ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.3794.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 3794/2018-199
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce P. U. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Viktorem Chytkou, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská č. 419/14, proti žalovaným 1) V. J. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Josefem Vítem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Kostelní č. 146/3, 2) M. D., soudnímu exekutorovi Exekutorského úřadu XY, o povinnost vyslovit souhlas s vydáním předmětu úschovy, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 232/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. dubna 2018, č. j. 16 Co 406/2014 - 171, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 10. 5. 2012, č. j. 21 Sd 2/2012-29, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 16. 7. 2012, č. j. 21 Sd 2/2012-32, které nabylo právní moci (podle potvrzení obsaženého ve spise) dne 11. 8. 2012, byla na návrh p. V. J. přijata do úschovy soudu částka 1.000.000 Kč. Složitel návrh na přijetí uvedené částky do soudní úschovy ve prospěch příjemce společnosti NAJA trade s. r. o. (později QUERIES TRADE s. r. o.), popř. třetích osob (M. D., soudního exekutora a společnosti UNIBAU CZ, s. r. o.) zdůvodnil tím, že podle kupní smlouvy uzavřené se společností NAJA trade s. r. o. dne 25. 2. 2011 byl povinen ve lhůtě do 25. 2. 2012 doplatit této společnosti zbytek kupní ceny, a to částku 1.000.000 Kč. V listopadu 2011 obdržel od soudního exekutora M. D. exekuční příkaz, podle nějž exekuce bude provedena přikázáním výše zmíněné pohledávky povinné NAJA trade s. r. o. proti složiteli s tím, že složiteli bylo uloženo provést výplatu na účet soudního exekutora, a v únoru 2012 složitel obdržel vyrozumění o nabytí právní moci tohoto exekučního příkazu. V témže měsíci obdržel od společnosti NAJA trade s. r. o. oznámení o tom, že výše uvedená pohledávka byla věřitelem (společností NAJA trade s. r. o.) postoupena dne 19. 8. 2011 společnosti UNIBAU CZ s. r. o. a dále obdržel od společnosti UNIBAU CZ s. r. o. výzvu ke splnění dluhu a sdělení čísla účtu. Na podkladě těchto zjištění Okresní soud ve Vyškově dospěl k závěru, že podmínky pro přijetí částky 1.000.000 Kč do soudní úschovy dle §185a o. s. ř. byly splněny a rozhodl o přijetí této částky do soudní úschovy ve prospěch příjemce QUERIES TRADE s. r. o. anebo osob uplatňujících právo na ni, a to M. D., soudního exekutora anebo společnosti UNIBAU CZ s. r. o.
Podáním ze dne 19. 3. 2013 požádala společnost UNIBAU CZ s. r. o. o vydání předmětu úschovy s tvrzením, že společnost QUERIES TRADE s. r. o. postoupila smlouvou ze dne 19. 8. 2011 pohledávku, na kterou bylo do soudní úschovy plněno, společnosti UNIBAU CZ s. r. o. a prohlásila, že neuplatňuje žádná práva k předmětu úschovy a dále, že exekuce, v rámci níž byl vydán exekuční příkaz přikázáním této pohledávky, byla zastavena.
Přípisem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 17. 6. 2013, který byl doručen zástupci žadatele dne 18. 6. 2013, bylo žadateli sděleno, že předmět úschovy nelze vydat pro nesouhlas jak složitele, tak i osoby uplatňující právo na předmět úschovy (M. D., soudního exekutora).
Právní předchůdce nynějšího žalobce, společnost UNIBAU CZ s. r. o., se žalobou podanou u Okresního soudu ve Vyškově dne 22. 7. 2013 domáhal vydání rozsudku, jímž by byla oběma žalovaným uložena povinnost vyslovit souhlas s vydáním předmětu úschovy - peněžité částky 1.000.000 Kč ze soudní úschovy Okresního soudu ve Vyškově, sp. zn. 21 Sd 2/2012. Žalobu odůvodnil tak, že je postupníkem původního věřitele pohledávky ve výši 1.000.000 Kč z titulu nedoplatku kupní ceny proti žalovanému 1). Po postoupení pohledávky žalovaný 2) vydal v exekučním řízení vedeném proti postupiteli exekuční příkaz formou přikázání této pohledávky; žalovaný 1) posléze plnil na tuto pohledávku do soudní úschovy a poté, co byla exekuce proti postupiteli zastavena, žádný z žalovaných, tedy ani žalovaný 1) jako složitel ani žalovaný 2) jako ten, kdo po vydání exekučního příkazu uplatnil právo k předmětu úschovy, po ukončení exekuce nevyslovil souhlas s vydáním předmětu úschovy žalobci jako příjemci, ačkoliv k takovému postupu již nebyl žádný důvod.
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 7. 7. 2014, č. j. 6 C 232/2013-91, ve spojení s usneseními téhož soudu ze dne 7. 8. 2014, č. j. 6 C 232/2013-96, a ze dne 20. 8. 2014, č. j. 6 C 232/2013 -100, bylo žalobě vyhověno a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Okresní soud měl za prokázané, že žalobci svědčí „hmotné právo na plnění, které je předmětem úschovy“ a že nesouhlas s vydáním předmětu úschovy žalovaných jakožto složitele (žalovaného 1) a tzv. jiné osoby, uplatňující právo na předmět úschovy (žalovaného 2), není důvodný.
K odvolání žalovaného 1) Krajský soud v Brně nejprve usnesením ze dne 26. 7. 2017, č. j. 16 Co 406/2014-146, které nabylo právní moci dne 11. 9. 2017 rozhodl o návrhu žalobce (společnosti UNIBAU CZ, s. r. o.) dle §107a o. s. ř. tak, že připustil, aby namísto dosavadního žalobce (UNIBAU CZ, s. r. o.) vstoupil do řízení „P. U., nar. XY, bytem XY“. Rozhodl tak poté, co původní žalobce předložil k návrhu na tento postup souhlas P. U., smlouvu o postoupení pohledávky uzavřenou formou notářského zápisu sepsaného JUDr. Radomírem Pavelkou dne 8. 11. 2013 mezi původním žalobcem UNIBAU CZ s. r. o. a p. M. Ž., smlouvu o postoupení pohledávky uzavřenou formou notářského zápisu sepsaného JUDr. Radomírem Pavelkou dne 2. 10. 2015 mezi p. M. Ž. a P. U., listinu nadepsanou „Souhlasné prohlášení o změně věřitele pohledávky za dlužníkem“ ze dne 2. 11. 2015 a listinu nadepsanou „Pověření dle §530 zák. č. 40/1964 Sb.“ ze dne 9. 11. 2013, podepsanou za UNIBAU CZ s. r. o. paní T. M. a panem M. Ž.
Následně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 4. 2018, č. j. 16 Co 406/2014-171, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zcela zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Vyšel ze závěru, že pokud již 8. 11. 2013 společnost UNIBAU CZ s. r. o. postoupila pohledávku na M. Ž., znamená to, že ke dni vyhlášení rozsudku okresního soudu, tj. 7. 7. 2014, nebyla společnost UNIBAU CZ s. r. o. aktivně věcně legitimována a „z důvodu soudem I. stupně poskytnuté poučovací povinnosti ve smyslu ustanovení §119a o. s. ř. však nemohl přihlédnout k tvrzenému a dokládanému písemnému pověření z 9. 11. 2013 …. ,neboť tato nově tvrzená skutečnost i nový důkaz měly být stranou žalující tvrzeny a uplatněny již v průběhu řízení před soudem I. stupně, nikoliv až v řízení odvolacím, což je nepřípustné z důvodu systému tzv. neúplné apelace… Nicméně v době rozhodování odvolacího soudu je zjevné, že žalobní nárok společnosti UNIBAU CZ s. r. o. měl být z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace zamítnut již soudem I. stupně, a toto platí i pro řízení odvolací. Rozhodnutí odvolacího soudu o vyhovění návrhu bývalého žalobce na záměnu ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř. nemůže na tomto nic změnit…“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Důvodem pro podání dovolání je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, přípustnost dovolání se odvíjí od toho, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zejména potom od rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2704/2012 ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5309/2014 ze dne 8. 6. 2015 a sp. zn. 32 Cdo 4661/2014 ze dne 8. 3. 2016. Z nejprve uvedeného rozhodnutí poukazuje na řešení otázky významu nesplnění podmínky „notifikace bez zbytečného odkladu“ spočívající v tom, že dokud notifikace nebyla učiněna, dlužník se zbavuje dluhu plněním původnímu věřiteli a není proto z hlediska platnosti postoupení významné, že notifikace nebyla učiněna. Rozpor s následně jmenovanými rozhodnutími vidí v otázce řešení významu „pověření“ k vymáhání dosavadnímu věřiteli postupníkem podle ustanovení §530 zák. č. 40/1964 Sb. ve vazbě na řešení otázky, co je v tomto případě tou skutečností, s níž je spojen přechod či převod práva, o které v řízení jde, a v které fázi řízení lze uvedené uplatnit. Dovozuje, s odkazem na posledně uvedené rozhodnutí a znění ustanovení §107a o. s. ř., že věřitel (žalobce) skutečnost, že byla postoupena pohledávka a zároveň existuje pověření původního věřitele k vymáhání pohledávky, není povinen oznamovat ani dlužníku a ani soudu, který o takové pohledávce vede řízení. Neztotožňuje se se závěrem odvolacího soudu, že byl povinen tvrdit a doložit písemné pověření ze dne 9. 11. 2013 již v průběhu řízení před soudem prvního stupně, neboť žalobce nikdy před soudem prvního stupně postoupení pohledávky netvrdil a ani nebyl povinen tvrdit. Navrhl změnu napadeného rozsudku tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje a žalobci budou přiznány náklady řízení.
Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí, neboť nebyly uplatněny řádné dovolací důvody. Poukázal na to, že rozhodnutí soudu nespočívá v žádném případě na skutečnosti nesplnění notifikační povinnosti, byť to v odůvodnění odvolací soud zmiňuje. Podstatou rozhodnutí je, že společnost UNIBAU CZ s. r. o. byla aktivně legitimována pouze v době podání žaloby, její aktivní legitimace však zanikla dne 8. 11. 2013 v důsledku postoupení pohledávky na p. Ž., což se stalo ještě před prvním jednáním okresního soudu. Aniž by společnost UNIBAU CZ s. r. o. o tom informovala, vystupovala jako žalobce po celou dobu řízení před soudem prvního stupně a následně i v odvolacím řízení, tím bylo „řízení zatíženo neodstranitelnou vadou, která vedla odvolací soud k rozhodnutí, které je napadeno nynějším dovoláním“. Nesouhlasí s argumentací dovolatele, že účastník není povinen soudu oznamovat postoupení pohledávky s dohodou o dalším vymáhání pro původního věřitele, naopak se ztotožnil s tím, že v odvolacím řízení předložené písemné pověření ze dne 9. 11. 2013 nemohlo být odvolacím soudem akceptováno, neboť u jednání soudu prvního stupně dne 30. 6. 2014 byli účastníci řádně poučeni podle ustanovení §119a o. s. ř., a žalobci nic nebránilo uvedenou skutečnost uplatnit a pověření předložit.
Žalovaný 2) se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že v řízení o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, zahájeném na návrh postupníka původního příjemce předmětu zástavy (věřitele složitele) společností UNIBAU CZ s. r. o. došlo dne 8. 11. 2013 k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky mezi společností UNIBAU CZ s. r. o. a p. M. Ž. a následně mezi těmito subjekty byla dne 9. 11. 2013 podepsána listina - písemné pověření postupitele k vymáhání pohledávky, že postoupení pohledávky nebylo dlužníku oznámeno a žádná z těchto skutečností nebyla do rozhodnutí soudu prvního stupně (do dne 7. 7. 2014) u soudu původním věřitelem (původním žalobcem) uplatněna, a že následně dne 2. 10. 2015 došlo mezi p. M. Ž. a P. U. k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, jejíž plnění je předmětem úschovy. Všechny uvedené skutečnosti byly původním věřitelem uplatněny až v odvolacím řízení v souvislosti s návrhem na postup podle ustanovení §107a o. s. ř. při doložení zmíněných listin.
Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, jaký je vliv dohody postupitele a postupníka o „pověření postupitele“ k vymáhání pohledávky na účet postupníka na aktivní věcnou legitimaci postupitele ve sporu o postoupenou pohledávku a kdy lze (nejpozději) uvedenou skutečnost v řízení uplatnit. Při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Projednávanou věc je třeba posoudit – vzhledem k tomu, že pro rozhodnutí právně významná smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena dne 8. 11. 2013 a dohoda o „pověření postupitele“ dne 9. 11. 2013 - podle zákona č. 40/1964 Sb. (dále též jen „obč. zák.“) – srov. ustanovení §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. (dále též jen „o. z.“).
Podle ustanovení §524 odst. 1 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému.
Podle ustanovení §530 odst. 1 obč. zák. na žádost postupníka může postupitel vymáhat postoupený nárok sám svým jménem na účet postupníka. Jestliže postoupení pohledávky bylo oznámeno nebo prokázáno dlužníkovi (§526), může postupitel pohledávku vymáhat pouze v případě, že ji nevymáhá postupník a postupitel prokáže dlužníkovi souhlas postupníka s tímto vymáháním.
Ustálená judikatura vychází z toho, že ustanovení §530 odst. 1 obč. zák. upravuje věcnou legitimaci k vymáhání postoupené pohledávky tím, že dává postupiteli možnost vymáhat pohledávku svým jménem na účet postupníka. Jde v podstatě o zvláštní případ nepřímého zastoupení, při němž postupitel vymáhá pohledávku svým jménem a je oprávněn podat žalobu, v níž požaduje, aby dlužník plnil přímo jemu, a je oprávněn plnění od dlužníka přijmout; po přijetí plnění od dlužníka je povinen veškeré takto získané užitky předat postupníkovi, není-li ujednáno jinak (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2193/2006, uveřejněný pod číslem 100/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2016, sen. zn. 29 NSCR 85/2015).
Ve vztahu k řešení otázky, kdy a v jaké situaci lze skutečnost (postoupení pohledávky s pověřením k vymáhání) uplatnit, vyjádřil Nejvyšší soud v (dovolatelem správně uváděném) usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4661/2014, závěr, že „…v situaci, kdy je uzavřena dohoda o vymáhání pohledávky podle ustanovení §530 obč. zák., není skutečností rozhodnou ve smyslu ustanovení §107a odst. 1 o. s. ř. uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, ani dohody o vymáhání pohledávky postupitelkou na účet postupnice, když dohoda podle ustanovení §530 odst. 1 obč. zák. není skutečností, s níž hmotné právo spojuje převod práva žalobkyně na zaplacení pohledávky ze smlouvy o úvěru. Uzavřením dohody o vymáhání postoupené pohledávky dosavadním věřitelem na účet nového věřitele, nebylo-li postoupení pohledávky oznámeno nebo prokázáno dlužníkovi, se na právu dosavadního věřitele vymáhat pohledávku nic nezměnilo, neztratil svou aktivní legitimaci v řízení. Právní skutečností, s níž je spojen převod práva vymáhat postoupenou pohledávku z postupitelky na postupnici, je teprve zánik práva postupitelky vymáhat na účet postupnice pohledávku“.
Od uvedených závěrů se nemá důvod dovolací soud odchylovat ani v této věci. Je tak nutno dovodit závěr, že původní žalobce po uzavření dohody o postoupení pohledávky a dohody o jejím vymáhání na účet postupníka svoji aktivní věcnou legitimaci neztratil a byl nadále k vymáhání pohledávky (a tedy i k přijetí plnění z úschovy) aktivně věcně legitimován. Na jeho právním postavení se tak nic nezměnilo a proto také pro úspěch jeho žaloby uvedené skutečnosti nejsou skutečnostmi právně významnými. Ve smyslu ustanovení §119a odst. 1 věty první o. s. ř ., („Před skončením jednání je předseda senátu povinen účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v §205a.“) je tedy tou rozhodnou skutečností, která se dotkne právního postavení postupitele jakožto oprávněného k vymáhání pohledávky (a tudíž aktivně legitimovaného ve sporu o tuto pohledávku) až ukončení (odvolání) pověření k vymáhání postupníkem, neboť teprve tím ztrácí svoji aktivní věcnou legitimaci, což v této věci nastalo až v souvislosti s druhým postoupením pohledávky (není ani prokázáno ani tvrzeno, že se tak stalo dříve), tedy až dnem 2. 10. 2015. Uvedená skutečnost tak nastala až v odvolacím řízení.
Závěr odvolacího soudu, že „pokud již 8. 11. 2013 společnost UNIBAU CZ s. r. o. postoupila pohledávku na M. Ž., znamená to, že ke dni vyhlášení rozsudku okresního soudu tj. 7. 7. 2014 nebyla společnost UNIBAU CZ s. r. o. aktivně věcně legitimována a z důvodu soudem I. stupně poskytnuté poučovací povinnosti ve smyslu ustanovení §119a o. s. ř. však nemohl přihlédnout k tvrzenému a dokládanému písemnému pověření z 9. 11. 2013 …. neboť tato nově tvrzená skutečnost i nový důkaz měly být stranou žalující tvrzeny a uplatněny již v průběhu řízení před soudem I. stupně, nikoliv až v řízení odvolacím, což je nepřípustné z důvodu systému tzv. neúplné apelace… Nicméně v době rozhodování odvolacího soudu je zjevné, že žalobní nárok společnosti UNIBAU CZ s. r. o. měl být z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace zamítnut již soudem I. stupně, a toto platí i pro řízení odvolací. Rozhodnutí odvolacího soudu o vyhovění návrhu bývalého žalobce na záměnu ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř. nemůže na tomto nic změnit…“ tak není správný.
Rozhodnutí odvolacího soudu však neobstojí ani z dalšího důvodu.
Podle ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. platí, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
Podle ustanovení §170 odst. 1 o. s. ř. soud je vázán usnesením, jakmile je vyhlásil; nedošlo-li k vyhlášení, jakmile bylo doručeno, a není-li třeba doručovat, jakmile bylo vyhotoveno.
Usnesení vydané podle ustanovení §107a o. s. ř. patří mezi ta usnesení, jimiž je soud vázán (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2652/2007, uveřejněný pod číslem 68/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 29 Cdo 913/2007).
Ve světle uvedeného pak nemůže bez dalšího obstát právní názor odvolacího soudu, že „…nicméně v době rozhodování odvolacího soudu je zjevné, že žalobní nárok společnosti UNIBAU CZ s. r. o. měl být z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace zamítnut již soudem I. stupně, a toto platí i pro řízení odvolací.“, a že „Rozhodnutí odvolacího soudu o vyhovění návrhu bývalého žalobce na záměnu ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř. nemůže na tomto nic změnit…“, neboť jestliže odvolací soud vyhověl návrhu původního žalobce podle ustanovení §107a o. s. ř. a připustil, aby namísto dosavadního žalobce (UNIBAU CZ, s. r. o.) vstoupil do řízení P. U., jednak tím stanovil závazně okruh účastníků řízení a jednak akceptoval, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva účastníka řízení, o něž v řízení jde (srov. §107a odst. 1 o. s. ř.). V takové situaci však nemá žádný význam zabývat se otázkou aktivní věcné legitimace společnosti UNIBAU CZ s. r. o., nota bene v řízení před soudem prvního stupně, nýbrž oprávněním P. U. k předmětu úschovy a tedy i jeho aktivní věcnou legitimací, což však odvolací soud v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. a §154 odst. 1 o. s. ř. neučinil.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 2. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu