ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.4016.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 4016/2018-141
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce P. Š. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Andrejem Gundelem, advokátem se sídlem v Brně, Anenská č. 58/26, proti žalované Správě železniční dopravní cesty, státní organizaci se sídlem v Praze 1, Dlážděná č. 1003/7, IČO 70994234, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, o 2.292.263,05 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 24/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2018, č. j. 23 Co 469/2017-118, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám prof. JUDr. Miroslava Běliny CSc., advokáta se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2018, č. j. 23 Co 469/2017-118, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť jednak neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. (srov. právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, z nichž vyplývá, že, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje), jednak v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (v části, v níž dovolatel vznáší výhrady proti správnosti skutkových zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že jak roční, tak střednědobá odměna byly sjednány jako nenárokové složky mzdy, nesouhlasí s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a předestírá opačné skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci; nezpochybňuje tak právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Ostatně - rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k otázce posouzení, zda se jedná o nenárokovou složkumzdy, a k otázce podmínek jejího vyplacení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1754/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 537/2004, uveřejněný pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2144/2016) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 2. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu