ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4299.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4299/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M. S. , omezeného ve svéprávnosti, zastoupeného opatrovníkem B. P., zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 441/14, proti žalované J. M. , zastoupené JUDr. Miroslavem Štorkanem, advokátem se sídlem v Praze 10, Nové náměstí 1370/17, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované B. O., zastoupeného Mgr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 6/11, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 218/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci ze dne 16. října 2014, č. j. 12 Co 322/2014-463, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. října 2014, č. j. 12 Co 322/2014-463, jakož i rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. února 2014, č. j. 11 C 218/2010-431, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. února 2014, č. j. 11 C 218/2010-431, zamítl žalobu, „aby bylo určeno, že výlučným vlastníkem nemovitostí, a to jednotky (bytu) č. v budově č. p. na parc. č. st. se spoluvlastnickým podílem ve výši 617/6884 na společných částech budovy č. p. a se spoluvlastnickým podílem ve výši 617/6884 na parc. č. st. , vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu O. k., Katastrální pracoviště O., na L č. 2245 a LV č. 1097 pro katastrální území O.-město, část obce a obec O. (dále též „bytová jednotka“) je žalobce“ , a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Po provedeném řízení soud prvního stupně uzavřel, že žalobce v roce 2000 nabyl do svého vlastnictví předmětnou bytovou jednotku od Města O.. „Následně prodal tyto nemovitosti kupní smlouvou ze dne 3. 5. 2007 B. O. za kupní cenu 1.600.000,- Kč. V době uzavření této kupní smlouvy již žalobce trpěl závažnými duševními poruchami – smíšenou poruchou osobnosti, lehkou mentální retardací při dolní hranici tohoto pásma, dále trpěl ethylismem ve IV. fázi dle Jellinka. Tyto duševní poruchy ho učinily neschopného k uzavření kupní smlouvy, jeho volní a rozpoznávací schopnosti byly v důsledku uvedených duševních poruch podstatně snížené a žalobce nebyl schopen posoudit právní jednání, kterým bylo uzavření kupní smlouvy ze dne 3. 5. 2007. Kupní smlouva ze dne 3. 5. 2007 je tak absolutně neplatná. Následně žalovaná uzavřela dne 17. 7. 2007 smlouvu s vedlejším účastníkem, od něhož předmětné nemovitosti koupila do svého vlastnictví kupní smlouvou uzavřenou dne 17. 7. 2007 s B. O..“
Soud prvního stupně se poté zabýval žalovanou namítanou dobrou vírou při nabytí předmětné bytové jednotky, přičemž této námitce žalované přisvědčil. Při posuzování otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka soud prvního stupně v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku odkázal na relevantní judikaturu (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Odo 1424/2006, nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 143/07, sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. IV. ÚS 4905/12, sp. zn. IV. ÚS 4684/12) a dospěl k závěru, že „žalovaná byla v dobré víře, že předmětné nemovitosti nabyla od jejich vlastníka. Žalovaná nabyla nemovitost přes zprostředkovatele, kterým byla RK A., když vycházela z jejího inzerátu, v němž předmětné nemovitosti RK nabízela k prodeji, rovněž žalovaná vycházela z řádného a platného zápisu v katastru nemovitostí. Ani podrobným studiem nabývacího titulu by nemohla zjistit, že je kupní smlouva neplatná z důvodu, že ji uzavřela osoba jednající v duševní poruše. Se samotným žalobcem se nikdy nesetkala a nejednala s ním. Kupní cenu žalovaná uhradila částečně z vlastních prostředků a na část si vzala úvěr, který do dnes řádně splácí, dokončila rekonstrukci nemovitosti a řádně se o ni stará. Soud (má) za to, že uvedené nemovitosti nabyla v dobré víře. Pokud jde o vedlejšího účastníka, který uvedené nemovitosti koupil od žalobce kupní smlouvou ze dne 3. 5. 2007, je možno rovněž u něho dovodit, že je nabyl v dobré víře. I když jednal s žalobcem, nebylo zjištěno, že by na chování žalobce bylo něco podezřelého spočívajícího v tom, že by mohl trpět duševní poruchou, pro kterou by nemohl činit právní jednání. I kdyby případně vedlejší účastník nebyl v dobré víře, žalovaná však byla v dobré víře, a proto nabyla předmětné nemovitosti do svého vlastnictví.“
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že kupní smlouva ze dne 3. května 2007 je „absolutně neplatným právním úkonem dle ust. §38, §39 občanského zákoníku.“ K otázce následně uzavřené kupní smlouvy ze dne 17. července 2007 mezi prodávajícím B. O. a kupující žalovanou, uvedl:
„Základní otázkou pak bylo posouzení, zda žalovaná v době uzavření kupní smlouvy dne 17. 7. 2007 byla v dobré víře, a zda je tedy vlastnicí předmětné bytové jednotky. Při posuzování existence dobré víry na straně žalované okresní soud správně aplikoval závěry Ústavního soudu ČR vyjádřené v nálezu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, a v nálezech Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4905/12, a ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4684/12...okresní soud správně zkoumal existenci dobré víry na straně žalované právě s ohledem na okolnosti tohoto konkrétního případu a správně vzal v úvahu, že žalovaná nabyla nemovitosti přes zprostředkovatele, kterým byla realitní kancelář, když vycházela z jejího inzerátu, v němž předmětné nemovitosti realitní kancelář nabízela k prodeji. Žalovaná rovněž vycházela z řádného a platného zápisu z katastru nemovitostí a ani podrobným studiem nabývacího titulu by nemohla zjistit, že je kupní smlouva neplatná z důvodu, že ji uzavřela osoba jednající v duševní poruše. Se samotným žalobcem se žalovaná nikdy nesetkala, s ním nejednala...žalovaná nabyla nemovitosti ve věku svých 23 let, jako laik, a nebylo v jejích možnostech a schopnostech neplatnost předchozí kupní smlouvy rozpoznat, zvláště když důvodem neplatnosti byla duševní porucha žalobce, se kterým se žalovaná nikdy nesetkala. Shodně s okresním soudem odvolací soud konstatuje, že v tomto konkrétním případě žalovaná jednoznačně prokázala existenci dobré víry při nabytí předmětné bytové jednotky, a právě tato skutečnost je ve světle shora uvedených nálezů Ústavního soudu ČR důvodem k zamítnutí žaloby žalobce s tím, že řádným vlastníkem předmětné bytové jednotky je žalovaná.“
K odvolacím námitkám žalobce odvolací soud uvedl: „S odvolací argumentací žalobce, že žalovaná porušila obecnou povinnost generální prevence tím, že se řádně neseznámila s obsahem veřejně dostupného nabývacího titulu a že postupovala laxně, pokud se spolehla na pouhou skutečnost, že je nějaká osoba evidována v katastru nemovitostí, odvolací soud neakceptuje. Předně z kupní smlouvy, která byla uzavřena mezi žalobcem a B. O., nemohla žalovaná v žádném případě seznat její absolutní neplatnost pro existenci duševní poruchy na straně žalobce. Rovněž nelze klást k tíži žalované v tomto konkrétním případě, že by postupovala při celé transakci laxně či lehkovážně. V tomto směru je právě třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu tak, jak to učinil okresní soud, že žalované bylo 23 let, byla právnickým laikem a nemovitost kupovala prostřednictvím realitní kanceláře. K otázce povinností žalované odkazuje odvolací soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 792/2013, z něhož vyplývá, že žádným právním předpisem není kupujícímu (v daném případě žalované) uložena povinnost zabývat se okolnostmi v souvislosti s předchozími tzv. nabývacími tituly a zkoumat, zda předchozí majetkové transakce týkající se téhož imobilního předmětu byly standardní či nějak neobvyklé. Existence dobré víry na straně žalované při nabytí vlastnického práva k předmětné bytové jednotce tedy nebyla zpochybněna ani argumenty žalobce v průběhu odvolacího řízení.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. spatřuje v tom (ve stručnosti shrnuto z obsahu podaného dovolání), že se odvolací soud při řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Dovolatel sice v tomto směru ve svém dovolání neoznačuje žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), avšak cituje právní závěry, které mimo jiné (především) zaujal velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia ve svém rozsudku ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 16/2015. Za této situace lze proto uzavřít, že dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. právně relevantním způsobem vymezil i předpoklad přípustnosti svého dovolání, což dovolacímu soudu umožnilo zabývat se jeho přípustností. Lze dodat, že v další části svého dovolání dovolatel připomenul skutkové okolnosti případu, na jejichž základě polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem. Zdůraznil také, že při hodnocení individuálních okolností konkrétního případu (při řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka) je zapotřebí brát do úvahy skutečně všechny rozhodné okolnosti. V roce 2007, kdy došlo k příslušným převodům bytu, totiž neexistovaly ani mezi právníky, ani mezi veřejností, dokonce ani úvahy o tom, že by bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitostem od nevlastníka na základě pouhé dobré víry v zápis v katastru nemovitostí. O to důležitější, než např. v současnosti, tak bylo pro nabyvatele nemovitosti si (především z nabývacího titulu) ověřit, zda je vlastnické právo knihovního vlastníka nepochybné. Pokud nabyvatel takovou kontrolu neuskutečnil, či pouze povrchně, pak mu skutečně hrozilo, že jeho vlastnické právo bude zpochybněno a přestane být v katastru nemovitostí jako vlastník nadále evidován. Dovolatel přitom v rámci svých procesních vyjádření argumentoval řadou informací vyplývajících z nabývacího titulu, ze kterých musí každému (i právnímu laikovi ve věku 23 let, jak žalovanou hodnotil odvolací soud) být zřejmé, že zde existují značné pochybnosti o řádnosti nabytí bytu B. O.. Kupní smlouva mezi dovolatelem a B. O. byla podána ke vkladu dne 4. května 2007 a vklad byl povolen dne 18. května 2007. Žalovaná uzavřela s B. O. kupní smlouvu dne 17. července 2007, a to je ještě otázkou, jak dlouho trvala jejich předsmluvní ujednání. Časový rozdíl mezi oběma smlouvami je maximálně dva měsíce, což je doba nebývale krátká (aby někdo kupoval byt a hned jej obratem prodával), která již sama o sobě musí být výstražným signálem pro každého zájemce o koupi takovéto nemovitosti. Kromě toho B. O. prodával předmětnou bytovou jednotku se ztrátou spočívající v nižší částce kupní ceny, ale i s přihlédnutím k nákladům, které vynaložil na rekonstrukci bytu (o čemž žalovaná podle svého vyjádření byla informována). Z kupní smlouvy ze dne 3. května 2007 je evidentní naprostá neobvyklost kupní ceny, která je hrazena v hotovostních splátkách po 400.000,- Kč (tj. těsně pod zákonným limitem pro hotovostní platby). Dovolatel v dovolání poukazuje na další okolnosti, k nimž měla žalovaná před koupí bytu přihlédnout, a oběma soudům pak vytýká, že se shora uvedenými skutečnostmi vůbec nezabývaly, ačkoliv jsou pro posouzení merita věci naprosto zásadní. Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil dovoláním napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání dovolatele je ve smyslu §237 o. s. ř. – jak bude rozvedeno níže – přípustné a je i důvodné.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) s odkazem na judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“), především s odkazem na jeho nález ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 (poznámka dovolacího soudu: všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz , zatímco rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ), zaujal právní názor o přípustnosti nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na základě pouhé dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, aniž by se odpovídajícím způsobem vypořádal s judikaturou dovolacího soudu, a aniž by ve svém rozhodnutí zprostředkoval příslušné právní posouzení věci. Přitom Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, vyložil, že jde o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení - v rámci právního posouzení věci - učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito.
V rozsudku ze dne 25. listopadu 2015, sp. zn. 30 Cdo 5357/2014, pak dovolací soud vyložil a odůvodnil následující právní závěry:
„Odvolací soud se sice při řešení právní otázky nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí přihlásil k závěrům obsaženým především v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, avšak ve skutečnosti tyto překlenul ve svém shora již označeném kasačním rozhodnutí, v němž de facto stanovil okolnosti, při jejichž naplnění je třeba aplikovat novou skutkovou podstatu nabytí od nevlastníka, ač z nálezu sp. zn. II. ÚS 165/11 Ústavního soudu nic takového (stran přijetí takového nového pravidla chování) nevyplývá. V posledně uvedené věci totiž Ústavní soud porovnával tuzemskou právní úpravu katastru nemovitosti ve vazbě na zásadu materiální publicity s některými zahraničními úpravami, vytkl zákonodárci nečinnost při řešení dané problematiky (s ohledem na v té době nedokonalou zásadu materiální publicity, v jejímž důsledku byl vždy relevantní skutečný právní stav oproti stavu zápisů v katastru nemovitostí), a poté konstatoval, že soudy za dané situace musejí (neuvedl však in concreto, na jakém právním základě, tj. při aplikaci jakého pravidla chování) dobrověrným nabyvatelům poskytovat ochranu. Již v usnesení ze dne 1. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 4280/2009 (v reakci na posledně zmíněný nález) Nejvyšší soud uvedl, že Ústavní soud České republiky sice v aktuálním nálezu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 mj. judikoval, že obecné soudy [musí] v důsledku dlouhodobé nečinnosti zákonodárce poskytovat ochranu vlastnickému právu v dobré víře jednajícím osobám, avšak nosné důvody, z nichž by bylo možno dovozovat relevantní argumentaci vytěsňující dosud v rozhodovací (právní) praxi ustálený právní názor, že vlastnické právo nelze nabýt od nevlastníka, i kdyby nabyvatel byl v dobré víře, ledaže by byly splněny podmínky pro vydržení, odůvodnění tohoto nálezu neobsahuje. Jinými slovy řečeno, závěr o možnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka s ohledem na dobrou víru nabyvatele , tedy mimo zákonný rozsah institutu vydržení (§134 obč. zák.), vyplývá z odůvodnění tohoto nálezu implicite a vzhledem k tomu, že ponechává zcela stranou institut držby ve smyslu §129 a §130 obč. zák. ve vazbě na institut vydržení ve smyslu §134 obč. zák., tzn. instituty, jež reglementují mj. vztahy oprávněného držitele, zániku držby a podmínek pro vydržení, nelze za této absence řešení zásadních hmotněprávních otázek bez dalšího uzavřít, že ten, kdo jednal v dobré víře, může nabýt (mimo institut vydržení) vlastnické právo k věci od nevlastníka.
K zavedení skutkové podstaty nabytí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí došlo až nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, v němž bylo mj. reagováno na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu, poukazující na dosavadní absenci vymezení skutkové podstaty tohoto způsobu nabytí nemovité věci v našem právním řádu.
Podle Ústavního soudu naplnění nové skutkové podstaty nabytí vlastnického práva dobrověrným nabyvatelem od nevlastníka mají předcházet tři následující kroky. Jak uvádí Ústavní soud v cit. nálezu „,Pokud jde o první krok , tj. identifikaci dotčených práv, v řešeném typu případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu a vlastnického práva původního vlastníka dle čl. 11 odst. 1 a čl. 1 Dodatkového protokolu....
Pokud jde o druhý krok, usilující zachovat maximum z obou dotčených práv, zde bude vždy záležet na okolnostech jednotlivého případu. Na jednu stranu bude mnohdy zřejmé, že je nemožné chránit daná dvě práva současně, neboť se vzájemně vylučují. Buď tedy bude poskytnuta ochrana dobrověrnému nabyvateli a uznán zánik vlastnického práva původního vlastníka, nebo bude uznáno vlastnické právo původního vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku mu bude muset ustoupit.
V rámci třetího kroku má být podle Ústavního soudu řešen střet dotčených práv, a to v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, respektive obecným principem. Na druhou stranu si však lze představit i takové případy, kdy bude možné kupříkladu sporný předmět vlastnického práva (například nezastavěný pozemek) spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty. Řešení tohoto druhého kroku tak bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného případu. Pokud pak bude přistoupeno ke třetímu, poslednímu kroku, bude v něm potřeba v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti a souvislosti, dopadající na všechny případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí), tak individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.
Za objektivní okolnosti považuje Ústavní soud poskytnutí dobrověrnému nabyvateli ochranu, neboť nelze snižovat důvěru jednotlivců v akty veřejné moci. Další okolností byla nedostatečná a polovičatá právní úprava zásady materiální publicity katastru nemovitostí podle §11 zákona č. 265/1992 Sb. ústící dokonce v její neslučitelnost s ústavními maximami, zejména principy právní jistoty a ochrany nabytých práv.
Za individuální okolnosti případu, které je třeba podle Ústavního soudu zohlednit při posouzení poskytnutí ochrany dobrověrnému nabyvateli, je pak třeba považovat např.:
- délku doby, která uběhla od vadného zápisu (tj. učiněného na základě absolutně neplatného převodního právního úkonu) do katastru nemovitostí, než se původní vlastník začal domáhat svého práva;
- okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu došlo (zejména, zda při tom byl spáchán trestný čin a zda se původní vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního řízení), investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil. Podle Ústavního soudu pokud dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou osobu, kteréžto případy nejsou zcela ojedinělé, bude mít v eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný nabyvatel vůči původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici. V převážné většině takových případů totiž bude z hlediska obecné idey spravedlnosti prvořadé obnovit vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav předcházející podvodnému jednání.‘“
V tomto (dokonce měnícím) rozsudku Nejvyšší soud také vyložil, že osobě, která převedla své vlastnické právo k nemovitosti na jiného v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu (nyní právnímu jednání) neschopnou, je třeba poskytnout zvýšenou ochranu i vůči dobrověrnému nabyvateli (tomuto závěru přisvědčil Ústavní soud v usnesení ze dne 30. června 2015, sp. zn. II. ÚS 1322/15, vydaném na základě ústavní stížnosti stěžovatele směřující proti posledně zmíněnému rozsudku dovolacího soudu). Nejvyšší soud v této souvislosti (ve skutkových poměrech jím posuzované věci) uvedl, že „žalobkyně uzavírala kupní smlouvu dne 10. května 2005 s P. Š. v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou (tento právní úkon byl tak ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatný), přičemž následně byla rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 7. března 2008, č. j. 30 Nc 726/2007-30, zbavena způsobilosti k právním úkonům (rozsudek nabyl právní moci dne 29. dubna 2008); v tomto případě by tedy měl být zvýšený zájem státu na poskytnutí ochrany takto postiženým jednajícím osobám, na což ostatně reflektuje moderní právní doktrína - v poměrech nové civilní úpravy - dokonce názorem, že ‚Ochrana vyplývající z materiální publicity se nevztahuje na právní jednání zdánlivá nebo neplatná. Právní jednání tedy musí existovat a nesmí být dán důvod jeho absolutní neplatnosti, zejména nedostatek vůle, nedostatek svéprávnosti nebo zákaz nakládat s věcí vyplývající ze zákona nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci. Ve starší literatuře se k tomu uvádí, že princip veřejné víry nechrání tam, kde nejde o nabytí, změnu nebo zánik knihovních práv skutkovými příběhy, nýbrž o důsledky nezpůsobilosti auktorovy k právním činům (např. nezletilost jeho), třeba tuto z knihy nebyla patrna (R., 1922, s. 209-210)‘... (S.l, J. a kol., Občanský zákoník III. Věcná práva (§976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 37).“
V rozsudku ze dne 24. února 2016, sp. zn. 30 Cdo 4249/2015, Nejvyšší soud vyložil, že „v řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka nemohou si obecné soudy samy svévolně stanovovat kritéria či znaky, při jejichž osvědčení lze na danou právní otázku odpovědět kladně, nýbrž musejí - pokud chtějí sledovat judikaturu Ústavního soudu v této materii, především nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2014 (v němž byla Ústavním soudem poprvé definována skutková podstata nabytí nemovitosti od nevlastníka, tedy byly popsány znaky, při jejichž osvědčení je zapotřebí přistoupit k takovému právně kvalifikačnímu závěru) a na něj navazující judikaturu - odpovídajícím způsobem reflektovat předmětnou judikaturu (senát 30 Cdo Nejvyššího soudu v této souvislosti považuje za korektní sdělit, že v době vydání tohoto rozsudku předložil velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia příslušnou dovolací věc s návrhem, aby velký senát se v následně vydaném rozhodnutí odchýlil od své dosavadní judikatury v řešení otázky ‚nemo plus iuris‘, byť jím zaujímané stěžejní právní argumenty nebyly dosud v judikatuře Ústavního soudu překlenuty, a tedy v tomto směru raději reflektoval ustálenou judikaturu Ústavního soudu).“
Pokud se tedy odvolací soud při posuzování otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě pouhé dobré víry v zápis v katastru nemovitostí nezabýval Ústavním soudem popsanými znaky (v již shora označeném nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/14) skutkové podstaty originárního nabytí nemovitosti od nevlastníka v poměrech platnosti a účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., a tedy ani dostatečně důsledně nezohlednil (jednotlivě a všech souvislostech) všechny individuální okolnosti případu (např. že velmi krátce po uzavření první absolutní neplatností postižené smlouvy došlo k uzavření druhé převodní smlouvy atd.), včetně nezbytné zvýšené ochrany původního vlastníka coby osoby stižené duševní poruchou v době realizace první majetkové transakce předmětné bytové jednotky , nelze dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani ve světle judikatury Ústavního soudu v řešení otázky „nemo plus iuris“ považovat za věcně správné. Odvolací soud si tedy de facto sám zvolil svá vlastní verifikační kritéria pro posuzování otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka, pominul při právním posouzení relevantně se vypořádat s judikaturou dovolacího soudu, čímž ovšem postupoval (pro účastníky) zcela nepředvídatelně a tudíž věcně nesprávně.
Z vyložených důvodů je třeba uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není věcně správný.
Protože dosavadní výsledky řízení dovolacímu soudu neumožňovaly změnit rozsudek odvolacího soudu (§243d písm. b/ o. s. ř.), nezbylo, než ve smyslu §243e odst. 1 o. s. ř. přistoupit k vydání tohoto zrušujícího rozsudku, tj. zrušit dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil odvolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. března 2016
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu