ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.5720.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 5720/2017-601
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně T. J., narozené XY, bytem XY, proti žalované České dráhy, a. s. se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody č. 1222, IČO 70994226, o náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 115/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2016, č. j. 23 Co 235/2016-546, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jí žalovaná zaplatila náhradu mzdy za období od 5. 8. 1997 do 30. 11. 1997 „z titulu“ překážek na straně zaměstnavatele podle §130 zák. práce, náhradu mzdy za období od 1. 12. 1997 do 4. 12. 2003 „z titulu“ neplatného rozvázání pracovního poměru podle §61 zák. práce, náhradu mzdy za období od 5. 12. 2003 do 30. 4. 2005 „z titulu“ překážek na straně zaměstnavatele podle §130 zák. práce, náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou v roce 1997 a odstupné v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru dohodou z důvodu nadbytečnosti, ve výši a s úrokem z prodlení, který rozvedla. Žalobu odůvodnila zejména tím, že byla zaměstnána u žalované jako „systémový specialista“ a že jí byla dopisem žalované ze dne 19. 9. 1997 dána výpověď z pracovního poměru, která byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2003, č. j. 27 C 8/98-148, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2003, č. j. 16 Co 324/2003-164, určena za neplatnou. Žalobkyně dne „1. 10. 1997“ žalované písemně sdělila, že trvá na dalším zaměstnávání, a uplatňuje peněžní nároky s neplatným rozvázáním pracovního poměru spojené.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 31. 8. 2005, č. j. 27 C 115/2000-105, rozhodl o části nároku žalobkyně tak, že žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila 156.000,- Kč s úrokem z prodlení z částek, ve výši a za dobu, jež rozvedl, s tím, že o další části předmětu řízení a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v rozsudku konečném. Vyšel z toho, že výpověď z pracovního poměru ze dne 19. 9. 1997, kterou dala žalovaná žalobkyni, byla soudem prohlášena pravomocně za neplatnou a že žalobkyně dopisem ze dne 10. 10. 1997 oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání. Protože výpovědní doba skončila dne 30. 11. 1997, přísluší žalobkyni podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce náhrada mzdy za období ode dne 1. 12. 1997 do dne 31. 5. 1998 (za šest měsíců).
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 1. 2006, č. j. 27 C 115/2000-132, žalované uložil zaplatit žalobkyni 1.413.853,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl, žalobu o zaplacení 1.205.059,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl, zamítl, řízení co do částky 61.550,- Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 30.775,- Kč od 9. 4. 2005 do zaplacení a s 3% úrokem z prodlení z částky 30.775,- Kč od 9. 5. 2005 do zaplacení zastavil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 10.450,- Kč k rukám „její právní zástupkyně“ a státu soudní poplatek 56.571,- Kč. Znovu vyšel z toho, že výpověď z pracovního poměru ze dne 19. 9. 1997, kterou dala žalovaná žalobkyni, byla soudem prohlášena pravomocně za neplatnou a že žalobkyně dopisem ze dne 10. 10. 1997 žalované oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání. Náhradu mzdy z důvodu překážek na straně zaměstnavatele za období od 5. 8. 1997 do 30. 11. 1997 (ve výši 79.348,- Kč s úrokem z prodlení) žalobkyni nepřiznal, neboť žalovaná po „dohodě“ s odborovým orgánem po právu kvalifikovala nepřítomnost žalobkyně v práci ode dne 5. 8. 1997 jako neomluvené zmeškání práce. Skutečnost, že žalovaná od uvedeného dne přestala přidělovat žalobkyni práci, tak nelze považovat za překážku na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §130 odst. 1 zák. práce. Ohledně nároku na náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru za období od 1. 12. 1997 do 4. 12. 2003 odkázal na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 8. 2005, č. j. 27 C 115/2000-105, jímž žalobkyni přiznal za období od 1. 12. 1997 do 31. 5. 1998 (za šest měsíců) 156.000,- Kč s úrokem z prodlení z částek, ve výši a za dobu, jež rozvedl, a žalobu za toto období zamítl jen v rozsahu, kde žalobkyně požadovala více, než jí bylo již přisouzeno. Nárok na náhradu mzdy ze stejného důvodu za období od 1. 6. 1998 do 4. 12. 2003 považoval co do částky 26.000,- Kč měsíčně za oprávněný, vyjma období od 7. 11. 2000 do 27. 11. 2000, kdy byla žalobkyně v pracovní neschopnosti; důvod pro snížení nebo nepřiznání tohoto nároku podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce neshledal. S přihlédnutím k plněním, která byla žalobkyni ze strany žalované již vyplacena, přiznal jí celkovou částku 1.401.054,40 Kč s úrokem z prodlení a v rozsahu 720.831,60 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl. Náhradu mzdy z důvodu překážek na straně zaměstnavatele za období od 5. 12. 2003 do 28. 2. 2005 ve výši 339.739,- Kč s úrokem z prodlení žalobkyni nepřiznal, neboť podle jeho názoru za toto období příslušelo žalobkyni 286.440,- Kč, avšak žalovaná jí za stejné období zaplatila 310.328 Kč. Přiznal žalobkyni z důvodu nevyčerpání dovolené za rok 1997 v rozsahu 11,5 dne částku 10.696,40 Kč s úrokem z prodlení (ve zbytku tento nárok zamítl) a zamítl žalobu na zaplacení odstupného ve výši 49.407,- Kč s úrokem z prodlení, neboť žalobkyně měla nárok na odstupné ve výši 40.360,- Kč a žalovaná jí v březnu 2005 na tento nárok zaplatila 41.837,- Kč. Zastavení řízení co do částky 61.550,- Kč s úrokem z prodlení odůvodnil tím, že v tomto rozsahu vzala žalobkyně žalobu zpět a žalovaná s tímto zpětvzetím souhlasila.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2007, č. j. 20 Co 450/2006-170, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku „ohledně částky 58.977,50 Kč s úrokem z prodlení od 1. 10. 1997 a od 1. 11. 1997 do zaplacení“ potvrdil, „ohledně částky 42.545,- Kč s přísl.“ změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 42.545,- Kč s 26% úrokem z částky 16.545,- Kč od 1. 12. 1997 do zaplacení a s 26% úrokem z částky 26.000,- Kč od 1. 1. 1998 do zaplacení, a „ohledně částky 368.547,50 Kč s přísl.“ a ve výrocích o nákladech řízení a soudním poplatku rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že žalobkyně nemá nárok na náhradu mzdy pro překážky v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení §130 zák. práce s tou výhradou, že tento nárok žalobkyni nenáleží jen za dobu od 5. 8. 1997 do 9. 10. 1997. Vytknul soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně posoudil podle ustanovení §130 zák. práce i v období od 10. 10. 1997 do 30. 11. 1997. Jestliže totiž žalobkyně oznámila žalované dne 10. 10. 1997, že trvá na svém dalším zaměstnávání, náleží jí za dobu od tohoto oznámení do 4. 12. 2003, kdy nabyl právní moci rozsudek o neplatnosti žalovanou dané výpovědi z pracovního poměru, náhrada mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce. Soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu dále náležitě neuvážil, že žalobkyni náleží náhrada mzdy za dobu přibližně osmi let a je pravděpodobné, že v průběhu této doby zjištěný průměrný (pravděpodobný) výdělek přestal odpovídat mzdě, kterou by si žalobkyně jinak vydělala (kdyby mohla konat práci v souladu s platnou pracovní smlouvou), zejména když kolektivní smlouva zajišťovala zaměstnancům pravidelné navyšování mzdy. Protože v tomto směru nebylo provedeno žádné dokazování, zrušil v této části zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně a uložil mu, aby v tomto směru dokazování doplnil a o věci znovu rozhodl.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 29. 10. 2008, č. j. 21 Cdo 3983/2007-196, jako nepřípustné odmítl, neboť žalobkyně v dovolání podrobovala kritice skutková zjištění odvolacího soudu a označenou právní otázku vyřešily soudy v souladu s hmotným právem.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. 4. 2009, č. j. 27 C 115/2000-212, žalobu o zaplacení 368.547,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši z částek a za dobu, jež uvedl, zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 7.838,- Kč k rukám „její právní zástupkyně“ a státu soudní poplatek 55.523,- Kč. Dovodil, že v projednávané věci nejde o zkoumání změny mzdové úrovně žalované ohledně nároků náležejících za období osmi let. Jak nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru za období od 1. 12. 1997 do 4. 12. 2003, tak nárok na náhradu mzdy z důvodu překážek na straně zaměstnavatele za období od 5. 12. 2003 do 28. 2. 2005, jsou zcela samostatné nároky, u kterých určil, s ohledem na odlišnou dobu jejich vzniku, odlišný průměrný (pravděpodobný) výdělek, který se stal podkladem pro stanovenou výši náhrady mzdy. V případě druhého z nároků jde o období necelých patnácti měsíců a, s ohledem na dvanáctiprocentní celkový meziroční nárůst tarifní mzdy u žalované v roce 2005 oproti roku 2003, není podle soudu prvního stupně důvod při určení výše náhrady mzdy nevycházet ze zjištěného průměrného výdělku. Neshledal důvod ani pro stanovení jiného průměrného výdělku u nároků mezi rokem 1997 a 2003, neboť meziroční nárůst mezd dosahoval „průměrných 5 %, zjevně pokrývajících míru inflace v České republice“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 11. 2009, č. j. 20 Co 377/2009-236, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 13.146,- Kč a ve výroku o soudním poplatku tak, že žalovaná je povinna zaplatit soudní poplatek ve výši 64.500,- Kč „prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 1“; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 zák. práce za dobu „od 1. 12. 1997 do 4. 12. 2003“ a nárok na náhradu mzdy pro překážky v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení §130 zák. práce za dobu od 5. 12. 2003 do 28. 2. 2005 jsou samostatnými nároky s odlišnou rozhodnou dobou pro určení průměrného (pravděpodobného) výdělku. Připomněl, že nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 zák. práce za období „od 10. 10. 1997 do 4. 12. 2003“ vychází ze smluvní mzdy žalobkyně ve výši 26.000,- Kč měsíčně, která byla stanovena mimo mzdové tarify žalované a navýšení tarifních mezd, sjednané kolektivními smlouvami, za uvedené období nepochybně pokrývá. Podle odvolacího soudu nelze rovněž přehlédnout, že o nároku žalobkyně podle ustanovení §61 zák. práce za dobu od 1. 12. 1997 do 31. 5. 1998 již bylo rozhodnuto pravomocným částečným rozsudkem ze dne 31. 8. 2005, který vycházel z průměrného výdělku 26.000,- Kč měsíčně, a případné zvýšení průměrné mzdy žalobkyně by za uvedené období nepřicházelo v úvahu.
K dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2007, č. j. 20 Co 450/2006-170, kterým napadla „výrok II.“ (jímž byl zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 42.545,- Kč s 26% úrokem z částky 16.545,- Kč od 1. 12. 1997 do zaplacení a s 26% úrokem z částky 26.000,- Kč od 1. 1. 1998 do zaplacení), Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 11. 3. 2010, č. j. 21 Cdo 219/2010-256, rozsudek městského soudu (s výjimkou výroků, jimiž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 1. 2006, č. j. 27 C 115/2000-132, ve výroku o zamítnutí žaloby „ohledně částky 58.977,50 Kč s úrokem z prodlení od 1. 10. 1997 a od 1. 11. 1997 do zaplacení“ potvrzen, a ve výroku o zamítnutí žaloby „ohledně částky 368.547,50 Kč s přísl.“ a ve výrocích o nákladech řízení a soudním poplatku“ zrušen), rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. dubna 2009, č. j. 27 C 115/2000-212, ve výrocích o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení a „státu soudní poplatek“ a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2009, č. j. 20 Co 377/2009-236 (s výjimkou výroku, jímž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. dubna 2009, č. j. 27 C 115/2000-212, ve výroku o věci samé potvrzen) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Vytknul odvolacímu soudu závěr, že, oznámila-li žalobkyně žalované dne 10. 10. 1997, že trvá na svém dalším zaměstnávání, náleží jí náhrada mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce již za dobu od tohoto oznámení, ačkoliv nárok podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce náleží zaměstnanci, s nímž byl neplatně rozvázán pracovní poměr a který zaměstnavateli oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, až ode dne, kdy měl pracovní poměr podle neplatné výpovědi skončit (pracovní poměr účastníků měl podle výpovědi z pracovního poměru skončit dne 30. 11. 1997). Do té doby má tento zaměstnanec nárok na mzdu za vykonanou práci, popřípadě nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce, jestliže mu zaměstnavatel v rozporu s pracovní smlouvou nepřiděluje práci pro překážky na jeho (zaměstnavatelově) straně.
K dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2009, č. j. 20 Co 377/2009-236, Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 15. 9. 2011, č. j. 21 Cdo 1828/2010-278, rozsudek městského soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Vytknul odvolacímu soudu, že za pravděpodobný výdělek považoval částku 19.320,- Kč, jež vycházela pouze z „Řádů pro odměňování zaměstnanců“ v letech 1997 až 2004 a tam stanovených tarifních stupňů, jakož i v té době platných kolektivních smluv, aniž by přihlédl k tomu, že před neplatným rozvázáním pracovního poměru byla žalobkyně odměňována nikoli tarifní, ale smluvní mzdou (a v jaké výši), a aniž by zvážil, zda tato okolnost, jako okolnost sice v „relativně vzdálenějším časovém období“, ale v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru, neměla být zohledněna při stanovení pravděpodobného výdělku jako výdělku, kterého by zaměstnanec dosahoval, nebýt (mimo jiné) i neplatného rozvázání pracovního poměru; pravděpodobný výdělek není výdělek zjištěný „aritmetickým“ výpočtem, ale výsledkem všech výše uvedených úvah o tom, jakého výdělku by zaměstnanec s ohledem na všechny okolnosti případu „zřejmě dosáhl“.
Poté Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 3. 2012, č. j. 20 Co 377/2009-292, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 1. 2006, č. j. 27 C 115/2000-132, v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 42.545,- Kč s příslušenstvím potvrdil (když po rozhodnutí dovolacího soudu konstatoval, že soud prvního stupně správně dovodil, že za uvedené období od 10. 10. 1997 do 30. 11. 1997 žalobkyni náhrada mzdy podle §130 odst. 1 zák. práce nenáleží, neboť na straně žalované nebyly dány překážky, pro které by žalobkyně nemohla konat práci podle pracovní smlouvy a že po právu kvalifikovala její nepřítomnost v práci jako neomluvenou absenci), a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 4. 2009, č. j. 27 C 115/2000-212, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (neboť dovolacím soudem označená východiska pro určení výše pravděpodobného výdělku soud prvního stupně nezjišťoval a neposuzoval).
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. 12. 2013, č. j. 27 C 115/2000-393, žalobu o zaplacení 368.547,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl, zamítl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 20.635,- Kč, 1.320,- Kč soudní poplatek a státem zálohované znalečné ve výši stanovené samostatným usnesením. Vyšel z toho, že předmětem řízení zůstal nárok žalobkyně na náhradu mzdy ve výši 368.547,- Kč s příslušenstvím, žalované zůstala povinnost zaplatit žalobkyni 75.689,- Kč s příslušenstvím (po odpočtu zaplacené náhrady mzdy za dobu od 5. 12. 2003 do 28. 2. 2005 ve výši 310.328,- Kč). K žádosti žalované o započtení částky 42.545,- Kč (vyplacené žalobkyni na základě výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze z dne 1. 2. 2007, č. j. 20 Co 450/2006-170, o náhradě mzdy za dobu od 10. 10. 1997 do 30. 11. 1997, přičemž po zrušení Nejvyšším soudem byl tento nárok pravomocně zamítnut rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2012, č. j. 20 Co 377/2009-292) vyčíslil nárok žalobkyně na náhradu mzdy částkou 75.689,- Kč s úroky z prodlení ve výši 17.249,64 Kč (celkem tedy 92.938,65 Kč) a započetl neoprávněně uhrazenou částku 42.545,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 103.133,- Kč. V souvislosti s tímto započtením se již nezabýval dalším tvrzením žalované, že na náhradu mzdy za předmětné období nebyla žalovanou vyplacena částka 310.328,- Kč, z níž soud vycházel, ale částka 335.328,- Kč, neboť o případný rozdíl by se jen snížil nárok žalobkyně, který započtením zanikl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 9. 2014, č. j. 23 Co 204/2014-440, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé co do částky 237.764,- Kč s úrokem z prodlení z částek, ve výši a za dobu, jež rozvedl, a ve výrocích o nákladech zrušil, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že se nezabýval všemi uplatněnými nároky, při stanovení pravděpodobného výdělku žalobkyně nepostupoval v souladu s ust. §17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku a se soudní judikaturou a nezjistil všechny relevantní skutečnosti pro posouzení důvodnosti procesní obrany žalované spočívající ve vznesení námitky započtení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 9. 2015, č. j. 27 C 115/2000-478, ve spojení s usnesením ze dne 9. 11.2015, řízení o návrhu žalobkyně na zaplacení částky 78.062,- Kč zastavil, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 6.315,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 17. 12. 2013 do zaplacení, zamítl část žaloby, aby žalovaná zaplatila žalobkyni 227.491,- Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 7.594,- Kč, 14.309,- Kč soudní poplatek a státem zálohované znalečné ve výši 15.500,- Kč. Předmětem řízení zůstal nárok žalobkyně na náhradu mzdy podle §130 zák. práce za období srpen až listopad 1997 ve výši 78.062,- Kč s příslušenstvím, navýšení pravděpodobného výdělku za období od 5. 12. 2003 do 28. 2. 2005 ve výši 196.025,- Kč s příslušenstvím, doplatek náhrady mzdy na odstupném ve výši 27.099,- Kč s příslušenstvím a doplatek náhrady mzdy za 18,5 dne dovolené za rok 1997 ve výši 10.682,- Kč s příslušenstvím, celkem 311.868,- Kč s příslušenstvím. O nároku žalobkyně na náhradu mzdy podle §130 zák. práce za srpen až listopad 1997 ve výši 78.062,- Kč s příslušenstvím bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2007, č. j. 20 Co 450/2006-170, projednání brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, v této části bylo tedy řízení zastaveno. Podle závazného stanoviska Městského soudu v Praze uvedeného v odůvodnění zrušujícího usnesení z 19. 9. 2014, č. j. 23 Co 204/2014-440, vyčíslil výši bezdůvodného obohacení žalobkyně (vzniklého v důsledku zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu z 11. 3. 2010, č. j. 21 Cdo 219/2010-256) na celkovou částku 145.678,- Kč a tuto započetl na žalobkyní požadovanou částku 311.868,- Kč, neboť nárok žalované na vydání bezdůvodného obohacení není promlčen. Ke vzniku bezdůvodného obohacení žalobkyně na úkor žalované došlo právní mocí zrušujícího rozsudku dovolacího soudu a subjektivní promlčecí doba začala plynout dnem 11. 4. 2012 a žalovaná uplatnila právo na vydání bezdůvodného obohacení podáním došlým soudu 13. 12. 2013, se kterým byla žalobkyně seznámena u jednání dne 16. 12. 2013.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2016, č. j. 23 Co 235/2016-546, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (III.) ohledně odvoláním napadené částky 133.731,- Kč s příslušenstvím a v akcesorických výrocích o nákladech řízení (IV.), o soudním poplatku (V.) a o nákladech státu (VI.) potvrdil, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nepromlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Vyšel přitom z toho, že ke vzniku bezdůvodného obohacení žalobkyně na úkor žalované došlo dnem právní moci zrušujícího rozsudku odvolacího soudu ze dne 11. 3. 2010, č. j. 21 Cdo 219/2010 - 256, neboť tímto dnem odpadl právní důvod poskytnutého plnění, přičemž citovaný rozsudek byl doručen žalované až při jednání odvolacího soudu dne 8. 3. 2012. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010. Uplatnila-li žalovaná vůči žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení podáním doručeným soudu dne 13. 12. 2013, učinila tak v rámci promlčecí doby a její nárok promlčen není. Žalovaná tuto svou pohledávku účinně započetla podle ustanovení §581 odst. 2 obč. zák. vůči nárokům žalobkyně naposledy podáním ze dne 12. 1. 2015.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, a to „proti části rozsudku, ve kterém soud rozhodl o započtení nároku žalované ve výši 145.657,- Kč do přiznaného nároku žalobkyně ve výši 119.395,- Kč s příslušenstvím“. Namítá, že nárok žalované na vrácení vyplacené částky 98.482,- Kč, která byla vyplacena šest a půl roku před tím, než ji žalovaná uplatnila, je promlčen, a byl by promlčen i kdyby k „bezdůvodnému obohacení“ došlo až rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2010, č. j. 21 Cdo 219/2010-256. Navrhla, aby dovolací soud rozhodl, že „nárok žalované na započtení částky, která byla žalobkyni vyplacena na základě rozhodnutí Městského soudu v Praze, které bylo zrušeno rozhodnutím Nejvyššího soudu, je promlčen, protože od vyplacení peněz, eventuálně od rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo rozhodnutí Městského soudu zrušeno, do uplatnění nároku u žalobkyně (16. 12. 2013) i u Obvodního soudu (13. 12. 2013) uplynula doba delší než tři roky“.
K doplnění dovolání žalobkyně ze dne 27. 11. 2017 dovolací soud nemohl přihlížet (srov. §242 odst. 4 o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno před 1. 1. 2014 a napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí – mimo jiné - na vyřešení otázky vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení na straně zaměstnance z důvodu přijetí plnění na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru, plnil-li zaměstnavatel na základě později zrušeného soudního rozsudku, která dosud nebyla dovolacím soudem ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k době vzniku tvrzeného bezdůvodného obohacení - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do dne 31. 3. 2012, tj. do dne než nabyl účinnosti zákon č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů a o změně souvisejících zákonů (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. §4 zák. práce) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do dne 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení §61 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (žalovaná dala žalobkyni dne 19. 9. 1997 výpověď z pracovního poměru, která byla soudem prohlášena za neplatnou) dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Podle ustanovení §331 zák. práce vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to do 3 let ode dne jejich výplaty.
Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (§451 odst. 2 obč. zák.). Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (§451 odst. 1 obč. zák.); vrácení neprávem vyplacených částek však zaměstnavatel může na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené (srov. §331 zák. práce).
Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že zaměstnavatel nebo zaměstnanec, který se v pracovněprávních vztazích bezdůvodně obohatil na úkor druhé smluvní strany základních pracovněprávních vztahů, musí obohacení vydat. V pracovněprávních vztazích je ovšem povinnost vydat bezdůvodné obohacení modifikována tehdy, je-li obohaceným zaměstnanec, který by měl vrátit zaměstnavateli neprávem vyplacené částky; v tomto případě musí bezdůvodné obohacení vydat zaměstnavateli, jen jestliže věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, přijal-li však plnění v „dobré víře“ (protože nevěděl a ani nemohl z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené), smí si je ponechat. To, zda zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, je věcí konkrétního posouzení každého jednotlivého případu; rozhodné skutečnosti v tomto směru je povinen tvrdit a za řízení prokázat zaměstnavatel.
V projednávané věci žalovaná vyplatila žalobkyni náhradu mzdy poskytovanou podle ustanovení §61 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (nyní §69 odst. 1 zák. práce) ve výši 42.545 Kč (jistina) i s úrokem z prodlení 103.133 Kč dobrovolně (dne 14. 3. 2007) poté, co jí tato povinnost byla uložena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2007, č. j. 20 Co 450/2006-170. Zároveň žalobkyni dopisem ze dne 12. 3. 2007 sdělila, že její nárok na náhradu mzdy za dobu od 10. 10. 1997 do 30. 11. 1997 přiznaný rozsudkem Městského soudu v Praze nepovažuje za důvodný, a že proti rozhodnutí soudu podá dovolání.
Přijala-li žalobkyně vyplacenou náhradu mzdy, musela přitom vědět (a z dopisu žalované ze dne 12. 3. 2007 je zřejmé, že vskutku věděla), proč je jí plnění poskytováno (protože byla pravomocným soudním rozhodnutím tato povinnost žalované uložena), a musela si být vědoma i toho, že náhrada mzdy je jí poskytována pouze pro případ, že tato povinnost bude žalované rozhodnutím soudu určena definitivně (tedy i po vyčerpání mimořádných opravných prostředků, popřípadě též ústavní stížnosti). Za této situace si ovšem také musela být vědoma nebo alespoň z okolností musela předpokládat, že jí poskytnuté plnění nenáleží a že je bude muset vrátit, jestliže rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2007, č. j. 20 Co 450/2006-170, bude zrušen a jestliže poté bude pravomocně (a definitivně) rozhodnuto, že žalovaná není povinna žalobkyni uvedenou náhradu mzdy s příslušenstvím zaplatit. Žalobkyně tedy při přijetí náhrady mzdy nemohla být „v dobré víře“, že jí plnění náleží, neboť si musela být vědoma nebo alespoň z okolností musela předpokládat, že plnění bude muset vrátit, jestliže později (po vyplacení náhrady mzdy) bude její žaloba (v této části) pravomocně (a z pohledu mimořádných opravných prostředků a ústavní stížnosti definitivně) zamítnuta. Správně proto soudy uzavřely, že přijetím uvedeného plnění vzniklo žalobkyni bezdůvodné obohacení, jehož vydání se žalovaná (formou návrhu na započtení) může domáhat (srov. §331 zák. práce).
Nesprávně však byla posouzena důvodnost námitky promlčení vznesená žalobkyní ve vztahu k návrhu žalované na vydání uvedeného bezdůvodného obohacení (na jeho započtení ve vztahu k nárokům žalobkyně).
Právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době stanovené v zákoně; k promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka; dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat (srov. §100 odst. 1 obč. zák.). Právo na vydání bezdůvodného obohacení, které spočívá ve vrácení částek, jež zaměstnavatel neprávem vyplatil zaměstnanci, se promlčuje v době 3 let ode dne jejich výplaty (srov. §331 zák. práce).
Z uvedeného vyplývá, že ustanovení §331 zák. práce obsahuje zvláštní úpravu promlčecí lhůty (doby) práva na vydání bezdůvodného obohacení, které spočívá ve vrácení částek, které zaměstnavatel neprávem vyplatil zaměstnanci, od níž se nelze odchýlit (srov. §4b odst. 1 zák. práce). Neuplatní se zde obecná úprava promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení obsažená v ustanovení §107 obč. zák. Právo na vydání bezdůvodného obohacení, které spočívá ve vrácení částek, které zaměstnavatel neprávem vyplatil zaměstnanci, se tedy promlčuje ve lhůtě (době) tří let a promlčecí lhůta (doba) počíná běžet od jejich výplaty (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5189/2015, nebo ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5285/2016 ). Nelze proto souhlasit se závěrem odvolacího soudu, podle kterého ke vzniku bezdůvodného obohacení žalobkyně na úkor žalované došlo „dnem právní moci zrušujícího rozsudku dovolacího soudu ze dne 11. 3. 2010, č. j. 21 Cdo 219/2010 - 256“, který byl doručen žalované až při jednání odvolacího soudu dne 8. 3. 2012, že „od tohoto data plyne tříletá objektivní promlčecí doba“ a že „běh subjektivní promlčecí doby započal až od právní moci rozsudku odvolacího soudu ze dne 8. 3. 2012, č. j. 20 Co 377/2009 - 292, to je ode dne 11. 4. 2012“.
Odvolací soud (i soud prvního stupně) totiž náležitě nevzal v úvahu zvláštní úpravu promlčecí doby v ustanovení §331 zák. práce. Při stanovení počátku běhu promlčecí lhůty (doby) práva na vydání bezdůvodného obohacení, které spočívá ve vrácení částek, jež zaměstnavatel neprávem vyplatil zaměstnanci, nemohl odvolací soud v souladu se zákonem vycházet ze závěrů, které Nejvyšší soud učinil v rozsudku ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010, na něž odvolací soud v napadeném rozsudku odkázal, o počátku běhu promlčecí lhůty (doby) pro uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, neboť promlčecí lhůta (doba) k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, které spočívá ve vrácení částek, jež zaměstnavatel neprávem vyplatil zaměstnanci (její běh), se upíná k jiným skutečnostem, než které se uplatnily v citovaném rozhodnutí.
Vztaženo na posuzovanou věc to znamená, že lhůta (doba) tří let, ve které žalovaná mohla po žalobkyni požadovat vrácení neprávem vyplacené náhrady mzdy, začala běžet od vyplacení částky 42.545 Kč (jistina) a úroku z prodlení 103.133 Kč, ode dne 14. 3. 2007, a uplynula dne 14. 3. 2010 (srov. §122 odst. 2 a 3 obč. zák.). Žalovaná uplatnila právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalobkyni podáním došlým soudu dne 13. 12. 2013, kdy již uvedená promlčecí lhůta (doba) uplynula.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 6. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu