ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.2623.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 2623/2018-394
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně J. N., narozené XY, bytem XY, proti žalované České republice – České obchodní inspekci v Praze 2 – Novém Městě, Štěpánská č. 567/15, IČO 00020869, o náhradu platu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 27/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2018 č. j. 23 Co 387/2017-367, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2018 č. j. 23 Co 387/2017-367 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce, podle jakých hledisek má být pro účely zjištění pravděpodobného výdělku stanoven hrubý plat zaměstnance, který by zřejmě v rozhodném období získal, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4325/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4690/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2005 sp. zn. 21 Cdo 58/2005, který byl uveřejněn pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, z jejichž odůvodnění vyplývá, že ustanovení §355 odst. 2 zákoníku práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, že vzhledem k tomu, že jde o zjištění pravděpodobného výdělku z hrubého platu, který by zaměstnancem byl v rozhodném období „zřejmě dosažen“, soud tu přihlíží nejen k obvyklé výši jednotlivých složek platu zaměstnance, ale také k tomu, jakým způsobem byla v rozhodném období odměňována práce, kterou měl zaměstnanec konat, jaké měl podle platných právních předpisů pobírat „pohyblivé“ složky platu (odměny), jaké měl zaměstnavatel v rozhodném období prostředky pro poskytnutí odměn svým zaměstnancům apod., že v tímto způsobem vymezeném rámci se soudu současně ukládá přihlédnout rovněž k platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty a že zákon ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby zjištěný hrubý plat byl vskutku „pravděpodobný“, tedy takový, jaký by zaměstnanec zřejmě získal, kdyby pracoval (kdyby mu zaměstnavatel umožnil řádný výkon práce)] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud náležitě neuvážil to, jaký objem prostředků na výplatu odměn svým zaměstnancům měla žalovaná ve II. čtvrtletí 2007 k dispozici, a to, že vyšší celkovou částku použitou na odměny v tomto rozhodném období měla žalovaná jen proto, že zastavila výplaty přiznaných odměn v březnu 2007 a tyto prostředky pak použila na odměny ve druhém kalendářním čtvrtletí 2007, pak přehlíží, že odvolací soud přihlížel (mimo jiné) i k tomu, jakou částku žalovaná ve II. čtvrtletí roku 2007 celkem vyplatila na odměnách, a při stanovení výše odměn, které by žalobkyně v rozhodném období pravděpodobně obdržela, se zabýval i poměrem výsledné částky ve vztahu k celkovým prostředkům vyplaceným na odměnách zaměstnancům žalované v rozhodném období.
Namítá-li dále dovolatelka, že následnou kontrolou zjistila, že žalobkyni byly odměny vyplacené v lednu 2007 přiznány v rozporu s platnou úpravou (k ocenění běžných pracovních úkolů zaměstnance konaných za obvyklých podmínek), a že proto nemohou být zohledňovány při stanovení pravděpodobného výdělku žalobkyně, pak nebere náležitě v úvahu, že odměna za úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního úkolu poskytovaná podle ustanovení §134 zákoníku práce, která je nenárokovou (fakultativní) složkou platu zaměstnance zaměstnavatele uvedeného v §109 odst. 3 zákoníku práce, se v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání stává složkou platu nárokovou (obligatorní), že posouzení významu pracovního úkolu zaměstnance (zejména ve vztahu k jeho běžným pracovním úkolům a obvyklosti podmínek, za kterých jsou vykonávány) a úspěšnosti jeho splnění z hlediska předpokladů pro poskytnutí odměny přísluší při rozhodování o jejím přiznání výlučně zaměstnavateli a že pouze na jeho rozhodnutí záleží, který z úkolů plněných zaměstnancem při výkonu jeho pracovní činnosti bude považovat za mimořádný nebo zvlášť významný a zda byl tento pracovní úkol úspěšně splněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4481/2014, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2017). Byla-li proto žalobkyni v lednu 2017 rozhodnutím žalované přiznána odměna a žalobkyni tak vznikl nárok na její vyplacení, nelze k této odměně při stanovení pravděpodobného výdělku žalobkyně nepřihlížet jen proto, že žalovaná dodatečně dospěla k závěru, že pro poskytnutí odměny nebyly splněny podmínky uvedené v ustanovení §134 zákoníku práce.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 1. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu