ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.2812.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 2812/2019-218
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce J. M. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vilémem Urbišem, advokátem se sídlem v Bruntále, Dr. E. Beneše č. 1497/21, proti žalovanému MetalPlast Lipník n. B. a. s. se sídlem v Lipníku nad Bečvou I – Městě, Seminárka č. 109, IČO 47676566, zastoupenému JUDr. Kateřinou Šálkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Poděbrad č. 1554/6, o 46.126,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 11 C 6/2016, o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. listopadu 2018, č. j. 16 Co 171/2018-166, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Řízení o dovolání žalovaného se zastavuje .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 11. 2018, č. j. 16 Co 171/2018-166, změnil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 5. 2018, č. j. 11 C 6/2016-140 [kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 46.122,- Kč s úrokem z prodlení z částky, ve výši a za dobu, jež specifikoval (výrok I.), zamítnuta žaloba o zaplacení 4,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 37.565,- Kč k rukám advokáta JUDr. Viléma Urbiše (výrok III.)], v napadené části, tj. v odstavci I. výroku, tak, že žalobu o zaplacení částky 46.122,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 32.873,- Kč k rukám advokátky JUDr. Kateřiny Šálkové.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v zamítavém výroku ve věci samé, žalovaný podal dovolání jen do výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2018, č. j. 16 Co 171/2018-166, byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je – jako jediný přípustný - uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. [žalobce nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem (nevymezuje žádnou právní otázku, na které by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu), ale zpochybňuje správnost skutkových zjištění soudů, nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, předestírá od zjištění soudů odlišné skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci; dále v dovolání namítá nepředvídatelnost (překvapivost) rozsudku odvolacího soudu, porušení zásady dvojinstančnosti a porušení poučovací povinnosti soudu, tedy jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží jen v případě, že je dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.)]; takové námitky, z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. Ostatně, procesní postup odvolacího soudu, který na základě skutkového stavu správně zjištěného soudem prvního stupně změnil jeho rozsudek, neboť ho shledal nesprávným, je v souladu s ustanovením §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
V posuzovaném případě se žalobce domáhal zaplacení části mzdy za období od 3/2013 do 10/2015, a to prémie ve výši 10% hodinové mzdy v celkové výši 46.126,- Kč. Odvolací soud ve svém závěru odůvodňujícím zamítnutí žaloby o zaplacení 46.122,- Kč s příslušenstvím (ohledně částky 4,- Kč byla žaloba rozsudkem soudu prvního stupně pravomocně zamítnuta) vycházel ze zjištění, že mzda byla žalobci stanovena mzdovým výměrem („žalovaný výši mzdy stanovenou mzdovým výměrem ze dne 25. 2. 2011 stanovil svým jednostranným úkonem nižší o prémie 10% hodinové mzdy“), tedy že „žalobci byla stanovena mzda za žalované období ve výši 98,- Kč na hodinu a v této výši mu také byla vyplácena“; dovozuje dále, že „10 % prémie představuje takovou složku mzdy, na kterou vzniká nárok až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání“. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud své zamítavé rozhodnutí založil na výkladu mzdového výměru ve spojení se mzdovými předpisy.
Žalobce v dovolání - jak vyplývá z jeho obsahu - zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o mzdě a že mzda žalobce byla určena mzdovým výměrem, předestírá vlastní skutkový závěr, že mezi ním a žalovaným „byla uzavřena platná mzdová dohoda“, že na prémie mu vnikl nárok, avšak nikoliv na základě mzdového výměru, nýbrž na základě (konkludentně) uzavřené dohody o mzdě, jejíž součástí měla být „pevná“ 10% prémie (v té souvislosti také klade své otázky, zda „má právo zaměstnavatel jednostranně měnit mzdovou dohodu“, zda „lze považovat za konkludentní změnu mzdové dohody skutečnost, že zaměstnavatel sám zvýší mzdu, a to nad částku, která byla sjednána v mzdové dohodě a takto zvýšenou mzdu vyplácí“, zda „je ujednání o mzdové dohodě v pracovní smlouvě ze dne 2. 5. 1996 mezi žalobcem a žalovaným platné“, a pokud ano, zda „může zaměstnavatel jednostranně snížit postupně konkludentní dohodou navýšenou mzdu“; ohledně těchto otázek tvrdí, že byly odvolacím soudem nesprávně právně posouzeny), na němž pak buduje od odvolacího soudu odlišný právní závěr, že „na dohodnuté 10% prémie mu vznikl nárok“.
Ostatně, právní závěr odvolacího soudu o tom, že „10 % prémie představuje takovou složku mzdy, na kterou vzniká nárok až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání“, tedy že v případě „10 % prémie“ se jedná o nenárokovou složku mzdy, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (k otázce posouzení, zda se jedná o nenárokovou složku mzdy, a k otázce podmínek jejího vyplacení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 537/2004, uveřejněný pod č. 28/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1754/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2144/2016) a není důvod, aby tato otázka byla posouzena jinak.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Žalovaný podal dovolání proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2018, č. j. 16 Co 171/2018-166, jímž bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 32.873,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky JUDr. Kateřiny Šálkové.
Podáním dovolání mu vznikla povinnost zaplatit soudní poplatek za dovolání [srov. §4 odst. 1 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů,], který činí podle položky 23 bodu 2 Sazebníku soudních poplatků 4 000 Kč.
Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil soudní poplatek za dovolání, a to ani poté, co k tomu byl vyzván usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 10. 7. 2019, č. j. 11 C 6/2016-207, a co byl poučen o následcích nesplnění této výzvy (o tom, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě 15 dnů zaplacen, bude dovolací řízení zastaveno), Nejvyšší soud České republiky řízení o dovolání žalovaného podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zastavil.
Kromě toho dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné a muselo by být odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu