ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.336.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 336/2019-283
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně J. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Liborem Duškem, advokátem se sídlem v Chebu, K Nemocnici č. 2375/2, proti žalovanému Povodí Ohře, státnímu podniku se sídlem v Chomutově, Bezručova č. 4219, IČO 70889988, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 12 C 123/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. října 2018
č. j. 14 Co 128/2018-264, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 10. 2018 č. j. 14 Co 128/2018-264 není ve věci samé přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho závěr o tom, že žalovaný dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru z důvodu podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
K požadavku skutkového vymezení důvodu výpovědi z pracovního poměru srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1967 sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968 (ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě vymezení důvodu výpovědi dané zaměstnavatelem zaměstnanci v předchozím zákoníku práce), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1138/2011 (v nichž byl vyjádřen právní názor, že důvod výpovědi musí být ve výpovědi z pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou zaměstnavatele k tomu, že rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl tímto právním úkonem projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení §52 zákoníku práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit; ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi z pracovního poměru je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž zaměstnavatel spatřuje naplnění zákonného důvodu, tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr), nebo například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1234/2014 (v nichž byl vyjádřen právní názor, podle kterého skutečnosti, které byly důvodem výpovědi, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď z pracovního poměru neplatná jen tehdy, jestliže by se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci dána výpověď), nebo také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018 sp. zn. 21 Cdo 4429/2017 [v němž byl ve vztahu k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce vysloven právní názor, že ke skutkovému vymezení tohoto důvodu výpovědi v souladu s ustanovením §50 odst. 4 zákoníku práce (tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem) postačuje, aby bylo z výpovědi (po jejím případném výkladu) zřejmé, že byla zaměstnanci dána pro jeho nadbytečnost v důsledku organizační změny, a o jakou organizační změnu šlo].
K významu právní kvalifikace použitého výpovědního důvodu zaměstnavatelem srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 1998 sp. zn. 21 Cdo 1524/98, uveřejněný pod č. 11 v časopisu Soudní judikatura, roč. 1999, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1768/2000 [z nichž vyplývá právní názor, že při posouzení, ze kterého z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 zák. práce (nyní §52 zákoníku práce) zaměstnavatel dal zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, soud vychází ze skutkového vylíčení použitého výpovědního důvodu a že okolnost, zda, popřípadě jak zaměstnavatel tento důvod právně kvalifikoval, tu není sama o sobě významná; není tedy rozhodující, jak zaměstnavatel důvod výpovědi právně kvalifikoval, nýbrž je věcí soudu, aby posoudil, který v zákoně uvedený výpovědní důvod je vymezeným skutkem naplněn] anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016 sp. zn. 21 Cdo 5244/2014 (v němž byl vysloven právní názor, že právní kvalifikace použitého skutkového důvodu je věcí subsumpce skutkových okolností uvedených ve výpovědi pod právní normu, kde již nezáleží na tom, jaký právní názor jednající projeví; je-li právní názor nesprávný, není vyslovení správného právního posouzení „nahrazením projevu vůle“).
Dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný
– uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., nesouhlasí-li s hodnocením důkazů odvolacím soudem [namítá-li, že „obecné soudy totiž zcela pomíjí klíčovou výpověď H. F., která, bezprostředně po výpovědi dané dovolatelce, nastoupila do funkce označené jako 'odborná asistentka XY' a z jejíž svědecké výpovědi před soudem 1. stupně vyplývá, že min. první rok (možná až rok a půl) v této funkci fakticky nevykonávala žádnou práci, kterou by nebyla schopna vykonávat dovolatelka ve funkci 'sekretářka XY' a že i ty nejjednodušší právní dokumenty i nadále zpracovávali zaměstnanci právního oddělení žalovaného podniku a ona s nimi (pokud vůbec) přišla do styku jen po stránce gramatické kontroly a srozumitelnosti textu“], nesouhlasí-li s jeho skutkovými zjištěními a skutkovými závěry [namítá-li, že „odvolací soud svévolně hodnotí jednoznačnou absenci nových odborných činností (odlišných od náplně práce dovolatelky) minimálně po dobu prvního roku jako 'postupné přenášení odborných činností na zaměstnankyni'] a předestírá-li své vlastní skutkové závěry (podle kterých „v posuzovaném případě byla nová funkce zřízena jen 'na oko', neboť 'odborná asistentka XY' ve skutečnosti fakticky kopírovala dosavadní náplň 'sekretářky XY' a své právní vzdělání ve skutečnosti nijak neuplatnila“). Ani tyto námitky, ze kterých nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., proto nezakládají přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Poukazuje-li dovolatelka na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. 21 Cdo 270/2018, pak přehlíží, že soudy v jí zmiňované věci vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci, a proto právní závěry přijaté v tomto rozhodnutí na skutkový stav zjištěný v projednávané věci nedopadají.
Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 7. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu