ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.43.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 43/2019-115
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a.s. , se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, proti povinnému M. J. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Markétou Pekařovou, advokátkou se sídlem v Kosmonosech, Tyršova č. 434/27, pro smluvní pokutu z částky 72 770 Kč, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 50 EXE 419/2017, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. srpna 2018, č. j. 27 Co 119/2018-95, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi usnesením ze dne 19. února 2018, č. j.
50 EXE 419/2017-57, rozhodl, že se předmětná exekuce zastavuje v části pro vymožení smluvní pokuty ve výši 0,15 % denně z částky 72 770 Kč za dobu od 10. 11. 2015 do zaplacení (výrok I.), dále zamítl návrh povinného na zastavení exekuce ze dne 12. 12. 2017 v části, ve které se domáhal zastavení exekuce pro vymožení smluvní pokuty ve výši 0,15 % denně z částky 72 770 Kč za dobu od 19. 7. 2013 do 9. 11. 2015 (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Po skutkové stránce uzavřel, že exekučním titulem v dané věci je rozhodčí nález Mgr. Jana Fišera ze dne 18. 7. 2013, č. j. 103 Rozh 2453/2013-9, kterým byla povinnému uložena povinnost zaplatit oprávněné částku ve výši 93 910 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z této částky od 20. 5. 2013 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,15 % denně z částky 72 770 Kč od 24. 4. 2013 do zaplacení. Povinnému byla rovněž uložena povinnost zaplatit oprávněné náhradu nákladů rozhodčího řízení ve výši 13 587,20 Kč. Ze spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 40 EXE 697/2013 soud zjistil, že zdejší soud pověřil dne 7. 11. 2013 soudního exekutora Mgr. Martina Tunkla, Exekutorský úřad Plzeň – město, provedením exekuce pro vymožení pohledávky oprávněné představující pohledávku ve výši 93 910 Kč s úrokem z prodlení 7,05 Kč ročně z této částky od 20. 5. 2013 do zaplacení a pro náhradu nákladů předcházejícího (rozhodčího řízení) ve výši 13 587, 20 Kč, přičemž exekučním titulem byl v této věci taktéž výše uvedený rozhodčí nález. Porovnáním předmětu řízení v této věci a ve věci sp. zn. 40 EXE 697/2013 tedy soud zjistil, že obě věci se týkají vymáhání pohledávek ze stejného exekučního titulu, avšak v každém z obou řízení je vymáhána jiná částka pohledávky přiznané exekučním titulem. V této věci je vymáhána smluvní pokuta ve výši 0,15 % denně z částky 72 770 Kč od 24. 4. 2013 do zaplacení a ve věci sp. zn. 40 EXE 697/2013 byly vymáhány všechny zbývající povinnosti vyplývající z exekučního titulu. Za této situace tak není dána procesní překážka věci rozsouzené (§159a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §52 odst. 1 ex. řádu) ani překážka věci zahájené (§83 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §52 odst. 1 ex. řádu). Soud pak z úřední povinnosti zastavil předmětnou exekuci v části uvedené ve výroku I. tohoto rozhodnutí, neboť exekuce má být vedena pro smluvní pokutu z částky 72 770 Kč od 19. 7. 2013 do zaplacení a není tedy zřejmé, do jaké doby má být smluvní pokuta hrazena, když vlastní částka 72 770 Kč není předmětem této exekuce a byla již vymožena v rámci řízení ve věci sp. zn. 40 EXE 697/2013 dne 9. 11. 2015 (jako součást vymáhané částky ve výši 93 910 Kč). Od 10. 11. 2015 tak povinný již není povinen hradit smluvní pokutu, a proto soud v této části exekuci zastavil dle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §52 odst. 1 ex. řádu.
K odvolání povinného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. srpna 2018, č. j. 27 Co 119/2018-95, usnesení soudu I. stupně ve výroku II. změnil tak, že se exekuce zastavuje v části pro vymožení smluvní pokuty ve výši 0,15 % denně z částky 5 646,28 Kč od 13. 3. 2015 do 9. 11. 2015, z částky 7 216,20 Kč od 17. 4. 2015 do 9. 11. 2015, z částky 33 372,90 Kč od 20. 5. 2015 do 9. 11. 2015, z částky 25 426,90 Kč od 12. 6. 2015 do 9. 11. 2015, a z částky 1 107,72 Kč od 17. 7. 2015 do 9. 11. 2015 (výrok I.), jinak usnesení soudu I. stupně ve výroku II. potvrdil (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce před soudem I. stupně (výrok III.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Odvolací soud uzavřel, že částka 72 770 Kč, z níž měla být v tomto řízení vymáhaná smluvní pokuta ve výši 0,15 % denně za každý den prodlení s úhradou této částky ode dne 24. 4. 2013 do zaplacení hrazena, byla uhrazena v rámci pěti splátek (ve výši 5 646, 28 Kč ke dni 12. 3. 2015, ve výši 7 216,20 Kč ke dni 16. 4. 2015, ve výši 33 372,90 Kč ke dni 19. 5. 2015, ve výši 25 426,90 Kč ke dni 11. 6. 2015 a ve výši 10 264, 70 Kč ke dni 16. 7. 2015) v předchozím exekučním řízení vedeném u soudního exekutora Mgr. Jana Tunkla, Exekutorský úřad Plzeň – město, pod sp. zn. 94 EX 6923/13, v němž byla mimo jiné vymáhána povinnost povinného uhradit oprávněné částku ve výši 93 910 Kč, jejíž součástí byla částka 72 770 Kč, z níž měla být smluvní pokuta hrazena. Proto ode dnů následujících po výše uvedených úhradách oprávněné nárok na zaplacení předmětné smluvní pokuty vždy z příslušné splátky dané jistiny již nenáleží, neboť jistina byla těmito splátkami uhrazena. Odvolací soud však nepřisvědčil námitce povinného o neurčitosti a nevykonatelnosti výroku předmětného exekučního titulu, neboť je bez pochyb zřejmé, že předmětná smluvní pokuta ve výši 0,15 % denně se vztahuje k částce 72 770 Kč a že právě z této částky má být ve výši 0,15 % denně vypočítávána. Žádný jiný výklad této formulace nepřichází v úvahu, a předmětný výrok proto není neurčitý, byť je ukládaná povinnost vyjádřena méně obvyklým způsobem.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, neboť má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu „v otázce posouzení určitosti formulace ustanovení o smluvní pokutě, resp. formulace rozhodnutí upravující povinnost k úhradě smluvní pokuty“. Dovolatel uvedl, že si je vědom rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která určité nedostatky ve formulacích ujednání o smluvní pokutě dovoluje překlenout výkladem. Jednalo se o situaci, kdy smluvní pokuta byla stanovena tak, že „v případě pozdní úhrady faktury (…) zaplatí (…) smluvní pokutu (…) ve výši 0,1 % za každý den prodlení“. Není sice určeno, z čeho má být 0,1 % za den prodlení vypočítáno, lze však z kontextu usoudit, že strany měly na mysli výpočet z částky uvedené na faktuře, s jejímž prodlením povinná strana prodlévala. V daném případě se však nejedná o smluvní ujednání, ale o výrok rozhodnutí, které je exekučním titulem, jenž musí být jasný a určitý a nepochybně vykonatelný. Neurčitost výroku exekučního titulu nelze podle dovolatele překonávat výkladem. Zároveň je třeba konstatovat, že byla – li exekučním titulem vymáhána uložená povinnost uhradit jistinu dluhu, považuje dovolatel vymáhání smluvní pokuty až s časovým odstupem za výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném
od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné dle ustanovení §237 o. s. ř., neboť usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Z výše dovolatelem uvedené citace judikatury Nejvyššího soudu plyne, že se dovolatel v dovolání vymezuje vůči rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2887/2007, ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1085/2006, a ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 32 Odo 849/2002. Předmětná rozhodnutí se zabývají otázkou, zda je podle hmotného práva možné sjednat smluvní pokutu určitou procentní sazbou z konkrétní částky pro případ prodlení dlužníka, s tím, že na tuto otázku odpovídají kladně (srov. rovněž s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1999, sp. zn. 29 Cdo 969/99, a ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98). Dovolatelem označená judikatura však neřeší, zda je možné stejným způsobem popsat povinnost ve výroku exekučního titulu a zda je takovým exekučním titulem uložená povinnost dostatečně určitá, a tedy i jestli je exekuční titul tzv. materiálně vykonatelný.
Dovolatelem nastolenou právní otázkou se však již Nejvyšší soud zabýval např. v usnesení ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4669/2017, nebo ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5786/2016 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 1777/17). V nich dovolací soud uzavřel, že exekuční titul, jenž ve svém výroku ukládá povinnost zaplatit smluvní pokutu z určené částky v dané procentní výši od konkrétního data do zaplacení jistiny, je materiálně vykonatelný, když individualizuje oprávněného a povinného, práva a povinnosti k plnění, přesný rozsah a obsah plnění a stanovenou lhůtu k plnění. Jestliže tedy odvolací soud má za to, že předmětný exekuční titul ohledně smluvní pokuty je dostatečně určitý a materiálně vykonatelný, je jeho závěr nikoliv v rozporu, ale v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Uvádí-li se v závěru dovolání, že „byla-li vymáhána exekučním titulem uložená povinnost uhradit jistinu dluhu, považuje dovolatel vymáhání smluvní pokuty až s časovým odstupem za výkon práv v rozporu s dobrými mravy“, dovolatel ohledně tohoto tvrzení nijak nevymezuje předpoklad přípustnosti, a navíc jde o poznámku natolik paušální, že nenastoluje ani jasnou právní otázku (dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř.), kterou by se dovolací soud měl zabývat.
Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů dovolání povinného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 3. 2019
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu