ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.2302.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 2302/2017-735
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněných 1) S. R. T. a 2) N. H. O´R. , ze společnosti Moorfields Corporate R, se sídlem Wood Street 88, EC2V 7RS Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, jako soudem ustanovených likvidátorů společnosti GBI INVESTMENTS LIMITED, registrační číslo 0317619, se sídlem Wood Street 88, EC2V 7RS Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupených JUDr. Pavlem Fráňou, advokátem, sídlem Sokolovská 5/49, 186 00 Praha 8 – Karlín, proti povinnému R. Š. , P., zastoupenému JUDr. Janem Langmeierem, advokátem, sídlem Na Bělidle 997/15, 150 00 Praha 5 – Smíchov, o návrhu na prohlášení vykonatelnosti, o dovolání povinného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 7. 12. 2016, č. j. 27 Co 259/2016-609, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Povinný je povinen zaplatit oprávněným k rukám JUDr. Pavla Fráni, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení 10 043 Kč.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 9. 5. 2016, č. j. 11 EXE 7026/2016-19, prohlásil za vykonatelný rozsudek vydaný Chancery Division in the High Courts of Justice of England and Wales ze dne 28. 7. 2014, č. j. 6678/2008, jímž byla povinnému uložena povinnost uhradit oprávněným – likvidátorům společnosti GBI INESTMENT LIMITED se sídlem EC2V 7RS Londýn, Wood Street 88, Spojené království Velké Británie a Severního Irska – 7 067 739,72 GBP (výrok III.), a to spolu s 8 % úrokem ročně z požadované částky (výrok IV.) a náklady řízení (výrok V.). Podle nalézacího soudu se povinný od začátku září 2007 do likvidace identifikované společnosti vědomě podílel na jejím podnikání s úmyslem poškodit věřitele ve smyslu čl. 213 anglického insolvenčního zákona z roku 1986 (výrok I.), a jakožto člen statutárního orgánu společnosti, pověřený obchodním vedením, se dopustil vědomého protiprávního jednání a porušení povinnosti při správě cizího majetku vůči společnosti ve smyslu čl. 212 téhož insolvenčního zákona tím, že zajistil, aby výnosy ze 43 akcií na majitele společnosti byly drženy a použity pro jiné účely než v souladu s řádnými zájmy společnosti (výrok II).
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 7. 12. 2016, č. j. 27 Co 259/2016-609, usnesení okresního soudu potvrdil (II. výrok), návrh povinného na přerušení řízení, odůvodněný tím, že podal proti posuzovanému rozhodnutí opravný prostředek, zamítl (I. výrok) a uložil povinnému nahradit náklady odvolacího řízení ve výši 9.401,71 Kč k rukám zástupce oprávněných (III. výrok).
Odvolací soud předně neshledal důvod pro přerušení řízení v pouhém podání opravného prostředku, neboť měl za to, že povinnému – vzhledem k tvrzené nemajetnosti – výkonem rozhodnutí nemůže vzniknout vážná újma. K ostatním odvolacím důvodům – jež jsou povýtce totožné s pozdějšími námitkami dovolacími – odvolací soud předně uvedl, že soudem příslušným k projednání opravného prostředku proti návrhu na prohlášení vykonatelnosti cizozemského rozhodnutí je soud krajský, a to podle čl. 43-45 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I.“), oprávnění, vystupující jako likvidátoři společnosti, jsou aktivně legitimováni, jestliže předmětné rozhodnutí je vydáno v jejich prospěch, a v řízení o prohlášení vykonatelnosti nelze posuzovat účinky jiného cizozemského rozhodnutí, než rozhodnutí posuzovaného. Jakkoli je v daném rozhodnutí zjevná spojitost s „anglickým insolvenčním právem“, je správné postupovat podle nařízení Brusel I., neboť předmětem sporu je svoji povahou nárok na náhradu škody uplatnitelný samostatně i v občanskoprávním řízení. Taktéž vytýkané označení povinného (pouze jménem a příjmením) se jeví odvolacímu soudu jakožto dostatečné, a na výsledku řízení nezmění ničeho ani tvrzené nesprávné (uváděné) datum doručení žaloby. Restriktivním výkladem pojmu veřejný pořádek (s odkazem na judikaturu dovolacího soudu) dospěl konečně odvolací soud k závěru, že jeho aplikace není žádoucí, protože se nedotýká těch nejzákladnějších principů a standardů tuzemského právního řádu, a to ani vzhledem k námitce povinného, že mu byla upřena možnost jednat v jeho mateřském jazyce a že se mu nedostalo potřebné právní pomoci. Zhodnotil také, že povinný disponoval dostatečnou dobou pro přípravu na jednání před anglickým soudem ve smyslu čl. 34 odst. 2 nařízení Brusel I., jež trvala více než rok od doručení žaloby do okamžiku, kdy soud rozhodl. Odvolací soud tak uzavřel, že nebylo prokázáno porušení práva na spravedlivý proces před cizozemským nalézacím soudem, jež by mohlo vyústit v aplikaci výhrady veřejného pořádku.
Povinný podal proti výše uvedenému rozhodnutí dovolání.
Jeho přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny, případně se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, což konkretizuje v podobě následujících námitek, s nimiž spojuje nejen identifikaci toho kterého předpokladu přípustnosti (dosud neřešených otázek), nýbrž i existenci tomu odpovídajícího dovolacího důvodu, totiž nesprávného právního posouzení věci (srov. §241a odst. 1):
1. zda je důvodem pro přerušení řízení podle čl. 46 odst. 1 nařízení Brusel I. okolnost, že proti rozhodnutí anglického soudu (exekučnímu titulu) podal řádný opravný prostředek, o kterém se podle jeho mínění anglický soud „fakticky nedozvěděl“ (dovolatel odpovídá kladně),
2. zda je k projednání opravného prostředku podle čl. 43 nařízení Brusel I. příslušný soud okresní, anebo soud krajský, jak – nesprávně – dovodil podle dovolatelova názoru odvolací soud,
3. zda v řízení o prohlášení vykonavatelnosti vedeném před odvolacím soudem nemělo být oproti nařízení Brusel I., k němuž se odvolací soud uchýlil, správně aplikováno ustanovení čl. 26 Nařízení Rady (ES) č. 1346/200 ze dne 29. 5. 2000, o úpadkovém řízení (dále jen „nařízení o úpadkovém řízení“ či „úpadkové nařízení“), zejména pokud by jím byly posuzovány účinky i jiného rozhodnutí vydaného v tomtéž insolvenčním řízení před anglickým soudem (nikoli tedy jen exekučního titulu),
4. zda lze nařízení Brusel I. (oproti tomu) aplikovat v řízení o prohlášení vykonavatelnosti exekučního titulu, který bezprostředně vychází z insolvenčního řízení a drží se úzce v jeho rámci, či zda je v takovém případě nutné aplikovat nařízení o úpadkovém řízení, což dovozuje dovolatel,
5. zda měl odvolací soud k jeho námitce přezkoumávat (mezinárodní) příslušnost anglického soudu v situaci, jestliže tvrdil flagrantní porušení ustanovení o příslušnosti stanovená nařízením Brusel I., a jestliže tak soud neučinil, je tím dán extrémní rozpor rozhodnutí s ustanovením čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“),
6. zda to, že byl označen coby povinný v exekučním titulu pouhým jménem a příjmením, bez dalších identifikačních údajů, je v rozporu s veřejným pořádkem České republiky ve smyslu čl. 34 odst. 1 nařízení Brusel I.; dovolatel soudí, že ano,
7. zda došlo k porušení práva na spravedlivý proces, pakliže jeho podání (včetně odvolání) doručená anglickému soudu v českém jazyce, nebyla přeložena do angličtiny, v důsledku čehož podle dovolatelova názoru tamní soud k nim nepřihlížel,
8. zda, resp. že došlo k porušení práva na spravedlivý proces v situaci, kdy – dovolatel se považuje za právního laika – požádal anglický soud o ustanovení zástupce z důvodu finanční náročnosti sporu, aniž soud o jeho žádosti rozhodl, advokáta mu neustanovil a učinil tak bez poučení, jak si jej lze pro dané řízení zajistit,
9. zda uplatnění „hrubě přemrštěného“ nároku (tj. zejména náklady likvidace společnosti GBI INVESTMENTS LTD ve výši cca 60 000 000 Kč) je v rozporu s veřejným pořádkem České republiky ve smyslu čl. 34 odst. 1 nařízení Brusel I.; i zde dovolatel dovozuje, že tomu tak je,
10. zda je v souladu s §118a o. s. ř. postup odvolacího soudu, který dospěje k závěru o unesení břemena tvrzení a důkazů na jeho straně jakožto povinného, což i výslovně vyjádří v odůvodnění rozhodnutí, ale fakticky rozhodnutí založí na skutečnostech, které nemohou vedle tvrzených a prokázaných skutečností obstát.
Dovolatel spolu s dovoláním podal návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§243 písm. a o. s. ř.).
Dovolatel dovolání následně doplnil podáním ze dne 15. 11. 2017, jímž rozvedl předchozí argumentaci v bodech 3. (aplikace nařízení o úpadkovém řízení a jeho čl. 26) a 5. (nutnost přezkumu mezinárodní příslušnost anglického soudu). Další doplnění dovolání učinil poté dne 31. 1. 2018, jež adresoval dovolacímu soudu advokát uvedený v záhlaví rozhodnutí (který dne 8. 1. 2018 oznámil převzetí právního zastoupení povinného), a v příloze (kromě totožného prvotního doplnění dovolání) ohlásil současně žádost pro anglický soud o sdělení stavu odvolacího řízení. Posléze dne 16. 5. 2018 poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 2 Cdo 149/2017, kterým měla být řešena otázka vykonatelnosti rozhodnutí vydaného anglickým soudem ve věci související s konkurzem na majetek totožné společnosti. Obsahem posledního doplnění dovolání ze dne 22. 6. 2018 bylo vyrozumění o odročení tam specifikovaného řízení na neurčito (ve věci uznání a výkonu rozhodnutí, sp. zn. 23 Co 244/2017, v němž figurují stejní oprávnění, avšak jiný povinný); doplnění obsahuje i sdělení Ministerstva spravedlnosti, že nedisponuje žádnými novými informacemi ohledně žádosti povinného o právní pomoc adresovanou britským orgánům.
Oprávnění ve vyjádření k dovolání přisvědčili názorům odvolacího soudu a s námitkami dovolatele nesouhlasí. Konkrétně považují právní posouzení možnosti (ne)přerušit řízení z důvodu podaného opravného prostředku za dostatečné (s přerušením řízení nesouhlasí) a za příslušný soud k projednání odvolání proti návrhu na prohlášení vykonatelnosti pokládají soud krajský, neboť jeho příslušnost plyne z jazykového výkladu dotčených ustanovení nařízení Brusel I. Spor, jenž je soukromoprávní povahy, spadá dle jejich názoru pod nařízení Brusel I., a závěr opačný by ostatně neměl většího významu, když nařízení o úpadkovém řízení odkazuje k aplikaci stejných ustanovení nařízení Brusel I., byť s výjimkou čl. 34 odst. 2. Oprávnění neuznávají ani argumentaci ve spojitosti s čl. 26 insolvenčního nařízení (výhrada veřejného pořádku) z důvodu, že by fakticky došlo k přezkoumání exekučního titulu ve věci samé (což je ve smyslu čl. 45 odst. 2 nařízení Brusel I. vyloučeno). Posléze zdůrazňují odlišnosti anglické a české procesní úpravy řízení, což nezakládá bez dalšího porušení práva na spravedlivý proces jak v situaci označení účastníků řízení, tak při žádosti o tlumočníka či o právní pomoc. Výklad veřejného pořádku má být podle jejich názoru činěn restriktivně, toliko k porušení nejzákladnějších procesních práv účastníka. V doplnění vyjádření poukázali oprávnění dále na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3200/2013 a rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 202013, sp. zn. 19 Co 218/2013, dle kterého z ustanovení §18 odst. 1, věty druhé, o. s. ř. neplyne pro soud povinnost přeložit jím vydané rozhodnutí do jazyka, jemuž rozumí účastník řízení.
Oprávnění proto navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, jakož i čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 7. 12. 2016 a exekuční řízení bylo zahájeno dne 5. 5. 2016.
Dovolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 o. s. ř.).
Požadavku náležitého uvedení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237, §241a odst. 2 o. s. ř.), dovolání odpovídá v rozsahu námitek pod body 2. až 9., u nichž lze shledat – a to zejména s ohledem na konkrétní okolnosti případu, jež svojí specifickou povahou nejsou bez dalšího podřaditelné pod obecná judikatorní východiska – že doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu v úplnosti a všech případech posuzovány vskutku nebyly, pročež je namístě úsudek, že dovolání v dané věci přípustné je. Dovolání dále obsahuje též srozumitelně formulované dovolací důvody (§241a odst. 2, odst. 3 o. s. ř.), které tyto předpoklady přípustnosti dovolání obsahově (věcně) vystihují, resp. jsou i jinak způsobilé otevřít odpovídající dovolací přezkum (viz ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.).
Co do dovolací otázky (námitky) v pořadí první (viz shora) však nutno upozornit na ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., dle nějž musí být v dovolání vedle obecných náležitostí – kromě jiného – rovněž uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje a v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, a dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu (jen) v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (srov. §242 odst. 1). Jestliže dovolatel vymezil rozsah dovolání výslovně toliko proti jeho výroku II. („Usnesení okresního soudu se potvrzuje“), explicite tím zúžil rozsah přezkumu dovolacího soudu pouze na tento výrok napadeného rozhodnutí, čímž naopak mimo rámec tohoto přezkumu zůstal výrok I. („Návrh povinného na přerušení řízení se zamítá“). Ostatně jako samostatný výrok nemohl být v dovolacím řízení napaden již proto, že zde nejde o „rozhodnutí odvolacího soudu“, neboť bylo sice bylo vydáno v rámci odvolacího řízení, nicméně nikoli k opravnému prostředku proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a nejde ani o procesní usnesení vyjmenované v ustanovení §238a o. s. ř., pročež přípustnost dovolání v této části odůvodnit nelze (již vzhledem k ustanovení §236 o. s. ř.). Nemůže být přípustné ani „subjektivně“, neboť tím, že odvolací soud nerozhodl procesně (o přerušení řízení), dovolateli žádná újma na jeho právech způsobena být nemohla, neboť tak se stalo až rozhodnutím „ve věci“, totiž „ve výsledku“ tak, že rozhodnutí cizozemského soudu se prohlašuje za vykonatelné na území České republiky.
Nelze však vyloučit, že tato – první – námitka by mohla mít potenciál námitky procesní vady jinak řádně dovoláním napadeného výroku (II) rozhodnutí odvolacího soudu.
Ani pak ale tato námitka není způsobilá přinést pro dovolatele požadovaný účinek. Obě jím dovolávaná nařízení (viz dále) dávají soudu možnost řízení o prohlášení vykonatelnosti přerušit, byl-li proti němu podán opravný prostředek, a to znamená, že není a priori procesní vadou, jestliže tak neučiní. Míra diskrece soudu je zde široká, a to nejen zjevně „širokým“ vymezením pro vlastní úvahu, jak bude jiným, nalézacím soudem podaný opravný prostředek zhodnocen (čehož se dožaduje dovolatel), ale rovněž tím, že rozhodnutí prohlášené za vykonatelné se tím stává pouze titulem výkonu rozhodnutí (exekuce), přiřaditelným tím k těm, které vyjmenovává ustanovení §274 odst. 1 o. s. ř.; proto pro případ jeho následného odstranění (na základě onoho opravného prostředku) je povinnému k dispozici, kdyby již byl výkon rozhodnutí (exekuce) nařízen, obrana cestou návrhu na jeho zastavení. Tvrdí-li dovolatel, že je nemajetný, nehrozí mu ani nařízením výkonu rozhodnutí (exekuce) relevantní újma. Úvaha dovolatele, že anglický soud se o podání opravného prostředku „fakticky nedověděl“, je jen spekulativní a bez významu, neboť jde jen o to, zda opravný prostředek byl vskutku podán či nikoli; v kladném případě je na procesní iniciativě toho, kdo jej podal, aby se dožadoval – u příslušného anglického soudu – jeho projednání (což dovolatel dle doplnění dovolání ostatně již i učinil). Na daném závěru ničeho nemění ani skutečnost, že Krajský soud v Hradci Králové odročil rozhodnutí v jiném řízení na neurčito, aby vyčkal informace ohledně podání odvolání u anglického soudu (na což poukazuje dovolatel v posledním doplnění dovolání), neboť dovolací soud není samozřejmě takovým postupem krajského soudu vázán, a dosud prezentované závěry ve věci této tím nemohou být dotčeny.
Otázka druhá zahrnuje dovolací námitku, že odvolací soud rozhodoval jako nepříslušný soud, neboť podle jeho názoru o jím podaném odvolání proti rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti měl podle 45 nařízení Brusel I. rozhodnout soud, u nějž bylo podáno, a tím je v daném případě soud okresní, nikoli krajský.
Je skutečností, že čl. 43 odst. 2 nařízení Brusel I. uvádí, že opravný prostředek se podává u soudu uvedeného v seznamu v Příloze III. (v němž pro Českou republiku figuruje jako takový „okresní soud“), přičemž podle čl. 45 odst. 1 se stanoví, že soud, „u něhož byl opravný prostředek podle čl. 43 nebo 44 podán, zamítne nebo zruší prohlášení vykonatelnosti“ (a to pouze na základě důvodů uvedených v čl. 34 a 35).
Odtud však nelze činit závěr, který předestírá dovolatel, že o opravném prostředku proti rozhodnutí okresního soudu rozhoduje opět soud okresní.
V první řadě v obecné poloze platí, že jest lišit mezi soudem, u kterého je opravný prostředek podán a soudem, který je o něm povolán rozhodnout. Odvolací soud přiléhavě odkázal na čl. 43 odst. 3 nařízení, dle kterého se opravný prostředek projednává v souladu s předpisy upravujícími sporná řízení, a ty v tuzemských poměrech zakládají příslušnost k rozhodnutí o opravném prostředku proti rozhodnutí okresního soudu nikoli na straně (téhož) soudu okresního, nýbrž krajského. Případy, kdy je tomu jinak – na což poukazuje dovolatel – jsou jen ty, které vyjmenovává ustanovení §210a o. s. ř., a mezi ně rozhodnutí předmětné zjevně nepatří. Že čl. 45 odst. 1 (sousloví „u něhož byl opravný prostředek podán“) nelze vykládat ryze gramaticky – a že nabývá přednosti citovaný čl. 43 odst. 3 – se podává i z toho, že totéž tento článek vztahuje i k dalšímu, následnému opravnému prostředku, předjímanému v čl. 44, jímž je podle odkazované Přílohy IV. pro tuzemské poměry mimo jiné dovolání, a stěží si lze představit, že by o něm rozhodoval soud, u kterého „bylo podáno“, totiž opět soud okresní. Okolnost, že opravným prostředkem proti rozhodnutí o opravném prostředku je právě dovolání, je dalším významným argumentem ve prospěch dovolatelem napadeného názoru odvolacího soudu v dané věci, neboť dovolání je podle §236 o. s. ř. opravným prostředkem proti rozhodnutí „odvolacího soudu“, jímž přirozeně soud prvního stupně (soud okresní) být nemůže. Dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, připouští-li bez opozice dovolání proti rozhodnutím, vydaným soudy krajskými jako soudy opravného prostředku (kterou má dovolatel coby argument odvolacího soudu v dané věci za nevýznamný proto, že dotčená otázka před ním nebyla expressis verbis dosud otevřena), tedy obstojí, nehledě na to, že kdyby měl dovolací soud jiný názor, musel by jej do svého dovolacího rozhodnutí promítnout, jelikož k vadě řízení dle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží bez toho, že byla učiněna dovolacím důvodem.
Tolik k polemice dovolatele s odvolacím soudem, jak byla vedena v takto vymezených hranicích ; je tak dovozeno, že dovolateli přisvědčit nelze.
Nicméně – zcela závěrem – stojí za připomenutí dvojí: za prvé, že nařízení Brusel I. bylo novelizováno nařízením Komise (EU) č. 156/2012 ze dne 22. 2. 2012, jež v Příloze III stanovilo, že opravný prostředek podle č. 43 odst. 2 se podává v České republice „u odvolacího soudu prostřednictvím okresního soudu“, čímž je věc finálně jasná, a z pohledu unijního práva, resp. principů jeho výkladu, jde evidentně, při shrnutí s výše řečeným, o tzv. acte claire. A za druhé, aplikované nařízení bylo nahrazeno Nařízením evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, jež v dané věci aplikováno nebylo, jestliže dle čl. 81 „se použije ode dne 10. ledna 2015“, a rozhodnutí cizozemského soudu, o jeho prohlášení vykonatelnosti v dané věci šlo, bylo vydáno 28. 7. 2014.
Jelikož námitka čtvrtá logicky i systematicky předchází námitce třetí, jež bude od jejího závěru odvislá, přistoupil dovolací soud k jejímu posouzení přednostně.
Čtvrtou námitkou dovolatel kritizuje závěry odvolacího soudu, jakož i k tomu užitou argumentaci, že je namístě aplikovat nařízení Brusel I., neboť v posuzované věci má být uplatněna výjimka z jeho příslušnosti, která nutně vede k aplikaci nařízení o úpadkovém řízení. Úvaha odvolacího soudu, že ačkoli jsou přítomny prvky vztahu k insolvenčnímu řízení, je rozhodující to, že jde o nárok uplatnitelný v občanskoprávním řízení coby nárok na náhradu škody, je podle dovolatele neudržitelná; zjevně převažují aspekty „úpadkové“, což dovolatel dokládá odkazem na konkrétní rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Henri Gourdain v. Franz Nadler ze dne 22. 2. 1979.
Podle čl. 1 odst. 2 písm. b) nařízení Brusel I. se toto nařízení nevztahuje na konkursy, vyrovnání a podobná řízení.
Podle čl. 1 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení, se toto nařízení vztahuje na kolektivní úpadková řízení, která zahrnují částečné nebo úplné zbavení majetku dlužníka a jmenování správce podstaty.
Podle čl. 2 písm. a) stejného nařízení se úpadkovým řízením rozumí kolektivní řízení uvedená v čl. 1 odst. 1, přičemž seznam těchto řízení obsažených v příloze A stanoví, že úpadkovými řízeními jsou zejména likvidace na základě nebo s dohledem soudu, dobrovolná likvidace rozhodnutím věřitelů (s potvrzením soudu) apod.
Bližší vodítka pro určení příslušného nařízení na základě konkrétních okolností jsou dány judikaturou Soudního dvora Evropské unie, který v rozsudku ze dne 10. 9. 2009, C-292/08, German Graphics Graphische Maschinen GmbH v. Alice van der Schee , vyložil úmysl zákonodárce Společenství přiklonit se k široké definici pojmu „obchodní a občanské věci“, který je uveden v čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I., a v důsledku toho přiznat tomuto článku odpovídající působnost, což je rovněž potvrzeno první větou šestého bodu odůvodnění nařízení o úpadkovém řízení, podle níž se toto nařízení omezuje v souladu se zásadou proporcionality na ustanovení, která upravují příslušnost pro zahájení úpadkových řízení, a na rozhodnutí, která jsou učiněna přímo na základě úpadkových řízení a s takovými řízeními úzce souvisejí. Působnost nařízení o úpadkovém řízení by proto neměla být předmětem extenzivního výkladu.
Jinými slovy, Soudní dvůr v rámci své judikatury týkající se nařízení Brusel I. je názoru, že žaloba se pojí s úpadkovým řízením tehdy, jestliže přímo vyplývá z úpadku a úzce souvisí s daným konkurzním nebo vyrovnacím řízením (viz již zmíněný rozsudek ze dne 22. února 1979, C- 133/78, Henri Gourdain v. Franz Nadler ); týká se proto i řízení, ve kterém se domáhají konkursní věřitelé, aby byl do konkursní podstaty zahrnut i majetek manažerů úpadce, kteří nesou za úpadek odpovědnost (srov. též rozsudek Soudního dvora ve věci SCT Industri AB i likvidation proti Alpenblume AB , C-111/08).
Pouze věc, která má tyto znaky, nespadá do působnosti nařízení Brusel I. (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 12. února 2009, Věc C-339/07, Christopher Seagon proti Deko Marty Belgium NV ), a naopak „nezávislá“ žaloba, která nevychází z práva o úpadkovém řízení a nevyžaduje ani zahájení řízení tohoto druhu ani zásah insolvenčního správce, do působnosti tohoto nařízení patří; přitom pouhá skutečnost, že insolvenční správce je stranou sporu, se nejeví být dostatečná k užití úpadkového nařízení (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 9. 2009, C-292/08, German Graphics Graphische Maschinen GmbH v. Alice van der Schee ).
Ke stejnému závěru dospívá i odborná literatura, jestliže uvádí, že ke zjištění, zda určité řízení spadá pod výluku z věcné působnosti nařízení Brusel I., je třeba se zabývat otázkou, zda je žalobní nárok založen na právní úpravě specifické pro úpadek nebo s úpadkem úzce spojené, anebo zda je oproti tomu založen na právní úpravě obecné a pouze se z konkursu odvozuje. Typickým příkladem vyloučených věcí jsou v českém právu incidenční spory, tj. spory o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek, o vyloučení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty z majetkové podstaty. Oproti tomu spor, který se neřídí právní úpravou vlastní konkursu, z věcné působnosti tohoto nařízení vyloučen nebude; půjde například o žalobu insolvenčního správce vůči dlužníku insolvenčního dlužníka na zaplacení splatné pohledávky z doby před rozhodnutím o úpadku (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009,
s. 2872 - 2884).
V exekučním titulu byla podle anglického soudu naplněna skutková podstata §212 a §213 insolvenčního zákona z roku 1986, systematicky náležející do kapitoly nazvané „Nesprávné jednání před a během likvidace; Penalizace společností a jejich zaměstnanců; Vyšetřování a stíhání“, konkrétně v subkapitole „penalizace řídících a odpovědných osob společnosti“. Tato ustanovení zní následovně:
Článek 212 - Souhrnný opravný prostředek proti delikventním ředitelům, likvidátorům atd.
(1) Tato sekce se použije, pokud se v průběhu likvidace společnosti jeví, že osoba, která
(a) je nebo byla představitelem společnosti,
(b) jednala jako likvidátor nebo správce >1< společnosti, nebo
(c) která není osobou spadající pod písmeno a) nebo b), ale je nebo byla osobou dotčenou nebo se účastnila propagace, založení nebo řízení společnosti,
nesprávně uplatnila nebo si ponechala, nebo se stala odpovědnou za jakékoliv peníze či jiný majetek společnosti nebo se dopustila jakéhokoli zneužití nebo porušení jakékoli fiduciární nebo jiné povinnosti ve vztahu ke společnosti.
(2) Odkaz v odstavci 1 na případné zneužití nebo porušení jakékoli fiduciární nebo jiné povinnosti vztahující se k společnosti zahrnuje v případě osoby, která jednala jako likvidátor společnosti, jakékoli zneužití nebo porušení jakékoli fiduciární nebo jiné povinnosti spojené s výkonem jeho funkce jako likvidátora společnosti.
(3) Soud může na návrh insolvenčního správce >2< nebo likvidátora nebo jakéhokoli věřitele nebo společníka podílejícího se na uhrazení závazku společnosti při její likvidaci, >3< přezkoumat jednání osoby uvedené v odstavci 1 a přinutit ji
(a) splatit, obnovit nebo převzít odpovědnost za peníze nebo majetek nebo jakoukoli jeho část a úroky s takovou sazbou, kterou soud považuje za spravedlivou, nebo
b) přispět takovou částkou do majetku společnosti jako náhrada za zneužití nebo za porušení fiduciární nebo jiné povinnosti, jak to soud považuje za spravedlivé.
(4) Nelze podat návrh podle odstavce 3 ve vztahu k osobě, která jednala jako likvidátor společnosti, s výjimkou když to po jeho odvolání povolí soud.
(5) Společník podílející se na uhrazení závazku společnosti při její likvidaci nemůže podat návrh podle odstavce 3, ledaže to povolí soud, ale může podat návrh nezávisle na tom, že nebude mít prospěch z jakéhokoli rozhodnutí, který soud může v souvislosti s tímto návrhem učinit.
Článek 213 - Podvodné obchodování
(1) Pokud se v průběhu likvidace společnosti zdá, že podnikání společnosti bylo vedeno s úmyslem podvést věřitele společnosti nebo věřitele jiné osoby nebo za jakýmkoli podvodným účelem, platí následující.
(2) Na návrh likvidátora může soud prohlásit, že jakékoli osoby, které se vědomě účastnily podnikání výše uvedeným způsobem, jsou povinny svoje podíly poskytnout (pokud existují) do majetku společnosti jak to soud považuje za správné.
Z těchto norem anglického insolvenčního práva tedy bez pochybností vyplývá, že proti dovolateli uplatněný nárok, a řízení o něm, jsou na úpadkovém řízení evidentně závislé, a dané řízení probíhalo pouze na tomto základě a v jeho mezích. Tomu odpovídající závěr o „úzké vazbě“ (viz výše) podporují nejen citovaná ustanovení insolvenčního zákona, nýbrž i okolnost, že příslušný k odpovídajícímu rozhodnutí je insolvenční soud.
Lze tedy přisvědčit dovolateli, že konkrétní okolnosti případu odůvodňují aplikaci výjimky ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. b) nařízení Brusel I.; nařízením, jež třeba v dané věci aplikovat, je tedy nařízení o úpadkovém řízení.
Zároveň je však klíčové dodat, že podle čl. 25 odst. 1 úpadkového nařízení rozhodnutí učiněná soudem, jehož rozhodnutí o zahájení řízení je uznáno podle čl. 16, která se týkají průběhu a skončení úpadkového řízení, a vyrovnání tímto soudem schválená, se rovněž uznávají bez dalších formálních náležitostí. Tato rozhodnutí jsou vykonatelná podle článků 31 až 51 (s výjimkou čl. 34 odst. 2) Bruselské úmluvy o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, ve znění úmluv o přistoupení k uvedené úmluvě. První pododstavec se rovněž vztahuje na rozhodnutí, která vyplývají přímo z úpadkového řízení, a na rozhodnutí, která s ním úzce souvisejí, i když je učinil jiný soud.
(poznamenává se, že odkaz na Bruselskou úmluvu je logický tím, že úpadkové nařízení bylo vydáno dříve než nařízení Brusel I.; podle jeho čl. 68 odst. 1 toto nařízení nahrazuje Bruselskou úmluvu, a „jakýkoli“ odkaz na tuto úmluvu „se považuje za odkaz na toto nařízení“)
Přestože tedy odvolací soud nesprávně uzavřel, že se nepoužije nařízení o úpadkovém řízení, jeho ustanovení čl. 25 však následně explicite odkazují na nařízení Brusel I. ve zde rozhodné části týkající se uznávání a výkonu, a která tím byla aplikována – byť bez náležitě odůvodněného zprostředkování – odvolacím soudem ve výsledku opodstatněně.
Pro výsledek řízení tudíž tato nepřesnost právního posouzení nemá reálný dopad – cizozemské rozhodnutí je v obou případech posuzováno podle totožné právní úpravy. Postupovaly-li obecné soudy podle těchto ustanovení, což dovolatel nijak nerozporuje, nelze jim v konečném důsledku ohledně těchto podmínek pro prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí ničeho vytknout.
Návrat ke třetí otázce (námitce) znamená posoudit, zda měla být aplikována výhrada veřejného pořádku ve smyslu čl. 26 nařízení o úpadkovém řízení, přičemž dovolatel zde dovozuje rozpor s veřejným pořádkem tvrzením, že „konkurz v Anglii byl zmanipulovaný“.
Podle čl. 26 úpadkového nařízení může kterýkoli členský stát odmítnout uznat úpadkové řízení zahájené v jiném členském státě nebo výkon rozhodnutí učiněných v souvislosti s takovým řízením, pokud by byly účinky tohoto uznání nebo výkonu ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem tohoto státu, zejména s jeho základními zásadami nebo s ústavními právy a svobodami jednotlivce.
Ustálená soudní praxe Soudního dvora normuje, že výhradu veřejného pořádku jako důvod pro neuznání rozhodnutí lze použít jen ve výjimečných případech, ve kterých by uznání účinků cizího rozhodnutí, nikoliv uznání rozhodnutí jako takového, bylo ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem státu, ve kterém má k uznání dojít (rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 4. února 1988, ve věci 145/86 H. L., M. H. proti A. K .).
Pojem veřejného pořádku tak zahrnuje jen základní normy procesního práva zaručující stranám právo na spravedlivý proces, zejména právo být slyšen; jelikož i náprava procesních vad je záležitostí soudů státu, v němž bylo rozhodnutí vydáno, lze ve státě uznání zohlednit jen zcela zásadní procesní vady spočívající zejména v tom, že ve státě původu nebyla účastníku vůbec dána příležitost svá procesní práva uplatnit (Viktor Vaške: Uznání a výkon cizích rozhodnutí v České republice , 1. vydání, Praha 2007, 491 s., s. 45).
Také z rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci C-7/98 , Krombach v. Bamberski , nebo C-38/98 Régie Nationale des Usines Renault SA v. Mexicar Spa a Orazio Formento ) se podává, že rozpor s veřejným pořádkem se týká případů, kdy v řízení, z něhož příslušné rozhodnutí cizozemského soudu vzešlo, byla porušena základní práva účastníka řízení, přičemž daný rozpor musí být takového stupně, že porušuje základní principy právního řádu členského státu, ve kterém je podán návrh na uznání.
Ochrana základních práv jednotlivce patří k ústředním principům právního řádu v České republice a představuje jeho klíčový prvek; proto uznání rozhodnutí, které neobstojí z hlediska ochrany základních práv, by bylo v rozporu s veřejným pořádkem České republiky a v konečném důsledku i se samotným ústavním pořádkem České republiky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1877/2016); půjde tedy o porušení podstatné právní zásady, jež nese znaky práva základního.
Z předchozího výkladu o použitelnosti nařízení o úpadkovém řízení v dané věci plyne, že je namístě přisvědčit dovolateli potud, že jeho aplikace čl. 26 není vyloučena, což však ještě samo o sobě neznamená, že celkový závěr, který v sledované souvislosti učinil odvolací soud, není (přesto) udržitelný. Byť se odvolací soud vztahoval výslovně jen k nařízení Brusel I., platí zjevně, že chápání výhrady veřejného pořádku (jako takové) je v obou nařízeních identické (viz odkazy na judikaturu Soudního dvora výše). Ačkoli citovaný čl. 26 úpadkového nařízení naznačuje, že lze „odmítnout“ nejen konkrétní rozhodnutí vydané v rámci úpadkového řízení, nýbrž úpadkové řízení vůbec, nepředestírá dovolatel relevantní argumenty, proč by tomu tak zde mělo být; tvrdí toliko, že úpadkové řízení bylo „zmanipulované“, a důvodem toho mělo být, jak uváděl před odvolacím soudem, že „bylo vedeno pro údajnou pohledávku, která ve skutečnosti neexistuje“. Z principu vzájemné důvěry nařízením vázaných soudů však plyne, že tuzemský soud,
není-li zde spolehlivého průkazu opaku, vychází z toho, že i tato okolnost pozornosti nalézacího cizozemského soudu neušla. Dovolatel průkaz opaku nepředkládá a nikterak blíže nerozvíjí skutečnosti, na základě kterých by mělo dojít k tak závažným porušením procesních principů českého právního řádu, jež by ve svém důsledku aplikaci výhrady veřejného pořádku – ve vztahu k celému úpadkovému řízení – odůvodnily. Spatřuje-li „zmanipulovatelnost“ anglického insolvenčního řízení v postavení likvidátorů coby oprávněných, nejedná se ve světle výše nastíněného výkladu veřejného pořádku o skutečnost relevantní; není totiž bez dalšího v rozporu s veřejným pořádkem, pokud cizozemské právní normy přiznají v rámci tamních insolvenčních řízení konkrétním osobám určitá práva (popř. povinnosti), jež se potom promítají v možnosti stát se účastníkem řízení o výkon tohoto rozhodnutí v jiném státě (přestože úprava stran sporu ve státu uznání či výkonu je odlišná). Vzhledem k řečenému neobstojí ani dovolatelovy kritické úvahy na téma legitimace oprávněných osob ze samotného rozhodnutí, které je předloženo k prohlášení vykonatelnosti, neboť – jak konstatoval přiléhavě odvolací soud – už by (nadto) šlo o nepřípustné přezkoumání jeho věcné správnosti (srov. čl. 25 odst. 1 a 2 úpadkového nařízení a jeho odkazy na nařízení Brusel I., jmenovitě na jeho čl. l. 45 odst. 2).
Ani tato námitka tak ve svém důsledku, není-li s to zvrátit výrok napadeného rozhodnutí, neobstojí.
V pořadí páté námitce dovolatel vznáší otázku, zda měl odvolací soud posoudit (mezinárodní) příslušnost anglického soudu, a je názoru, že absence tohoto posouzení vede k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluvy“), čímž zakládá kolizi s veřejným pořádkem.
Článek 35 odst. 3 nařízení Brusel I. (byl-li by uplatněn prostřednictvím nařízení o úpadkovém řízení – viz výše) stanoví, že aniž by byl dotčen odstavec 1 (neuznání rozhodnutí také z důvodu porušení oddílů 3, 4, a 6 kapitoly II. nebo jedná-li se o případ uvedený v čl. 72), nesmí být příslušnost soudu členského státu přezkoumána. Hledisko veřejného pořádku uvedené v čl. 34 odst. 1 nelze uplatnit v případě pravidel pro určení příslušnosti.
Toto ustanovení tedy výslovně odnímá možnost soudu ve státě výkonu, aby přezkoumal mezinárodní příslušnost státu vedoucího původní řízení. V těchto případech musí převážit důvěra, že soud původu aplikoval (většinou jednotná) pravidla při posuzování své jurisdikce řádně a správně. Daný princip mimo jiné zabrání postupům, vedoucím k nežádoucímu upřednostňování dlužníků mající pobyt či sídlo v zemi výkonu (srov. MAGNUS, Ulrich a Peter MANKOWSKI. Brussels I regulation . München: Sellier. European Law Publishers, 2007, str. 701. European commentaries on private international law. ISBN 978-3-935808-32-3.).
Zároveň ale platí, že flagrantní porušení ustanovení o příslušnosti, jmenovitě rozhodoval-li ve věci soud státu, k němuž nemá věc naprosto žádný vztah, a kromě toho jsou tu další okolnosti (vzdálenost, neznalost jazyka), jež by ve spojení s prve uvedeným vedly fakticky k odnětí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy, důvodem pro odepření vykonatelnosti cizozemského rozhodnutí oproti tomu je. Tento důvod bude však možno použít zcela výjimečně, neboť mimo jeho rámec platí naopak zásada čl. 35 odst. 3 nařízení Brusel I. Jen není-li zde „naprosto žádný vztah“, lze uznání a výkon odepřít; jinak nikoli, i kdyby šlo o vztah velmi slabý (srov. VAŠKE, Viktor. Uznání a výkon cizích rozhodnutí v České republice . Praha: C.H. Beck, 2007, str. 64. Beckovy příručky pro právní praxi. ISBN 978-80-7179-614-5.).
Anglický soud vycházel z toho (i kdyby „tak nemohl říci s větší určitostí“, jak uvádí dovolatel v dovolání), že je zde vazba mezi povinným a zemí původního insolvenčního řízení, což představuje právě tu vzájemnou vazbu – s jejíž existencí se navíc Nejvyšší soud ztotožňuje – potřebnou pro odůvodnění určení své příslušnosti, a tudíž nelze považovat jeho nazírání na vlastní příslušnost jako na tu, jež je v rozporu s výše uvedenými východisky. Jinými slovy, nejsou zde okolnosti, jež by odvolacímu soudu (potažmo soudu dovolacímu) umožnily upřednostnit výhradu veřejného pořádku nad obecným pravidlem zákazu přezkumu mezinárodní příslušnosti v čl. 35 odst. 3 nařízení Brusel I.
Ještě silnější argument proti závěrům dovolatele o kolizi předmětného rozhodnutí s Úmluvou však představuje úprava soudní příslušnosti založená úpadkovým nařízením, jehož přímé aplikace se – oproti odvolacímu soudu – dovolává.
Podle čl. 3 odst. 1 tohoto nařízení platí, že příslušnými soudy k zahájení úpadkového řízení jsou členské soudy státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, přičemž v případě společnosti nebo právnické osoby se za takové místo považuje její sídlo, pokud není prokázán opak.
Je-li subjektem úpadkového řízení společnost GBI INVESTMENT LIMITED, reg. č. 0317619, se sídlem Wood Street 88 EC2V 7RS Londýn, Spojené království Velké Britnie a Severního Irska, nemůže být pochyb o tom, že „hlavní zájmy dlužníka“, resp. jeho „sídlo“ svědčí – právě, a jak se také stalo – ve prospěch toho (anglického) soudu, který v dané úpadkové věci rozhodoval.
Podle čl. 16 je rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení učiněné soudem členského státu, který je příslušný podle tohoto článku, uznáváno ve všech ostatních členských státech od okamžiku, kdy nabude účinku ve státě, který řízení zahájil, a podle čl. 25 odst. 1 je pak rozhodnutí učiněná soudem, jehož rozhodnutí je uznáno podle čl. 16, která se týkají průběhu a skončení úpadkového řízení, a vyrovnání tímto soudem schválená, se rovněž uznávají bez dalších formálních náležitostí; tato rozhodnutí jsou vykonatelná podle čl. 31 až 51 (s výjimkou čl. 34 odst. 2) Bruselské úmluvy o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí (poté Brusel I.), přičemž totéž se rovněž vztahuje na rozhodnutí, která vyplývají přímo z úpadkového řízení, a na rozhodnutí, která s ním úzce souvisejí, i když je učinil jiný soud. Odstavec 2 tohoto článku pak stanoví, že uznávání a výkon jiných rozhodnutí se řídí Bruselskou úmluvou.
Není pochyb o tom, že rozhodnutí, o jehož uznání v dané věci jde, je pak těm, o kterých je v citovaných ustanoveních řeč, podřaditelné, a to zcela očividně.
Opět platí, že ve výsledku není rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnitelné.
Námitkou v pořadí šestou je údajná nedostatečná identifikace povinného v exekučním titulu, jestliže se tak stalo uvedením jen jeho jména a příjmení, bez dalších identifikačních údajů umožňující jej ztotožnit s konkrétní osobou, což podle dovolatele zakládá potenciální rozpor s veřejným pořádkem České republiky.
Zde je v první řadě namístě konstatovat, že je výrazem ustálené soudní praxe, že vady v označení účastníků v exekučním titulu nejsou na újmu jeho vykonatelnosti,
je-li možné z něj bez pochybností dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2491/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. 20 Cdo 50/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2002 pod č. 25 a další).
V anglickém soudním rozhodnutí (exekučním titulu) je uvedeno „toliko“ jméno a příjmení povinného, což představuje běžnou tamní soudní praxi (nejedná se tudíž o individuální exces). Pouze z důvodu odlišnosti soudní praxe cizozemského státu v označování účastníků soudního řízení však nelze spatřovat procesní porušení – už vůbec ne norem veřejného pořádku – zvláště pak, jestli lze účastníka nezpochybnitelně identifikovat na základě dalších okolností posuzovaného případu.
Povinný (jako jediný svého jména) vystupoval v minulosti jako společník společnosti GBI Investments Ltd., a nadto je v exekučním titulu uvedena jeho spojitost s českou společností GBI Investments CZ, přičemž podle údajů dostupných v obchodním rejstříku se jedná o povinného (stejné identifikační údaje), jenž zde taktéž figuroval jako člen statutárního orgánu. Uvedením těchto skutečností do vzájemné souvislosti nelze než dospět k závěru, že skutečná identifikace procesního subjektu je dostatečná, a shora uvedeným kriteriím určitosti vyhovuje. Dovolatel ostatně ani netvrdí, že není tou osobou povinnou, která byla v exekučním titulu označena, nýbrž zaměřuje se toliko a pouze na to, že jeho identifikace je formálně procesně nedostatečná, čímž tato námitka nese znaky pouhé účelovosti.
Ani zde tedy námitka rozporu s veřejným pořádkem České republiky (viz o veřejném pořádku výše) nemůže obstát.
V rámci v pořadí sedmé námitky tvrdí dovolatel, že bylo nalézacím cizozemským soudem porušeno jeho právo jednat ve své mateřštině.
Podle čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka.
Právo na tlumočníka je dále garantováno Úmluvou v čl. 5 odst. 2 (toliko však v situaci zatčení pro seznámení se s důvody a obviněními), čl. 6 odst. 3 písm. a) a e) (opět pouze v řízeních trestněprávních) a Mezinárodním paktem o občanských a politických právech v čl. 14 odst. 3 písm. a), f).
V této souvislosti stojí za připomenutí, co ve své judikatuře při výkladu těchto ustanovení dovodil Ústavní soud; že totiž gramatický výklad je jednoznačný a svědčí pro nutnost tlumočení při ústní komunikaci účastníka řízení, který neovládá český jazyk, se soudem. Nutnost překladu písemností, včetně soudních rozhodnutí, však dovodit nelze (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 20/05 ze dne 25. 10. 2005 (ST 20/39 SbNU 487), a obdobně se vyjádřil i v nálezu sp. zn. II. ÚS 186/05 ze dne 8. 8. 2005 (N 155/38 SbNU 235)).
Ve vztahu k domnělému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud dodává, že rozsah základního práva na tlumočníka tak, jak byl svrchu vymezen, není možné rozšiřovat za použití obecných ustanovení o fair procesu, jaké představuje čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy; a to proto, jak bylo výše uvedeno, že právo na fair proces je naopak tvořeno komplexem dalších práv. Jsou-li tyto ústavněprávní procesní záruky výslovně uvedeny v ústavním pořádku, není důvodu, aby byly dovozovány z obecného ustanovení formou jeho další konkretizace; jinými slovy, pro takovou konkretizaci těchto obecných ustanovení je prostor tam, kde jednotlivé procesní záruky výslovně uvedeny nejsou (srov. již zmíněné stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 20/05 ze dne 25. 10. 2005 (ST 20/39 SbNU 487)).
Z výše uvedeného lze učinit závěr, že právo na písemný styk (tj. předklad písemností soudem, které účastník činí ve své mateřštině), jak se domnívá dovolatel, nevyplývá ani z mezinárodních lidskoprávních úmluv, ani z českého právního řádu (což neodporuje možnosti, že zákonná právní úprava v tom kterém státu může zaručit vyšší standard ochrany). V rozsudku ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 19 Co 218/2013, uveřejněném pod číslem 67/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl Městský soud k závěru, že z ustanovení §18 odst. 1 věty druhé o. s. ř. nelze dovozovat povinnost soudu zajistit překlad jím vydaného rozhodnutí do jazyka, jemuž rozumí účastník řízení, který neovládá český jazyk. Co do dalších podrobností pak postačí odkázat na judikaturu, kterou ve svém rozhodnutí cituje odvolací soud.
Požadavek na písemný styk v mateřském jazyce účastníka tedy nelze podřadit ani pod právo na spravedlivý proces, z čehož plyne logický závěr, že nemůže být ani dosaženo takové závažnosti situace, ospravedlňující aktivaci výhrady veřejného pořádku ve smyslu čl. 26 nařízení o úpadkovém řízení.
Znovu je přitom namístě připomenout, co již řečeno výše, že výhrada veřejného pořádku se váže k porušení jen těch procesních principů, které jsou vskutku základní a zásadní (jak plyne i z těch rozhodnutí, které dovolatel v příslušné pasáži dovolaní cituje (Soudního dvora EU ze dne 25. 5. 2016, C-420/07, EU:C:2009:217), jakož i Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1877/2016). Ostatně, pokud se povinný dříve nacházel v obchodním vedení společnosti, mající sídlo i zájmy v anglicky mluvící zemi, je sotva pochopitelná argumentace, že jazyk řízení zcela neovládá. Nic mu také nebránilo opatřit si překladatele z vlastních prostředků (jejichž nedostatek pro tento účel nenamítá); dovolatel nadto uvádí, že překlady svých podání do angličtiny pořizoval a i oprávnění tvrdí, že tak za něj činili; tvrzení dovolatele, že anglický soud k jeho podáním „přihlížel“ (či nikoli), případně v jaké míře, je situováno již zcela mimo zde uplatněný argument porušení práva jednat ve své mateřštině.
Obdobným prizmatem je třeba nazírat na námitku osmou týkající se domnělého porušení práva na právní pomoc a s tím související potencialitu užití výhrady veřejného pořádku.
V českém právním řádu má podle čl. 37 odst. 2 Listiny každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.
Na mezinárodní úrovni není právo na právní pomoc samostatně zakotveno, tvoří však důležitý komponent práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
Právo na právní pomoc však není bezbřehé či automatické; zajišťuje efektivní přístup k soudům především pro ty, kteří nemají dostatečné finanční prostředky na krytí nákladů soudních výloh, jakými jsou soudní poplatky nebo náklady na právní zastoupení. V obecné rovině lze konstatovat, že přístup k právní pomoci je podmíněn přezkoumáním finanční situace žadatele a povahy souzené věci, její komplexnosti, složitosti, předpokládanému procesnímu vývoji apod. – srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 10. 1979, ve věci Airey v. Ireland , stížnost č. 6289/73); členských státům je však poskytnut široký prostor pro konkretizaci těchto kritérií (srov. Příručka evropského práva o přístupu k právní ochraně , European Union Agency for Fundamental Rights and Council of Europe, 2016, str. 57 a násl.).
Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva povinnost poskytovat právní pomoc ve všech řízeních týkajících se občanských práv a povinností (srov. rozsudek ze dne 26. 2. 2002, ve věci Del Sol v. France, č. stížnosti 46800/99) a v důsledku toho i porušení čl. 6 Úmluvy nastane toliko tehdy, kdy z důvodu neposkytnutí pomoci bylo de facto zabráněno k účinnému přístupu k soudu, např. v případech, kdy je právní zastoupení obligatorní nebo proto, že věc, která je projednávána, je obzvláště složitá (srov. rozsudek ze dne 16. 10. 2002, ve věci P., C. and S. v. The United Kingdom , stížnost č. 56547/00).
Ostatně lze odkázat i na tuzemskou procesní úpravu a obecně známou judikaturu, která ji rozvíjí.
Povinný netvrdí, že patří do skupiny osob, jež by se nacházela v tak tíživé finanční situaci, kdy by jí byl přístup k soudu fakticky odepřen, pokud by nedisponoval advokátním zastoupením. Ačkoli dovolatel zde oponoval odvolacímu soudu, není od věci úvaha, že mohl požádat o právní pomoc i v České republice, popř. v jiném členském státě na základně tzv. Evropské dohody o předávání žádostí o právní pomoc, která umožňuje osobám, které mají obvyklé bydliště v jednom státě, aby požádaly o právní pomoc v občanských, obchodních nebo správních věcech v jiném státě dohody.
Dovolatel se tedy mýlí, je-li přesvědčen, že mu ve smyslu výše uvedeného bez dalšího svědčilo právo na právní pomoc (soudem ustanoveným advokátem); ani okolnost, že v daném kontextu by zůstal anglický soud pasivní, nemá pro něj potenciál efektivní ochrany prostřednictvím výhrady veřejného pořádku, jak se dovolatel domníval.
Rovněž tato námitka proto není opodstatněná.
Zcela stručně se postačí vyjádřit k deváté námitce, ve které dovolatel namítá rozpor s veřejným pořádkem, který vyvozuje z „přemrštěné“ částky, jíž je na základě posuzovaného cizozemského rozhodnutí povinen zaplatit. Pouhý nesouhlas s výší proti němu přisouzeného nároku, který nadto není opřený o věcně relevantní argumentaci (vychází jen ze spekulativní úvahy, že náklady likvidaci společnosti zřejmě nemohly být tak vysoké), účinné dovolání se výhrady veřejného pořádku vyvolat zjevně nemůže. Připomíná se opětovně, že ve smyslu čl. 45 odst. 2 nařízení Brusel I. nesmí být cizí rozhodnutí „v žádném případě“ přezkoumáváno ve věci samé.
Desátou, a poslední námitkou je tvrzené porušení ustanovení §118a o. s. ř., neboť dle dovolatelova názoru objektivně vyvstala potřeba jej poučit o skutečnosti, že v řízení neunáší břemeno tvrzení, popř. také břemeno důkazní, což však odvolací soud neučinil.
Poučovací povinnost podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. se vztahuje k poučení o „skutku“, resp. ke skutkovým tvrzením, které žalobce v žalobě, event. v dalším průběhu řízení neuvedl či z různých důvodů uvést opomněl.
V dané věci, v odvolacím řízení, však „chybějící“ skutková tvrzení do hry jakkoli nevstupovala; již letmým pohledem na následně formulované dovolací důvody (viz oddíly dovolání pod body 1 až 9) je očividné, že vždy šlo výlučně o „právo“ a právní posouzení, vycházející již ze samotných odvolatelových tvrzení – primárně, resp. ve své podstatě – že to či ono jeho dílčí tvrzení zakládá výhradu veřejného pořádku, která brání prohlášení vykonatelnosti cizozemského rozhodnutí.
V dovolání názor opačný spojuje dovolatel toliko s otázkou, zda bylo podáno či nikoli odvolání, věděl-li o něm nalézací soud nebo „nevěděl“, což by však objektivně mohlo být nikoli právní, nýbrž skutkovou otázkou, nadto však v dané věci bezvýznamnou (což již bylo naznačeno v odpovědi na dovolací námitku první). Jak přiléhavě zaznamenal odvolací soud odkazem na rozhodnutí Evropského soudního dvora sp. zn. C 183/90 – a prima facie koresponduje úpravě obou rozhodných nařízení (Brusel I. i úpadkového) – předmětem uznání může být i cizozemské rozhodnutí nepravomocné (proti kterému byl podán opravný prostředek); okolnost, že by k opravnému prostředku bylo odstraněno, se promítne až do následné fáze řízení o výkon takového rozhodnutí.
Odvolací soud tedy opodstatněně odmítl názor odvolatele, že porušil poučovací režim dle §ustanovení §118a o. s. ř., toliko zbytečně a zjevně nedopatřením hovořil nejen o „tvrzených skutečnostech“ (že nebyly důvodem pro závěr o aplikovatelnosti výhrady veřejného pořádku), nýbrž i skutečnostech „prokázaných“, což posloužilo dovolateli k vyvozování jistých vnitřních kontradikcí na téma existence odvolání proti cizozemskému rozhodnutí, které, jak uvedeno v předchozím, bylo zcela – pro právní posouzení – irelevantní.
Rovněž tato – poslední – námitka dovolatele proto není po právu.
Stojí nicméně za to, doplnit, že dovolací soud akceptoval (obecnou) uplatnitelnost námitky vadou řízení, vycházející z vadné aplikace poučovací povinnosti dle ustanovení §118a o. s. ř., i v odvolacím řízení, maje na zřeteli ustanovení §213b odst. 1 o. s. ř. a zvláštní režim vztahu prvostupňového řízení a řízení o opravném prostředku, jak je zakotven v rozhodných nařízení Brusel I a v nařízení úpadkovém (viz čl. 41 a čl. 45 odst. 1 nařízení prve uvedeného), pročež se jí zabýval, a to v režimu předjímaném ustanovením §242 odst. 3 o. s. ř.
Cestou shrnutí odpovědí na dovolatelem otevřené otázky, jak byly jednotlivě zaznamenány, dospívá dovolací soud ke konečnému závěru, že dovolání jako celek není důvodné.
Tomu odpovídá, na vyloženém argumentačním základě ustaveném v mezích předznamenaných ustanovením §242 odst. 3 o. s. ř., že napadený rozsudek odvolacího soudu ve výsledku jím vedeného řízení je správný, pročež dovolání, které proti němu podal povinný, Nejvyšší soud podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Zcela závěrem a jen na vysvětlenou dovolateli se poznamenává, že usnesení Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 2 Cdo 149/2017, na které též v doplnění dovolání odkázal, samo o sobě samozřejmě nepředstavuje referenční hledisko pro právní posouzení věci Nejvyšším soudem České republiky. Nicméně pro případ, že by tam vyslovených právních závěrů se mínil dovolatel chopit jako vlastních, je namístě připomenout, že důvod pro tamní zamítnutí návrhu na prohlášení vykonatelnosti není do věci předmětné přenositelný, a to proto, že primárně spočíval v existenci „formálních vad rozhodnutí a v pochybnosti o pravosti údajů uvedených v rozhodnutí“, resp. „v pochybnosti o pravosti žalobcem předloženého cizího soudního rozhodnutí“ (vůbec), o což v dané věci zjevně nešlo.
Se zřetelem k dosaženému výsledku dovolacího řízení nelze již logicky vyhovět ani návrhu dovolatele „na odklad vykonatelnosti“ napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu §243 písm. a) o. s. ř. (když ostatně z povahy věci nemohlo přicházet v úvahu nic jiného, než odklad jeho právní moci podle ustanovení §243 písm. b) téhož předpisu), a „odklad výkonu“, o kterém se dovolatel zmiňuje též, je uplatnitelný jen ve vlastním exekučním řízení (coby odložení provedení exekuce), nikoli v řízení tomto. Nebylo-li rozhodnuto dříve, zvláštního výroku již netřeba.
Protože dovolání oprávněné bylo zamítnuto, je namístě úspěšné povinné přiznat podle ustanovení §243b, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 2 a §146 odst. 3 o. s. ř. náhradu nákladů, které jí v tomto řízení vznikly advokátním zastoupením. Ty představuje odměna advokáta za jeden úkon (sepis vyjádření k dovolání ze dne 25. 4. 2017) podle §9 odst. 1 ve spojení s §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 8 000 Kč (§2 odst. 1, §6 odst. 1, §8 odst. 1 vyhlášky) a paušální náhrady hotových výdajů advokáta 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky, zvýšené o aktuální výši DPH, tj. celkem 10 043 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 7. 2018
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu
_______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<
1) Z ang. originálu „administrative receiver“, kterým se v obecné rovině rozumí osoba ustanovená soudem nebo věřitelem, která převezme kontrolu nad celým nebo nad podstatnou částí majetku společnosti do správcovství a je jí uloženo splatit dluhy společnosti, pokud to je možné bez toho, aby došlo k likvidaci.
2) Z ang. originálu „official receiver“, kterým se v obecné rovině rozumí nezávislá osoba ustanovená soudem jako správce nad majetkem společnosti, která zbankrotovala, v průběhu likvidace, přičemž se zejména jedná o úvodní fázi, během které je její úlohou shromáždit a chránit majetek zanikající společnosti.
3) Z ang. originálu „contributory“ dle článku 79 tohoto zákona.