ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.611.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 611/2019-483
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně R. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Pavlem Utěšeným, advokátem se sídlem v Praze 2, náměstí Míru č. 341/15, proti žalovanému P. B., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Ivanou Weberovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, V Aleji č. 1544/23, o určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 13 C 215/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. října 2018 č. j. 29 Co 58/2018-443, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Utěšeného, advokáta se sídlem v Praze 2, náměstí Míru č. 341/15.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. 10. 2018 č. j. 29 Co 58/2018-443 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
K otázce výkladu přechodného ustanovení §3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, který byl uveřejněn pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016, a v něm vyjádřený právní názor, že přechodné ustanovení §3030 zákona č. 89/2012 Sb. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost §1 až 14 zákona č. 89/2012 Sb. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).
Odvolací soud tedy projednávanou věc správně posuzoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Ve vztahu k otázce promlčení zástavního práva Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře dovodil, že zástavní právo je právem, které podléhá promlčení, neboť nejde o majetkové právo, které by bylo – na rozdíl od vlastnického práva – z možnosti promlčení se vyloučeno, i když má také věcněprávní povahu, že promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy (§101 obč. zák.), že bylo-li zástavní právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§110 odst. 1 věta první obč. zák.), a že v případě, že zástavní právo bylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od uplynutí této lhůty (§110 odst. 1 věta druhá obč. zák.) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, který byl uveřejněn pod č. 95 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2008 sp. zn. 21 Cdo 687/2007, který byl uveřejněn pod č. 124 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008].
Podstatou dovolání žalovaného jsou jeho námitky, že „v posuzovaném případě je nesporné ujednání čl. IV zástavní smlouvy ze dne 1. 4. 1998 ve znění ,Zástavce souhlasí s tím, aby zástavní věřitel v případě, kdy dlužník řádně a včas nesplní svůj závazek (z pohledávky uvedené v odst. II této smlouvy) uspokojil svoji zajištěnou pohledávku ze zástavy a to i tehdy, bude-li tato pohledávka promlčena‘, že zástavní věřitel a zástavce měli právo projevit svou svobodnou vůli v tom smyslu, že k uspokojení ze zástavy může dojít i v tom případě, pokud by došlo k promlčení pohledávky zástavního věřitele, a že je proto „nutno dojít k závěru, že zde zástavní právo svědčící dovolateli jako zástavnímu věřiteli stále existuje a je možné jej vykonat“.
Obdobnou formulaci jako ujednání čl. IV zástavní smlouvy ze dne 1. 4. 1998 – jak uvádí sám dovolatel v dovolání – obsahovalo ustanovení §151f odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998), podle nějž, není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena. Lze tedy souhlasit s námitkou dovolatele, že „toto ujednání neobsahuje ničeho, co by bylo možné považovat za porušení dobrých mravů“ nebo za „porušení veřejného pořádku“. Nejde ani o ujednání, které by bylo v rozporu se zákonem, neboť se jednalo pouze o přeformulované znění ustanovení §151f odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998).
Ve vztahu k tomuto zákonnému ustanovení Nejvyšší soud již dříve dovodil, že z ustanovení §151f odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998) nevyplývá, že by se zástavní právo nemohlo promlčet; toto zákonné ustanovení pouze umožňuje uspokojení ze zástavy i pro případ, kdy by zajištěná pohledávka byla promlčena a nebylo by možné dosáhnout jejího přisouzení z hlediska závazkového vztahu, a promlčení nároku na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy se netýká (srov. například již zmíněné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 21 Cdo 1918/2005 a ze dne 24. 1. 2008 sp. zn. 21 Cdo 687/2007 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2008 sp. zn. 21 Cdo 888/2007, který byl uveřejněn pod č. 123 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008).
Z ustanovení §151f odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998) tedy nevyplývá, že by bylo možné uspokojení ze zástavy i v případě, že by bylo promlčeno kromě zajištěné pohledávky též zástavní právo (nárok na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy).
Snaží-li se dovolatel dovodit „existenci“ zástavního práva a možnost je vykonat z čl. IV zástavní smlouvy ze dne 1. 4. 1998, jehož znění je obsahově shodné s ustanovením §151f odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998), pak přehlíží, že v projednávané věci nebyla promlčena pouze zástavním právem zajištěná pohledávka, ale že soudy dospěly rovněž k závěru o promlčení zástavního práva (nároku na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy).
Odvolací soud tak správně dovodil, že za situace, kdy je zástavní právo promlčeno, „je možno rozhodnout tak, že se určuje, že tu zástavní právo není, když není možné uplatnění zástavního práva a takový výrok je nezbytný pro výmaz zápisu zástavního práva v katastru nemovitostí“ (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2185/2009, který byl uveřejněn pod č. 108 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011).
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 7. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu