ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.1152.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 1152/2019-256
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně Harvardský průmyslový holding, a. s. - v likvidaci se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Uhelný trh č. 414/9, IČO 44269595, zastoupené JUDr. Evelynou Lojdovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pařížská č. 67/11, proti žalované HARVARD CAPITAL and CONSULTING investiční společnost a. s. v likvidaci se sídlem v Praze 4 – Michli, Ohradní č. 1159/65, IČO 00676900, zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická č. 1037/12, o 100 364 209 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 100/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2018 č. j. 72 Co 251/2018-207, takto:
Dovolání žalobkyně se zamítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 4. 4. 2016 domáhala po žalované zaplacení 100 364 209 Kč s tím, že jde o finanční prostředky „původně ve vlastnictví žalobkyně“, které v důsledku zejména trestné činnosti V. K. a B. V., kteří byli pravomocně odsouzeni pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku, byly zajištěny usnesením Policie České republiky ze dne 28. 7. 2003 na účtu, patřícímu žalované.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 6. 6. 2018 č. j. 51 C 100/2016-194 řízení podle ustanovení §109 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu přerušil „do pravomocného skončení řízení o úschovách vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 0 Sd 12/2018“. Zjistil, že finanční prostředky, původně zajištěné na účtu „žalované“ u Československé obchodní banky a. s. byly podle „pokynu soudu převedeny a připsány na bankovní účet soudu (…), a to na základě pravomocného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2017 č. j. 46 T 17/2006-6517“, jímž „bylo rozhodnuto, že uvedené finanční prostředky se berou do úschovy soudu“. Řízení o úschově těchto finančních prostředků je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 0 Sd 12/2018. Na předmět úschovy si činí nárok jak žalobkyně, tak žalovaná, proto „je při vydání peněz ze soudní úschovy nutno postupovat podle ustanovení §299 odst. 1 z. ř. s.“ a „zdejší soud není oprávněn v tomto řízení tuto otázku řešit“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 10. 2018 č. j. 72 Co 251/2018-207 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nepřerušuje. Dospěl k závěru, že „rozhodnutí v této věci není závislé na řešení žádné svou povahou předběžné otázky, která by měla být řešena ve zmíněném řízení o úschově, a již vůbec nikoli na takové, kterou by soud prvního stupně podle §135 o. s. ř. nesměl sám v rámci tohoto řízení řešit“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítla, že napadené rozhodnutí je založeno na závěru odvolacího soudu, že „rozhodnutí v této věci totiž není závislé na řešení žádné svou povahou předběžné otázky, která by měla být řešena ve zmíněném řízení o úschově, a již vůbec nikoli na takové, kterou by soud prvního stupně podle §135 o. s. ř. nesměl sám v rámci tohoto řízení řešit“, a že v tomto napadené rozhodnutí „závisí na právní otázce, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“ a dovolání je tak přípustné. Nesprávnost napadeného rozhodnutí má spočívat v tom, že toto soudní řízení a řízení o úschovách vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 0 Sd 12/2018 spolu velmi úzce souvisí. Celá situace „byla způsobena nesprávným soudním rozhodnutím Městského soudu v Praze v únoru 2013. Místo toho, aby již tehdy příslušný soud rozhodl o tom, že se předmětná částka bere do úschovy soudu, čímž by se zahájilo řízení o úschovách dle tehdy účinného ustanovení §185a a násl. občanského soudního řádu, tak bylo rozhodnuto o dalším zajištění předmětné částky a žalobkyně byla vyzvána, aby svoje práva k předmětné částce uplatnila obyčejnou žalobou. (…) Následně po čtyřech letech již příslušné soudy rozhodly o tom, že se předmětná částka bere do soudní úschovy. To již ovšem na základě výzvy z předcházejícího soudního rozhodnutí žalobkyně podala tuto žalobu a Obvodní soud pro Prahu 4 se začal zabývat tím, komu by měla částka, uložená na bankovním účtu žalované vedeného u ČSOB a.s., připadnout. Popisovaný procesní vývoj odvolací soud vůbec nezohlednil.“ Navíc je „nutné zmínit, že pokud by argumentace odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí měla být správná, tak by mohlo dojít k absurdní situaci, kdy by žalobkyně v řízení o úschovách mohla získat předmětnou částku a v tomto soudním řízení pohledávku za žalovanou ve výši odpovídající předmětné částce. Mezi účastníky řízení však nejsou pochybnosti o tom, že je mezi nimi sporná pouze otázka, komu má předmětná částka připadnout, přičemž žádné další pohledávky mezi nimi neexistují.“ Dovolatelka navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí změněno tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje, anebo aby bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná v písemném vyjádření poukázala na to, že soud v řízení o zaplacení peněžité pohledávky neřeší shodnou právní problematiku jako soud v řízení o vydání věci z úschovy, a tedy závěr soudu v řízení o úschově o tom, komu bude věc vydána, nemůže mít žádný význam pro rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalované plnit žalobkyni. Žalovaná se odvolala také na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. Cpjn 203/2005, „ve kterém se Nejvyšší soud ČR mimo jiné vyjádřil k tomu, zda pravomocný rozsudek soudu, kterým bylo k uložené věci určeno vlastnické právo, může být způsobilým podkladem pro závěr o tom, komu věc bude vydána z úschovy. Řízení o určení vlastnického práva ke konkrétní věci složené v úschově soudu má souvislost v předmětu řízení, když předmětem obou řízení je totožná věc, avšak i v tomto případě dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že pravomocný rozsudek soudu o určení vlastnického práva k věci není způsobilým podkladem pro závěr o tom, komu věc bude z úschovy vydána, neboť i tak není nepochybné, zda této osobě má být věc z úschovy opravdu vydána a zda nárok na odevzdání věci z úschovy nesvědčí osobě jiné. Za použití argumentu a maiori ad minus , pokud Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že na řízení a rozhodnutí ve věci nemá vliv rozhodnutí o určení vlastnického práva k věci, která je předmětem úschovy soudu, pak ani na případné rozhodnutí v řízení o zaplacení peněžité pohledávky nemůže mít vliv řízení o vydání věci – peněžních prostředků z úschovy soudu.“ Žalovaná navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V posuzované věci jde o pohledávku žalobkyně z důvodu bezdůvodného obohacení založeného na tvrzení, že finanční prostředky ve výši 100 364 209 Kč, původně ve „vlastnictví žalobkyně“, se nakonec prostřednictvím třetích osob dostaly do dispozice žalované a byly uloženy na účtu žalované u Československé obchodní banky a. s. Zde byly zajištěny usnesením Policie České republiky ze dne 28. 7. 2003 v souvislosti s trestním stíháním V. K. a. B. V. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2017 č. j. 46 T 17/2006-6517 bylo toto zajištění zrušeno a bylo rozhodnuto, že původně zajištěné finanční prostředky se berou do úschovy soudu podle ustanovení §80 odst. 1 trestního řádu. Řízení o úschově těchto finančních prostředků je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 0 Sd 12/2018 a na předmět úschovy si činí nárok jak žalobkyně, tak žalovaná.
Za tohoto stavu věci rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, zda v řízení o vydání předmětu úschovy, popřípadě o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, je řešena otázka, kterou není soud oprávněn řešit v řízení o povinnosti k zaplacení pohledávky, jejíž plnění je předmětem úschovy, a jsou tak dány důvody pro přerušení řízení podle §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné. Nejvyšší soud proto přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.
Podle ustanovení §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. soud řízení přeruší, jestliže rozhodnutí závisí na otázce, kterou není v tomto řízení oprávněn řešit.
V ustanovení §109 odst. 1 jsou pod písmeny a) až d) vyjmenovány případy, kdy soud musí přerušit řízení, jestliže se v řízení vyskytla otázka, která dočasně brání jeho pokračování. Otázkami, které jako předběžné (§135 odst. 2 o. s. ř.) soud nesmí podle §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. sám řešit, jsou otázky, kdy úprava rozhodování soudu o určitém právním vztahu obsahově vylučuje možnost řešit rozhodující otázky v jiném řízení (např. neplatnost rozvázání pracovního poměru, nezákonnost stávky a jiné). Dalším případem pak jsou otázky, kdy povinnost soudu řízení přerušit vyplývá přímo ze zákona (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. 26 Cdo 1957/2014).
Přijímá-li soud do úschovy věci v případech stanovených jinými právními předpisy, řídí se ustanoveními příslušného právního předpisu, a není-li jich, ustanoveními §289 až 302 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“), a to přiměřeně podle povahy úschovy a jejího účelu (srov. ustanovení §300 z. ř. s.). Zmiňovaným právním předpisem bude zejména zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. řád“) ukládající v ustanovení §78 každému, kdo má u sebe věc důležitou pro trestní řízení, ji na vyzvání předložit soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu; je-li ji nutno zajistit pro účely trestního řízení, je povinen věc na vyzvání těmto orgánům vydat. Pokud věc důležitá pro trestní řízení není vydána tím, kdo ji má u sebe, může mu být podle §79 tr. řádu odňata. Není-li již následně v trestním řízení zapotřebí věci vydané či odňaté a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se věc tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata; uplatňuje-li na ni právo někdo jiný, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. V pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na ni činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v občanskoprávním řízení. Po právní moci usnesení předsedy senátu, státního zástupce nebo policejního orgánu o uložení věci do úschovy, vydaného podle ustanovení §80 odst. 1 věty třetí tr. řádu, tedy postupuje soud v občanském soudním řízení o úschově této věci přiměřeně podle ustanovení §298 a §299 z. ř. s. Věc, o níž bylo podle ustanovení §80 odst. 1 věty třetí tr. řádu rozhodnuto, že se ukládá do úschovy, se považuje za uloženou do úschovy dnem právní moci usnesení vydaného příslušným orgánem činným v trestním řízení, aniž by bylo třeba, aby byla soudu skutečně odevzdána; soud v občanském soudním řízení o přijetí takové věci do úschovy nerozhoduje. Věc, která byla uložena do úschovy na základě usnesení orgánu činného v trestním řízení vydaného podle ustanovení §80 odst. 1 věty třetí tr. řádu, se vydá tomu z účastníků řízení o úschově, který o to požádal, a jen v případě, že s vydáním věci žadateli ostatní účastníci souhlasili nebo že jejich nesouhlas byl nahrazen pravomocným rozsudkem soudu. Účastníky občanského soudního řízení o úschově věci, uložené na základě usnesení orgánu činného v trestním řízení vydaného podle ustanovení §80 odst. 1 věty třetí tr. řádu, jsou ten, kdo ji vydal (§78 tr. řádu) nebo komu byla odňata (§79 tr. řádu), ten, kdo na ni uplatňoval v trestním řízení právo, popřípadě také ten, kdo na ni uplatnil právo u soudu v občanském soudním řízení, aniž by tak učinil u orgánu činného v trestním řízení; složitel v tomto řízení nevystupuje. Ten, kdo věc vydal nebo komu byla odňata, má postavení příjemce. Ten, kdo na věc uplatňoval právo v trestním řízení, má postavení přihlašovatele (srov. závěry učiněné ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. Cpjn 203/2005, uveřejněném pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007, které jsou použitelné i pro řízení o úschovách podle zákona o zvláštních řízeních soudních). Předmět úschovy vydá soud příjemci na jeho žádost. Jestliže ke složení došlo proto, že někdo jiný než příjemce uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy nebo že někdo jiný, jehož souhlasu je třeba, nesouhlasí s vydáním předmětu úschovy příjemci, je k vydání předmětu úschovy zapotřebí souhlasu všech účastníků a osoby, pro jejíž nesouhlas s plněním došlo ke složení do úschovy. Souhlasu složitele je však třeba jen tehdy, bylo-li plnění složeno pro neznámého věřitele (§298 odst. 1 z. ř. s.). Byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen, lze jej nahradit pravomocným rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli (§299 odst. 1 z. ř. s.).
Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že v řízení o úschově, a to ať již podle ustanovení §298 z. ř. s., anebo podle ustanovení §299 z. ř. s., které bylo vyvoláno usnesením podle ustanovení §80 odst. 1 tr. řádu, není ze zákona řešena žádná otázka, kterou by nemohl soud řešit v tomto řízení (o pohledávce žalobkyně), a ani úprava rozhodování soudu o určitém právním vztahu (v řízení o úschově) obsahově nevylučuje možnost řešit rozhodující otázky v jiném řízení; závěr odvolacího soudu o tom, že nejsou splněny podmínky obligatorního přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je tak správný.
Protože usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správné a protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 9. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu