ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.1456.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 1456/2019-434
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně F. H. K., příspěvkové organizace se sídlem XY, IČO XY, proti žalovanému Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, o 886 155 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 197/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2018 č. j. 54 Co 225/2018-402, takto:
Rozsudek městského soudu (s výjimkou výroku, kterým byl změněn rozsudek obvodního soudu ohledně úroků z prodlení), rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. ledna 2018 č. j. 30 C 197/2014-358 ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno
co do 465 027 Kč s úroky z prodlení (s výjimkou úroků z prodlení zamítnutých měnícím výrokem rozsudku městského soudu), a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. dubna 2018 č. j. 30 C 197/2014-364 se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 13. 6. 2014 domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 330 608 Kč se zákonnými úroky z prodlení z částek a za dobu, jež rozvedla. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že je u žalovaného povinně pojištěna pro případ své odpovědnosti (jako zaměstnavatele) za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, že dne 12. 6. 2011 došlo u jejího zaměstnance K. M., který u ní pracoval jako sanitář, při výkonu práce v pracovní době, konkrétně při polohování pacienta na lůžku, k bolestivému „lupnutí“ v zádech, které způsobilo zablokování zad, že v důsledku tohoto úrazu byl K. M. v době od 12. 6. 2011 do 16. 9. 2012 v dočasné pracovní neschopnosti a že rozhodnutím komise pro odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání při F.H.K. ze dne 18. 10. 2012 bylo „poškození jeho zdraví kvalifikováno jako pracovní úraz“ a současně bylo rozhodnuto, že tento pracovní úraz má být odškodněn v plné výši. Vznik pracovního úrazu byl žalobkyní oznámen žalovanému dne 19. 2. 2013 a vznik nároku K. M. na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti dne 31. 10. 2012. V důsledku uvedeného pracovního úrazu byl pracovní poměr K. M. upraven tak, že druh práce byl změněn ze sanitáře na vrátného, přičemž současně došlo ke snížení rozsahu jeho pracovního úvazku ze 100 % na 30 %, a to s účinností od 1. 1. 2013. Šetření uvedeného pracovního úrazu vedené žalovaným jako pojistná událost č. 9124050924 a č. 9114023576 však bylo ukončeno bez výplaty pojistného plnění s tím, že se nejedná o pracovní úraz, nýbrž o obecné onemocnění K. M. S ohledem na odmítavé stanovisko žalovaného k výplatě pojistného plnění a pro předejití zahájení soudního řízení ze strany K. M. zaplatila žalobkyně tomuto zaměstnanci do dne podání žaloby náhradu za bolest ve výši 17 400 Kč, účelně vynaložené náklady spojené s léčením ve výši 2 630 Kč, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 130 738 Kč hrubého a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období říjen 2012 – listopad 2013 ve výši 120 404 Kč hrubého. Dne 3. 2. 2014 pak žalobkyně uzavřela s K. M. „dohodu o náhradě ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti“, na jejímž základě mu uhradila celkem dalších 57 321 Kč na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za měsíce prosinec 2013 až duben 2014. V souvislosti s reoperací, kterou si zdravotní stav K. M. vyžádal, vznikla žalobkyni dále pohledávka ve výši 900 Kč z titulu jím neuhrazeného regulačního poplatku, který se stal nákladem jeho léčení. Žalobkyně má za to, že má právo, aby za ni žalovaný nahradil škodu, která vznikla K. M. při pracovním úrazu, a to v rozsahu, v jakém za ni žalobkyně odpovídá podle zákoníku práce, a pokud žalobkyně nahradila vzniklou škodu K. M. přímo, je oprávněna žádat po žalovaném vydání toho, co měl za žalobkyni plnit žalovaný.
Žalovaný nejprve namítal, že nebyly splněny podmínky pro posouzení poškození zdraví K. M. jako pracovního úrazu, že tak nedošlo ke vzniku pojistné události ve smyslu §2 odst. 2 vyhlášky č. 125/1993 Sb., a že žalovaný tudíž není povinen k poskytnutí refundace vyplacené náhrady žalobkyni. Posléze však došlo k částečné změně stanoviska na straně žalovaného. Žalovaný uznal, že K. M. utrpěl pracovní úraz, a zaplatil žalobkyni částku 150 768 Kč jako náhradu za žalobkyní poskytnuté platby K. M. spočívající v náhradě za bolest, náhradě účelně vynaložených nákladů spojených s léčením a náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a úrok z prodlení z této částky ve výši 38 052 Kč a dále částku 269 460 Kč jako „refundaci poskytnuté náhrady za ztrátu na výdělku poškozeného K. M.“ za období od října 2012 do 24. 1. 2015, přičemž pokud jde o nárok za období od 17. 9. 2014, bylo žalovaným „provedeno krácení nároku na náhradu dle §271b odst. 2 zákoníku práce“, neboť od tohoto data došlo u poškozeného ke zhoršení jeho obecného onemocnění tak, že jeho důsledky převážily nad trvalými následky pracovního úrazu, a za toto období žalovaný uznal jako správnou výši náhrady celkem částku v hrubé výši 44 288 Kč. Žalovaný však nadále neuznává nárok žalobkyně na poskytnutí refundace za vyplacenou náhradu za ztrátu na výdělku poškozenému K. M. v období od 25. 1. 2015. Podle názoru žalovaného nastala nejpozději dnem změny invalidity poškozeného z prvního na druhý stupeň (dnem 25. 1. 2015) změna poměrů poškozeného, neboť nejpozději od tohoto data jej následky obecného onemocnění samy o sobě vylučují z původní profese sanitáře, i kdyby nebylo následků pracovního úrazu, a došlo tak k přerušení příčinné souvislosti mezi poškozením zdraví pracovním úrazem a ztrátou na výdělku poškozeného K. M.
Obvodní soud pro Prahu 8 – poté, co usnesením vyhlášeným u jednání dne 22. 9. 2017 připustil změnu žaloby, kterou se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaný zaplatil dalších 555 547 Kč, které žalobkyně uhradila K. M. jako náhradu za ztrátu na výdělku po dobu a po skončení pracovní neschopnosti v období od dubna 2014 do března 2017, s úroky z prodlení, a kterou vzala žalobu zpět co do 150 768 Kč s příslušenstvím (celkem tedy nadále požadovala zaplatit 735 387 Kč s úroky z prodlení), a co žalobkyně vzala žalobu zpět v rozsahu dalších 269 460 Kč – rozsudkem ze dne 26. 1. 2018 č. j. 30 C 197/2014-358 opraveným usnesením ze dne 19. 4. 2018 č. j. 30 C 197/2014-364 zastavil řízení co do 150 768 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 20 030 Kč od 1. 11. 2013 do zaplacení a z částky 130 738 Kč od 19. 12. 2013 do zaplacení a co do 269 460 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 12. 12. 2017 do zaplacení z důvodu zpětvzetí žaloby v této části, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 465 027 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z částek a za dobu, jež rozvedl, zamítl žalobu co do 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 6. 12. 2013 do zaplacení a uložil žalovanému povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyni 45 687,43 Kč a České republice „na účet Obvodního soudu pro Prahu 8“ 24 084 Kč. Ze znaleckého posudku MUDr. Milana Richtera, CSc., soud prvního stupně zjistil, že u K. M. bylo přítomno obecné degenerativní onemocnění i v době úrazu, avšak konstantních projevů, kdy mu do úrazu nezpůsobovalo toto onemocnění žádné potíže, že vznik bolestivého syndromu byl určen jako úrazový, tedy jako následek úrazového děje, který byl příčinou důležitou, podstatnou a značnou, i přes to, že poškození zdraví je výslednicí úrazového děje a predispozice (obecné nemoci), a že „naopak na vzniku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu znalec považoval existenci obecného onemocnění za příčinu převažující nad následky úrazu“. K. M. tedy prodělal dvě souběžná onemocnění, jedno bylo obecné, degenerativní, a druhé bylo onemocnění v souvislosti s pracovním úrazem, po operaci došlo k odstranění příčiny úrazového onemocnění s výjimkou útlaku nervového kořene, tyto potíže bude mít poškozený i nadále (jsou stálé, nezlepšují se ani nezhoršují), ovšem obecné onemocnění se mu zhoršuje, a když došlo k přiznání invalidity druhého stupně v roce 2015, bylo to dáno zhoršením stavu ze 17. 9. 2014, které bylo vyvoláno právě degenerativním obecným onemocněním. Soud prvního stupně dovodil, že nebýt degenerativního onemocnění, stále by zde byla dána invalidita prvého stupně na základě pracovního úrazu, kdy přetrvává útlak nervového kořene, a tedy nemožnost vykonávat dosavadní práci K. M., že došlo jen k další změně, a to že jeho pracovní schopnost původně posouzená jako snížená o 35 % byla nově shledána sníženou o 50 %, tedy rozdíl 15 %. Z ustanovení §39 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, dovodil, že je „zřejmé, že zákonodárce vylučuje pracovní uplatnění posuzovaného s výjimkou mimořádných podmínek v případě, že (od roku 2010) poklesne jeho pracovní schopnost o 70 % či více“ (v případě nižšího poklesu nikoli), a dospěl k závěru, že teprve ve chvíli, kdy by u K. M. byl shledán pokles pracovní schopnosti o 70 % či více, bylo by na místě zkoumat, zda se tak stalo v důsledku obecného onemocnění, což by zakládalo změnu poměrů, či nikoli. Soud prvního stupně uzavřel, že v projednávané věci se jednalo o ztrátu na výdělku v důsledku pracovního úrazu, že je i nadále zachována příčinná souvislost, že nenastala situace, na kterou by bylo potřeba aplikovat §390 odst. 1 zákoníku práce, že ze stejného důvodu zde není místo ani pro krácení nároku za dobu od září 2014 do ledna 2015, a že zde tedy byla „pojistná událost, z níž je povinen žalovaný plnit“. Návrh žalovaného, aby soud zadal znalecký posudek k otázce, jakou práci by poškozený mohl vykonávat při existenci obecného onemocnění nebýt následků pracovního úrazu a zda by i přes následky obecného onemocnění mohl vykonávat práci sanitáře, soud prvního stupně shledal nadbytečným a tento důkazní návrh zamítl, neboť na jeho závěru by to „ničeho změnit nemohlo“. Pokud jde o regulační poplatek ve výši 900 Kč, který žalobkyně „v této výši započítala“, soud prvního stupně uzavřel, že regulační poplatek „byl v té době pohledávkou veřejného práva, zatímco nárok pana M. na náklady léčení byl pohledávkou soukromého práva“, že nelze vzájemně započítat pohledávku veřejnoprávní a soukromoprávní a že pokud K. M. „regulační poplatky ve výši 900 Kč nevynaložil, sotva se mohlo jednat o jeho náklady z pracovního úrazu, na které měl právo, takže sotva mu mohla žalobkyně těchto 900 Kč následně vyplatit a posléze uplatňovat po žalovaném“.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2018 č. j. 54 Co 225/2018-402 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé jen tak, že se žaloba ohledně 8,05% úroků z prodlení z částek a za dobu, jež rozvedl, zamítá, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení státu potvrdil, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení „před soudy obou stupňů“ 46 287,43 Kč. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně a „dospěl rovněž k závěru, že příčinná souvislost mezi pracovním úrazem poškozeného a snížením jeho pracovní schopnosti dnem 25. 1. 2015 o dalších 15 % trvá a že v důsledku zhoršení obecného onemocnění poškozeného nedošlo k takové změně poměrů, která by odůvodňovala nadále nevyplácet náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti“. Ani odvolací soud neshledal důvod k doplňování dokazování znaleckým posudkem stran toho, jakou práci by mohl poškozený vykonávat při existenci obecného onemocnění, nebýt následků pracovního úrazu, a zda by i přes následky obecného onemocnění mohl vykonávat práci sanitáře. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl ve shodě s žalovaným k závěru, že žalobkyní požadované úroky z prodlení jí přísluší až ode dne následujícího po doručení žaloby, resp. jejího rozšíření, kdy se teprve žalovaný dostal s plněním do prodlení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, kterým podle jeho obsahu tento rozsudek napadl v potvrzujícím výroku o věci samé. Neztotožňuje se se závěrem soudů, že pokud pracovní schopnost poškozeného neklesne o více než 70 % z důvodu obecného onemocnění, jež je hranicí pro vyloučení poškozeného z jakékoliv výdělečné činnosti, nelze hovořit o změně poměrů, tedy že jelikož invalidita u poškozeného od 25. 1. 2015 dosahovala pouze druhého stupně, který výdělečnou činnost nevylučuje, nelze o změně poměrů ve smyslu ustanovení §390 zákoníku práce hovořit. Podle mínění dovolatele se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že nezohlednil závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1447/2009, který mimo jiné konstatuje, že „změny v úpravě svých povinností se může zaměstnavatel úspěšně dovolávat nejen v případě, kdy obecné onemocnění samo o sobě vylučuje jakoukoliv výdělečnou činnost, ale také tehdy, jestliže onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu, jež nejsou v příčinné souvislosti s nemocí z povolání, sice nemají za následek úplnou ztrátu pracovní způsobilosti poškozeného, ale znemožňují poškozenému výkon práce, kterou konal před vznikem škody a která byla určující pro zjištění průměrného výdělku před vznikem škody; za této situace je totiž zřejmé, že poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, se změnily, neboť poškozený by stejně, nebýt pracovního úrazu, nemohl s ohledem na svůj zdravotní stav konat stejnou práci jako před vznikem škody a dosahovat tak stejný výdělek jako před poškozením“. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že opomenul zohlednit závěry znalce, na které sám odkazuje, a to že progrese dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je zapříčiněna obecným onemocněním jako faktorem důležitým, podstatným a značným. Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud měl zkoumat, zda obecné onemocnění, které bylo příčinou zhoršení zdravotního stavu a zvýšení stupně invalidity, poškozeného samo o sobě nevylučuje z původní profese sanitáře. Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy považuje za neúplné, a tudíž nesprávné. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, nebo – dospěje-li k závěru, že dovolání žalovaného je přípustné – aby je zamítl. Uvedla, že pracovní schopnost poškozeného byla z důvodu rozvinutí jeho obecného onemocnění snížena pouze o 15 %, tedy v míře, která by nepostačovala ani pro přiznání invalidního důchodu prvního stupně, z čehož vyplývá, že pracovní schopnost poškozeného by byla ve vztahu k jím původně vykonávané práci nezměněna, a to i v případě, pokud by pracovního úrazu nebylo. Zásadní skutečností, která vyřadila poškozeného z pracovního procesu, byl podle žalobkyně pracovní úraz a jeho následky. Žalobkyně má tedy shodně se soudy za to, že zhoršení obecného onemocnění v případě poškozeného K. M. nemohlo znamenat natolik podstatnou změnu poměrů, která by odůvodnila krácení či ukončení výplaty náhrad ztráty na výdělku po dobu i po skončení pracovní neschopnosti.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že zaměstnanec žalobkyně K. M. utrpěl na pracovní pozici „sanitář“ dne 12. 6. 2011 úraz, v důsledku kterého byl do 16. 9. 2012 v dočasné pracovní neschopnosti, že dne 1. 1. 2013 byl přeřazen „do funkce vrátný“ s pracovním úvazkem 30 %, že rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 11. 2. 2013 mu byl přiznán od 24. 10. 2012 invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně a že dne 20. 11. 2013 se poškozený podrobil reoperaci, přičemž v pracovní neschopnosti byl od 12. 11. 2013 do 23. 2. 2015, kdy jeho pracovní poměr u žalobkyně skončil. Pracovní schopnost K. M. původně snížená o 35 % byla „posudkem o invaliditě druhého stupně“ ke dni 25. 1. 2015 snížena na 50 %. Ze znaleckého posudku MUDr. Milana Richtera, CSc., soudy zjistily, že obecné degenerativní onemocnění bylo u K. M. přítomno i v době úrazu, avšak konstantních projevů, že mu do úrazu nezpůsobovalo žádné potíže, že znalec určil vznik bolestivého syndromu jako úrazový, tedy jako následek úrazového děje, který byl příčinou důležitou, podstatnou a značnou, i přes to, že poškození zdraví je výslednicí úrazového děje a predispozice (obecné nemoci), avšak že naopak za příčinu vzniku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu převažující nad následky úrazu znalec považoval existenci obecného onemocnění, že K. M. prodělal dvě souběžná onemocnění (jedno obecné, degenerativní, a druhé v souvislosti s pracovním úrazem), že po operaci došlo k odstranění příčiny úrazového onemocnění s výjimkou útlaku nervového kořene (tyto potíže bude mít poškozený i nadále a jsou stálé, nezlepšují se ani nezhoršují), ovšem že obecné onemocnění se mu zhoršuje a když došlo k přiznání invalidity druhého stupně v roce 2015, bylo to dáno zhoršením stavu ze 17. 9. 2014 vyvolaným degenerativním obecným onemocněním.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, jaké skutečnosti mohou představovat podstatnou změnu poměrů poškozeného, v důsledku níž se zaměstnavatel může úspěšně domáhat změny v úpravě své povinnosti platit poškozenému náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, kdy došlo k pracovnímu úrazu žalobce – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb. a č. 73/2011 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 6. 2011 (dále jen „zák. práce“).
Zaměstnavatelé, kteří zaměstnávají alespoň jednoho zaměstnance, jsou – s výjimkou organizačních složek státu – pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání pojištěni, a to buď u České pojišťovny, akciové společnosti (nyní České pojišťovny a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 45272956), jestliže s ní měli sjednáno toto pojištění ke dni 31. 12. 1992, nebo, v ostatních případech, u Kooperativy, československé družstevní pojišťovny, akciová společnost (nyní Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617), případně jejího právního nástupce v České republice (srov. §365 zák. práce a §205d odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění zákona č. 231/1992 Sb., zákona č. 74/1994 Sb. a zákona č. 220/2000 Sb.). Z titulu tohoto zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání má zaměstnavatel právo, aby za něj příslušná pojišťovna nahradila škodu, která vznikla zaměstnanci při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, v rozsahu, v jakém za ni zaměstnavatel odpovídá podle zákoníku práce (srov. §365 zák. práce a §2 odst. 1 vyhlášky č. 125/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Pojišťovna však nehradí škodu, kterou se zaměstnavatel zavázal hradit nad rámec stanovený právními předpisy (§4 vyhlášky č. 125/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení §366 odst. 1 zák. práce jsou pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody (jeho základu) je zapotřebí, aby všechny tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká.
Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní důchod poskytovaný (pobíraný) z téhož důvodu (srov. §371 odst. 1 zák. práce); tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením.
O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) a pracovním úrazem se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem pracovního úrazu, tj. bez pracovního úrazu by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku pracovního úrazu (jeho následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost najisto postavena. Pracovní úraz přitom nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; pro závěr o existenci příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a škodou, jejíž náhrady se zaměstnanec z tohoto titulu domáhá, postačí, aby pracovní úraz byl jednou z příčin škody, avšak příčinou důležitou, podstatnou a značnou (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 1. 1975 sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné pod č. 11 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1976, s. 34–35). Odpovědnost za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho případné zavinění.
Jestliže všechny předpoklady odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech byly splněny, je zaměstnavatel povinen hradit zaměstnanci škodu, dokud nenastane skutečnost, která představuje změnu okolností, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, tj. dokud nedojde ke změně poměrů ve smyslu ustanovení §390 odst. 1 zák. práce.
Podle ustanovení §390 odst. 1 zák. práce změní-li se podstatně poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, může se poškozený i zaměstnavatel domáhat změny v úpravě svých práv, popřípadě povinností.
Změna v okolnostech, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, má podle ustanovení §390 odst. 1 zák. práce význam jen tehdy, týká-li se poměrů poškozeného (platná právní úprava se změnou poměrů, která nastala u odpovědného subjektu, žádné právní následky nespojuje), spočívá-li změna poměrů přímo v osobě poškozeného a jde-li o změnu podstatnou. Důsledkem této změny může být, že od okamžiku, kdy změna nastala, nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) podle ustanovení §371 zák. práce zaniká a náhrada za ztrátu na výdělku z tohoto titulu poškozenému zaměstnanci nadále nepřísluší. Pro závěr, zda došlo k podstatné změně poměrů poškozeného ve smyslu ustanovení §390 odst. 1 zák. práce, je nezbytné porovnat poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity), a nové poměry poškozeného.
Změna poměrů zpravidla spočívá ve změnách zdravotního stavu poškozeného zaměstnance, ať již v kladném či záporném smyslu, a ve výdělkových schopnostech zaměstnance, které jsou s tím spojeny. Ustálená judikatura dovolacího soudu v tomto směru vychází z názoru, že onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu, jež nejsou v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem poškozeného a jež sama o sobě vylučují jakoukoliv výdělečnou činnost, znamenají podstatnou změnu poměrů poškozeného (ve smyslu ustanovení §390 odst. 1 zák. práce), v důsledku níž se zaměstnavatel může úspěšně domáhat zrušení své povinnosti platit poškozenému náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 11. 1978 sp. zn. 5 Cz 54/1978, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1980). Změny v úpravě svých povinností ve smyslu ustanovení §390 odst. 1 zák. práce se může zaměstnavatel úspěšně domáhat i tehdy, jestliže tato onemocnění (zhoršení zdravotního stavu) sice nemají za následek úplnou ztrátu pracovní způsobilosti poškozeného, ale znemožňují mu výkon práce, kterou konal před vznikem škody a která byla určující pro zjištění průměrného výdělku před vznikem škody. V obou situacích je zřejmé, že poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity), se změnily, neboť poškozený by stejně – i kdyby neutrpěl pracovní úraz – nemohl s ohledem na svůj zdravotní stav konat stejnou práci jako před vznikem škody a dosahovat tedy stejný výdělek jako před poškozením, a že jde o změnu (ve srovnání s dosavadním stavem) podstatnou (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003 sp. zn. 21 Cdo 227/2002, který byl uveřejněn pod č. 47 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, nebo obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1447/2009). Je totiž vyloučeno, aby zaměstnavatel odpovídal za ztrátu na výdělku, která by byla vznikla (z důvodu jakéhokoli zhoršení zdravotního stavu poškozeného „z tzv. obecných příčin“), i kdyby následků pracovního úrazu nebylo.
Uvedená změna poměrů současně nemusí vždy znamenat zánik povinnosti zaměstnavatele hradit poškozenému zaměstnanci ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity). Nemůže-li poškozený pro onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu, jež nejsou v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem, konat stejnou práci jako před vznikem škody, ale byl-li by způsobilý – kdyby nedošlo k pracovnímu úrazu – konat jinou práci (méně placenou), z níž ho „obecné“ onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu nevylučuje, je zaměstnavatel i nadále povinen platit poškozenému zaměstnanci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity). Za těchto změněných poměrů však poškozenému nenáleží náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) do výše průměrného výdělku před vznikem škody, ale jen do výše průměrného výdělku (zjištěného zpravidla jako pravděpodobný výdělek), kterého by dosahoval při výkonu výše zmíněné jiné práce; jen taková škoda je totiž v uvedených nových poměrech poškozeného v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem (srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003 sp. zn. 21 Cdo 227/2002 nebo obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012 sp. zn. 21 Cdo 588/2011).
Z hlediska změny poměrů ve smyslu ustanovení §390 odst. 1 zák. práce přitom není rozhodující, zda vůbec, popř. z jakého důvodu byla poškozenému zaměstnanci přiznána dávka důchodového pojištění (zabezpečení) – invalidní důchod (tj. zda se tak stalo v důsledku pracovního úrazu nebo v důsledku obecného onemocnění), nýbrž podstatná je okolnost, zda obecné onemocnění samo o sobě způsobuje (částečnou) nezpůsobilost k soustavné výdělečné činnosti (znemožňuje mu výkon práce, kterou konal před vznikem škody a která byla určující pro zjištění průměrného výdělku před vznikem škody), i kdyby následků pracovního úrazu nebylo, tedy řečeno jinak – zda (a od kdy) by byl poškozený zaměstnanec v důsledku „tzv. obecných příčin“ neschopen soustavné výdělečné činnosti (popřípadě, nemají-li tyto „obecné příčiny“ za následek úplnou ztrátu pracovní způsobilosti poškozeného, zda a od kdy by mu „obecné příčiny“ znemožňovaly výkon práce, kterou konal před vznikem škody a která byla určující pro zjištění průměrného výdělku před vznikem škody), i kdyby následků pracovního úrazu nebylo (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2015/2016 nebo obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1478/2003, uveřejněný pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006).
Zároveň je třeba mít na zřeteli, že pro naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu podle ustanovení §366 odst. 1 zák. práce nemá význam skutečnost, jakým způsobem pracovní úraz ovlivnil celkový zdravotní stav poškozeného zaměstnance. Předmětem odškodnění zaměstnance totiž není zdravotní stav jako takový (ta jeho část, která byla zhoršena pracovním úrazem), nýbrž ztráta na výdělku, která od určitého okamžiku vznikla (byla dovršena) následky pracovního úrazu. Z tohoto důvodu platí, že vyskytne-li se u poškozeného současně více nemocí (zdravotních problémů), které ovlivňují jeho celkový zdravotní stav a pracovní možnosti, je právně bezvýznamné aritmetické zjištění podílu, jakým se následky pracovního úrazu podílejí na „dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu“ poškozeného zaměstnance (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2015/2016 nebo obdobně odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3142/2012, uveřejněného pod č. 41 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2015).
Z uvedeného vyplývá, že v projednávané věci je pro posouzení otázky, zda (a od kdy) u K. M. došlo ke změně poměrů ve smyslu ustanovení §390 odst. 1 zák. práce, podstatné zjištění, zda příčinou, proč K. M. nemohl vykonávat dosavadní práci sanitáře, byl i nadále (i v období od 25. 1. 2015) pracovní úraz ze dne 12. 6. 2011, nebo zda (a od kdy) by K. M. v důsledku obecného degenerativního onemocnění, kterým podle zjištění soudů současně trpěl a jež se mu „zhoršovalo“, nebyl schopen tuto práci vykonávat, i kdyby k pracovnímu úrazu nedošlo. Soudy však v projednávané věci – vedeny nesprávným právním názorem, že „teprve ve chvíli, kdy by u pana M. byl shledán pokles pracovní schopnosti o 70 % či více, bylo by na místě zkoumat, zda se tak stalo v důsledku obecného onemocnění, což by zakládalo onu změnu, kterou měl na mysli citovaný rozsudek, či nikoli“ – z tohoto pohledu věc neposuzovaly, jestliže se z hlediska změny poměrů ve smyslu ustanovení §390 odst. 1 zák. práce zabývaly tím, zda invalidita K. M. je v příčinné souvislosti s pracovním úrazem, a v této souvislosti zohledňovaly, v jakém rozsahu se jednotlivá onemocnění (zdravotní problémy) K. M. podílela na poklesu jeho pracovní schopnosti, a jestliže zamítly jako nadbytečný důkazní návrh žalovaného, „aby soud zadal znalecký posudek k otázce, jakou práci by poškozený mohl vykonávat při existenci obecného onemocnění nebýt následků pracovního úrazu a zda by i přes následky obecného onemocnění mohl vykonávat práci sanitáře“. Přehlédly tedy, že – jak plyne z výše uvedeného – předmětem odškodnění K. M. není jeho zdravotní stav jako takový (ta jeho část, která byla zhoršena pracovním úrazem) nebo jeho invalidita, nýbrž ztráta na výdělku, která od určitého okamžiku vznikla (byla dovršena) následky pracovního úrazu. Závěr soudů, že v důsledku zhoršení obecného onemocnění poškozeného K. M. nedošlo k takové změně poměrů, která by odůvodňovala nadále nevyplácet náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, proto (zatím) nemůže obstát.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek (v jeho potvrzujícím výroku a v akcesorickém výroku o nákladech řízení) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky [ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno
co do 465 027 Kč s úroky z prodlení (s výjimkou úroků z prodlení zamítnutých měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu), a ve výrocích o náhradě nákladů řízení] rovněž toto rozhodnutí (včetně opravného usnesení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 8) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 11. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu