ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.4254.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 4254/2018-222
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále č. 397, proti žalovanému ELEKTRODRUŽSTVO, Turnov se sídlem v Turnově, Vesecká č. 75, IČO 15043398, zastoupenému Mgr. Josefem Veverkou, advokátem se sídlem v Praze 5, nám. Kinských č. 76/7, o náhradu za ztrátu na výdělku, za účasti České pojišťovny a. s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 126/2016, o dovoláních žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. května 2018 č. j. 26 Co 86/2018-176, takto:
I. Dovolání žalobce v části, kterou napadá výrok rozsudku krajského soudu, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 108 325 Kč a s účinností od 1. 6. 2018 platit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti 10 948 Kč měsíčně, se odmítá .
II. Dovolání žalovaného v části, kterou napadá rozsudek krajského soudu ve výrocích o zamítnutí žaloby o zaplacení 73 210 Kč a placení další náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 2 537 Kč měsíčně s účinností od 1. 6. 2018 a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku, se odmítá .
III. Rozsudek krajského soudu, rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 1. prosince 2017 č. j. 6 C 126/2016-75 a usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 1. února 2018 č. j. 6 C 126/2016-78 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Semilech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Semilech dne 31. 10. 2016 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil doplatek náhrady za ztrátu na výdělku za dobu od října 2013 do října 2016 ve výši 87 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 1. 11. 2016 a aby mu platil peněžitý důchod ve výši 13 126 Kč měsíčně od 1. 11. 2016 do budoucna. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 21. 1. 2008 utrpěl při výkonu zaměstnání u žalovaného v profesi elektromontér pracovní úraz, pro jehož následky byl uznán částečně invalidním, že z důvodu zdravotní nezpůsobilosti k dosavadní práci elektromontéra rozvázal ke dni 22. 1. 2009 pracovní poměr, že od té doby je stále veden na úřadu práce jako nezaměstnaný, že vedlejší účastník, u kterého je žalovaný pojištěn, mu hradí náhradu za ztrátu na výdělku při uznání invalidity a že náhrada za ztrátu na výdělku se při nezměněných poměrech stále snižuje, neboť s každou změnou výše minimální mzdy mu vedlejší účastník náhradu za ztrátu na výdělku snižuje o zvýšení minimální mzdy, i když valorizace průměrného výdělku před vznikem škody zvýšení minimální mzdy nekompenzuje. Namítal, že tímto postupem je zcela popřen smysl valorizací průměrného výdělku poškozených před vznikem škody, že tento problém se týká jen těch poškozených, jejichž odpovědný zaměstnavatel je pojištěn pro případ své odpovědnosti za pracovní úrazy u vedlejšího účastníka, a má být legislativně řešen novelou zákoníku práce, jejíž účinnost se dá očekávat v průběhu roku 2017, a že návrh novely vychází z modelu řešení, kterého se dovolává žalobce v žalobě. Uvedl, že vedlejší účastník by při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku měl započítávat minimální mzdu ve výši, jež byla platná v době vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku.
Žalovaný a vedlejší účastník uplatnili námitku promlčení nároku, neboť promlčecí doba je podle zákona č. 40/1964 Sb. u škod na zdraví subjektivní dvouletá, nikoli tříletá, a uvedli, že zákoník práce upravuje nárok zaměstnance, který je evidován na úřadu práce, tak, že za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy, jejíž výše je upravena platným nařízením vlády (§111 zákoníku práce), a že postupem, který uplatňuje žalobce, by docházelo pouze ke zvyšování renty v důsledku valorizace rozhodného výdělku a ke zvýhodnění poškozených evidovaných na úřadu práce oproti poškozeným, kteří se uplatnili na trhu práce a dosahují výdělků minimálně ve výši aktuální minimální mzdy, ovšem tento záměr ze zákonné úpravy nevyplývá.
Okresní soud v Semilech - poté, co usnesením vyhlášeným u jednání dne 1. 12. 2017 připustil změnu žaloby, kterou se žalobce podáním ze dne 6. 11. 2017 domáhal zaplacení 140 300 Kč a uložení povinnosti žalovanému platit žalobci „důchod“ ve výši 13 485 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 11. 2017 splatný vždy k 10. dni následujícího měsíce - rozsudkem ze dne 1. 12. 2017 č. j. 6 C 126/2016-75, doplněným usnesením ze dne 1. 2. 2018 č. j. 6 C 126/2016-78, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů řízení 74 003,60 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Mikysky a České republice – Okresnímu soudu v Semilech soudní poplatek ve výši 47 470 Kč. Vyšel ze zjištění, že dne 21. 1. 2008 žalobce utrpěl u žalovaného pracovní úraz, že dne 22. 1. 2009 byl pracovní poměr mezi žalobcem a žalovaným rozvázán z důvodu zdravotní nezpůsobilosti žalobce konat dosavadní práci, že ode dne 23. 1. 2009 je žalobce veden v evidenci uchazečů o zaměstnání a že je poživatelem invalidního důchodu. Dovodil, že námitka promlčení není důvodná, neboť v daném případě není předmětem žaloby „otázka samotného nároku“ na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, ale jedná se o žalobu na zaplacení jednotlivých měsíčních opětujících se plnění tohoto nároku, u kterých je promlčecí doba tříletá podle ustanovení §110 odst. 3 občanského zákoníku, a dospěl k závěru, že ustanovení §371 zákoníku práce je třeba vykládat jednak v souladu s celým zákoníkem práce a jednak s principy právní jistoty poškozených, ochrany nabytých práv a zásadou, že pro určení výše škody jsou rozhodující ty okolnosti, které zde byly ke dni vzniku nároku na náhradu škody po ukončení pracovní neschopnosti či uznání invalidity, a že podstatnou změnou poměrů ve smyslu ustanovení §390 odst. 1 zákoníku práce není legislativní změna upravující výši minimální mzdy už proto, že nespočívá v osobě poškozeného. Uzavřel, že při určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání plné nebo částečné invalidity je podle ustanovení §371 odst. 3 zákoníku práce rozhodná minimální mzda ve výši ke dni zařazení poškozeného do evidence uchazečů o zaměstnání a její pozdější změna nemá s ohledem na ustanovení §390 zákoníku práce na výši vyplácené náhrady vliv.
K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 5. 2018 č. j. 26 Co 86/2018-176 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 108 325 Kč, že žaloba o zaplacení 73 210 Kč se zamítá, že žalovaný je povinen s účinností od 1. 6. 2018 platit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 10 948 Kč měsíčně, vždy do každého 10. dne v měsíci, a že žaloba, jíž byla s účinností od 1. 6. 2018 žádána další náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 2 537 Kč měsíčně, se zamítá, a rozhodl, že žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 50 772 Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení 40 322 Kč, vše k rukám advokáta JUDr. Martina Mikysky, a České republice na účet Okresního soudu v Semilech soudní poplatek ve výši 14 566 Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že výši opakujícího se měsíčního nároku na náhradu škody je třeba stanovit se zřetelem k výši minimální mzdy platné v tom období, za které se měsíční náhrada určuje, avšak dospěl k závěru, že také po 1. 1. 2013, kdy bylo zrušeno ustanovení §4 nařízení vlády č. 567/2006 Sb., je třeba u nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, který vznikl před 1. 1. 2013, za výdělek po skončení pracovní neschopnosti ve smyslu ustanovení §371 odst. 3 zákoníku práce ve znění účinném „do 31. 12. 2012 (nyní §271b zákoníku práce)“ považovat výdělek ve výši 75 % minimální mzdy, neboť smyslem a účelem zrušení ustanovení §4 nařízení vlády č. 567/2006 Sb. nebylo zasáhnout do práv osob, kterým byla za pomoci tohoto ustanovení vypočítávána náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, a odvolací soud hodnotí nařízení vlády č. 567/2006 Sb. ve znění novelizace provedené nařízením vlády č. 246/2012 Sb. jako právní předpis nižší právní síly, který není v souzené věci aplikovatelný pro rozpor se zákonem. Uvedl, že v okamžiku vzniku nároku bylo založeno legitimní očekávání žalobce, že výše škody bude v jednotlivých měsících určována postupem při zápočtu minimální mzdy ve výši 75 %, a že zrušení ustanovení §4 nařízení vlády č. 567/2006 Sb. dopadlo i na případy poškozených, jejichž nárok byl již ke dni 1. 1. 2013 založen a u nichž by v důsledku nové úpravy při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku došlo ke snížení této náhrady, aniž by normotvůrce takový důsledek změnou sledoval, což je v rozporu s principem právní jistoty.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce a žalovaný.
Žalobce namítá, že dosud nebyly řešeny otázky, zda lze při zápočtu minimální mzdy jako fiktivního výdělku u postižených nezaměstnaných, „prvoregistrovaných“ u úřadu práce, automaticky a bez dalšího vycházet z jejich schopnosti vykonávat jiné vhodné zaměstnání na tzv. plný pracovní úvazek, anebo je nutné nějakým způsobem zohledňovat jejich snížený pracovní potenciál, nejčastěji ve formě schopnosti pracovat jen například na tzv. zkrácený pracovní úvazek nebo jen s vynaložením zvýšeného pracovního úsilí oproti osobám zdravým, nakolik se ve výši náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti může promítat ústavně chráněný princip ochrany legitimního očekávání, že tento nárok nebude postupem doby snižován díky nestejnému vývoji dvou základních veličin rozhodných pro výpočet tohoto nároku, a zda může jít k tíži žalobce skutečnost, že jemu odpovědný subjekt - žalovaný, jako jeho bývalý zaměstnavatel - je ze zákona pojištěný právě u vedlejšího účastníka, neboť pokud by byl pojištěn u „Kooperativy, a. s.“, tato pojišťovna by respektovala původní výši minimální mzdy v době vzniku nezaměstnanosti žalobce. Má za to, že přístup odvolacího soudu, který hledal nějaké středové, rozumné a právně odůvodnitelné řešení případu žalobce mezi dvěma „protipólnými“ přístupy, byl přijatelný, že odvolací soud správně vystihl, že spornost aplikace zákoníku práce v případě žalobce se pojí se zrušením ustanovení §4 nařízení vlády o minimální mzdě, na základě něhož byla „renta“ žalobce skokově snížena o 2 000 Kč měsíčně, a že skokovým zvýšením minimální mzdy byli nejvíce postiženi ti poškození, jejichž průměrný výdělek před vznikem škody byl nízký, a další vývoj minimální mzdy tento problém už dále jen prohluboval. Uvádí, že důvodem pro zápočet snížené sazby minimální mzdy u osob invalidních je snížení jejich pracovního potenciálu a s tím spojeného výdělečného potenciálu, že jde o různou procentní míru poklesu pracovní schopnosti, že je nutné odlišit situace, kdy skutečně pracující poživatel invalidního důchodu, pokud bude pracovat za mzdu ve výši minimální mzdy, nesmí mít mzdu nižší než jiný zdravý zaměstnanec na stejné práci a za stejný pracovní úvazek, což však současně automaticky nevypovídá o tom, že stejným způsobem je nutné stanovit fiktivní mzdu nezaměstnaného poškozeného v aktuální paušální výši základní sazby minimální mzdy, a že jen ve vztahu ke konkrétnímu zaměstnání a ke konkrétním pracovním podmínkám by bylo možné poměřovat - se zřetelem na ergonomickou charakteristiku tohoto pracovního místa - rozsah pracovní způsobilosti zaměstnance. Dále má za to, že upozornění na jiné právní posouzení věci ze strany odvolacího soudu než to, jak k věci přistoupil soud prvního stupně, mělo být komplexnější a jeho součástí mělo být i upozornění na vazbu §371 odst. 3 části věty první za středníkem zákoníku práce a ustanovení §5 odst. 2 nařízení vlády o minimální mzdě. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém dovolání zaměřeném „proti všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu namítá, že právní názor odvolacího soudu spočívající v tom, že také po 1. 1. 2013 je třeba u nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, který vznikl před 1. 1. 2013, za výdělek po skončení pracovní neschopnosti ve smyslu ustanovení §371 odst. 3 zákoníku práce považovat výdělek ve výši 75 % minimální mzdy, je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, že dovolací soud již opakovaně konstatoval, že při určení výše minimální mzdy pro účely stanovení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je vždy nutné vycházet z nařízení vlády o minimální mzdě ve znění účinném v době, za jakou je náhrada za ztrátu na výdělku požadována, neboť právě takovou mzdu by si poškozený zaměstnanec mohl v daném období jako nejnižší možnou vydělat, a že v rozhodnutí odvolacího soudu je vnitřní rozpor v tom, že na jedné straně odvolací soud připouští, že není logický důvod pomíjet,
že je-li dán předpoklad k růstu výdělku zjištěného před vznikem škody, který je zhojen valorizací, tak roste také minimální mzda, na straně druhé „s odůvodněním principu legitimního očekávání“ odmítá reagovat na změny ustanovení §4 nařízení vlády č. 576/2006 Sb. a vychází konstantně ze 75 % aktuální minimální mzdy. Má za to, že je zcela v souladu s principem legitimního očekávání žalobce, že se bude měnit výše minimální mzdy, že odvolací soud zcela pominul vývoj změn, kterých ustanovení §4 nařízení vlády č. 576/2006 Sb. „v průběhu let dostálo“, a že účelem zrušení §4 nařízení vlády č. 576/2006 Sb. bylo srovnat postavení všech zaměstnanců odměňovaných minimální mzdou a nijak nikoho neznevýhodňovat. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání žalobce v části, kterou napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 108 325 Kč a s účinností od 1. 6. 2018 platit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti 10 948 Kč měsíčně, Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl, neboť žalobce není - vzhledem k tomu, že jím napadá část rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo jeho žalobě částečně vyhověno, a žalobci tak nevznikla (nemohla vzniknout) žádná újma na jeho právech, odstranitelná zrušením této části rozhodnutí dovolacím soudem, jehož se žalobce domáhá (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000 sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné pod č. 138 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000)
- k jeho podání oprávněn.
Z obdobných důvodů Nejvyšší soud České republiky odmítl dovolání žalovaného v části, kterou napadá rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o zamítnutí žaloby o zaplacení 73 210 Kč a placení další náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 2 537 Kč měsíčně s účinností od 1. 6. 2018 [v této části bylo vyhověno jeho odvolání, a žalovanému tak nevznikla (nemohla vzniknout) žádná újma na jeho právech, odstranitelná zrušením této části rozhodnutí dovolacím soudem]. V části, kterou žalovaný napadá rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku, není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné vzhledem k ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (v části týkající se výroku o nákladech řízení) a §238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. (v části, ve které bylo rozhodnuto o povinnosti zaplatit soudní poplatek); dovolání žalovaného v této části proto Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení otázky hmotného práva, jaká výše minimální mzdy se použije pro stanovení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve smyslu ustanovení §371 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015 (§271b odst. 3 zákoníku práce ve znění účinném od 1. 10. 2015). Protože odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce i žalovaného jsou opodstatněná.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem ke skutečnosti, že žalobce se domáhá z důvodu pracovního úrazu, který se stal 21. 1. 2008, náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od října 2013 do října 2017 a dále požaduje tuto náhradu do budoucna – podle zásad nepravé zpětné účinnosti (retroaktivity) vždy podle právních předpisů platných a účinných v době, kdy měl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniknout (zejména podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů a podle dalších pracovněprávních předpisů).
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vyjadřuje skutečnost, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu (nemoci z povolání) snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem (nemocí z povolání) dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity je majetkovou újmou, která se stanoví – jak vyplývá z ustanovení §371 zákoníku práce, popřípadě od 1. 10. 2015 z ustanovení §271b zákoníku práce
– zásadně ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody na straně jedné, a výdělkem zaměstnance po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu na straně druhé. Tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu (nemoci z povolání) stejný výdělek jako před poškozením. O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) a pracovním úrazem (nemocí z povolání) se jedná pouze tehdy,
vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem pracovního úrazu (nemoci z povolání) [tj. bez pracovního úrazu (nemoci z povolání) by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla].
Jednotlivé složky, které vymezují rozsah náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, jsou tedy průměrný výdělek před vznikem škody, výdělek dosahovaný po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, popřípadě invalidní důchod pobíraný z téhož důvodu. Výdělkem, který je nepřesně označován jako výdělek dosahovaný po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání,
se rozumí – důsledně vzato – výdělek, který zaměstnanec dosahuje vzhledem ke snížení své pracovní schopnosti následkem pracovního úrazu (nemoci z povolání) při výkonu méně placené práce po vzniku nároku na náhradu škody na výdělku nejen bezprostředně po úrazu (po zjištění nemoci z povolání), ale třeba i s časovým odstupem po pracovním úrazu (po zjištění nemoci z povolání). Rozdílem mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a poté dosahovaným nižším výdělkem je vyjádřeno snížení pracovní způsobilosti zaměstnance a výše škody, která mu v důsledku toho vzniká.
Tato konstrukce ovšem může být funkční pouze za předpokladu, že zaměstnanec má skutečně možnost vykonávat jinou vhodnou práci (je-li taková práce k dispozici) a že je vůbec schopen a ochoten jinou méně placenou práci vykonávat. Pro některé situace, kdy zaměstnanec nedosahuje výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, zákon stanoví, co se považuje za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání.
Podle ustanovení §371 odst. 3 zákoníku práce (§271b odst. 3 zákoníku práce ve znění účinném od 1. 10. 2015 do 30. 9. 2018) náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity podle odstavce 1 přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy (§111). Pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru.
Uvedené ustanovení dopadá na situaci, kdy poškozený zaměstnanec, který po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání není schopen vykonávat dosavadní práci, nemůže nastoupit jiné zaměstnání, které by bylo pro něj vhodné z hlediska jeho schopností, kvalifikace a zdravotního stavu, jen pro nedostatek pracovních příležitostí, tedy situaci, kdy poškozený zaměstnanec má zájem využít pracovním úrazem nebo nemocí z povolání sníženou (omezenou) pracovní způsobilost, avšak nemá možnost jej uskutečnit (tj. nastoupit vhodné zaměstnání) výlučně pro nedostatek pracovních příležitostí (tj. proto, že není volné místo, které by mohl zastávat). Z důvodu odpovědnosti za škodu vzniklou pracovním úrazem (nemocí z povolání) však nemůže být zaměstnanci, který pro následky pracovního úrazu (nemoci z povolání) není schopen konat dosavadní práci, uhrazena újma spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemůže po pracovním úrazu (po zjištění nemoci z povolání) mít příjem z vlastní výdělečné činnosti.
Z uvedeného v první řadě vyplývá, že výdělek ve výši minimální mzdy se nepovažuje za výdělek poškozeného zaměstnance po pracovním úrazu proto, že by šlo (mohlo jít) o následek pracovního úrazu. Důvod, proč je při určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti uvažováno s výdělkem ve výši minimální mzdy jako s výdělkem po pracovním úrazu, spočívá jen (a právě) v tom, že zaměstnanec, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, nedosahuje žádného výdělku (a to nikoliv z důvodu následků pracovního úrazu, ale v důsledku nedostatku vhodných pracovních příležitostí) a že žádný zaměstnanec, který by byl - kdyby to umožňoval stav trhu práce - zaměstnán v pracovním poměru nebo v právním vztahu založeném některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, nemůže dosahovat nižší mzdy, platu nebo odměny z dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, než kolik činí minimální mzda. Právní úprava uvedená v ustanovení §371 odst. 3 větě první zákoníku práce (§271b odst. 3 větě první zákoníku práce ve znění účinném od 1. 10. 2015 do 30. 9. 2018) tak vytváří fikci výše výdělku poškozeného zaměstnance po pracovním úrazu v případě, že zaměstnanec je v době vzniku práva na náhradu za ztrátu na výdělku veden v evidenci uchazečů o zaměstnání.
Minimální mzda, která je za podmínek stanovených v §371 odst. 3 zákoníku práce (§271b odst. 3 zákoníku práce ve znění účinném od 1. 10. 2015 do 30. 9. 2018) výdělkem po pracovním úrazu, je nejnižší přípustná výše odměny za práci v základním pracovněprávním vztahu, tj. v pracovním poměru a v právním vztahu založeném dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr; mzda, plat nebo odměna z dohody nesmí být nižší než minimální mzda (srov. §111 odst. 1 větu první a druhou zákoníku práce). Výši základní sazby minimální mzdy a dalších sazeb minimální mzdy odstupňovaných podle míry vlivů omezujících pracovní uplatnění zaměstnance a podmínky pro poskytování minimální mzdy stanoví na základě zmocnění v ustanovení §111 odst. 2 zákoníku práce vláda nařízením.
Vzhledem k tomu, že minimální mzda vyjadřuje výdělek, který by poškozený zaměstnanec dosahoval (mohl dosáhnout) v pracovním poměru nebo v právním vztahu založeném některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, kdyby mu to umožnil trh práce, judikatura soudů již dříve dovodila, že je nutné při určení výše minimální mzdy pro účely stanovení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vždy vycházet z nařízení vlády o minimální mzdě ve znění účinném v době, za jakou je náhrada za ztrátu na výdělku požadována, neboť právě takovou mzdu (plat nebo odměnu z dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr) by si poškozený zaměstnanec mohl v daném období jako nejnižší možnou vydělat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018 sp. zn. 21 Cdo 472/2018). Pro stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku žalobce po skončení pracovní neschopnosti v roce 2013 je proto třeba postupovat podle nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí (dále jen „nařízení vlády o minimální mzdě“), ve znění účinném v době od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, pro stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku žalobce po skončení pracovní neschopnosti v roce 2014 je nutné postupovat podle nařízení vlády o minimální mzdě ve znění účinném v době od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014, pro stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku žalobce po skončení pracovní neschopnosti v roce 2015 je nutné postupovat podle nařízení vlády o minimální mzdě ve znění účinném v době od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015, pro stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku žalobce po skončení pracovní neschopnosti v roce 2016 je nutné postupovat podle nařízení vlády o minimální mzdě ve znění účinném v době od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016, pro stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku žalobce po skončení pracovní neschopnosti v roce 2017 je nutné postupovat podle nařízení vlády o minimální mzdě ve znění účinném v době od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017 a pro stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku žalobce po skončení pracovní neschopnosti v době od 1. 1. 2018 do 30. 9. 2018 je nutné postupovat podle nařízení vlády o minimální mzdě ve znění účinném v době od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018 (s účinností od 1. 10. 2018 však srov. ustanovení §271b odst. 3 věty první zákoníku práce ve znění zákona č. 181/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, z něhož vyplývá, že za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se u zaměstnance, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, považuje výdělek ve výši minimální mzdy platné v den prvního zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání; dále srov. ustanovení čl. II zákona č. 181/2018 Sb., podle něhož náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, na niž vzniklo právo podle §271b odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo podle §371 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., přísluší ve výši podle §271b odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.).
Odvolací soud – přestože dospěl ke správnému závěru, že náhradu za ztrátu na výdělku žalobce po skončení pracovní neschopnosti je třeba stanovit se zřetelem k výši minimální mzdy platné v tom období, za které se měsíční náhrada určuje – však nevzal náležitě v úvahu, že za výdělek po pracovním úrazu se považuje ve smyslu ustanovení §371 odst. 3 části první věty za středníkem zákoníku práce (s účinností od 1. 10. 2015 srov. §271b odst. 3 část první věty za středníkem zákoníku práce) výdělek ve výši minimální mzdy určený podle sazby, kterou se řídí minimální mzda poškozeného zaměstnance podle ustanovení §111 odst. 2 zákoníku práce a podle ustanovení §2 a 4 nařízení vlády o minimální mzdě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014 sp. zn. 21 Cdo 29/2013 uveřejněný pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014), a že je tedy nutné postupovat nejen v souladu s platnou a účinnou úpravou výše minimální mzdy ve smyslu ustanovení §2 nařízení vlády o minimální mzdě, ale také v souladu s platnou a účinnou úpravou výše sazeb minimální mzdy a nejnižší úrovně zaručené mzdy při omezeném pracovním uplatnění zaměstnance uvedenou v ustanovení §4 nařízení vlády o minimální mzdě, která základní sazbu minimální mzdy uvedenou v ustanovení §2 nařízení vlády o minimálně mzdě, jsou-li splněny podmínky tam uvedené, dále modifikuje.
Vzhledem k tomu, že žalobce, který dne 21. 1. 2008 utrpěl u žalovaného pracovní úraz, který dne 22. 1. 2009 rozvázal pracovní poměr se žalovaným z důvodu své zdravotní nezpůsobilosti konat dosavadní práci a který je ode dne 23. 1. 2009 veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, je - jak plyne ze skutkových zjištění soudů - poživatelem invalidního důchodu, bylo nutné při určení výše jeho výdělku po pracovním úrazu vycházet v době od 1. 10. 2013 do 31. 12. 2015 z minimální mzdy ve výši 8 000 Kč za měsíc (srov. §4 odst. 1 nařízení vlády o minimální mzdě ve znění účinném v této době) a v době od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016 z minimální mzdy ve výši 9 300 Kč za měsíc (srov. §4 odst. 1 nařízení vlády o minimální mzdě ve znění účinném v této době), a nikoliv ze základní sazby minimální mzdy uvedené v ustanovení §2 nařízení vlády o minimální mzdě (v době od 1. 10. 2013 do 31. 12. 2014 ve výši 8 500 Kč za měsíc, v době od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015 ve výši 9 200 Kč za měsíc a v době od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016 ve výši 9 900 Kč za měsíc), snížené na 75 % podle ustanovení §4 písm. c) nařízení vlády o minimální mzdě ve znění účinném do 31. 12. 2012, které na náhradu za ztrátu na výdělku příslušející žalobci od 1. 10. 2013 nelze použít, neboť v té době již nebylo účinné. V době následující po 31. 12. 2016, kdy byla úprava zvláštních sazeb minimální mzdy v ustanovení §4 nařízení vlády o minimální mzdě (stejně jako v období od 1. 1. 2013 do 31. 7. 2013) zrušena, se uplatní základní sazba minimální mzdy uvedená v ustanovení §2 nařízení vlády o minimální mzdě, neboť právě takovou mzdu (plat nebo odměnu z dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr) by si žalobce mohl v tomto období jako nejnižší možnou vydělat [od 1. 10. 2018 však již bude třeba vycházet z minimální mzdy podle ustanovení §4 písm. c) nařízení vlády o minimální mzdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, platné v den prvního zařazení žalobce do evidence uchazečů o zaměstnání].
Očekával-li žalobce, že po jeho zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání dne 23. 1. 2009 nebude minimální mzda měněna (zvyšována), nelze toto jeho očekávání považovat za legitimní, neboť z ustanovení §111 odst. 2 věty první zákoníku práce vyplývá, že výši základní sazby minimální mzdy a dalších sazeb minimální mzdy odstupňovaných podle míry vlivů omezujících pracovní uplatnění zaměstnance stanoví vláda s přihlédnutím k vývoji mezd a spotřebitelských cen, a to zpravidla s účinností od počátku kalendářního roku, a právní úprava minimální mzdy nevylučuje ani to, že sazby minimální mzdy vztahující se na zaměstnance s omezeným pracovním uplatněním budou zvýšeny na úroveň základních sazeb tak, že zaměstnanec s omezeným pracovním uplatněním vykonávající práci po stanovenou týdenní pracovní dobu 40 hodin bude mít nárok na minimální mzdu ve stejné výši jako zaměstnanec bez omezení pracovního uplatnění.
Odvolací soud rovněž přehlédl, že základní sazba minimální mzdy zjištěná podle ustanovení §111 odst. 2 zákoníku práce a podle ustanovení §2 a 4 nařízení vlády o minimální mzdě se použije - jak se výslovně podává z ustanovení §2 tohoto nařízení vlády - pro stanovenou týdenní pracovní dobu 40 hodin. Jestliže je poškozený zaměstnanec schopen vykonávat jinou vhodnou práci jen v kratší pracovní době (na zkrácený pracovní úvazek), odpovídá smyslu a účelu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (jak o tom bylo pojednáno výše), aby se k této snížené pracovní schopnosti přihlédlo a aby se vycházelo ze sazby minimální mzdy a nejnižší úrovně zaručené mzdy při jiné délce pracovní doby ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 nařízení vlády o minimální mzdě. V tomto případě se tedy za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání považuje ve smyslu ustanovení §371 odst. 3 části první věty za středníkem zákoníku práce (§271b odst. 3 části první věty za středníkem zákoníku práce ve znění účinném od 1. 10. 2015) výdělek ve výši minimální mzdy určený podle sazby minimální mzdy poškozeného zaměstnance snížené úměrně zkrácené pracovní době (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1647/2015). Odvolací soud se proto měl zabývat též tím, zda žalobce, který byl uznán invalidním, byl schopen vykonávat jinou vhodnou práci ve stanovené týdenní pracovní době 40 hodin, nebo jen v kratší pracovní době (na zkrácený pracovní úvazek).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej (včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí (včetně doplňujícího usnesení) a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Semilech) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu