ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.4731.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 4731/2017-173
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně J. P. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, náměstí 28. října č. 1898/9, proti žalovanému L. P. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Vítem Palarčíkem, advokátem se sídlem v Brně, Milady Horákové č. 329/26, o výživné nerozvedené manželky, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 404/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. března 2017 č. j. 19 Co 206/2016-158, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně se ve výrocích II. a V. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 2. 2016 č. j. 15 C 404/2014-112 ve výroku I. uložil žalovanému povinnost přispívat žalobkyni na výživném manželky částku 3 375 Kč měsíčně do každého 20. dne toho kterého měsíce předem s účinností od 16. 12. 2014. Výrokem II. byla žalovanému stanovena povinnost zaplatit žalobkyni dlužné výživné ve výši 46 552 Kč ve splátkách po 1.000,- Kč měsíčně. Výrokem III. soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu řízení a výrokem IV. uložil žalovanému zaplatit soudní poplatek ve výši 2 080 Kč. Co do částky 3 375 Kč měsíčně byl návrh na stanovení výživného na manželku výrokem V. zamítnut. Soud vyšel ze zjištění, že oba účastníci jsou výdělečně činní, průměrný výdělek žalobkyně činí 22 785 Kč a průměrný výdělek žalovaného činí 27 981 Kč. Žalovaný má vyživovací povinnost ke dvěma dětem dohromady ve výši 9 000 Kč. Žalobkyně spolu s žalovaným nežijí v jedné domácnosti, žalovaný byl souzen pro trestný čin rušení domovní svobody, kterého se měl dopustit na žalobkyni. Náklady žalobkyně na bydlení jsou 12 000 Kč a náklady na bydlení žalovaného tvoří 5 000 Kč. S ohledem na vyživovací povinnost žalovaného k nezletilým dětem soud shledal, že poměrům účastníků odpovídá stanovení výživného ve výši 3 375 Kč, ve zbylém rozsahu žalobu zamítl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 3. 2017 č. j. 19 Co 206/2016-158 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.), potvrdil výrok III., kterým nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.), zrušil výrok IV., který ukládal žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek (výrok III.) a ohledně odvolání do výroku V. odvolací řízení pro zpětvzetí zastavil (výrok IV.). Odvolací soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok V.). Dospěl k závěru, že s ohledem na náklady na bydlení a na vyživovací povinnost žalovaného k nezletilým dětem jsou příjmy účastníků srovnatelné, není důvod pro stanovení výživného na nerozvedenou manželku, když jsou jejich příjmy a životní úroveň v podstatě stejné a oba jsou schopni se samostatně živit. Výrok o nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně potvrdil odvolací soud s ohledem na ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. a §150 o. s. ř., neboť z pravomocného odsouzení žalovaného vyplývá, že to byl on, kdo porušil dobré mravy, když se jeho odsouzení týká právě jeho nevhodného chování vůči jeho rodině. Náhrada nákladů odvolacího řízení nebyla žalovanému přiznána s ohledem na ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. a §150 o. s. ř., jelikož podal odvolání i do pro něj příznivého zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně, které vzal následně zpět. Žalovaný tudíž v odvolacím řízení nebyl plně úspěšný, když zavinil částečné zastavení odvolacího řízení. Účastnící řízení nebyli upozorněni odvolacím soudem na to, že zvažuje aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. a nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z nich.
Proti výrokům II. a V. rozsudku odvolacího soudu, týkajícím se nákladů řízení, podal žalovaný dovolání. V něm předně uvádí, že výše náhrady nákladů řízení, která mu nebyla přiznána, převyšuje majetkový cenzus 50 000 Kč a dovolání proto není nepřípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ohledně aplikace ustanovení §150 o. s. ř. odvolacím soudem dovolatel namítá, že k aplikaci tohoto ustanovení by mělo docházet jen výjimečně, a poté, co byl stranám dán prostor vyjádřit se k postupu podle uvedeného ustanovení, neboť v opačném případě se jedná o libovůli způsobilou zasáhnout do práva na spravedlivý proces. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud učinil odlišný skutkový závěr než soud prvního stupně, aniž by zopakoval dokazování, když uzavřel, že žalovaný porušil dobré mravy, neboť soud prvního stupně na základě předloženého odsuzujícího rozsudku pouze uvedl, že byl dovolatel souzen pro trestný čin rušení domovní svobody, přičemž k tomuto incidentu došlo mezi účastníky řízení. Tímto mělo být dovolateli také odepřeno právo vyjádřit se k tomuto důkazu. Podle dovolatele není dána spojitost mezi jeho trestným činem a probíhajícím řízení o výživném nerozvedené manželky, když za své jednání byl již potrestán v trestním řízení a následně mu z tohoto důvodu bylo uloženo i zaplatit žalobkyni náhradu nákladů rozvodového řízení. K nepřiznání náhrady nákladů řízení z důvodu částečného neúspěchu ve věci dovolatel namítá, že jeho neúspěch se týká pouze části odvolacího řízení, kdy vzal zpět část odvolání, kterou napadl pro něj příznivý výrok, a proto měl odvolací soud postupovat podle ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., když byl jeho neúspěch ve věci jen nepatrný (spočívající v částečném zastavení odvolacího řízení pro zpětvzetí) a žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta. Dovolatel rovněž poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 1/04, podle nějž nesmí být rozhodování o nákladech řízení mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení v meritu věci.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující vyřešení právních otázek, zda nevytvoření procesního prostoru k vyjádření se k aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. představuje porušení práva na spravedlivý proces, a zda lze z důvodu částečného zpětvzetí odvolání nepřiznat účastníkovi řízení náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, jestliže byl v meritu věci zcela úspěšný. Protože se odvolací soud při posuzování těchto otázek odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, shledal dovolací soud dovolání žalovaného přípustným.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §142 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.
Podle ustanovení §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Ustanovení §150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimkou z obecného pravidla vykládat restriktivně (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 2 ročník 2014, ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, nebo ze dne 8. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013).
Ústavní soud v nálezu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06 dospěl k závěru, že z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle ustanovení §150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější právě v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci §150 o. s. ř., a z jiných hledisek, než jsou hlediska jednoduchého práva.
V posuzovaném případě nebyl dovolatel, ač byl přítomen u jednání odvolacího soudu, tímto soudem upozorněn, že zvažuje aplikovat ustanovení §150 o. s. ř. a nepřiznat žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů z důvodu hodného zvláštního zřetele. Odvolací soud tudíž svým procesním postupem, kdy účastníkům nedal najevo, že zvažuje aplikovat ustanovení §150 o. s. ř., nevytvořil prostor dovolateli pro vznášení námitek ohledně aplikace tohoto ustanovení, které by mohly být způsobilé ovlivnit rozhodování soudu, a se kterými by se musel soud v odůvodnění rozhodnutí náležitě vypořádat. Tímto procesním postupem bylo zasaženo do práva dovolatele na spravedlivý proces, pročež nepřiznání nákladů řízení z důvodu aplikace ustanovení §150 o. s. ř. (alespoň prozatím) neobstojí.
Náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nebyla žalovanému přiznána rovněž podle ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř., neboť dovolatel neměl v odvolacím řízení plný úspěch.
K posuzování míry úspěchu účastníků řízení v souvislosti s rozhodováním o nákladech řízení se Ústavní soud vyjádřil v nálezu ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 1/04 (N 8/36 SbNU 75), kde konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je nedílnou součástí soudního řízení jako celku. V tomto rozhodování ovládaném zásadou úspěchu ve věci, která je doplněna zohledněním zavinění, je nezbytné plně respektovat princip řádného a spravedlivého procesu tím spíše, rozhodují-li soudy se zřetelem k ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. a posuzují míru úspěchu konkrétního účastníka ve věci, a tedy samozřejmě i poměr úspěchu jednoho účastníka (strany) k poměru neúspěchu druhého. Citlivost této úvahy a současně i její nezbytný úplný soulad s výrokem soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je zcela pochopitelným požadavkem odrážejícím jak právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, tak i právo na rovnost účastníků v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
V projednávané věci nelze přehlédnout, že ačkoli dovolatel v odvolacím řízení zavinil částečné zastavení odvolacího řízení, když vzal odvolání částečně zpět v rozsahu, kterým odvoláním napadl i pro něj příznivý zamítavý výrok V. rozsudku soudu prvního stupně, v meritu věci byl však zcela úspěšný, když odvolací soud k jeho odvolání změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl i zbývající část žaloby. Z uvedeného je zřejmé, že pochybení dovolatele ve vymezení rozsahu odvolání a následné částečné zpětvzetí odvolání mohlo mít vliv na rozhodování o nákladech odvolacího řízení, nemohlo však ovlivnit i nepřiznání náhrady nákladů za řízení před soudem prvního stupně, když v meritu věci byl dovolatel zcela úspěšný, neboť žaloba byla zcela zamítnuta. Dovolatel zpětvzetím zavinil částečné zastavení odvolacího řízení, toto částečné zastavení však nepředstavuje žádný skutečný úspěch žalobkyně (odvolání žalovaného směřovalo z části do pro něj příznivého výroku), a proto se tato skutečnost nemohla promítnout do rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, když v meritu byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta. Vzhledem k uvedenému nelze mít rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně za souladné s výroky, kterými bylo rozhodnuto ve věci samé, tudíž ohledně nepřiznání náhrady nákladů za řízení před soudem prvního stupně bylo výrokem II. rozsudku odvolacího soudu zasaženo do práva dovolatele na spravedlivý proces. Odvolacímu soudu je třeba též vytknout, že tímto výrokem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení účastníků, přestože měl vzhledem ke změně rozhodnutí ve věci samé rozhodnout o nákladech řízení u soudu prvního stupně sám (srov. §224 odst. 2 o.s.ř.).
Protože je z uvedeného patrné, že rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před soudem prvního stupně ani z jednoho důvodu neobstojí a bude zapotřebí o nich v odvolacím řízení znovu rozhodnout v odvolacím řízení, zrušil dovolací soud i akcesorický výrok o nákladech odvolacího řízení. Tvrdil-li dovolatel, že o náhradě nákladů odvolacího řízení mělo být rozhodnuto ve smyslu ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., neboť měl ve věci neúspěch v poměrně nepatrné části, z judikatury dovolacího soudu se podává, že posouzení úspěšnosti účastníka v odvolacím, či dovolacím řízení závisí na tom, v jaké části předmětu odvolacího, či dovolacího řízení účastník v konečném důsledku uspěl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013). Odvolací řízení přitom bylo zastaveno co do rozsahu nevzdáleného téměř polovině předmětu odvolacího řízení [ačkoli míra úspěchu je obtížně přesně kvantifikovatelná, když co do poloviny výše žalobkyní požadovaného výživného splatného do budoucna byla žaloba odvolacím soudem zamítnuta, co do druhé poloviny vzal žalovaný odvolání zpět, zároveň však odvolací soud ve prospěch dovolatele (žalovaného) zamítl i část žaloby požadující výživné za období předcházející podání žaloby ve výši 46 552 Kč].
Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek není ve výše vymezeném rozsahu správný. Jelikož podmínky pro změnu dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu splněny nebyly, Nejvyšší soud toto rozhodnutí ve výrocích II. a V. podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v řízení před soudem prvního stupně, ale rovněž o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, jakož i o nákladech původního odvolacího řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu