ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.425.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 425/2019-409
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné CASPER UNION s. r. o ., se sídlem v Praze 1, Olivova 948/6, identifikační číslo osoby 24830801, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, proti povinnému A. P., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Martinem Alešem, advokátem se sídlem v Plzni, Houškova 30, pro 1 431 631,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 9 Nc 2413/2009, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 11. 2017, č. j. 13 Co 407/2013-344, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-sever usnesením ze dne 2. 12. 2009, č. j. 9 Nc 2413/2009-8, nařídil exekuci na majetek povinného na základě usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2009, č. j. 20 K 65/99-451, o zrušení konkurzu na majetek povinného po splnění rozvrhového usnesení, a podle výpisu ze seznamu přihlášených pohledávek v konkurzním řízení vedeném Krajským soudem v Plzni, č. j. 20 K 65/99-470 (kde je uvedeno č. věřitele XY, výše pohledávky 2 197 762,80 Kč), k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 1 431 631,80 Kč, vzniklé nesplacením úvěru poskytnutého povinnému úvěrovými smlouvami uzavřenými s právní předchůdkyní oprávněné (Českou spořitelnou a. s.), k uspokojení nákladů účelně vynaložených oprávněnou k vymáhání nároku v exekuci a k úhradě nákladů soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph. D., Exekutorský úřad Praha 6, jenž byl provedením exekuce pověřen.
Okresní soud Plzeň-sever usnesením ze dne 26. 11. 2010, č. j. 9 Nc 2413/2009-59, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Uzavřel, že exekuce byla nařízena nikoli na základě rozhodčího nálezu č. j. ARV/5/2/97 ze dne 18. 9. 1997, ale na základě usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2009, č. j. 20 K 65/99-451, a výpisu ze seznamu přihlášených pohledávek ze dne 5. 10. 2009, č. j. 20 K 65/99-470 (viz č. l. 46, 47 spisu). Protože návrh na nařízení exekuce byl podán 2. 11. 2009, neuplynula dosud desetiletá promlčecí lhůta podle §110 odst. 1 občanského zákoníku. Odvolací soud usnesením ze dne 19. 5. 2011, č. j. 13 Co 44/2011-88, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil s tím, že otázku promlčení však posoudil podle §405 odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obch. zák.“), přitom vzal za rozhodné, že konkurz na majetek povinného byl pravomocně zrušen 26. 8. 2009.
K dovolání povinného Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 16. 8. 2012, č. j. 20 Cdo 657/2012-119, rozhodnutí obou soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu Plzeň-sever k dalšímu řízení. Považoval za nesprávné, že odvolací soud na danou věc aplikoval §405 odst. 1 a 2 obch. zák. a dále §312 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), dále jen „IZ“, a nikoli zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, dále jen „ZKV“. Zdůraznil rovněž, že jediné ustanovení, v němž obchodní zákoník upravuje promlčení ve vztahu k výkonu rozhodnutí, je ustanovení §408 odst. 1 a 2. To má kogentní povahu a vyplývá z něj, že promlčecí doba skončí bez ohledu na ustanovení tohoto zákona nejpozději po uplynutí deseti let ode dne, kdy počala poprvé běžet, a v určitých případech v desetileté lhůtě prodloužené o další tři měsíce ode dne, kdy mohl být výkon tohoto rozhodnutí (exekuce) zahájen.
Soud prvního stupně, vázán názorem dovolacího soudu, návrh povinného na zastavení exekuce usnesením ze dne 7. 1. 2013, č. j. 9 Nc 2413/2009-139, (opět) zamítl. Shrnul, že povinnému byla rozhodčím nálezem rozhodce JUDr. Vladimíra Kokeše ze dne 18. 9. 1997, sp. zn. ARV/5/2/97, vykonatelným 23. 9. 1997, uložena povinnost zaplatit právní předchůdkyni oprávněné 1 431 631,80 Kč s příslušenstvím. Právní předchůdkyně oprávněné přihlásila tuto pohledávku ve výši 2 197 762,80 Kč (viz výpis ze seznamu přihlášených pohledávek ze dne 5. 10. 2009, č. j. 20 K 65/99-470, založený na č. l. 46 spisu) do konkurzu prohlášeného na majetek povinného dne 10. 4. 2001, pohledávka byla v konkurzu zjištěna a částečně uhrazena. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2009, č. j. 20 K 64/99
-451, byl konkurz dle §44 odst. 1 písm. b), odst. 4, 5 ZKV zrušen po splnění rozvrhového usnesení, usnesení nabylo právní moci 26. 8. 2009 a oprávněný podal návrh na nařízení exekuce podle výpisu ze seznamu přihlášených pohledávek pro dosud nesplacenou část pohledávky dne 2. 11. 2009, tzn. ve lhůtě do 3 měsíců od nabytí právní moci usnesení o zrušení konkurzu. K promlčení pohledávky proto nemohlo dojít.
Krajský soud usnesením ze dne 15. 4. 2014, č. j. 13 Co 407/2013-185, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil poté, co se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry. Vzhledem k námitce nesprávného vyznačení právní moci na rozhodnutí o zrušení konkurzu po splnění rozvrhového usnesení zopakoval, resp. provedl důkazy, týkající se doručování uvedeného usnesení, a uzavřel, že právní moc nastala 26. 8. 2009. Posléze konstatoval, že ve svém dřívějším rozhodnutí se dopustil písařské chyby v uvedení data 28. 6. 2009.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 6. 2015, č. j. 26 Cdo 3488/2014-209, usnesení Krajského soudu v Plzni zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Uvedl, že odvolací soud se nezabýval námitkou povinného, že konkurzní soud nerozhodl o návrhu věřitele XY – Česká spořitelna a. s. ze dne 18. 11. 2003 na změnu účastníka v důsledku postoupení pohledávky (a tedy, že věřitel se nikdy nestal účastníkem konkurzního řízení, pročež seznam přihlášených pohledávek není způsobilým titulem pro výkon rozhodnutí) a současně se nezabýval námitkou nesouladu výpisu ze seznamu přihlášených pohledávek se seznamem samotným.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 17. 5. 2016, č. j. 13 Co 407/2013-271, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že exekuci nařízenou usnesením okresního soudu ze dne 2. 12. 2009, č. j. 9 Nc 2413/2009-8, zastavil, oprávněné uložil zaplatit povinnému náklady exekuce před soudy všech stupňů ve výši 70 954,40 Kč a dále zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Juraji Podkonickému, Ph.D., náklady exekuce ve výši 25 858 Kč. V odůvodnění rozhodnutí mimo jiné uvedl, že v průběhu exekučního řízení došlo opakovaně v souvislosti s postoupením pohledávky ke změně v osobě oprávněného. Původním věřitelem v konkurzním řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 20 K 65/99 byla Česká spořitelna, a. s., která svoji pohledávku přihlásila a v rámci konkurzního řízení byla částečně uspokojena. Dne 28. 7. 2003 byla mezi Českou spořitelnou a. s. a původní oprávněnou CORSAIR (Luxembourg) uzavřena smlouva o postoupení pohledávky č. BBL03PO548 podle §524 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obč. zák.“. Dopisem ze dne 10. 11. 2003, doručeným soudu dne 18. 11. 2003, Česká spořitelna oznámila, že došlo k postoupení pohledávky, a současně učinila návrh na změnu účastníka řízení podle §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“. Konkurzní soud České spořitelně pouze sdělil, že na základě jí zaslané smlouvy o postoupení části pohledávky provedl změnu u věřitele č. 29 v konkurzním řízení a novému věřiteli – společnosti CORSAIR (Luxembourg) No 11 S.A. bylo přiděleno číslo 64 a zapsána mu pohledávka ve výši 2 197 762,80 Kč a České spořitelně zůstala pohledávka ve výši 22 170 Kč. Krajský soud uzavřel, že v konkurzním řízení nebylo vydáno usnesení, jímž soud v konkurzním řízení ve smyslu §107a o. s. ř. ve spojení s §66a odst. 1 ZKV připustil, aby se nový věřitel, na nějž byla přihlášená pohledávka postoupena, stal účastníkem konkurzního řízení. Proto se CORSAIR (Luxembourg) No 11 S. A. a po něm další subjekty, na něž byla pohledávka postoupena, nemohly stát oprávněnými k vymáhání pohledávky.
K dovolání oprávněné Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 29. 3. 2017, č. j. 20 Cdo 4708/2016-296, rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud se v něm zabýval otázkou, zda k vymáhání pohledávky v exekučním řízení je aktivně legitimován postupník, je-li exekučním titulem výpis ze seznamu přihlášek, přihlášku pohledávky v insolvenčním řízení podal věřitel původní (postupitel), avšak konkurzní soud o návrhu na postup podle §107a o. s. ř. nerozhodl. Nejvyšší soud přijal závěr, že je-li konkurs na majetek úpadce pravomocně zrušen po splnění rozvrhového usnesení (§44 odst. 1 písm. b/ zákona č. 328/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2007), lze pro rozvrhem neuhrazenou část zjištěné pohledávky, kterou úpadce výslovně nepopřel, vést exekuci (výkon rozhodnutí) na základě seznamu přihlášek (§45 odst. 1 uvedeného zákona) za předpokladu, že oprávněný odpovídá věřiteli pohledávky označenému v rozvrhovém usnesení; to, zda vydání rozvrhového usnesení mělo ve vztahu k označenému věřiteli předcházet rozhodnutí o procesním nástupnictví ve smyslu §107a o. s. ř., nemá po právní moci rozvrhového usnesení žádný význam.
Poté krajský soud, vázán právním názorem dovolacího soudu, rozhodl v záhlaví uvedeným rozhodnutím, a to tak, že usnesení Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 7. 1. 2013, č. j. 9 Nc 2413/2009-139, potvrdil. Pohledávku vymáhanou na základě seznamu přihlášených pohledávek do konkurzního řízení posoudil – stejně jako soud prvního stupně - v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu obsaženým v usnesení ze dne 16. 8. 2012, č. j. 20 Cdo 657/2012, a s odkazem na §408 odst. 1, 2 obch. zák. uzavřel, že není promlčena, neboť oprávněný podal návrh na nařízení exekuce včas, tj. ve lhůtě tří měsíců od právní moci usnesení o zrušení konkurzu po splnění rozvrhového usnesení (přitom soud zkoumal i to, zda a kdy došlo k jeho řádnému doručení). Námitku nedostatku aktivní legitimace oprávněné v exekučním řízení z důvodu absence rozhodnutí konkurzního soudu podle §107a o. s. ř. posoudil jako nedůvodnou (vázán právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v usnesení z 29. 3. 2017, č. j. 20 Cdo 4708/2016-296) s tím, že rozhodnutím konkurzního soudu ze dne 2. 4. 2009, č. j. 20 K 65/99-438, o rozvrhu rozdělované podstaty, došlo k faktickému zhojení předmětné procesní vady konkurzního řízení, neboť tímto rozhodnutím byl s konečnou platností vymezen okruh konkurzních věřitelů. Dále s odkazem na závazný názor Nejvyššího soudu v usnesení z 23. 6. 2015, č. j. 26 Cdo 3488/2014-209, uvedl, že povinný nebyl vyloučen z možnosti účastnit se přezkumného jednání dne 11. 10. 2001 a měl možnost uplatnit námitky do skončení konkurzu. Ve vztahu k námitce nesouladu výpisu ze seznamu přihlášených pohledávek se seznamem samotným shrnul učiněná zjištění a uzavřel, že o totožnosti pohledávky nemůže být pochyb.
Usnesení krajského soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu byla vyřešena (viz předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4708/2016), avšak má být vyřešena jinak. Prosazuje názor, že seznam přihlášek dle §45 odst. 2 zák. č.328/1991 Sb. není způsobilým titulem pro věřitele uvedeného v seznamu, který nabyl pohledávku postoupením během konkurzního řízení, avšak konkurzní soud nerozhodl o jeho procesním nástupnictví dle §107a o. s. ř. a s nabyvatelem pohledávky jen fakticky jednal jako s účastníkem. Vytýká rozhodování dovolacího soudu nekonzistentnost a argumentuje tím, že zrušil-li dříve dovolací soud předchozí rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že se nezabýval námitkou absence rozhodnutí konkurzního soudu o návrhu věřitele Česká spořitelna a. s. na změnu účastníka v důsledku postoupení pohledávky, pak logicky existenci takového rozhodnutí přikládal zásadní význam, který však následně popřel. Dovolatel namítá, že konkurzní soud uvedl nabyvatele pohledávky v rozvrhovém usnesení, ač o procesním nástupnictví předtím nerozhodl, čímž však vadu nezhojil, ale řízení zatížil novou vadou. Nabyvatel se podle úpravy účinné od 1. 1. 2001 účastníkem nestal. Význam rozhodnutí dle §107a o. s. ř. je v tom, že dává možnost opravného prostředku, jímž sice nelze napadnout otázku, zda převodci toto právo skutečně svědčí, lze však napadnout prokázání převodu práva na nabyvatele, a to bylo úpadci v dané věci odepřeno. Navíc nebylo možno opravným prostředkem napadnout ani samotný titul pro výkon rozhodnutí. Ústavní soud přisuzuje podobnému pochybení obecného soudu ústavněprávní rozměr (srov. nález ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. II. ÚS 179/01). Významem §107a o. s. ř. ve vztahu k vykonatelnosti rozhodnutí se zabývá též nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2889/12. Dovolatel prosazuje nezhojitelnost vady řízení spočívající v absenci rozhodnutí dle §107a o. s. ř., a tím nezpůsobilost seznamu přihlášek být exekučním titulem v dané věci. Rozhodnutí je významné i pro vymezení okruhu účastníků ve sporech vyvolaných konkurzním řízením (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 223/2003 ze dne 24. 9. 2003). Seznam přihlášek není úkonem soudu. Správce konkurzní podstaty, který musí vycházet ze stavu založeného rozhodnutími konkurzního soudu, zapsal - nebylo-li takového rozhodnutí – do seznamu nabyvatele pohledávky neoprávněně. Dovolatel navrhuje předložení věci k projednání velkému senátu Nejvyššího soudu, jenž má usnesení odvolacího soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
Oprávněná uvedla, že nastolenou otázkou se dovolací soud již zabýval, a to v totožné věci, za stejných skutkových okolností a jeho závěry mají být primárně na toto řízení aplikovány. Proto považuje dovolání za pouhý obstrukční akt povinného. Připomíná, že předmětem řízení o návrhu dle §107a o. s. ř. není posouzení, zda převedené právo dosavadnímu účastníku svědčí či nikoliv. V projednávané věci byla původním věřitelem Česká spořitelna a. s., která převedla část svých pohledávek na společnost CORSAIR. Postoupení oznámila Krajskému soudu v Plzni dopisem ze dne 10. 11. 2003, doručeným 18. 11. 2003 a podala návrh podle §107a o. s. ř. s tím, že postupník s tímto souhlasil. Konkurzní soud v rozvrhovém usnesení, fakticky vymezujícím okruh věřitelů, označil jako konkurzní věřitelku společnost CORSAIR, jíž byla též odpovídající část z výtěžku vyplacena. Právní názory obsažené v dovolatelem citovaném nálezu Ústavního soudu II. ÚS 179/01 zohlednil již Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 20 Cdo 4708/2016, které se o něm zmiňuje. Nález Ústavního soudu III. ÚS 2889/12 na danou věc jakkoliv nedopadá, což ostatně připouští i sám dovolatel. Oprávněná připomíná, že není sporu o tom, že je věřitelem vymáhané pohledávky a právním nástupcem České spořitelny a. s. Uvedené nezpochybnil ani povinný. Námitky povinného jsou ryze formalistické a směřují pouze ke zneužití práva na úkor legitimního věřitele. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 29. 3. 2017, č. j. 20 Cdo 4708/2016-296, zdůraznil účel rozvrhového usnesení dle §30 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, dále jen „ZKV“, jímž je určení, které pohledávky a v jakém rozsahu budou z výtěžku konkurzu uspokojeny. Současně připomněl, že základním předpokladem jeho vydání je pravomocné usnesení o schválení konečné zprávy, jímž je s konečnou platností přezkoumán postup správce konkurzní podstaty při zpeněžování konkurzní podstaty a při vynakládání prostředků z konkurzní podstaty a je schválena výše jeho odměny a hotových výdajů. Právní mocí usnesení o schválení konečné zprávy je s konečnou platností také vyřešeno, jaká částka z podstaty je k dispozici pro uspokojení pohledávek konkurzních věřitelů (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 1750/2008). V návaznosti na to dovolací soud uzavřel, že rozvrhovým usnesením je tak fakticky vymezen okruh konkurzních věřitelů a tedy i potenciálních oprávněných k vymáhání rozvrhem neuhrazené části zjištěné pohledávky.
Dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s uvedenými závěry. Dovolatelem přednesená argumentace odchýlení se od dříve přijatých závěrů neodůvodňuje. Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 7. 2019
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu