ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.4584.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 4584/2018
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné AB - CREDIT a. s. , se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Opletalova 1603/57, identifikační číslo osoby 40522610, zastoupené Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze, Těšnov 1059/1, proti povinným 1) J. V. , narozenému dne XY bytem XY, a 2) H. V. , narozené dne XY, bytem XY, obou zastoupeným Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, pro 9 646 288,80 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, pod sp. zn. 067 EX 2340/08, o dovolání povinných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2018, č. j. 16 Co 460/2017-967, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Ve shora označené věci exekutorský kandidát Mgr. Jiří Komárek, zmocněný zástupce soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5 (dále rovněž „soudní exekutor“), usnesením ze dne 4. 10. 2017, č. j. 067 EX 2340/08-920, udělil příklep na vydražené pozemky parc. č. st. XY (zastavěná plocha a nádvoří), včetně budovy č. e. XY na pozemku stojící (rodinná rekreace) v části obce XY, parc. č. XY (zahrada) a parc. č. XY (zahrada), zapsané na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území a obec XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále „nemovité věci“ či „nemovitosti“) za nejvyšší podání 1 466 666 Kč.
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. 2. 2018, č. j. 16 Co 460/2017-967, usnesení soudního exekutora potvrdil (výrok I.) a vydražiteli nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění uvedl, že usnesení o ceně dražených nemovitých věcí lze ve fázi nařízení dražebního jednání přezkoumávat pouze při podstatné změně poměrů (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. 20 Cdo 1083/2005), jež v posuzovaném případě nenastala (nebylo proto důvodu k vypracování dalšího či nového znaleckého posudku, ačkoli předchozím posudkem byla cena nemovitých věcí určena k roku 2009). Na základě zprávy generálního sekretáře Asociace realitních kanceláří České republiky J. B. totiž bylo zjištěno, že ceny nemovitých věcí jsou i přes vývoj cenových hladin od doby vypracování znaleckého posudku k okamžiku vydání usnesení o výsledné ceně srovnatelné („…ceny nemovitostí dosáhly svého vrcholu těsně před krizí v konci roku 2008, poté dlouhodobě klesaly, následně sice došlo ke změně vývoje a opětovnému vzestupu, právě nyní se však ceny nemovitostí blíží jejich obvyklým cenám v době rozhodnutí o výsledné ceně v této věci“). Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce, že v důsledku nevyvěšení dražební vyhlášky na úřední desce obce Čtyřkoly byl porušen zákon (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 2969/2015), neboť taková povinnost soudnímu exekutorovi z právního řádu neplyne.
Povinní v dovolání proti usnesení odvolacího soudu namítají, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. 20 Cdo 1083/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013, sp. zn. 20 Cdo 1535/2013, neboť přes zásadní změny poměrů a vývoje cen nemovitostí nezrušil stávající usnesení o ceně dražené nemovitosti a nevypracoval nový (aktuální) znalecký posudek. Dále dovolatelé považují za nutné odchýlit se od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 2969/2015, podle kterého nevyvěšení dražební vyhlášky v obci, v jehož obvodu se dražená nemovitost nachází, nepředstavuje porušení zákona podle §336c odst. 3 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Nevyužije-li soudní exekutor možností k co nejširší informovanosti veřejnosti o konání dražby (včetně vyvěšení dražební vyhlášky na úřední desce obce, v jehož obvodu se nemovitost nachází), postupuje v rozporu se zákonem i s oprávněnými zájmy účastníků řízení. Povinní proto navrhli, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, nadto aby odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno legitimovanými a řádně zastoupenými účastníky exekučního řízení ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu.
Dovolatelé poukazují na usnesení dovolacího soudu (viz shora), jež jsou shodně založena na závěru, že ve fázi nařízení dražebního jednání lze dříve vydané pravomocné rozhodnutí o ceně změnit pouze výjimečně, a to došlo-li k podstatné změně poměrů, pro které by původní určená cena nemohla obstát, nebo vyjdou-li teprve po vydání tohoto usnesení najevo závady váznoucí na nemovitosti nebo práva (výhody) spojené s nemovitostí, které mají (srov. §336a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.) vliv na určení odhadní ceny (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 1953/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 2/1999, č. 11). Jestliže k námitce dovolatelů odvolací soud v napadeném rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil, že původní znalecký posudek obstát může, a svůj závěr opřel o konkrétní důkazní zjištění (tj. zejména o zprávu generálního sekretáře Asociace realitních kanceláří České republiky J. B. týkající se stavu a vývoje cen nemovitostí v rozhodné oblasti a časovém období a podporující úvahy o shodnosti cenových hladin posuzovaných nemovitostí), není jeho postup s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v rozporu.
Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že smyslem relativně samostatné fáze řízení o určení ceny nemovitosti není zjištění takové ceny postihované nemovitosti, za kterou bude prodána, ale stanovení podkladu pro nejnižší podání podle §336e odst. 1 o. s. ř. (viz JUDr. Vladimír Kůrka, JUDr. Ljubomír Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, 2004, str. 528). Až samotný výsledek dražby může odpovědět na otázku, jakou má nemovitost hodnotu, za níž může být obecně prodána. Pokud je tedy tržní cena nemovitosti vyšší než cena uvedená v dražební vyhlášce, pak se tato skutečnost projeví při samotné dražbě (viz opět dovolatelem poukazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. 20 Cdo 1083/2005); to samozřejmě neznamená, že cena uvedená v dražební vyhlášce nemusí vycházet z racionálního (reálného) základu.
Výše uvedené proto přípustnost dovolání nezakládá.
Předpoklady přípustnosti dovolání nejsou naplněny ani argumentací dovolatelů o potřebě odchýlit rozhodovací praxi dovolacího soudu od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 2969/2015, podle něhož porušením zákona při nařízení dražebního jednání se (sice) primárně rozumí nevyvěšení dražební vyhlášky na úřední desce soudu (soudního exekutora), avšak dané porušení musí být v příčinné souvislosti s udělením příklepu vydražiteli, nikoliv bez dalšího (jakékoliv) nevyvěšení dražební vyhlášky na úřední desce orgánu podle ustanovení §336c odst. 1 písm. d) a e) o. s. ř., které ale může být důvodem k postupu podle ustanovení §336c odst. 4 o. s. ř.
Podle ustanovení §336c odst. 3 o. s. ř. soud (soudní exekutor) vyvěsí v den jejího vydání dražební vyhlášku na úřední desce soudu a požádá obecní úřad, v jehož obvodu je nemovitá věc, aby vyhlášku nebo její podstatný obsah uveřejnil způsobem v místě obvyklým; usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí současně sejme z úřední desky soudu. Podle ustanovení §336c odst. 4 o. s. ř. může soud (soudní exekutor) v odůvodněných případech dražební vyhlášku nebo její podstatný obsah uveřejnit v celostátním nebo místním tisku, popřípadě jiným vhodným způsobem.
Výklad ustanovení §336c odst. 3 a 4 o. s. ř. v dovolateli rozporovaném usnesení dovolacího soudu vychází z jasné a určité dikce zákona, jež ukládá povinnost soudu (soudnímu exekutorovi) vyvěsit dražební vyhlášku na úřední desce příslušného soudu či exekutorského úřadu. I přes zohlednění dalších výkladových metod nad rámec výkladu jazykového nelze z ustanovení §336c odst. 3 o. s. ř. dovodit povinnost soudu či soudního exekutora vyvěsit dražební vyhlášku na jiném místě, popř. autoritativně požadovat její vyvěšení po jiném orgánu s tím, že v případě nevyvěšení bude soud (soudní exekutor) za daný „protiprávní“ stav odpovědný; ustanovení §336c odst. 4 o. s. ř. ponechává prostor pro adekvátní postup na základě konkrétních okolností individuálního případu. Opačný právní závěr, tj. dovození právní povinnosti při absenci právní normy, by představoval nepřípustný extenzivní (svévolný) výklad soudu, narušující legitimní očekávání adresátů zákonných práv a povinností.
Jestliže od výše uvedeného usnesení (proti němuž byla ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 9. srpna 2016, sp. zn. III. ÚS 3598/15, odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost) není důvodu se odchylovat a napadené usnesení odvolacího soudu tudíž s judikaturou dovolacího soudu není v rozporu, dovolatelé svojí argumentací ani v tomto případě hledisko přípustnosti dovolání nevystihli; Nejvyšší soud proto dovolání povinných bez jednání (viz §243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud o dovolání povinných rozhodl v přiměřené lhůtě (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), nezabýval se samostatně návrhem povinných na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu; výrok o návrhu na odklad vykonatelnosti je totiž ve vztahu k výroku, jímž se dovolací řízení končí odmítnutím nebo zamítnutím dovolání, výrokem akcesorickým (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4907/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2018, sp. zn. 20 Cdo 2484/2018). Nutno podotknout, že napadené usnesení o udělení příklepu nemá vlastnost vykonatelnosti, takže z povahy věci nelze v tomto případě o odkladu vykonatelnosti (ve smyslu §243 písm. a/ o. s. ř.) vůbec uvažovat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu