ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.3884.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 3884/2018-264
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce B. Z. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janou Slintákovou, advokátkou se sídlem ve Varnsdorfu, T. G. Masaryka č. 1838, proti žalovanému ENGLER INVEST a. s. se sídlem v Praze 9 - Letňanech, Tupolevova č. 713, IČO 27229301, o určení, že nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 54/2013-199, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. května 2018 č. j. 57 Co 464/2017-242, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2018 č. j. 57 Co 464/2017-242 podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť jednak neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [dovolatel vůbec nevylíčil, proč považuje dovolání za přípustné z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř.; podle ustálené judikatury dovolacího soudu musí být z dovolání - může-li být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jak je tomu i v této věci) - zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v ustanovení §237 o. s. ř. je podle mínění dovolatele splněn (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014)] a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, jednak námitky, kterými žalobce uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterých nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [nesouhlasí-li se zjištěním odvolacího soudu, jaká konkrétní pohledávka byla zástavní smlouvou zajištěna, a namítá-li v souvislosti s tím, že „názor odvolacího soudu“ je „v rozporu s provedenými důkazy a se zněním zástavní smlouvy a smlouvy o smlouvě budoucí“, nesouhlasí-li (v souvislosti s posouzením otázky platnosti právního úkonu spočívajícího ve vzdání se zástavního práva) s hodnocením důkazů odvolacím soudem a poukazuje-li na vady řízení spočívající v tom, že odvolací soud „postupoval ve věci jednostranně a přijal pouze námitky žalovaného“], nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Namítá-li dovolatel, že „se mu podařilo prokázat, že žalovaný a společnost Engler Praha s. r. o. jej záměrně a cíleně uvedli v omyl tak, aby se vzdal zástavního práva a umožnil převod pozemků bez jakéhokoliv zatížení na žalovaného“ a že „výkon práva žalovaného, který spočívá v tom, že uvede žalobce v omyl a svým jednáním jej poškodí o cca 40 milionů korun nemůže požívat soudní ochrany, naopak se jedná o výkon práva v rozporu s dobrými mravy a ten je ze zákona absolutně neplatný“, pak přehlíží, že judikatura soudů dospěla k závěru, že omyl jednajícího má ve smyslu ustanovení §49a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), za následek neplatnost právního úkonu tehdy, byl-li podstatný (rozhodující pro uskutečnění právního úkonu jednajícího), a současně za předpokladu, že druhý účastník právního úkonu omyl jednajícího vyvolal, nebo o něm, ač ho sám nevyvolal, se zřetelem ke všem okolnostem musel vědět; byl-li omyl druhým účastníkem vyvolán úmyslně (lstí), je právní úkon neplatný, i když nešlo o omyl podstatný (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. 26 Cdo 1898/99 nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001 sp. zn. 26 Cdo 2828/2000). Rozhodnutí odvolacího soudu (v závěru, že úvahy soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy o zániku zástavní smlouvy ze dne 29. 1. 2004 pro omyl žalobce podle ustanovení §49a obč. zák. nemohou obstát) je proto v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; smlouva o zániku zástavní smlouvy uzavřená dne 8. 1. 2007 mezi zástavkyněmi (E. S. a J. S.) a zástavními věřiteli (žalobcem a M. M.) by totiž mohla být neplatná pro omyl zástavních věřitelů jen v případě, že by jejich omyl vyvolaly (nebo o něm alespoň musely vědět) zástavkyně, které byly druhou stranou smlouvy. V jednání spočívajícím v údajném uvedení žalobce v omyl v souvislosti s uzavřením smlouvy o zániku zástavní smlouvy nelze spatřovat ani důvod neplatnosti této smlouvy tkvící v jejím (obsahovém) rozporu s dobrými mravy podle ustanovení §39 obč. zák., neboť uzavření smlouvy v omylu je třeba posuzovat podle speciálního ustanovení §49a obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000 sp. zn. 22 Cdo 2506/99, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 12/2000, s. 566).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 1. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu