ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.1011.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 1011/2019-118
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. R., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Vítem Dubovým, advokátem se sídlem v Brně, Purkyňova č. 2476/102, proti žalované Symbiom, s. r. o. se sídlem v Sázavě č. 170, IČO 25733419, zastoupené JUDr. Stanislavou Peškarovou, advokátkou se sídlem v Lanškrouně, nám. J. M. Marků č. 55, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, uvedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 165/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. září 2018 č. j. 27 Co 130/2018-78, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 9. 2018 č. j. 27 Co 130/2018-78 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho závěr o řádném skutkovém vymezení důvodu výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce a o jeho naplnění] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
K požadavku skutkového vymezení důvodu výpovědi z pracovního poměru srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1967 sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968 (ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě vymezení důvodu výpovědi dané zaměstnavatelem zaměstnanci v předchozím zákoníku práce), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1138/2011 (v nichž byl vyjádřen právní názor, že důvod výpovědi musí být ve výpovědi z pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou zaměstnavatele k tomu, že rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl tímto právním úkonem projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení §52 zákoníku práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit; ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi z pracovního poměru je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž zaměstnavatel spatřuje naplnění zákonného důvodu, tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr) anebo například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1234/2014 (v nichž byl vyjádřen právní názor, že skutečnosti, které byly důvodem výpovědi, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď z pracovního poměru neplatná jen tehdy, jestliže by se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci dána výpověď). Přímo ve vztahu k vymezení důvodu výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce – které obsahuje jediný zákonný důvod výpovědi, a to nadbytečnost zaměstnance v důsledku (jakékoliv) organizační změny (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1797/97, uveřejněného pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1138/2011) – potom srov. již shora uvedený rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1967 sp. zn. 6 Cz 193/67, podle jehož závěrů v případě výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce [nyní §52 písm. c) zákoníku práce] zpravidla postačí zcela stručné vylíčení skutečností zakládajících zákonný důvod k rozvázání pracovního poměru, jež je v podstatě shodné s jeho uvedením v zákoníku práce.
K zásadám pro výklad právních jednání pak srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 a v něm vyjádřený právní názor, že základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení §556 odst. 2 občanského zákoníku a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.
Ke splnění předpokladů výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, zejména k otázce nadbytečnosti zaměstnance a příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně, a k výběru zaměstnance, který je nadbytečným, srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní rozhledy, roč. 1999, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněného pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1506/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1001/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2358/2011, a v nich vyslovený právní závěr, že zákon zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, a že o výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel a soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat; k otázce příčinné souvislosti mezi organizační změnou u zaměstnavatele spočívající ve zrušení pracovního místa zaměstnance a nadbytečností zaměstnance srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1628/2017, z něhož plyne,
že bylo-li zaměstnavatelem přijato rozhodnutí o organizační změně, jehož provedení u zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec dosud zastával, je odůvodněn závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatou organizační změnou; k otázce způsobu přijetí rozhodnutí o organizační změně srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní rozhledy, roč. 1999, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2580/2003, uveřejněného pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, z nichž vyplývá, že rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně nemusí být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani zaměstnavatelem „vyhlášeno“ nebo jiným způsobem zveřejněno, a že takové rozhodnutí sice musí být přijato před podáním výpovědi a zaměstnanec s ním musí být seznámen, avšak postačí, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního poměru; k otázce, zda přijetí organizačního opatření směřovalo k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, anebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005.
Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4585/2015, v němž byl vysloven závěr, že rozhodnutí o organizační změně, v důsledku kterého by se měl stát zaměstnanec pro zaměstnavatele nadbytečným, nemůže být způsobilým důvodem k podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, bylo-li přijato proto, že zaměstnavatel byl nespokojen s pracovními výsledky tohoto zaměstnance, pak přehlíží, že soudy v jím zmiňované věci vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje) než je dán v projednávané věci, a proto se uvedený závěr v této věci neuplatní; zatímco v dovolatelem zmiňované věci zaměstnavatel přijal rozhodnutí o organizační změně z toho důvodu, že pro neuspokojivé pracovní výsledky pozice zaměstnance „neplnila svou funkci“, v projednávané věci odvolací soud vyšel ze skutkového závěru, že i přesto, že „vztahy na pracovišti žalovaného, zejména tedy vztahy žalobce a ostatních zaměstnanců, byly poněkud problematické, (…) tato skutečnost nebyla stěžejním důvodem pro rozvázání pracovního poměru žalobce, neboť provedeným dokazováním bylo jednoznačně prokázáno, že nadbytečnost žalobce byla dána“ (odvolací soud přitom vycházel ze skutkových zjištění a skutkových závěrů soudu prvního stupně,
který – mimo jiné – učinil závěr o tom, že „rozhodnutí žalovaného o změně jeho organizace tedy bylo nesporně přijato s cílem sloučit vedení obou středisek“).
Správnost závěru soudů o naplnění důvodu výpovědi podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce nemohou zpochybnit ani dovolatelem namítané „drobné osobní spory mezi žalovanou a žalobcem“, které podle jeho přesvědčení „byly skutečným důvodem pro jeho výpověď“ (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1494/2014 a v něm vyslovený závěr, podle kterého je možné, že spory mezi účastníky mohou být motivem, či pohnutkou k přijetí organizačního opatření, jímž je zrušeno pracovní místo zaměstnance, nicméně tato skutečnost sama o sobě nemusí znamenat, že jejím jediným smyslem je jej poškodit; opačný názor by znamenal, že nastanou-li v právnické osobě spory či neshody mezi osobami podílejícími se na různých stupních na řízení společnosti, je v tomto případě vyloučeno přijmout organizační a personální opatření, které by reagovalo na vzniklou situaci a umožnilo další „efektivní“ bezporuchovou činnost).
Dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., nesouhlasí-li s hodnocením provedených důkazů (namítá-li, že odvolací soud vycházel z žalovanou předložených „tabulek vlastní výroby“, jimiž žalovaná dokládala své tvrzení o ekonomické „neprofitabilitě“ střediska výroby a výzkumu in vitro, a že „v rozporu se zásadami spravedlivého rozhodování zcela jednostranně přihlížel pouze k důkazům navrženým žalovanou a vykládal všechny důkazy zcela v rozporu s logikou a pomíjeje jejich vzájemné rozpory ve prospěch žalované“) a se skutkovými závěry soudů (namítá-li, že žalovaná „neprokázala svá tvrzení o tom, že by 28. 4. 2017 rozhodla o nějaké organizační změně, natož pak o organizační změně spočívající ve sloučení středisek in vitro a in vivo pod jednoho vedoucího“) a předestírá-li vlastní skutkové závěry (že „až do dne 26. 6. 2017 u žalované žádná organizační změna, v důsledku níž by se žalobce stal pro žalovaného nadbytečným, neproběhla, tedy, že až do 26. 6. 2017 vedla ve vnitřní organizaci žalovaná dvě střediska vedená dvěma vedoucími“), na jejichž základě implikuje právní závěr o nenaplnění důvodu výpovědi podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce. Ani tyto námitky, z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., proto nezakládají přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení.
Závěr o přípustnosti dovolání nemohou založit ani námitky dovolatele o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu (že „odvolací soud se nijak nevyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku doslova k většině argumentů žalobce uváděných v odvolání, vytýkajících vady rozhodnutí soudu prvního stupně“), neprovedení navržených důkazů (obsahem spisu sp. zn. 14 C 193/2017 Okresního soudu v Ústí nad Orlicí k „existenci či neexistenci jakýchkoliv ekonomických důvodů pro propuštění žalobce“) a nevyvození důsledků z nedoplnění skutkových tvrzení žalovanou (přes poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poskytnutého soudem prvního stupně) o skutečnosti, z nichž vyplývá přijetí rozhodnutí o organizační změně a příčinná souvislost mezi přijatými organizačními změnami a nadbytečností žalobce, neboť uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 11. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu