ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.2896.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 2896/2018-518
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně R. N. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Danielem Keprtou, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Dlouhá č. 53/6, proti žalovanému Statutárnímu městu Ostrava se sídlem magistrátu v Ostravě – Moravské Ostravě, Prokešovo náměstí č. 1803/8, IČO 00845451, zastoupenému Mgr. Janou Wranikovou, advokátkou se sídlem v Ostravě –Slezské Ostravě, Občanská č. 1115/16, o neplatnost odvolání z funkce, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 67/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. března 2018 č. j. 16 Co 189/2015-458, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jany Wranikové, advokátky se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Občanská č. 1115/16.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2018 č. j. 16 Co 189/2015-458 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu, jež vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který byl v této věci vysloven v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017 č. j. 21 Cdo 3535/2017-416, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Dovolatelkou předestřenou otázku určitosti skutkového vymezení důvodu odvolání vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu z funkce a otázku výkladu právních úkonů odvolací soud vyřešil v souladu s konstantní judikaturou [k otázce určitosti skutkového vymezení důvodu odvolání z funkce vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu srov. ve vztahu k právní úpravě vymezení důvodu výpovědi v zákoníku práce (výkladová hlediska, z nichž ustálená judikatura vychází ve vztahu ke konkretizaci skutkové podstaty výpovědního důvodu, lze mutatis mutandis vztáhnout i na konkretizaci důvodu odvolání vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu z funkce po stránce skutkové) například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1967 sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1369/2001 nebo odůvodnění dovolatelkou zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1558/2001 a v nich uvedený právní názor, že výpovědní důvod musí být v písemné výpovědi uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný výpovědní důvod uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný výpovědní důvod nebude možné dodatečně měnit; skutečnosti, které byly důvodem výpovědi, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď z pracovního poměru neplatná jen tehdy, jestliže by se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci dána výpověď; k otázce výkladu právního úkonu, kterým je i odvolání vedoucího úředníka (vedoucího úřadu) z funkce, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, který byl uveřejněn pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 742/2012, z jejichž odůvodnění vyplývá, že výklad právního úkonu, a tedy i odvolání vedoucího úředníka (vedoucího úřadu) z funkce, může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno, že vůle jednajícího, případně okolnosti, za kterých byl úkon učiněn, se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen nejsou-li v rozporu s jazykovým projevem, a že pomocí výkladu právního úkonu není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu, ani nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil].
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je i závěr odvolacího soudu, že porušování povinnosti zpracovávat, hodnotit a aktualizovat plány vzdělávání podle §17 odst. 5 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, je trvajícím (soustavným) porušováním stejné povinnosti, a že proto nemůže být důvodná námitka žalobkyně, že žalovaný uplatnil předmětný důvod pro odvolání z funkce až po marném uplynutí šestiměsíční prekluzivní lhůty podle §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů [srov. ve vztahu k právní úpravě lhůty, v níž může zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní poměr nebo v níž může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, v zákoníku práce (výkladová hlediska, z nichž ustálená judikatura vychází ve vztahu k běhu této lhůty, lze mutatis mutandis vztáhnout i na běh lhůty, v níž zaměstnavatel může odvolat vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu z funkce, porušil-li závažným způsobem některou ze svých zákonem stanovených povinností nebo dopustil-li se nejméně dvou méně závažných porušení zákonem stanovených povinností) například dovolatelkou zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1673/2015 a v něm uvedený právní názor, že spočívá-li důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru v dlouhodobém porušování stejných povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (v trvajícím porušování stejné povinnosti zaměstnancem), je třeba vycházet z toho, že jednoroční lhůta uvedená v ustanovení §58 odst. 1 zákoníku práce neskončí dříve, než po uplynutí jednoho roku ode dne následujícího po posledním takovém porušení povinnosti, nebo (při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce) například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2008 sp. zn. 21 Cdo 4141/2007 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2009 sp. zn. 21 Cdo 3881/2008].
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [namítá-li vady řízení spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, že odvolací soud odmítl provést důkaz čestným prohlášením T. F. a doplněním jejího výslechu a „bez náležitého důkazního podkladu fabuloval nevěrohodnost svědkyně F.“, že „pokud odvolací soud užil argumentaci vztahující se k datu porušení povinnosti sestavení plánu vzdělávání a k datu porušení povinnosti jeho aktualizace a tato nevyplývá přímo z odvolání z funkce žalobkyně, pak nahrazuje aktivitu žalovaného, který ani v odvolání z funkce ani v procesní argumentaci žádná taková skutková tvrzení neuvedl“, a že odvolací soud postupoval v rozporu s rovností stran a s „arbitrážní úlohou soudu jako takovou“ (k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, sice dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží, ale jen je-li dovolání přípustné), zpochybňuje-li skutková zjištění soudů, že vzdělávací plány byly „vedeny dozadu jako přehled vykonaného a nikoliv dopředu jako plánované“ a že tisk dokumentu v anglickém jazyce s názvem „The Mystery Method“ pro soukromou potřebu zadala právě žalobkyně, a nesouhlasí-li se zjištěními soudů vztahujícími se k datu porušení povinnosti žalobkyně a se způsobem, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěly)].
Uvádí-li dovolatelka, že odvolací soud se její námitkou, že žalovaný ve vztahu k důvodu odvolání z funkce podle bodu 6 písm. e) odvolání z funkce nezachoval šestiměsíční propadnou lhůtu, zabýval až ve svém druhém rozhodnutí, a namítá-li, že aniž by soud seznámil účastníky se zásadním obratem ve skutkové situaci a právním posouzení věci, rozhodl naprosto jinak, než bylo dosud v této právní věci rozhodováno, a otázku propadné lhůty vyhodnotil překvapivě v neprospěch žalobkyně, přičemž nedal žalobkyni žádnou možnost se ke změněnému stanovisku soudu jakkoliv vyjádřit a na změnu posouzení skutkové situace a právní kvalifikace jakkoliv reagovat, pak navíc přehlíží, že zákon soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu; rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1037/2009 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2017).
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu