ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.3493.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 3493/2018-244
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. V. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Českomoravskou konfederací odborových svazů se sídlem v Praze 3, náměstí Winstona Churchilla č. 1800/2, IČO 00675458, proti žalovanému městu Cheb se sídlem městského úřadu v Chebu, náměstí Krále Jiřího z Poděbrad č. 1/14, IČO 00253979, zastoupenému Mgr. Jiřím Schüllerem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 8, U Sluncové č. 666/12a, o 1 036 646 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 315/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. května 2018 č. j. 12 Co 87/2018-224, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2018 č. j. 12 Co 87/2018-224 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho právní závěr o tom, že u žalobce nebyl dán důvod ke snížení náhrady platu ve smyslu ustanovení §69 odst. 2 zákoníku práce, neboť nelze uzavřít, že by žalobce „práci u jiného zaměstnavatele vykonával za podmínek rovnocenných nebo výhodnějších než u žalovaného“) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
K otázce hledisek snížení náhrady mzdy nebo platu srov. například (ve vztahu k obsahově obdobné dřívější právní úpravě) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1103/2003, uveřejněný pod č. 30 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, bod V. stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004 sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3286/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4124/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2413/2013 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1161/2015, a v nich učiněný závěr, že základním hlediskem při rozhodování soudu o snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce (nyní jen snížení náhrady mzdy nebo platu podle ustanovení §69 odst. 2 zákoníku práce) je skutečnost, zda zaměstnanec byl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, popřípadě zda se do práce u jiného zaměstnavatele nezapojil z vážného důvodu. Významné při tom je zejména to, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. K přiměřenému snížení náhrady mzdy může soud z těchto hledisek přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit (a bez vážných důvodů se nezapojil) do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci. Kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých by konal práci u zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v souladu s pracovní smlouvou, nebylo by z hlediska daného účelu možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil, a pokud tak přesto učinil, nemůže to vést k závěru, že má být požadovaná náhrada mzdy snížena.
K otázce, který z účastníků má povinnost tvrdit a prokazovat skutečnosti významné z hlediska ustanovení §69 odst. 2 zákoníku práce pro snížení náhrady mzdy nebo platu, srov. například (ve vztahu k obsahově obdobné dřívější právní úpravě) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. 21 Cdo 784/2005, uveřejněný pod č. 111 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle kterého ve sporu o náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru má procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že jsou splněny předpoklady pro snížení náhrady mzdy, zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a důkazní). Zaměstnavatel – aby ve sporu byl úspěšný - tedy musí nejen tvrdit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, ale musí též prokázat, že se zaměstnanec do takové práce zapojil nebo že zde taková možnost pro zaměstnance skutečně byla.
K otázce okolností, které při úvaze o snížení náhrady mzdy nebo platu nelze brát v úvahu, srov. například (ve vztahu k obsahově obdobné dřívější právní úpravě) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1746/2001, uveřejněný pod č. 26 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2009 sp. zn. 21 Cdo 3148/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3286/2013 anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4124/2014, a v nich vyjádřený právní názor, že při posuzování žádosti zaměstnavatele podle ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce (nyní §69 odst. 2 zákoníku práce) soud přihlíží jen k okolnostem, které panovaly po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za niž by měla být náhrada mzdy zaměstnanci poskytnuta, a které se týkají poměrů zaměstnance z hlediska jeho dalšího (jiného) zaměstnávání. Pro posouzení, zda v případě zaměstnance jsou splněny podmínky pro snížení náhrady mzdy, není významné, zda zaměstnanec vyvíjel aktivitu k tomu, aby si zajistil jiné zaměstnání, ani zda byl evidován u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, neboť k přiměřenému snížení náhrady mzdy zaměstnanci, který se po neplatném rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele nezapojil do práce u jiného zaměstnavatele, by soud mohl přistoupit – jak vyplývá z výše uvedeného - jen tehdy, bylo-li by možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec měl konkrétní (skutečnou) možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, ale že této možnosti bez vážných důvodů nevyužil; se samotným nedostatkem aktivity zaměstnance při hledání jiné práce ani s tím, že se neobrátil na úřad práce se žádostí o zprostředkování zaměstnání, zákon možnost snížení náhrady mzdy nespojuje. Okolnosti, za nichž došlo k rozvázání pracovního poměru, pro které bylo rozvázání pracovního poměru neplatné nebo které provázely řešení sporu o platnost rozvázání pracovního poměru, tu rovněž nemají význam, neboť ani s nimi právní úprava možnost krácení náhrady mzdy nespojuje. Namítá-li dovolatel, že „soudní spor s žalobcem trvá již skoro pět let“, pak přehlíží, že mohl kdykoli v průběhu sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru ukončit dobu, za kterou žalobci přísluší náhrada platu, tím, že by mu umožnil pokračovat v práci (srov. §69 odst. 1 větu druhou zákoníku práce).
Dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterého nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., zpochybňuje-li skutková zjištění (skutkové závěry) odvolacího soudu o tom, že žalobce nevykonával práci u jiného zaměstnavatele za podmínek rovnocenných nebo výhodnějších než u žalovaného (namítá-li, že „odvolací soud ve svém rozhodnutí převzal tvrzení žalobce, aniž by se jím blíže zabýval“), místo kterých předestírá vlastní skutkové závěry [že „pracovní doba žalobce je výhodnější než pracovní doba u žalovaného“, že „žalobci na základě pravomocného rozhodnutí o tom, že výpověď daná žalobci je neplatná, byla nabídnuta zpátky pozice strážníka, kdy žalobce toto místo odmítl“, že „žalobce mohl získat srovnatelnou práci v místě jeho bydliště“, že práce městského strážníka je nebezpečná, fyzicky a psychicky náročná, uskutečňovaná ve 12hodinových směnách (denních i nočních) a venku i v zimních měsících, že „k výkonu práce městského strážníka a pomocného dělníka jsou zapotřebí téměř shodné kvalifikační předpoklady“, že současná práce žalobce není nebezpečná, neboť „nehrozí žalobci riziko újmy na zdraví či životě“, a že „žalobce zastává práci, která je pro něj výhodnější“, a navíc „mohl zastávat práci ještě výhodnější, pokud by ji hledal“], na základě nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení věci [že je „nepřiměřené a v rozporu s právními předpisy a dobrými mravy, aby mu (žalovanému) byla uložena náhrada platu v takto nepřiměřené výši, resp. náhrada platu bez přiměřeného snížení soudem“]. Ani tyto námitky proto nezakládají přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
V části, ve které dovolání žalovaného směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 3. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu