ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.4265.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 4265/2018-162
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného S. P. , se sídlem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Neubaerem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech č. 4/3, proti povinnému T. B. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora č. 740/34, pro 7 180 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 27 EXE 2224/2016, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. června 2018, č. j. 25 Co 96/2018-134, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
K odvolání povinného Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 21. června 2018, č. j. 25 Co 96/2018-134, potvrdil usnesení Okresního soud v Hradci Králové ze dne 4. prosince 2017, č. j. 27 EXE 2224/2016-101, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 24. dubna 2018, č. j. 27 EXE 2224/2016-119, kterým byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce, jejímž vedením Okresní soud v Hradci Králové pověřením ze dne 31. srpna 2016, č. j. 27 EXE 2224/2016-15, pověřil soudní exekutorku JUDr. Alenu Blažkovou, Ph.D., Exekutorský úřad Brno – město, podle pravomocného a vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Oberndorfu, Rakouská republika, ze dne 16. prosince 2015, č. j. 2 C 915/15f, k vymožení pohledávky oprávněného ve výši 7 180 EUR s příslušenstvím a nákladů exekuce ve výši 1 602,06 EUR. Soudy obou stupňů dospěly ke shodnému závěru, že v této věci nelze přezkoumat příslušnost soudu původu ani není možné použít pro určení příslušnosti hledisko veřejného pořádku. Uznání nebo výkon rozhodnutí totiž nelze odepřít jen proto, že existuje rozdíl mezi právním řádem použitým soudem členského státu původu a právním pravidlem, které by použil soud členského státu, v němž se o uznání žádá, kdyby mu byl spor předložen. Při výkonu rozhodnutí (exekuci) není exekuční soud (až na výjimky, o něž se v této věci nejedná) oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí a nelze ani zohledňovat procesní vady, které v nalézacím řízení předcházely vydání exekučního titulu. K námitce povinného, že exekuční titul (kterým je rozsudek pro zmeškání) byl vydán v rozporu se zákonem a s Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, a příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „Nařízení Brusel I. bis“, neboť povinný se z nařízeného jednání u Okresního soudu v Oberndorfu řádně omluvil, soudy uvedly, že skutečnost, že rakouský soud vydal rozsudek pro zmeškání, ačkoli se povinný z nařízeného jednání prostřednictvím své právní zástupkyně omluvil, sice je podle českého občanského soudního řízení vadou rozsudku a důvodem pro jeho zrušení, avšak nejedná se o tak závažná pochybení, která by mohlo založit zjevný rozpor s veřejným pořádkem, protože českému soudu nepřísluší oprávnění zkoumat otázky rakouského civilního procesu, mimo to uplatnění práv povinnému upřeno nebylo, neboť podal opravný prostředek, o kterém bylo rozhodnuto.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, ve kterém namítal nesprávný právní názor odvolacího soudu, že zásah do práv dovolatele není natolik zásadní, aby mohl být vyhodnocen jako rozpor s veřejným pořádkem. Exekucí na majetek dovolatele na základě rakouského rozsudku pro zmeškání, vydaného (dle názoru dovolatele) nepříslušným soudem, došlo k porušení zásad spravedlivého procesu, přičemž i soud prvního stupně konstatoval, že podle českého práva by rakouský rozsudek pro zmeškání nemohl být vydán, respektive by byl zrušen, protože nebyla dodržena zásada spravedlivého procesu vůči dovolateli. Dovolatel v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále též jen „SDEU“) ve věci Dieter Krombach v. André Bamberski C-7/98, ve které SDEU dospěl k závěru, že ustanovení veřejného pořádku se použije tehdy, pokud by se uznání a výkon rozhodnutí pocházejícího z jiného smluvního státu příčilo základním zásadám, a tím by se dostalo do rozporu s právním řádem státu výkonu. Odvolací soud zároveň nevěnoval pozornost možnosti, kterou nabízí Nařízení Brusel I. bis, podle které cizí rozhodnutí nebude uznáno tehdy, bylo-li rozhodnutí vydáno bez účasti žalované strany, které nebyl návrh na zahájení řízení nebo jemu rovnocenná písemnost doručena natolik včas a takovým způsobem, aby si mohla zajistit obranu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovolací soud v prvé řadě uvádí, že danou věc projednal a rozhodl přesto, že po podání dovolání zaniklo pověření soudní exekutorky k provedení exekuce, neboť pohledávka oprávněného i náklady exekuce byly vymoženy, protože pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodný právní stav v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že řízení bylo zahájeno dne 18. února 2015, je nutno danou věc posuzovat podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. 66 Nařízení Brusel I. bis).
Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou rozporu s veřejným pořádkem, který dovolatel spatřuje v tom, že Okresní soud v Oberndorfu rozhodl rozsudkem pro zmeškání, přestože se dovolatel z jednání řádně omluvil. Dovolatel poukázal na rozhodnutí SDEU ve věci C-7/98 , Krombach v. Bamberski (dále srov. například C-38/98 Régie Nationale des Usines Renault SA v. Mexicar Spa a Orazio Formento), ze kterého se podává, že rozpor s veřejným pořádkem se týká případů, kdy v řízení, z něhož příslušné rozhodnutí cizozemského soudu vzešlo, byla porušena základní práva účastníka řízení, přičemž daný rozpor musí být takového stupně, že porušuje základní principy právního řádu členského státu, ve kterém je podán návrh na uznání. Soudní dvůr Evropské unie (rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 4. února 1988, ve věci 145/86 H. L., M. H. proti A. K.), jakož i Nejvyšší soud v usnesení z 21. září 2011, sp. zn. 20 Cdo 5180/2008, však dále dospěly k závěru, že výhradu veřejného pořádku jako důvod pro neuznání rozhodnutí lze použít jen ve výjimečných případech, ve kterých by uznání účinků cizího rozhodnutí – nikoli tedy uznání rozhodnutí jako takového - bylo ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem státu, ve kterém má k uznání dojít. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci je účinkem vykonávaného exekučního titulu zaplacení jím přisouzené (a nyní nuceně vymáhané) pohledávky, tedy peněžité plnění, což je v právním řádu České republiky zcela standardní, ba nejběžnější způsob uspokojení peněžité pohledávky, nelze proto dovodit, že by uznání takového exekučního titulu a jeho prohlášení za vykonatelné bylo v rozporu s veřejným pořádkem České republiky. Obecně totiž platí, že není bez dalšího v rozporu s veřejným pořádkem, pokud cizozemské právní normy přiznají v rámci tamních řízení konkrétním osobám určitá práva, popřípadě povinnosti, jež se potom promítají v možnosti stát se účastníkem řízení o výkon tohoto rozhodnutí v jiném státě, přestože právní úprava stran sporu ve státu uznání či výkonu je odlišná. Namítá-li dovolatel, že rozpor s veřejným pořádkem je dán tím, že na základě české právní úpravy by nemohlo dojít k vydání rozsudku pro zmeškání přes předchozí omluvu žalovaného, pak o důvod, jenž by byl pro porušení veřejného pořádku relevantní ve vztahu k jinak vyznívajícímu cizozemskému rozhodnutí, nejde. Platí totiž, že pouhá odlišnost právní úpravy, jejíž účinky v zemi výkonu rozhodnutí nevyvolají žádné zvlášť negativní důsledky pro tamější právní řád, výhradu rozporu s veřejným pořádkem založit nemohou; opak by vedl ve svých důsledcích k nepřípustnému přezkoumání věcné správnosti cizozemského rozhodnutí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2018, sp. zn. 20 Cdo 981/2018).
Namítal-li dále dovolatel, že odvolací soud nevěnoval pozornost ustanovení Nařízení, podle kterého nebude cizí rozhodnutí uznáno tehdy, bylo-li rozhodnutí vydáno bez účasti žalované strany, které nebyl návrh na zahájení řízení nebo jemu rovnocenná písemnost doručena natolik včas a takovým způsobem, aby si mohla zajistit obranu, dovolací soud připomíná, že byl-li rozsudek pro zmeškání povinnému doručen a ten využil opravné prostředky vůči němu, není již třeba zabývat se otázkou, zda byl v dostatečném časovém předstihu doručen návrh na zahájení řízení, popř. jiná rovnocenná písemnost (srov. například rozsudek Soudního dvora ze dne 28. dubna 2009 ve věci C-420/07, Meletis Apostolides proti Davidu Charlesi Oramsovi, Lidně Elizabeth Orams nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 3200/2013). Dovolací soud neshledal důvod, aby se v tomto směru od své rozhodovací praxe odchýlil (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolací soud se dále zabýval námitkou dovolatele ohledně nepříslušnosti Okresního soudu v Oberndorfu. Podle čl. 45 bodu 3 Nařízení Brusel I. bis aniž je dotčen odst. 1 písm. e), příslušnost soudu původu nelze přezkoumat. Hledisko veřejného pořádku podle odst. 1 písm. a) nelze použít v případě pravidel pro určení příslušnosti. Dané ustanovení výslovně odnímá možnost soudu ve státě výkonu, aby přezkoumal mezinárodní příslušnost státu vedoucího původní řízení. Nejvyšší soud již dříve uvedl, že v těchto případech musí převážit důvěra, že soud původu aplikoval (většinou jednotná) pravidla při posuzování své jurisdikce řádně a správně, zároveň ale platí, že flagrantní porušení ustanovení o příslušnosti, jmenovitě rozhodoval-li ve věci soud státu, k němuž nemá věc naprosto žádný vztah, a kromě toho jsou tu další okolnosti (vzdálenost, neznalost jazyka), je oproti tomu důvodem pro odepření vykonatelnosti cizozemského rozhodnutí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2018, sp. zn. 20 Cdo 2302/2017). Okresní soud v Oberndorfu určil svoji příslušnost na základě vazby mezi žalobcem (zde povinným) a Rakouskou republikou, což představuje právě tu vzájemnou vazbu – potřebnou pro odůvodnění určení své příslušnosti, a tudíž nelze považovat jeho nazírání na vlastní příslušnost jako na tu, jež je v rozporu s výše uvedenými východisky. Jinými slovy, nejsou zde okolnosti, jež by odvolacímu soudu (potažmo soudu dovolacímu) umožnily upřednostnit výhradu veřejného pořádku nad obecným pravidlem zákazu přezkumu mezinárodní příslušnosti v čl. 45 bodu 3 Nařízení Brusel I. bis. Ani tato námitka proto nemůže založit přípustnost dovolání.
Nadto dovolací soud uvádí, že otázka rozporu s veřejným pořádkem by v souladu s Nařízením Brusel I. bis již neměla být přezkoumávána v řízení o návrhu na zastavení exekuce, neboť čl. 45 a násl. Nařízení Brusel I. bis zavádí (v rámci probíhající exekuce) samostatné řízení o návrhu na odepření uznání pro rozpor s veřejným pořádkem, jež je zahájeno na návrh kterékoli dotčené strany. Jestliže povinný v exekučním řízení zpochybňuje vykonatelnost zahraničního titulu jiným způsobem (např. právě návrhem na zastavení exekuce), měl by jej soud vyzvat, aby podal návrh na odepření uznání a výkonu, poskytnout mu k podání návrhu lhůtu, s tím, že bude-li návrh podán, soud může na návrh osoby, vůči níž je výkon navrhován, přerušit zčásti nebo v celém rozsahu řízení o výkonu (srov. čl. 44 bod 1 písm. c/ Nařízení Brusel I. bis), a nebude-li návrh ve lhůtě podán, bude soud pokračovat v provádění exekuce [na rozdíl od právní úpravy rakouského procesního práva, které reagovalo na Nařízení Brusel I. bis speciálním řízením o zastavení exekuce v §418 rakouského exekučního řádu ( Exekutionsordnung, EO )].
S ohledem na výše uvedené proto dovolací soud shrnuje, že rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání do rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. V dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 5. 2019
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu