ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.3657.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 3657/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. R., zastoupeného advokátkou, proti žalované A. R., zastoupené advokátkou, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 150/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2006, č. j. 22 Co 435/2006-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
18. května 2006, č. j. 23 C 150/2004-72, výrokem pod bodem I. uložil žalované povinnost „zaplatit žalobci na vypořádání společného jmění manželů částku 750.000,- Kč ve lhůtě do 31. 12. 2006“. Výrokem pod body II., III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníků zaniklo rozvodem k 18. 6. 2003 a k tomuto datu zaniklo i jejich společné jmění manželů („SJM“). Při jednání soudu prvního stupně 8. 9. 2005 účastníci shodně prohlásili, že „nemají zájem
o vypořádání SJM pokud se týká movitých věcí“; proto se soud zabýval pouze vypořádáním hodnoty členských práv a povinností k jejich družstevnímu bytu patřící kromě věcí movitých do SJM. K tomu vyšel ze soudního smíru, že družstevní byt nacházející se v druhém podlaží domu č. p. 378, V. nám. v P. 10, bude nadále užívat žalovaná jako jeho nájemkyně a členka bytového družstva P.; smír účastníků schválil podle §99 odst. 2 občanského soudního řádu („OSŘ“) Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 12. listopadu 2003, sp. zn. 13 C 341/2003. Při zjišťování hodnoty členských práv a povinností k uvedenému bytu soud vyšel z posudku znalce, který ji stanovil částkou 1.500.000,- Kč. Soud tedy ve smyslu §149 odst. 2 občanského zákoníku („ObčZ“) uložil žalované vyplatit žalobci na vypořádání SJM polovinu, tj. 150.000,- Kč.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 15. listopadu 2006, č. j. 22 Co 435/2006-95, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Správným shledal jak jeho skutkové zjištění, tak jeho právní posouzení věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Namítá „vážné pochybení soudu“ spočívající v tom, že jí bylo znemožněno zúčastnit se soudního jednání, dále, že soud nevypořádal „veškerý majetek spadající do SJM“ ač o to žádala, a konečně, že soud rozhodl o její povinnosti „vyplatit žalobce z družstevního bytu“, přestože „předchozí soudní rozhodnutí bylo schválením smíru“ mezi účastníky o tom, že žalovaná bude „nájemkyní a družstevnicí a žalobce má nárok na náhradní byt“. Za zásadní právní otázku považuje to, zda za situace, kdy v dobré víře uzavřela smír s tím, že na sebe vzala „závazek družstevního bytu a žalobce má nárok na náhradní byt“, má nyní povinnost žalobce vyplatit částkou, na niž rozhodně nemůže dosáhnout. K tomu dodává, že pokud by si byla při uzavírání smíru vědoma důsledků spočívajících pro ni v naprosto neřešitelné finanční situaci, takový smír by neuzavřela a navrhovala by jeho zcela opačné znění, totiž, že ona s dětmi bude mít nárok na náhradní byt a žalobce se stane „nájemcem a družstevníkem uvedeného bytu“. V podrobnostech uvádí, že soud v rámci řízení o vypořádání SJM vypořádal pouze družstevní byt, přičemž neprojevila vůli, aby se vypořádání SJM týkalo jen bytu. Jednání u odvolacího soudu se nezúčastnila, přičemž se ona i její právní zástupkyně omluvily a žádaly o odročení jednání. Připomíná, že žalobce zrenovoval vilu svých rodičů a použil na to společné prostředky nabyté za trvání manželství, ve vile si zřídil velkou truhlářskou dílnu, kterou vybavil drahým zařízením, opět ze společných prostředků; ponechal si veškeré úspory, odvezl si zařízení bytu podle vlastní úvahy, nechal si dvě auta, odcizil rodinné šperky patřící jejím rodičům a dětem. Vyhrožuje jí exekucí a pohrůžku potvrzuje tím, že neplatí výživné na děti. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání oponuje tvrzením žalované uvedeným v dovolání. Odkazuje na smír z 12. 11. 2003, dále na shodné prohlášení učiněné před soudem prvního stupně při jednání 8. 9. 2005, na okolnosti týkající se jednání
u odvolacího soudu, v jehož postupu neshledává závady. Odmítá tvrzení žalované ohledně renovace domku jeho matky, vybavení dílny, automobilů, šperků i výživného na děti.
Žalovaná v podání, kterým reaguje na vyjádření žalobce k jejímu dovolání, trvá na údajích uvedených v dovolání. Znovu tvrdí, že v rámci vypořádání SJM nebylo rozhodnuto o veškerém majetku. Při ústním jednání u soudu prvního stupně trvala na tom, aby předmětem vypořádání bylo zařízení dílny, byla však napomínána, aby nezdržovala protokolaci; některá poučení soudu nepochopila. Trvá na návrhu uvedeném v jejím dovolání.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck – dále jen „Soubor rozhodnutí“).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání, nejde-li ovšem o výklad procesního předpisu, který by činil z napadeného rozsudku rozhodnutí zásadního právního významu.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Každý procesní úkon je nutno posuzovat z objektivního hlediska, tj. podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá na účinnost procesního úkonu žádný vliv (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2003, sp. zn. 32 Odo 750/2002, Soubor rozhodnutí č. C 2027).
V řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů soud vypořádá jen ty věci (majetek) náležející do tohoto spoluvlastnictví, které účastníci učinili předmětem řízení. Překročit jejich návrhy může jen ohledně ceny vypořádávaného majetku a toho, jak jej mezi manžely rozdělí (rozsudek ze dne 27. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004, Soubor rozhodnutí č. C 2944).
Z uvedeného je zřejmé, že omyl při procesním úkonu považuje judikatura dovolacího soudu v souladu s právní teorií za nevýznamný (viz např. Macur, J.: Lze posuzovat procesní jednání stran podle ustanovení hmotného práva o vadách právních úkonů? Právní rozhledy č. 11/1995). Nelze tedy přihlížet ani k údajnému omylu při uzavírání soudního smíru, ani k omylu při vyjádření ohledně vypořádání movitých věcí; k návrhu učiněnému až v odvolacím řízení nebylo možno v souladu s uplatněním principu neúplné apelace přihlédnout (navíc odvolání bylo doručeno soudu 14. 7. 2006, a účinky zákonné domněnky vypořádání podle §150 odst. 4 ObčZ nastaly již 18. 6. 2006). Konečně námitku, že dovolatelce „bylo znemožněno zúčastnit se soudního jednání“, lze řešit jedině v případě přípustného dovolání, anebo žalobou pro zmatečnost.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Dovolání žalované bylo odmítnuto, proto měla podle §146 odst. 3 OSŘ nahradit žalobci náklady dovolacího řízení, které mu vznikly v souvislosti s právním zastoupením. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že jsou dány na straně dovolatelky – žalované důvody zvláštního zřetele ve smyslu §150 OSŘ, pro které výjimečně žalobci náhradu nákladů nepřiznal. Tyto důvody spatřoval v tom, že žalovaná se stará a vyživuje dvě se žalobcem společné děti, které studují na střední a vysoké škole, splácí dva úvěry u peněžních ústavů, hradí náklady spojené s užíváním bytu a její průměrný měsíční příjem není vysoký. Z týchž důvodů jí také bylo přiznáno Obvodním soudem pro Prahu 10 částečné osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. ledna 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu