ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.1855.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 1855/2019-580
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobců a) M. P. , narozeného XY, bytem XY, b) J. S. , narozeného XY, bytem XY, a c) R. W. , narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora č. 1391/4, proti žalované 4-Majetkové, a. s. se sídlem v Praze 4, Plamínkové č. 1592/4, IČO 28477456, zastoupené Mgr. Ing. Markem Švehlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova č. 74/2, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 84/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2019, č. j. 62 Co 411/2018-546, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům a), b) a c) na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.900,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Vališe, advokáta se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora č. 1391/4.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2019, č. j. 62 Co 411/2018-546, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. [dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale zpochybňuje především skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že žalovaná se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru dozvěděla 1. 2. 2013, když následně dne 6. 2. 2013 na to reagovala tak, že žalobcům jako jediným zaměstnancům nezaslala mzdy za leden 2013, že toto datum lze považovat za den, kdy žalovaná prokazatelně věděla o neoprávněném převodu peněž z jejího účtu žalobcům, tedy věděla o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru s nimi, a přistoupila-li k okamžitému zrušení pracovních poměrů žalobců až dne 15. 4. 2013, 22. 4. 2013 a 12. 4. 2013, stalo se tak po uplynutí dvouměsíční prekluzivní lhůty, tedy opožděně; žalovaná dále zpochybňuje správné hodnocení důkazů odvolacím soudem (že „závěr soudů k otázce, kdy se žalovaná dozvěděla o existenci důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru je nepřesvědčivý a nemá oporu v provedeném dokazování“, „přihlášení se do internetového bankovnictví, ani zde učiněné operace, nelze bez dalšího de facto ztotožňovat s okamžikem, že se zaměstnavatel dozvěděl o důvodech k okamžitému zrušení pracovního poměru“, „samotný moment, kdy se žalovaná skutečně dozvěděla o tom, že předmětné finanční prostředky byly odeslány na bankovní účty žalobců nelze považovat za dovědění se důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru“, „kdy se žalovaná dozvěděla o důvodech pro okamžité zrušení pracovního poměru, s náhledem na stav účtu v internetovém bankovnictví, nemůže pro hrubou nelogičnost a nepřesvědčivost obstát“, „ani další zjištění, údajné zřízení podpisového vzoru B. B. ke dni 1. 2. 2013, je ve vztahu k nabytí znalosti o důvodech pro okamžité zrušení pracovního poměru zcela irelevantní“), nesouhlasí s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil (že „při hodnocení důkazů výpisem z bankovního účtu žalované soudy nezohlednily, že z výpisu samého není absolutně zjevné, kdo je adresát odchozích plateb“, „soud v rámci dokazování nezjišťoval, kdo byl držitelem přístupových oprávnění k jednotlivým uživatelským účtům a která osoba v jakém pracovním postavení tedy realizovala za žalovanou soudem dovozené bankovní transakce a zda se vůbec jednalo o zaměstnance žalované“), žalovaná předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „začala-li lhůta pro okamžité zrušení pracovního poměru běžet dne 27. 2. 2013, kdy se žalovaná prokazatelně dozvěděla o důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru žalobců, provedla žalovaná okamžité zrušení pracovního poměru u všech tří žalobců ve stanovené lhůtě“), dále dovolatelka namítá vady řízení, které spatřuje v tom, že „soudy v předchozím řízení provedly i nové důkazy v rozporu s procesními předpisy“] a v dovolacím řízení tedy nelze pro uvedený nedostatek pokračovat.
Kromě toho je rozhodnutí odvolacího soudu v otázce počátku běhu dvouměsíční subjektivní lhůty uvedené v ustanovení §58 odst. 1 zákoníku práce v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 725/96, uveřejněný pod č. 6/1997 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4837/2010, a v nich vyslovený právní závěr, že zaměstnavatel se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru dozví dnem, kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§11 zákoníku práce), který je bezprostředně nebo výše nadřízen tomu, kdo porušil pracovní kázeň (povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci) zvlášť závažným způsobem, získal vědomost (dozvěděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru, pro určení počátku běhu dvouměsíční subjektivní lhůty uvedené v ustanovení §58 odst. 1 zákoníku práce není (stejně tak jako v případě předešlé jednoměsíční subjektivní lhůty uvedené v ustanovení §53 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006) významné, kdy zaměstnavatel důvod okamžitého zrušení zjistil, nemusí tu jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), že zaměstnanec porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, které zpravidla není možné bez vyjádření zaměstnance k důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru, k tomu, aby začala běžet dvouměsíční lhůta k okamžitému zrušení pracovního poměru, postačuje, aby zaměstnavatel získal vědomost (dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru, lhůta k okamžitému zrušení pracovního poměru (aby šlo o platný právní úkon) tedy začíná plynout ode dne, kdy se zaměstnavatel o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru prokazatelně (skutečně) dověděl] a není důvod, aby uvedená otázka byla posouzena jinak.
Namítá-li žalovaná s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 13/2000, a ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3557/2015, že se soudy při posouzení počátku běhu dvouměsíční subjektivní prekluzivní lhůty odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.), potom pomíjí, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s právními závěry v těchto rozhodnutích přijatými; soud však ve zmiňovaných věcech vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci.
Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 7. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu