ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.798.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 798/2019
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné SLAVIA CAPITAL Group, a.s. , se sídlem v Bratislavě, Mostová č. 2, identifikační číslo osoby 31403387, zastoupené JUDr. Janem Rudolfem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě č. 583/15, proti povinnému I. B. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Přemyslovská č. 1939/28, pro 230 830,66 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 36 EXE 43177/2011, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2017, č. j. 30 Co 401/2017-88, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2017, č. j. 30 Co 401/2017-88, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. srpna 2017, č. j. 36 EXE 43177/2011-63, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
K odvolání povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. října 2017, č. j. 30 Co 401/2017-88, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. srpna 2017, č. j. 36 EXE 43177/2011-63, který zamítl návrh povinného na zastavení exekuce nařízené usnesením Obvodního soudu ze dne 14. května 2011, č. j. 36 EXE 43177/2011-19. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že nebyly splněny podmínky pro zastavení exekuce ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále též jen „o. s. ř“, neboť ze zprávy soudního exekutora JUDr. Petra Kociána, Exekutorský úřad Brno – venkov (dále též jen „soudní exekutor“), vyplývá, že dohledávání majetku povinného dosud nebylo ukončeno, soudní exekutor pravidelně provádí šetření ohledně postižitelného majetku povinného a s ohledem na věk povinného nelze vyloučit, že si zajistí příjem, jenž bude postižitelný v rámci exekučního řízení. Pohledávku oprávněné není z uvedených důvodů možné hodnotit jako zcela nedobytnou a návrh na zastavení exekuce z důvodu nemajetnosti povinného je tak předčasný.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, ve kterém namítá, že odvolací soud i soud prvního stupně se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť rozhodly toliko na podkladě paušálního tvrzení o věku povinného, aniž požadovaly od soudního exekutora jakékoli informace o zjištěném majetku, přičemž probíhající exekuce nezajistila ani po letech žádný postižitelný majetek a vyžádaná zpráva od soudního exekutora neposkytovala dostatečný ucelený přehled o majetkové situaci povinného. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se exekuce zastavuje, případně aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. dubna 2018, č. j. 20 Cdo 954/2018-119, dovolání dovolatele odmítl.
Usnesení dovolacího soudu napadl povinný ústavní stížností. Ústavní soud nálezem ze dne 5. února 2019, sp. zn. II. ÚS 2156/18, napadené usnesení dovolacího soudu zrušil, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Za popsaného stavu Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky [zda soud při rozhodování o návrhu povinného na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. může vycházet pouze ze zprávy soudního exekutora o průběhu exekuce], při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zásadně platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v nesprávném právním posouzení věci (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.), a nelze je založit na výtce, že odvolací soud dospěl k nesprávným skutkovým závěrům. Samotné údajně nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) není způsobilým dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 756/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Není-li však podstatou dovolatelovy námitky proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu polemika se skutkovými závěry odvolacího soudu jako taková, ale výtka, že odvolací soud ke skutkovým zjištěním dospěl v rozporu s normami procesního práva upravujícími způsob a rozsah procesního dokazování, případně to, že odvolací soud učinil skutkový závěr o prokazované skutečnosti z listiny, která sama o sobě a bez dalšího není způsobilá předmětnou skutečnost prokázat, jde o výtku, která se netýká údajně nesprávné volné úvahy odvolacího soudu při hodnocení provedených důkazních prostředků, ale o námitku týkající se údajně nesprávné aplikace norem upravujících procesní dokazování. Taková námitka může být sama o sobě způsobilým dovolacím důvodem (srov. například. nález Ústavního soudu ze dne 15. března 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014). Namítá-li tedy dovolatel, že odvolací soud z určitého důkazního prostředku [zde zprávy exekutora o dosavadním průběhu a perspektivách exekuce pro účely posouzení návrhu povinného na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.] zjistil skutečnosti, které z něj nemohou být bez zbytku zjištěny [zde fakta, na jejichž základě dosud není na místě zastavit exekuci podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. s ohledem na dosavadní průběh exekuce, aktuální a reálné budoucí majetkové poměry povinného], je dovolací důvod vymezen v souladu s §241a odst. 1 o. s. ř. jako relevantní otázka procesního práva, a proto je namístě se meritorně zabývat i námitkou dovolatele.
Jak z rozhodnutí odvolacího soudu, tak z rozhodnutí soudu prvního stupně (na které odvolací soud jako na věcně správné odkázal) se podává, že závěr o tom, že důvody pro zastavení dle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. nejsou dány, neboť v průběhu exekuce (jež byla nařízena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. května 2011, č. j. 36 EXE 43177/2011-19, pro uspokojení pohledávky ve výši 230 830,66 Kč s příslušenstvím) dosud nebylo ničeho vymoženo a nadále probíhá zjišťování postižitelného majetku, soudy obou stupňů převzaly z vyjádření soudního exekutora ze dne 8. srpna 2017. Za vlastní skutkové zjištění odvolacího soudu lze pokládat pouze jeho obecné a konkrétněji nerozvedené konstatování, že „s ohledem na věk povinného nelze současně vyloučit, že si zajistí příjem, který bude v exekučním řízení postižitelný, a z něhož tak bude možno pohledávku oprávněné uspokojit“.
Dovolací soud ovšem již dříve uzavřel, že podá-li povinný návrh na zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. a soudní exekutor návrhu nevyhoví, je soud povinen o tomto návrhu rozhodnout. Odvolacím soudem vyžádaná zpráva soudního exekutora o tom, jaký majetek povinného byl dosud zajištěn a jaké je stanovisko soudního exekutora k návrhu na zastavení exekuce, slouží jako přímý zdroj informací, jen jde-li o sdělení soudního exekutora, které kroky hodlá v budoucnosti učinit za účelem vymožení plnění uloženého exekučním titulem, když je věcí soudu, aby na základě obsahu spisu posoudil, zda zamýšlený postup soudního exekutora může vést alespoň ke krytí nákladů exekuce. Zpráva soudního exekutora naopak neslouží k tomu, aby z ní soud načerpal informace o dosavadním průběhu exekuce, jež jsou zřejmé z obsahu spisu, protože skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce soud zjišťuje z úřední povinnosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2016, sp. zn. 20 Cdo 4128/2016). Výše uvedeným Nejvyšší soud nezpochybňuje, že jestliže soudní exekutor dosud neuskutečnil všechny úkony, od nichž lze očekávat zjištění majetku povinného a následně alespoň uspokojení nákladů exekuce a alespoň zčásti i realizaci vymáhaného plnění, je na místě návrh povinného na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zamítnout pro předčasnost, neboť soudní exekutor dosud nevyčerpal všechny možnosti způsobu provedení exekuce a nemá dosud ukončenou lustraci majetku povinného (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011). Nicméně je věcí exekučního soudu, aby na základě vlastního šetření prověřil, zda případné další dotazy a lustrace ze strany soudního exekutora mohou v budoucnosti vést ke zjištění dalšího postižitelného majetku povinného. Stejně tak exekuční soud musí na základě vlastních zjištění (jež se neomezí jen na obecné konstatování věku povinného) posoudit, jaké jsou další perspektivy vedení exekuce (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018, sp. zn. 20 Cdo 449/2018).
Odvolací soud se shora uvedeným právním názorem dovolacího soudu neřídil, když prakticky veškeré pro rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. podstatné informace (s výjimkou věku povinného) načerpal z vyjádření soudního exekutora, aniž by je sám prověřoval skrze obsah exekučního spisu a případně zjišťováním konkrétních skutečností, které uvádí povinný. Při vyhodnocení, zda má být exekuce zastavena, soud nepřehlédne, že ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. má být aplikováno zdrženlivě, protože aby exekuce byla prohlášena za nepřípustnou pro okolnosti na straně povinného, musí jít o skutečnosti, které působí intenzívně a v podstatné míře; přirozeným vyústěním exekuce totiž je, že bude provedena, nikoli zastavena bez plného uspokojení oprávněné. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je v exekuci poskytována povinnému, a která je zásadně limitována tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo (srov. například s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3904/2014). Současně ale nelze vést exekuci věčně (srov. například s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 26 Cdo 807/2015).
Usnesení odvolacího soudu není správné; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, a proto Nejvyšší soud ČR zrušil rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.), v němž soud posoudí návrh povinného na zastavení exekuce nejen na základě (nové) zprávy soudního exekutora o způsobu dalšího provádění exekuce, ale i na základě vlastního dokazování ohledně možností povinného uhradit dluh (např. výslechem povinného jako účastníka řízení k jeho majetkovým poměrům), ze kterých vyplyne pravděpodobnost uspokojení pohledávky v dohledné době a na základě těchto zjištění si soud učiní závěr o perspektivě dalšího provádění exekuce.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 3. 2019
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu