ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.5306.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 5306/2017-310
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně J. R. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Josefem Čejkou, advokátem se sídlem v Otrokovicích, nám. 3. května č. 1606, proti žalovanému nezletilému AAAAA. (pseudonym), narozenému XY, bytem XY, zastoupenému opatrovníkem statutárním městem XY, za účasti vedlejších účastníků na straně žalovaného 1) M. S. , narozené XY, bytem XY a 2) M. S. , narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Evou Pavlíčkovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Hluboká č. 1366, o určení neplatnosti souhlasu s osvojením předem bez vztahu k určitým osvojitelům, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 44 C 46/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. června 2017 č. j. 59 Co 118/2017-279, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejším účastníkům 1) a 2), oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 160,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Evy Pavlíčkové, advokátky se sídlem ve Zlíně, Hluboká č. 1366.
Odůvodnění:
V původním řízení se manželé S. domáhali nezrušitelného osvojení žalovaného. Návrh na nezrušitelné osvojení byl rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. 7. 2013 č. j. 43 Nc 913/2010-183 zamítnut, tento rozsudek byl poté potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně rozsudkem ze dne 20. 11. 2013 č. j. 59 Co 404/2013-237. Následně byla uvedená rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 811/2014 zrušena a věc vrácena k dalšímu řízení, neboť bylo o osvojení meritorně rozhodnuto ještě před tím, než byla vyřešena otázka zpochybnění platnosti souhlasu s osvojením předem bez vztahu k určitým osvojitelům podle §68a zákona o rodině. Dovolací soud dále nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že otázku platnosti uděleného blanketového souhlasu s osvojením je třeba řešit v incidenčním řízení podle ustanovení §180a o. s. ř. a vyslovil, že o platnosti blanketového souhlasu k osvojení musí být rozhodováno v režimu určovací žaloby podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., má-li přitom určovací žaloba vytvořit pevný právní rámec pro posouzení účastenství v samotném řízení o osvojení, bude zpravidla na určovací žalobě naléhavý právní zájem. Dovolací soud proto zrušil i související usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2013 č. j. 26 Co 144/2013-322, kterým byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ve věci žaloby matky nezletilého na určení neplatnosti blanketového souhlasu s osvojením nezletilého AAAAA, a kterým Krajský soud věc vrátil k dalšímu řízení Okresnímu soudu z důvodu, že řízení o neplatnosti souhlasu mělo být podle jeho názoru vedeno podle ustanovení §180a o. s. ř. Jelikož v řízení nebylo rozhodnuto o platnosti blanketového souhlasu s osvojením, avšak již bylo meritorně rozhodnuto o nezrušitelném osvojení, byly rozsudky soudů nižších stupňů o nezrušitelném osvojení jako předčasné zrušeny a dovolací soud zároveň zrušil související rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o tom, že z důvodu kvalifikovaného nezájmu o dítě není k osvojení třeba souhlasu otce, ale je zapotřebí souhlasu matky. Dovolací soud konstatoval, že otázku kvalifikovaného nezájmu o dítě je namístě posuzovat až za situace, bude-li v řízení rozhodnuto, že udělený blanketový souhlas s osvojením je neplatný; bude-li blanketový souhlas s osvojením shledán platným, řízení o určení, zda je, nebo není třeba souhlasu rodiče k osvojení, se zastaví, neboť je zde již naplněna jedna z alternativních podmínek nezbytných pro rozhodnutí o osvojení, kterou představuje blanketový souhlas s osvojením.
Žalobkyně na základě zrušovacího rozsudku dovolacího soudu podala určovací žalobu, kterou se domáhala určení, že její souhlas s osvojením předem bez vztahu k určitým osvojitelům je neplatný.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 6. 2. 2017 č. j. 44 C 46/2016-225 zamítl žalobu žalobkyně, kterou se domáhala určení neplatnosti blanketového souhlasu s osvojením žalovaného, který udělila dne 19. 4. 2010 na Městském úřadě v Rychnově nad Kněžnou, a zavázal ji k náhradě nákladů řízení vedlejším účastníkům na straně žalovaného. Soud vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 811/2014, podle kterého se neplatnosti souhlasu k osvojení předem bez vztahu k určitým osvojitelům, uděleného podle ustanovení §68a zákona o rodině, lze dovolat jen určovací žalobou, když účastníky v takovém řízení musí být všichni, jichž se tento právní úkon týká, žalovaným je v takovém řízení nezletilé dítě, k jehož osvojení byl dán souhlas, zastoupené v řízení opatrovníkem ustanoveným soudem. Žaloba byla okresním soudem zamítnuta, neboť měl za prokázané, že ovládací a rozpoznávací schopnosti žalobkyně nebyly v době učinění úkonu z forenzního pohledu významně ovlivněny. Nebylo přisvědčeno ani námitce o neustanovení kolizního opatrovníka pro udělení blanketového souhlasu s osvojením, neboť zákon k tomuto právnímu úkonu nestanovil povinnost ustanovení kolizního opatrovníka, který by takový úkon ani nemohl zvrátit, když dítě ani není účastníkem tohoto úkonu. Rovněž nedůvodnou byla shledána námitka udělení blanketového souhlasu místně nepříslušnému městskému úřadu, neboť zákon č. 359/1999 Sb. nestanovil žádné právní následky pro případ, že je souhlas dán místně nepříslušnému městskému úřadu, následek nicotnosti nelze dovodit ani ze zákona č. 500/2004 Sb. Neobstálo ani tvrzení žaloby o neurčitosti protokolu o udělení souhlasu s osvojením, když zákon žádné specifické požadavky nestanovil a protokol jasně a srozumitelně vyjadřoval vůli rodičů dát dítě k osvojení bez vztahu k určitým osvojitelům, a žalobkyně byla náležitě poučena, a to včetně toho, dokdy může udělený souhlas odvolat. Za vyvrácené měl soud tvrzení, že žalobkyně byla k udělení souhlasu donucena svým partnerem, když znalci nenalezli žádné znaky domácího násilí a výpověď žalobkyně ohledně údajného domácího násilí shledal soud nedůvěryhodnou, když výpověď žalobkyně obsahovala rozpory, působila tendenčně upravena a odporovaly jí i provedené listinné důkazy. Námitka vznesená až v závěrečném návrhu, že od udělení souhlasu uplynulo už více než 6 let, byla neopodstatněnou, jelikož s uplynutím 6 let od udělení souhlasu spojuje právní následky zákon č. 89/2012 Sb., nikoli však zákon č. 40/1964 Sb., jehož režimu dané řízení podléhalo.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 7. 6. 2017 č. j. 59 Co 118/2017-279 odvoláním napadený rozsudek potvrdil a uložil žalobkyni zaplatit vedlejším účastníkům náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu a konstatoval, že v řízení byl správně určen okruh účastníků. Tvrdila-li žalobkyně, že souhlas s osvojením odvolala, bylo tak učiněno až po koncentraci řízení, ohledně které se žalobkyni dostalo poučení. Odvolací soud nadto poukázal na rozdílnost institutů neplatnosti a neúčinnosti právního úkonu.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, v němž namítá, že byl-li dán blanketový souhlas s osvojením místně nepříslušnému obecnímu úřadu, je takový souhlas neplatným. Rovněž zpochybňuje okruh účastníků řízení, když tvrdí, že manželé S. neměli být jako vedlejší účastníci na straně žalovaného vůbec připuštěni do řízení. Dále dovolatelka tvrdí, že nebyla náležitě poučena o důsledcích svého souhlasu s osvojením a rozporuje určitost uděleného souhlasu. Dovolatelka také namítá, že pro udělení souhlasu s osvojením měl být ustanoven kolizní opatrovník, a že bylo porušeno její ústavní právo zakotvené v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Vedlejší účastníci 1) a 2) ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedli, že z dovolání nelze ani dovodit právní otázku, na jejímž řešení by spočívalo napadené rozhodnutí a která by zakládala přípustnost dovolání, rovněž poukazují na skutečnost, že dovolání odkazuje na již neúčinnou právní úpravu dovolání.
Opatrovník nezletilého ve svém vyjádření uvádí, že místní nepříslušnost městského úřadu nezpůsobuje neplatnost uděleného souhlasu s osvojením a poukazuje na současnou právní úpravu, podle které lze souhlas udělit před jakýmkoli soudem v ČR.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V projednávané věci z obsahu dovolání vyplývá, že pro rozhodnutí ve věci bylo určující vyřešení právní otázky, zda udělení souhlasu k osvojení předem bez vztahu k určitým osvojitelům místně nepříslušnému úřadu obce s rozšířenou působností způsobuje neplatnost takového úkonu. Vzhledem k tomu, že uvedená otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §68a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen „zákon o rodině“), souhlasu rodičů, kteří jsou zákonnými zástupci osvojovaného dítěte, není dále třeba, jestliže rodiče dají souhlas k osvojení předem bez vztahu k určitým osvojitelům. Souhlas předem musí být dán osobně přítomným rodičem písemně před soudem nebo před příslušným orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Souhlas může být dán rodičem nejdříve šest týdnů po narození dítěte. Odvolat souhlas lze toliko do doby, než je dítě umístěno na základě rozhodnutí do péče budoucích osvojitelů.
Podle ustanovení §19 odst. 3 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění účinném do 30. 6. 2010 (dále jen „zákon č. 359/1999“), obecní úřad obce s rozšířenou působností přijímá písemný souhlas rodiče k osvojení dítěte.
Podle ustanovení §61 odst. 3 písm. e) zákona č. 359/1999 se místní příslušnost obecního úřadu obce s rozšířenou působností řídí místem, kde se zdržuje rodič, jde-li o přijetí souhlasu rodiče s osvojením dítěte předem bez vztahu k určitým osvojitelům (§19 odst. 3).
Podle ustanovení §104 zákona o rodině, se ustanovení občanského zákoníku použijí tehdy, nestanoví-li tento zákon něco jiného.
Podle ustanovení §3035 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, bylo-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zahájeno řízení o osvojení, dokončí se podle dosavadních právních předpisů. Úkony, které byly provedeny v rámci přípravného řízení směřujícího k osvojení, se posoudí podle tohoto zákona; to neplatí, jedná-li se o udělení souhlasu rodičů k osvojení nebo o rozhodnutí soudu o tom, že tohoto souhlasu není třeba.
Podle ustanovení §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2010, musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2010, je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Dovolatelka předně namítá, že souhlas s osvojením předem bez vztahu k určitým osvojitelům udělila místně nepříslušnému obecnímu úřadu s rozšířenou působností. Podle rozhodného znění ustanovení §61 odst. 3 písm. e) zákona č. 359/1999 se místní příslušnost obecního úřadu obce s rozšířenou působností řídí místem, kde se zdržuje rodič, jde-li o přijetí souhlasu rodiče s osvojením dítěte předem bez vztahu k určitým osvojitelům. Dovolatelka porodila v nemocnici v okrese Rychnov nad Kněžnou, kam posléze po uplynutí zákonné šestitýdenní doby také přijela udělit svůj souhlas s osvojením předem bez vztahu k určitým osvojitelům obecnímu úřadu s rozšířenou působností v Rychnově nad Kněžnou. Po celou dobu od porodu po udělení souhlasu s osvojením však měla hlášený trvalý pobyt ve XY (okres XY) a bydlela v okrese XY.
V judikatuře dovolacího soudu lze pro účely rozlišení pojmů bydliště a místo, kde se fyzická osoba zdržuje, nalézt závěr, že místo, kde se fyzická osoba zdržuje, je na rozdíl od místa bydliště, místem, kde se tato osoba zdržuje bez úmyslu zdržovat se tam trvale (např. pobyt v nemocnici, výkon trestu odnětí svobody, studium, vojenská služba; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. 30 Cdo 444/2004 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2017 sp. zn. 33 Cdo 1593/2017). Místní příslušnost obecního úřadu obce s rozšířenou působností je vázána na místo, kde se rodič udělující blanketový souhlas s osvojením zdržuje a nikoli na jeho bydliště, jestliže však rodič má bydliště, zatímco u něj nejsou dány okolnosti dočasného charakteru poukazující na jiné místo, kde se zdržuje, je zapotřebí vykládat pojem „zdržuje se“ pro účely stanovení místní příslušnosti pro přijetí blanketového souhlasu s osvojením tak, že se rodič zdržuje tam, kde má bydliště (neboli bydlí zde s úmyslem se zde trvale zdržovat - srov. výše odkazovaná rozhodnutí).
Dovolatelce tak lze přisvědčit, že udělila souhlas s osvojením u místně nepříslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí, neboť v době udělení souhlasu s osvojením trvale pobývala v Okrese XY a do Rychnova nad Kněžnou po uplynutí šesti týdnů od porodu pouze přijela udělit blanketový souhlas s osvojením, přičemž zároveň nejsou dány ani jiné okolnosti dočasného charakteru, ze kterých by bylo možné usuzovat, že se dovolatelka zdržovala na odlišném místě, než v jejím bydlišti. Otázkou k posouzení zůstává, zda takováto vada způsobuje neplatnost uděleného blanketového souhlasu k osvojení.
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. 30 Cdo 415/2005 konstatoval, že jde-li o platnost souhlasu zákonného zástupce (resp. rodiče) s osvojením podle ustanovení §67 zákona o rodině, je zapotřebí platnost tohoto souhlasu posuzovat z hlediska obecných náležitostí vyžadovaných pro platnost právního úkonu, vyjádřených v občanském zákoníku (srov. ustanovení §104 zákona o rodině). Tento závěr obdobně platí i pro posouzení platnosti souhlasu s osvojením uděleným předem bez vztahu k určitým osvojitelům podle ustanovení §68a zákona o rodině. Udělený blanketový souhlas zákonného zástupce tak musí vyhovovat náležitostem podle ustanovení §37 a násl. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.
Na souhlas zákonného zástupce k osvojení předem bez vztahu k určitým osvojitelům vedle toho klade zákon o rodině další speciální požadavky. Tento souhlas musí být dán osobně přítomným rodičem písemně před soudem nebo před příslušným orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Souhlas může být dán rodičem nejdříve šest týdnů po narození dítěte. Odvolat lze tento souhlas pouze do doby, než je dítě umístěno na základě rozhodnutí do péče budoucích osvojitelů. Zákonný zástupce osvojovaného dítěte musí být rovněž poučen o právních následcích osvojení.
Jde-li o rozporovanou určitost a srozumitelnost blanketového souhlasu s osvojením uděleného dovolatelkou, nemá dovolací soud k tomuto úkonu z uvedených hledisek žádné výhrady. Z právního úkonu zřetelně bez jakýchkoli pochyb vyplývá vůle dovolatelky dát své dítě k osvojení, a to bez vztahu k určitým osvojitelům. Zároveň je v uděleném blanketovém souhlasu uvedeno, že dítě může být osvojeno nezrušitelně. V protokolu o udělení souhlasu s osvojením je taktéž odkázáno na příslušná ustanovení zákona o rodině. Blanketový souhlas byl udělen po uplynutí šestitýdenní lhůty od narození dítěte, takže obstojí i z hlediska okamžiku jeho udělení.
Ustanovení §68a zákona o rodině mimo jiné stanoví, že souhlas s osvojením předem bez vztahu k určitým osvojitelům se uděluje před soudem nebo před příslušným orgánem sociálně-právní ochrany dětí. V projednávané věci byl souhlas s osvojením udělen věcně příslušnému orgánu sociálně-právní ochrany dětí (obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností), tento orgán však nebyl místně příslušným.
Zákon o rodině nestanoví, jaké následky ve vztahu k platnosti souhlasu s osvojením předem bez vztahu k určitým osvojitelům má skutečnost, že tento právní úkon byl učiněn u místně nepříslušného orgánu, proto je nutné posoudit následek vady v podobě udělení souhlasu místně nepříslušnému úřadu na platnost tohoto právního úkonu z hlediska občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům (§39 zákona č. 40/1964 Sb.). Po obsahové stránce je dovolatelkou učiněný blanketový souhlas z hlediska určitosti a srozumitelnosti bezvadným právním úkonem, na obsahovou stánku učiněného souhlasu, který je jednostranným právním úkonem, nemá vliv ani skutečnost, že byl učiněn u místně nepříslušného úřadu obce s rozšířenou působností, udělený souhlas tedy svým obsahem neodporuje zákonu. Napadeným právním úkonem není ani obcházen zákon, když obcházení zákona spočívá ve vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázaný, v důsledku čehož se uvedený stav stane z hlediska pozitivního práva nenapadnutelným. Jednání in fraudem legis představuje postup, kdy se někdo chová podle práva, ale tak, aby záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2004 sp. zn. 22 Cdo 1772/2004, uveřejněný pod číslem 23/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011 sp. zn. 21 Cdo 2992/2009, uveřejněný pod číslem 39/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tato situace však v projednávaném případě nenastala. Místní nepříslušnost obecního úřadu s rozšířenou působností zjevně nezakládá ani rozpor s dobrými mravy, který by mohl způsobovat neplatnost právního úkonu.
Z hlediska platnosti právních úkonů tak zbývá posoudit, zda učiněný souhlas s osvojením svým účelem odporuje zákonu. Na základě teleologického výkladu ustanovení §68a zákona o rodině lze dospět k závěru, že souhlas musí být udělen osobně přítomným rodičem písemně před soudem nebo před příslušným orgánem sociálně-právní ochrany dětí z důvodu, aby se rodiči dostalo náležitého právního poučení o následcích udělení souhlasu s osvojením předem bez vztahu k určitým osvojitelům, protože pouze soud nebo orgán sociálně-právní ochrany dětí jsou schopni zajistit, že se rodiči dostane řádného poučení o účelu a následcích udělovaného souhlasu (srov. ŠVESTKA, Jiří. In: HRUŠÁKOVÁ, Milana, JEHLIČKA, Oldřich, KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, SPÁČIL, Jiří, ŠVESTKA, Jiří, SIEGLOVÁ, Zuzana, LOUDOVÁ, Milada, BRDIČKA, Radim. Zákon o rodině / Zákon o registrovaném partnerství. 4. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 340. ISBN 978-80-7400-061-4.). Jelikož se dovolatelce od orgánu sociálně-právní ochrany dětí (obecního úřadu obce s rozšířenou působností, do jehož působnosti patří přijímání blanketového souhlasu s osvojením) dostalo náležitého poučení o důsledcích souhlasu s osvojením bez vztahu k určitým osvojitelům, byl naplněn účel ustanovení §68a zákona o rodině; ze skutečnosti, že byl blanketový souhlas učiněn u místně nepříslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností, tak není na místě dovozovat neplatnost tohoto úkonu, a to za situace, kdy žádné zákonné ustanovení učinění souhlasu s osvojením předem bez vztahu k určitým osvojitelům před místně nepříslušným obecním úřadem obce s rozšířenou působností nespojuje s následkem neplatnosti tohoto právního úkonu.
Namítá-li dovolatelka, že nebyla poučena o právních následcích blanketového souhlasu s osvojením, zpochybňuje tím skutkový závěr nalézacího a odvolacího soudu, který učinily na základě provedeného dokazování, v této části dovolání tak není vymezen způsobilý dovolací důvod, kterým je nesprávné právní posouzení věci. Rovněž tvrzení dovolatelky, že v době udělení souhlasu trpěla duševní poruchou, která ji činila neschopnou k udělení souhlasu, bylo v řízení provedenými důkazy vyvráceno, i tímto tvrzením tak dovolatelka napadá skutkový závěr soudů a uplatňuje jiný důvod dovolání, než nesprávné právní posouzení věci.
Nesprávnou je také námitka dovolatelky, že pro udělení souhlasu s osvojením předem bez vztahu k určitým osvojitelům měl být jmenován nezletilému dítěti kolizní opatrovník. Tvrdí-li dovolatelka, že dítě musí být zastoupeno kolizním opatrovníkem ve všech jednáních, která se ho týkají, je její tvrzení značně nepřesné, neboť podle ustanovení §37 odst. 2 zákona o rodině soud ustanoví dítěti opatrovníka, nemůže-li dítě zastoupit žádný z rodičů, přičemž platí, že žádný z rodičů nemůže zastoupit své dítě, jde-li o právní úkony ve věcech, při nichž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem nebo ke střetu zájmů dětí týchž rodičů (viz §37 odst. 1 zákona o rodině). Dovolatelka však pomíjí, že při udělování blanketového souhlasu s osvojením nedochází k zastupování dítěte, není tudíž namístě uvažovat o ustanovení kolizního opatrovníka. Dítě, k jehož osvojení je souhlas udělován, není účastníkem tohoto právního úkonu. Udělení blanketového souhlasu s osvojením je statusovou záležitostí dovolatelky, je jejím výhradním právem rozhodnout se, zda bude právním rodičem nezletilého a do této volby o jejím osobním stavu nemůže být oprávněn zasahovat kolizní opatrovník.
Namítala-li dovolatelka, že měl orgán sociálně-právní ochrany dětí vyhodnocovat, zda nedošlo ke změně poměrů a respektovat tak zájem dítěte, přehlíží, že udělený souhlas s osvojením předem bez vztahu k určitým osvojitelům lze odvolat pouze do doby, než je dítě umístěno na základě rozhodnutí do péče budoucích osvojitelů. Dovolatelka však svůj souhlas odvolala až poté, co byl nezletilý umístěn do péče budoucích osvojitelů, proto je toto pozdní odvolání souhlasu a změna jejího postoje bez právního významu a nemůže mít vliv na platnost uděleného blanketového souhlasu s osvojením.
Nesprávným je také tvrzení dovolatelky, že bylo porušeno její právo podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, když uvádí, že děti mohou být odloučeny od rodičů na základě zákona rozhodnutím soudu a nikoli správního orgánu. Předmětné ustanovení však stanoví, že nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona, nezletilý byl ale po narození umístěn do Dětského centra Veská se souhlasem dovolatelky, čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod upravující možnost odebrání nezletilých dětí proti vůli jejich zákonných zástupců tak nemohl být dotčen. Předmětem tohoto řízení je nadto platnost blanketového souhlasu, nikoli předcházející řízení o umístění nezletilého do dětského centra.
Dovolatelka dále ve svém dovolání tvrdí, že v řízení došlo k pochybení, když na straně žalovaného jako vedlejší účastníci vystupovali manželé S. Při stanovení okruhu účastníků soud vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 811/2014, uveřejněného pod číslem 79/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž byl vyjádřen závěr, že účastníky řízení o určení neplatnosti souhlasu k osvojení předem bez vztahu k určitým osvojitelům musí být všichni, jichž se tento právní úkon týká; žalovaným je v takovém řízení nezletilé dítě, k jehož osvojení byl dán souhlas, zastoupené v řízení opatrovníkem ustanoveným soudem. V předmětném řízení byli účastníky řízení žalobkyně, která rozporovala platnost jejího blanketového souhlas s osvojením, a nezletilé dítě, k jehož osvojení byl blanketový souhlas udělen, zastoupené opatrovníkem. Do řízení přistoupili jako vedlejší účastníci i manželé S., kterým bylo nezletilé dítě svěřeno do předadopční péče. Žaloba byla projednávána na základě závěrů výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu v režimu sporného řízení jako žaloba určovací podle §80 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 [neboť i když byla žaloba na určení neplatnosti blanketového souhlasu podána až po 1. 1. 2014, samotné základní řízení o osvojení bylo zahájeno před tímto datem a vzhledem k přechodnému ustanovení §3035 zákona č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které dopadá na užití hmotněprávních i procesních norem, se dílčí řízení, která se konají v rámci základního řízení o osvojení zahájeném před 1. 1. 2014, provedou rovněž podle dosavadních předpisů; nebylo by tak na místě podřizovat řízení o neplatnosti blanketového souhlasu režimu zákona č. 292/2013 Sb., účinného od 1. 1. 2014 (srov. SVOBODA, In: ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek VI. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1358)].
Jelikož se jedná o řízení sporné, není v něm, na rozdíl od řízení nesporného, vedlejší účastenství pojmově vyloučeno. Vedlejší účastníci mají jako budoucí osvojitelé, kterým je nezletilý svěřen do péče, právní zájem na výsledku řízení o určení neplatnosti blanketového souhlasu s osvojením (§93 odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelka k této námitce ani neuvádí bližší právní argumentaci, nelze tak její námitce přisvědčit.
Proti výrokům o nákladech řízení, k nimž dovolatelka ani neuplatnila žádnou dovolací argumentaci, není dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a že nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Závěrem dovolací soud uvádí, že neshledal ani splnění předpokladů pro vyhovění návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Protože žalobkyně byla v dovolacím řízení neúspěšná, byla by povinna nahradit procesně úspěšnému žalovanému náklady dovolacího řízení. Protože však žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, bylo rozhodnuto, že vztahu mezi žalobkyní a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na jejich náhradu (§142 odst. 1, §243b o.s.ř.).
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejšími účastníky 1) a 2) dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 9 750 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly vedlejším účastníkům na straně žalovaného náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupkyně vedlejších účastníků advokátka JUDr. Eva Pavlíčková osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které vedlejším účastníkům na straně žalovaného za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2 110,50 Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Žalobkyně je povinna náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 12 160,50 Kč vedlejším účastníkům na straně žalovaného zaplatit k rukám advokátky, která vedlejší účastníky v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o. s. ř.). Opatrovníkovi žalovaného ani žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, proto žádnému z nich nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu