ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.421.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 421/2019-249
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné CASPER UNION s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Olivova 948/6, identifikační číslo osoby 24830801, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti povinným 1) P. F. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Jižní 1820/37, 2) P. F. , narozenému XY, bytem XY, a 3) J. J. , narozenému XY, bytem XY, pro 558 943,61 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 16 Nc 14829/2008, o dovolání povinné 1) proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 25. dubna 2018, č. j. 83 Co 20/2018-201, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 3. listopadu 2017, č. j. 16 Nc 4829/2008-187, zastavil exekuci vedenou podle usnesení soudu prvního stupně ze dne 11. března 2008, č. j. 16 Nc 4829/2008-10, na majetek povinné 1) (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů exekuce soudního exekutora a ve vztahu mezi účastníky řízení (výroky II. a III.).
K odvolání oprávněné Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 25. dubna 2018, č. j. 83 Co 20/2018-201, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh povinné 1) na zastavení předmětné exekuce zamítl. Vyšel ze skutečnosti, že povinná 1) pobírá exekučně postižitelný příjem (invalidní důchod) a k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále vesměs „o. s. ř.“), by mohlo dojít pouze v případě naplnění podmínek uvedených v §290 odst. 1 o. s. ř. (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 20 Cdo 3124/2010).
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná 1) dovolání, v němž především namítala, že v době rozhodování neměl odvolací soud k dispozici žádné podklady vedoucí k závěru, že by výtěžek prováděné exekuce postačoval alespoň ke krytí jejích nákladů. Podle dovolatelky je „dosud nevyřešenou“ otázkou, „ kdy lze hovořit o exekučně postižitelném příjmu s ohledem na výši pohledávky“ a zda by neměla být řešena „otázka nemajetnosti podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. jiným způsobem, pokud průběh výkonu rozhodnutí ukazuje, že výtěžek nepostačí ani ke krytí jejích nákladů, respektive přes prováděné srážky dluh neustále narůstá “. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2006, sp. zn. 20 Cdo 1062/2005, přehlíží situace, kdy povinná 1) - s ohledem na svůj špatný zdravotní stav - nemůže mít jiný příjem nežli invalidní důchod a z důvodu provádění pouze těchto srážek (navíc jen v nepatrné výši) její dluh nepřiměřeně narůstá. Dovolatelka proto navrhla, aby „dovolacím soudem řešená právní otázka byla posouzena jinak“, a vzhledem k tomu aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávněná ve svém vyjádření ze dne 14. srpna 2018 zdůraznila skutečnost, že povinná 1) disponuje exekučně postižitelným příjmem, ze kterého je schopna dluh splácet (srážky z invalidního důchodu povinné nadto převyšují v celkovém součtu náklady exekuce).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu podala k tomu oprávněná osoba (účastnice exekučního řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 1. března 2016, sp. zn. 20 Cdo 144/2016, uzavřel, že důvod k zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. se uplatňuje především v exekuci prodejem movitých, případně nemovitých věcí, resp. podniku (viz Výkon rozhodnutí v soudním řízení, L. Drápal, V. Kůrka, Linde Praha, 2004, str. 376). V exekuci srážkami ze mzdy či jiného příjmu však ustanovení §268 odst. 1 písm. e) aplikovat nelze, a to již proto, že srážky z toho kterého příjmu se aplikují tak dlouho, dokud není vymáhaná pohledávka i s příslušenstvím zaplacena (srov. například právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2006, sp. zn. 20 Cdo 1062/2005, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 20 Cdo 3124/2010, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2010, sp. zn. 20 Cdo 4832/2008). Zjištění, že je soudním exekutorem prováděna exekuce srážkami z postižitelného příjmu (včetně informace o jejich výši), potom postačuje soudu k přijetí závěru, že výtěžek prováděné exekuce – právě pro opakovatelnost daných srážek – bude postačovat alespoň ke krytí jejích nákladů.
K zastavení exekuce vedené srážkami z postižitelného příjmu tak může dojít jen při splnění předpokladů stanovených v §290 o. s. ř. a nikoliv s poukazem na ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jež má být aplikováno zdrženlivě, protože aby exekuce byla prohlášena za nepřípustnou pro okolnosti na straně povinného, musí jít o skutečnosti, které působí intenzivně a v podstatné míře; přirozeným smyslem exekuce totiž je, aby byla provedena, nikoli zastavena. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je v exekuci poskytována povinnému, a která je zásadně limitována tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sp. zn. 20 Cdo 6004/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3904/2014).
Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi rovněž ozřejmil, že v případě exekucí srážkami ze mzdy či jiného postižitelného příjmu vzhledem k právní úpravě není místo na úvahy, zda existuje reálná naděje, že s přihlédnutím k věku či zdravotnímu stavu povinné bude vymáhaná pohledávka kdy uspokojena (byť podobnými úvahami se soud, popř. soudní exekutor, řídí při posuzování vhodnosti vedení výkonu rozhodnutí určitým způsobem) - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 2665/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 3232/2017.
Od uvedených názorů nemá Nejvyšší soud důvod se odchylovat ani v posuzované věci. Jestliže odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou zde jiné předpoklady, jež by založily přípustnost dovolání (dovolatelkou vyjádřené hledisko přípustnosti způsobem, že dovolacím soudem řešená právní otázka má být posouzena jinak, zůstalo v dovolání argumentačně zcela nerozvedeno, nadto je v kontradikci s hlediskem neřešené otázky), Nejvyšší soud dovolání pro nepřípustnost podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. bez jednání (viz §243a odst. 1 o. s. ř.) odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2019
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu