ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.164.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 164/2019-276
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Marka Cigánka v exekuční věci oprávněné Hypoteční banky, a. s. se sídlem v Praze 5, Radlická č. 333/150, IČO 13584324, proti povinným 1) P. K. , narozenému XY, bytem XY, a 2) J. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupeným JUDr. Věrou Ottlovou, advokátkou se sídlem v Benešově, Tyršova č. 1902, o zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 29 EXE 926/2016, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. července 2018 č. j. 20 Co 64/2018-241, takto:
Dovolání povinných se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2018 č. j. 20 Co 64/2018-241 neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)], a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
Rozhodnutí odvolacího soudu [jeho právní závěr o tom, že „úvěrová smlouva není absolutně neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. ani dle §39 obč. zák., ale jde o relativní neplatnost, které by se mohla dovolat jen oprávněná Hypoteční banka, a. s. (§40a, §49a obč. zák.)“] je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2006 sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněného pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3528/2007 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010 sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněného pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011, a v nich vyjádřený právní názor, že smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení §39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení §49a občanského zákoníku, jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§40a občanského zákoníku)].
Namítají-li dovolatelé, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že smlouva o úvěru uzavřená mezi oprávněnou a dlužníkem M. K., za kterého jednala na základě plné moci E. P., „vznikla na základě trestné činnosti, které se dopustila externí pracovnice hypoteční banky E. P., ale s ohledem na to, že uplynula doba, kdy mohla být trestně stíhána, bylo trestní stíhání proti ní zastaveno“, pak přehlížejí, že odvolací soud vzal „z provedených důkazů za prokázané, že předmětná úvěrová smlouva byla uzavřena v důsledku podvodného jednání ze strany úvěrového dlužníka M. K. a jím zmocněné zástupkyně E. P., kteří oprávněnou (Hypoteční banku, a. s.) při uzavírání úvěrové smlouvy a výplatě úvěrových prostředků uvedli v omyl, neboť vůli uzavřít smlouvu jen předstírali se záměrem získat od banky podvodným způsobem finanční prostředky.“ Právě v souvislosti s uvedeným závěrem a tvrzením povinných ohledně propojení E. P. s oprávněnou (bankou) se odvolací soud zabýval tím, zda oprávněná věděla nebo mohla vědět, že dlužník nebo jeho zástupkyně se dopouštějí podvodného jednání nebo že osoby jednající za banku jiným způsobem porušily své povinnosti v souvislosti s úvěrovou smlouvou nebo se nechovaly s péčí řádného hospodáře, přičemž odvolací soud při tom postupoval podle hledisek vymezených nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 34/09, uveřejněným pod č. 187 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 2010 (podle kterého při střetu dvou základních práv musí obecné soudy rozpoznat, která základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou ve hře, a poté, s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem, musí rozhodnout tak, aby, je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, resp. obecný princip, že se „nikomu nesmí dovolit mít prospěch z vlastního podvodu, využívat vlastního protiprávního jednání nebo nabývat majetku vlastním zločinem“). Uzavřel-li odvolací soud, že „neshledal žádnou možnost odepření práva ve vztahu k oprávněné“ (neboť v řízení nebylo prokázáno, že by oprávněná postupovala vědomě nedbale nebo v rozporu s péčí řádného hospodáře), nelze jeho závěru nic vytknout, neboť dostál výše uvedeným požadavkům nálezu Ústavního soudu (z jehož závěrů ve své rozhodovací praxi vychází též dovolací soud – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. 30 Cdo 4889/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012 sp. zn. 28 Cdo 4041/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2017 sp. zn. 32 Cdo 1289/2017).
Dovolatelé uplatnili jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., zpochybňují-li skutková zjištění a skutkové závěry odvolacího soudu, jakož i hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem (namítají-li, že „odvolací soud nesprávně právně posoudil jednak výpověď M. K., že plnou moc nikdy nepodepisoval, že podpis plné moci, kterou měl udělit E. P., externí pracovnici oprávněného, není jeho podpisem, což vypověděl před Policií ČR a zde se podepsal“), předestírají-li své vlastní skutkové zjištění (že „bylo evidentní na první pohled i laikovi, že podpis na plné moci není jeho podpisem“) a na základě toho pak budují své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení věci (že „odvolací soud nesprávně posoudil ust. §37 a §39 obč. zák., protože z výše uvedených důvodů je úvěrová smlouva poskytnutá M. K. neplatná“), a uplatňují-li jinou vadu řízení (vytýkají-li odvolacímu soudu, že neprovedl důkaz revizním znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví), k níž může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné (uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není). Ani tyto námitky, z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., proto nezakládají přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud České republiky dovolání povinných podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. exekučního řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu