ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.2808.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 2808/2019-235
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jakubem Kerestešim, advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská č. 546/55, proti žalovanému KRÁM s. r. o. se sídlem v Praze 10, Moskevská č. 860/80, IČO 27586103, zastoupenému Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Vítkova č. 247/7, o 31.050 Kč s příslušenstvím a 10.730 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 31/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2019, č. j. 62 Co 64/2019-204, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.266 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Válka, advokáta se sídlem v Praze 8, Vítkova č. 247/7.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019, č. j. 62 Co 64/2019-204, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že před tím, než žalobce začal pracovat jako kuchař v restauraci XY, kterou provozoval pan M., žalovaný žalobci výslovně sdělil, že „…pro něj nemá práci (práce nebude), že pan M. shání kuchaře, žalobce za panem M. poslal, ať se jde zeptat…“, a dále bylo zjištěno, že „…práci žalobci přiděloval pan M.…“. Za této situace je závěr odvolacího soudu, že „… žalobce nepracoval (v době úrazu) pro žalovaného…“, a že „…žalobce tak nevykonával práci v souvislosti s přeložením do jiného místa výkonu práce podle §43 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen zákoníku práce)…“, souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, vztahující se k otázce, za jakých okolností zaměstnavatel odpovídá za úraz, který se udál jeho zaměstnanci.
Například v rozsudku ze dne 5. 5. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2685/2016, Nejvyšší soud uzavřel, že za plnění pracovních úkolů je - vedle (jakékoliv) činnosti konané přímo na příkaz zaměstnavatele - považována rovněž činnost, která je předmětem pracovní cesty, popřípadě též činnost vykonávaná bez vnějšího podnětu jiných osob, pouze na základě vlastního rozhodnutí zaměstnance, pokud k ní ovšem nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nekoná proti výslovnému zákazu zaměstnavatele, vše za předpokladu, že šlo o činnost konanou pro zaměstnavatele. Pro závěr, zda lze takto pojatou činnost zaměstnance považovat za plnění pracovních úkolů …, není významný motiv, či pohnutka zaměstnance, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž zaměstnanec vycházel, nýbrž rozhodující je, zda se jednalo - vzhledem k činnosti, při níž došlo k úrazu - z hlediska věcného (vnitřního účelového), místního i časového objektivně o činnost konanou pro zaměstnavatele (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2507/2000, který byl uveřejněn pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2003, sp. zn. 21 Cdo 454/2002, který byl uveřejněn pod č. 79 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003).
V rozsudku ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3742/2008, Nejvyšší soud připustil, že plněním pracovních úkolů může být podle okolností konkrétního případu též činnost zaměstnance konaná v období překážky v práci na straně zaměstnavatele, jestliže k ní zaměstnanec nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo nekoná-li ji proti výslovnému zákazu zaměstnavatele, a jestliže z hlediska místního, časového a především věcného (vnitřního účelového) jde objektivně o činnost konanou pro zaměstnavatele.
Z uvedeného přehledu je zjevné, že za práci konanou pro zaměstnavatele je třeba považovat takovou práci, která má - objektivně vzato - z hlediska místního, časového a především věcného (vnitřního účelového) vztah k činnosti (provozu) zaměstnavatele, tedy nikoliv třetí osoby, tak jak tomu bylo v tomto případě. Pouhý odkaz na skutečnost, že žalobce byl v době úrazu „zaměstnán u žalovaného na základě pracovní smlouvy“ tak přípustnost dovolání založit nemůže.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani odkaz žalobce na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4393/2015, anebo ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 898/2017, neboť na závěru o neplatnosti právního jednání není rozsudek odvolacího soudu založen.
Závěr odvolacího soudu, že v daném případě se též nemohlo jednat o výkon práce v rámci dočasného přidělení žalobce k jinému zaměstnavateli (panu M.) podle ustanovení §43a zákoníku práce, totiž nevychází z předpokladu neplatnosti dohody o dočasném přidělení k jinému zaměstnavateli (srov. ustanovení §43a odst. 1 a 3 zákoníku práce), nýbrž ze závěru o neexistenci takové dohody (srov. bod 25. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu); uvedený závěr odvolacího soudu, při skutkovém zjištění o tom, co předcházelo výkonu práce žalobce v provozovně XY pana M., je zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu k otázce interpretace právního jednání.
V rozsudku ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, Nejvyšší soud vyložil, že právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§555 odst. 1 o. z.). Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení druhé strany (srov. §556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. §556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení §557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení §18 zák. práce vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“ a že se tedy ustanovení §557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení §18 zák. práce vyloží (z hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích) způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání.
Podle uvedených hledisek skutečně nelze projev jednatele žalovaného „…nemám pro tebe práci (práce nebude), pan M. shání kuchaře, běž se ho zeptat…“ vyložit jako návrh dohody (o dočasném přidělení žalobce k jinému zaměstnavateli), který by žalobce konkludentně (tím, že u pana M. skutečně na pozici kuchaře nastoupil) přijal, neboť obsahem takto projevené vůle není, aby žalobce přímo k panu M. nastoupil (je jisté, že žalobce k panu M. nastoupí), nýbrž skutečnost nejistá („běž se zeptat, „je možné, že tě přijme“) a žalobce to ani tak nemohl vnímat (tedy, že je jisté a dohodnuté, že pan M. jej přijme). Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení věci se pokládá vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které dovolatel pokládá za chybné. Námitky, jimiž žalobce uplatnil jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k nároku na proplacení náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou a doplatku mzdy vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že „veškeré mzdové nároky žalovaný uspokojil“, nesouhlasí-li s hodnocením důkazů („…žalovaný doložil toliko výplatní pásky, ze kterých nevyplývá výplata jakéhokoliv plnění…“)], nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 11. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu