ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.119.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 119/2019-216
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. O., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská č. 4, proti žalované obci N. M. se sídlem obecního úřadu v Novém Malíně č. 240, IČO 00303089, zastoupené Mgr. Michalem Klusákem, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě č. 699/1, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 241/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. července 2018 č. j. 16 Co 74/2018-181, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2018 č. j. 16 Co 74/2018-181 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
K otázce, zda lze považovat usnesení rady obce za organizační změnu ve smyslu §52 písm. c) zákoníku práce, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4521/2011 a v něm vyslovený právní závěr, že pravomoc rady obce stanovit celkový počet zaměstnanců obce v obecním úřadu a rozhodnout o organizačním řádu (organizační struktuře) obecního úřadu [§102 odst. 2 písm. j) a o) zákona č. 128/2000 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2016] v sobě zahrnuje také zřizování a rušení jednotlivých pracovních míst v rámci organizační struktury obecního úřadu [a tedy i rozhodování o organizačních změnách ve smyslu §52 písm. c) zákoníku práce]. K otázce, zda je soud oprávněn přezkoumávat platnost přijatého organizačního opatření, srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, který byl uveřejněn v č. 11 časopisu Soudní rozhledy, roč. 1999, s. 374, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1105/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, a v nich vyslovený právní závěr, že rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním úkonem, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu, ale jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví [například pro podání výpovědi podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce], a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu, a protože nejde o právní úkon, nelze rozhodnutí zaměstnavatele samo o sobě přezkoumávat z hlediska platnosti; vznikne-li pochybnost, zda zaměstnavatel rozhodl o organizačních změnách, může se soud zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel – fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele – právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn.
K tomu, zda přijetí organizačního opatření směřovalo k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, anebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli, srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005. K příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami jako předpokladu pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2580/2003 uveřejněný pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, a v něm přijatý závěr, že rozhodne-li zaměstnavatel nebo příslušný orgán o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce, není nadbytečnost zaměstnance, kterému byla dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) [nyní §52 písm. c)] zákoníku práce, v příčinné souvislosti s tímto rozhodnutím, jestliže předpokládané (organizační změnou stanovené) snížení stavu zaměstnanců má nastat jinak (bez nutnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí), například v důsledku výpovědi podané jiným zaměstnancem nebo uplynutím sjednané doby v pracovním poměru uzavřeném na dobu určitou u jiných zaměstnanců. V projednávané věci předpokládané (organizační změnou stanovené) snížení stavu zaměstnanců žalované o jedno pracovní místo referenta státní správy a samosprávy nemohlo nastat uplynutím sjednané doby pracovního poměru J. C. uzavřeného na dobu určitou do 31. 10. 2015, neboť tato zaměstnankyně vykonávala podle pracovní smlouvy kromě práce referenta státní správy a samosprávy též práci mzdové účetní.
Namítá-li dovolatelka s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. 21 Cdo 319/2013, že se odvolací soud při posuzování cílů přijatého organizačního opatření a jejich souladu s §52 písm. c) zákoníku práce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.), pak přehlíží, že soud v této věci vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než v projednávané věci, a že proto právní závěr přijatý v uvedeném rozhodnutí na posuzovanou věc nedopadá. Rozpor s dosavadní judikaturou dovolacího soudu nelze spatřovat ani ve vztahu k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3777/2014, neboť soud v tomto případě aplikoval stejné obecné závěry, avšak vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž soudy vycházely při posuzování, zda byl ve vztahu k žalobkyni naplněn důvod výpovědi podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce (že nic nenasvědčuje tomu, že by žalovaná jen předstírala přijetí organizačního opatření, a že M. P. nebyl přijat na místo referenta státní správy a samosprávy uvolněné odchodem žalobkyně), a předestírá-li jiné (opačné) skutkové závěry (že při přijetí usnesení rady obce „nešlo o řešení organizační problematiky obce N. M., ale o předstírané vytvoření formálních předpokladů pro propuštění žalobkyně“, že „před rozhodnutím o organizační změně ze dne 31. 8. 2015 nebyla žádná organizační změna připravována“, že žalovaná „udržuje chaotický organizační stav bez funkčního rozlišení zaměstnanců obce“, že na místě žalobkyně „začal od 1. 9. 2015 úřadovat P.“, že svolání rady obce v neděli odpoledne, aniž by bylo v pozvánce uvedeno, že se bude jednat i o propuštění žalobkyně, nemohlo mít jiný účel, než „projednat propuštění žalobkyně, na kterém měl starosta zájem, bez náležitých podkladů a překvapivě rychle“), na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že ve vztahu k žalobkyni nebyly splněny podmínky výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce a že výpověď daná žalovanou žalobkyni je proto neplatná), a namítá-li vady řízení před soudem prvního stupně, se kterými se odvolací soud náležitě nevypořádal (tyto vady mají spočívat v chybějícím hodnocení svědeckých výpovědí prokazujících „žalobní tvrzení“ v rozsudku soudu prvního stupně a v tom, že skutková zjištění soudu prvního stupně nebyla učiněna na základě hodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v souvislostech), nebo je napravil „jen částečně, navíc procesně vadně“, neboť v odůvodnění napadeného rozsudku některé z opomenutých důkazů „zmínil pouze okrajově“, „selektivně a částečně“ (k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, sice dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží, ale jen je-li dovolání přípustné; tento předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – splněn není)].
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 4. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu