009).
Tvrdí-li manželka povinného, že dovolací soud dosud neřešil právní otázku, zda lze přerušit řízení o částečném zastavení exekuce dle ustanovení §109 odst. 2 písm. s) o. s. ř., pomíjí existenci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5739/2016 a ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 20 Cdo 417/2016, z nichž se podává, že exekuci jako celek a ani řízení o návrhu na zastavení exekuce, jež je součástí vykonávacího řízení jako celku, nelze s ohledem na existenci ustanovení §35 odst. 5 ex. řádu přerušit. Jestliže tedy odvolací soud zamítl návrh povinné na přerušení, jednal v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ze samotné skutečnosti, že řízení o návrhu manželky povinného na částečné zastavení exekuce nelze přerušit, samozřejmě neplyne, že by exekuční soud nemohl vyčkat výsledku souvisejícího nalézacího řízení o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, které je vedeno u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 31/2017.
Dovolatelce lze dát za pravdu, že nenavrhovala, aby došlo k přerušení exekuce jako takové, ale pouze toho, aby došlo k přerušení řízení o jejím návrhu na částečné zastavení exekuce. Jestliže odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ze dne 26. 5. 2017, č. j. 16 EXE 7701/2010-263, změnil tak, že se zamítá návrh dovolatelky na přerušení exekuce jako celku, jedná se o neobratnou formulaci, která však ničeho nemění na tom, že řízení o návrhu dovolatelky na částečné zastavení exekuce i nadále plyne, aniž by došlo k jeho přerušení. Zrušení dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu jen z tohoto důvodu by proto bylo přepjatým formalizmem, když navíc nelze odestát ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř., podle něhož k případným vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, když je dovolání přípustné. Tak tomu však v daném případě není.
Nejvyšší soud proto dovolání manželky povinného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 1. 2019
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu