ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.4197.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 4197/2018-136
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. Š., narozeného XY, bytem XY zastoupeného JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem v Teplicích, Krupská č. 28/30, proti žalovanému P. Š. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Špačkem, advokátem se sídlem v Praze, Dobrovského č. 1303/13, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 21 C 297/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. dubna 2018 č. j. 14 Co 324/2017-108, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Špačka, advokáta se sídlem v Praze, Dobrovského č. 1303/13.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 4. 2018 č. j. 14 Co 324/2017-108 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je (v závěru, že žalovaný nabyl udělením příklepu, ve spojení s doplacením ceny dosažené vydražením ve stanovené lhůtě, vlastnické právo ke sporným nemovitostem, a to bez ohledu na to, zda v předchozí době nabyl vlastnické právo k nemovitostem na základě dobré víry ve stav zápisu v katastru nemovitostí žalobce) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
K otázce nabytí vlastnického práva k nemovitostem, které byly předmětem veřejné dobrovolné dražby, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006 sp. zn. 21 Cdo 20/2005, který byl uveřejněn pod č. 53 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2008 sp. zn. 21 Cdo 2062/2007, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1032/2010, který byl uveřejněn pod č. 148 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2015 sp. zn. 21 Cdo 2344/2014 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1205/2015, v nichž byl – mimo jiné – přijat právní názor, že na vydražitele, který zaplatil cenu dosaženou vydražením (nejvyšší podání) ve stanovené lhůtě, nepřechází vlastnictví nebo jiné právo k předmětu veřejné dobrovolné dražby na základě smlouvy a ani rozhodnutím státního orgánu, ale podle právní skutečnosti, kterou je příklep licitátora [srov. §30 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů – v posuzovaném případě ve znění účinném do 15. 7. 2015, neboť veřejná dobrovolná dražba, při níž byly vydraženy předmětné nemovitosti, byla provedena dne 11. 12. 2014 (dále jen „zákon o veřejných dražbách“)].
K požadavkům kladeným na veřejnou dobrovolnou dražbu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 358/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1770/2011 nebo již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1032/2010 a v nich – mimo jiné – vyslovený právní názor, že v případě veřejné dobrovolné dražby musí být rovněž řádně doloženo navrhovatelovo vlastnictví a že osoby, které se ve smyslu ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách považují za vlastníka (tj. osoba, která je oprávněna s předmětem dražby hospodařit a je vlastníkem zmocněna nebo na základě zvláštního právního předpisu oprávněna předmět dražby zcizit, likvidátor a insolvenční správce), musí doložit svůj (z hlediska tohoto ustanovení významný) právní vztah k předmětu dražby. Nebylo-li řádně doloženo navrhovatelovo vlastnictví, popřípadě legitimace osob, které se ve smyslu ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách považují za vlastníka, nelze jednání dražebníka považovat za veřejnou dobrovolnou dražbou, i kdyby nebylo napadeno žalobou o neplatnost veřejné dobrovolné dražby podle ustanovení §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách nebo kdyby jí nebylo pravomocným soudním rozhodnutím vyhověno, nepožívá jeho výsledek žádné právní ochrany. Byla-li však při dokládání vlastnictví navrhovatele veřejné dobrovolné dražby zachována běžná (obvyklá) opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat (očekávat) při uzavírání smlouvy o provedení dražby, je třeba pokládat vlastnictví (pro účely navrhované veřejné dobrovolné dražby) vždy za řádně doložené, i kdyby se (později) ukázalo, že vlastnictví svědčilo někomu jinému; za splnění těchto předpokladů je odůvodněn závěr, že vydražitel může nabýt vlastnické právo k nemovitosti i bez ohledu na to, zda navrhovatel dražby byl jejím vlastníkem nebo se za vlastníka pokládal ve smyslu ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách.
K oprávnění správce konkursní podstaty navrhnout zpeněžení věci zapsané do soupisu konkursní podstaty srov. například bod XXIX stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998 sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněného pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004 sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněného pod č. 81 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011 sp. zn. 21 Cdo 180/2010 a v nich vyjádřené právní závěry, že soupis konkursní podstaty tvoří právní podklad pro zpeněžení majetku patřícího do konkursní podstaty; zpeněžen může být jen ten majetek, který byl sepsán, a správce konkursní podstaty je povinen zpeněžit veškerý sepsaný majetek, ledaže by byl ze soupisu zákonem stanoveným způsobem vyloučen. Správce konkursní podstaty zařadí do soupisu majetku konkursní podstaty každou věc, pohledávku nebo právo mající majetkovou hodnotu, o nichž má za to, že patří nebo mohou patřit do konkursní podstaty, i když tu je pochybnost, zda do konkursní podstaty skutečně patří. Osoby, které k věci uplatnily právo nepřipouštějící její soupis, konkursní soud – nebylo-li možné námitkám těchto osob uplatněným u správce konkursní podstaty nebo u konkursního soudu zcela vyhovět a věc ze soupisu vyřadit – usnesením vyzve, aby svůj nárok uplatnily žalobou podanou proti správci, kterou se budou domáhat vyloučení věci ze soupisu (tzv. vylučovací žalobou). Smyslem vylučovací žaloby podle ustanovení §19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“), je pro konkurs (a pro účastníky řízení o žalobě) závazným způsobem vyřešit právě otázku, zda majetek sepsaný do konkursní podstaty (některá z jeho částí) byl do soupisu pojat oprávněně a zda tu není silnější právo jiné osoby než úpadce, které soupis tohoto majetku a jeho následné zpeněžení v konkursu vylučuje. I ze samotného znění ustanovení §19 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání se podává, že za součást majetku konkursní podstaty úpadce se pokládá a zpeněžení ve prospěch konkursních věřitelů podléhá veškerý majetek, o kterém správce konkursní podstaty pořídil soupis a který z tohoto soupisu nebyl (zpravidla na základě výsledků řízení o vylučovací žalobě) vyloučen. Přitom nemusí jít o majetek ve vlastnictví úpadce (srov. §6 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání).
V projednávané věci nemůže být pochyb o tom, že správkyně konkursní podstaty úpadce (Zemědělského družstva Žalany) Ing. Anna Šalomová byla ve smyslu ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách osobou oprávněnou navrhnout provedení veřejné dobrovolné dražby předmětných nemovitostí, i když úpadce nebyl jejich vlastníkem, neboť tyto nemovitosti byly zapsány do soupisu konkursní podstaty úpadce, který je listinou, jež správce konkursní podstaty opravňuje ke zpeněžení sepsaného majetku a do níž se zapisují i věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které nenáležejí úpadci, ale mají být zpeněženy (srov. §18 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání), a rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 2. 2012 č. j. 77 Cm 46/2009-341 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014 č. j. 13 Cmo 53/2012-383, který nabyl právní moci dne 5. 2. 2014, byla žaloba o vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty zamítnuta.
Byla-li správkyně konkursní podstaty úpadce (Zemědělského družstva Žalany) oprávněna navrhnout zpeněžení předmětných nemovitostí zapsaných do soupisu konkursní podstaty ve veřejné dobrovolné dražbě, zaplatil-li žalovaný jako jejich vydražitel cenu dosaženou vydražením (nejvyšší podání) ve stanovené lhůtě a je-li nepochybné, co bylo vydraženo a kdo učinil nejvyšší podání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009 sp. zn. 29 Cdo 1441/2007, který byl uveřejněn pod č. 107 v časopise Soudní judikatura, roč. 2010), nepřešlo by na žalovaného vlastnictví k předmětným nemovitostem jen tehdy, byla-li by dražba neplatná. Veřejná dobrovolná dražba je – jak rovněž dovodila ustálená judikatura soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. 21 Cdo 32/2005, který byl uveřejněn pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006 sp. zn. 21 Cdo 20/2005) – neplatná, jen jestliže její neplatnost vyslovil soud; neplatnost této dražby přitom soud nemůže posuzovat v jiném řízení než v řízení podle ustanovení §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, a to ani jako otázku předběžnou.
Namítá-li dovolatel, že soudy „ignorovaly“ argumenty týkající se jeho dobré víry při nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem „na základě neplatné kupní smlouvy ze dne 13. 10. 2014“ a že „cesta žalovaného k vlastnickému právu předmětných nemovitostí je dlážděna řetězem právních omylů, chyb odpovědných úředníků a končí protiprávní dražbou“, pak přehlíží, že neplatnost následně provedené veřejné dobrovolné dražby, konané na návrh správkyně konkursní podstaty Zemědělského družstva Žalany Ing. Anny Šalomové dne 11. 12. 2014 dražebníkem INFOCREDIT s. r. o., při níž byly vydraženy nemovitosti patřící do konkursní podstaty úpadce, nebyla – jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 1 a §242 odst. 3 větu první o. s. ř.) – určena pravomocným rozhodnutím soudu vydaným podle ustanovení §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, a že proto otázka platnosti této veřejné dobrovolné dražby již nemůže být posuzována. Znamená to, mimo jiné, že výsledek této dražby (vlastnictví žalovaného jako vydražitele) nemůže být v projednávané věci zpochybněn, a to ani pro (dovolatelem tvrzené) předešlé originární nabytí vlastnického práva v důsledku dobré víry žalobce v oprávnění předchozího vlastníka k nakládání s nemovitostmi, která plynula ze zápisu v katastru nemovitostí.
Vytýká-li dovolatel s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016 sp. zn. 30 Cdo 4299/2015 odvolacímu soudu, že se při právním posouzení věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.), pak přehlíží, že toto rozhodnutí na projednávanou věc nelze vztáhnout, neboť vychází z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci. Rovněž nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12, kterého se žalobce dovolává, byl vydán za zcela jiných skutkových okolností věci.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu