ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.1170.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 1170/2019-225
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce Eko Garden, s. r. o. v likvidaci se sídlem ve Zlíně – Malenovicích, třída 3. května č. 696, IČO 44004133, zastoupeného Mgr. Petrem Stavělíkem, advokátem se sídlem v Bučovicích, Slovenská č. 910, proti žalovanému J. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Rašínova č. 68/3, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 20 C 32/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2018 č. j. 27 Co 174/2017-154, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Stavělíka, advokáta se sídlem v Bučovicích, Slovenská č. 910.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2018 č. j. 27 Co 174/2017-154 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho závěr, že lze vyhovět žalobě o určení, že tu zástavní právo není (že zástavní právo „neexistuje“), došlo-li k promlčení zástavního práva, a že námitka promlčení „obou zástavních práv“ vznesená žalobcem není v rozporu s dobrými mravy] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
K otázce možnosti zástavního dlužníka domáhat se určení, že tu zástavní právo není, dovolal-li se důvodně promlčení zástavního práva, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, uveřejněný pod č. 95 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2008 sp. zn. 21 Cdo 687/2007, uveřejněný pod č. 124 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008 (a v nich vyjádřený právní názor, podle kterého zástavní právo je právem, které podléhá promlčení, neboť nejde o majetkové právo, které by bylo – na rozdíl od vlastnického práva
– z možnosti promlčení vyloučeno), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006 (podle kterého se promlčení zástavního práva řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, i když jím byla zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu), a především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2185/2009, uveřejněný pod č. 108 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011 [a v něm vyjádřený závěr, podle kterého se zástavní dlužník může úspěšně domáhat ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. (nyní §80 o. s. ř.) určení, že tu zástavní právo není, dovolal-li se důvodně promlčení zástavního práva a je-li na takovém určení naléhavý právní zájem;
prokáže-li zástavní dlužník, že zástavní věřitel uplatnil (může uplatnit) právo na uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy (teprve) po uplynutí stanovené doby, a dovolá-li se promlčení zástavního práva, nelze zamítnout jeho žalobu o určení, že tu (promlčené) zástavní právo není, jen s poukazem na to, že promlčení není důvodem zániku zástavního práva a že promlčené zástavní právo ani po zamítavém pravomocném rozhodnutí soudu nezaniká a je toliko oslabené o tzv. nárok a jedná se o tzv. naturální právo; jestliže se zástavní dlužník dovolal (důvodně) promlčení zástavního práva, je totiž nepochybné, že zástavní věřitel se již nemůže domoci prodeje nebo jiného zpeněžení zástavy a tedy ani uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy a že zástavní právo nemůže nadále (ani v budoucnu) být způsobilým právním prostředkem pro uspokojení zajištěné pohledávky].
K otázce posouzení souladu námitky promlčení s dobrými mravy srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011 sp. zn. 21 Cdo 85/2010 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. 21 Cdo 389/2013, a v nich vyjádřený právní názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje, a že uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, přičemž tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.
Namítá-li dovolatel, že v řízení před soudy obou stupňů bylo porušeno jeho právo „na soudní ochranu garantované článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (…) a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění jejích protokolů a dodatkových protokolů“ a jeho právo „na zákonného soudce zaručené článkem 38 odst. 1 Listiny“, nebere náležitě v úvahu, že porušení ústavně zaručených práv může být předmětem dovolacího přezkumu jen tehdy, vyplývá-li z uplatněných námitek též otázka hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího (Ústavního) soudu, a uvede-li dovolatel současně, od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího (Ústavního) soudu se odvolací soud podle jeho mínění odchýlil, neboť jinak není námitka, že odvolací soud porušil jeho ústavně zaručená práva, „sama o sobě“ způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. (srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 a v něm vyjádřené právní názory, že vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nemůže být zcela nahrazeno pouhou námitkou, že dovoláním napadené rozhodnutí porušilo ústavně zaručená práva dovolatele, že dovolatel je i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv povinen řádně vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích §237 až 238a o. s. ř., a že ustanovení §237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu).
V posuzovaném případě se nejedná o způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., namítá-li dovolatel porušení ústavně zaručených práv „ve spojení s jiným posouzením výše vymezených otázek týkajících se promlčení zástavního práva k nemovitostem podle zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, v relevantním znění, dále vlivu tohoto promlčení na další trvání takovéhoto zástavního práva, a dále možnosti podání žaloby na určení neexistence takovéhoto zástavního práva“, jakož i „ve spojení s posouzením dovolatelem nastolených otázek týkajících se povahy soudního řízení o určení neexistence zástavních práv k nemovitostem a tzv. zákonného soudce“ a „ve spojení s posouzením dovolatelem nastolené otázky týkající se nemravnosti vznesené námitky promlčení“, neboť tím žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod nevymezuje.
Předestírá-li dovolatel „otázky procesního práva“, zda „je soudní řízení o určení neexistence zástavních práv k nemovitostem svojí povahou obchodní věcí nebo občanskoprávní věci“ a zda „je tzv. zákonným soudcem podle rozvrhu práce v řízení o určení neexistence zástavních práv v odvolacím řízení specializovaný senát rozhodující o odvoláních v obchodních věcech a před soudem prvního stupně pak samosoudce specializující se na obchodní věci“, a v návaznosti na to namítá, že o věci před soudem prvního stupně nesprávně rozhodoval samosoudce Mgr. Tomáš Gargulák, že odvolací soud „nesprávně vyhodnotil“ jako nedůvodnou jeho námitku o „odnětí zákonnému soudci“ a „podanou žalobu“ jako „věc obchodní“, že „odvolací senát 27 Co nebyl v této věci tzv. zákonným soudcem“ a o věci měl rozhodovat „senát 58 Co případně senát 59 Co eventuelně senát 60 Co Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně“, pak přehlíží, že uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen zmatečnostní vadu ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak bylo uvedeno výše – splněn není.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 12. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu