ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.939.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 939/2019-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Evou Krtičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Olbrachtova č. 1049/24, proti žalovanému hlavnímu městu Praha se sídlem magistrátu v Praze 1, Mariánské náměstí č. 2/2, IČO 00064581, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 7/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2018 č. j. 62 Co 96/2018-141, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Evy Krtičkové, advokátky se sídlem v Praze 4, Olbrachtova č. 1049/24.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
V dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2018 č. j. 62 Co 96/2018-141 byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. [dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem (nevymezuje žádnou právní otázku, na které by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu), ale podstatou jeho dovolání je nesouhlas se skutkovým zjištěním soudů, že žalobce své podřízené zaměstnance „se všemi vnitřními předpisy žalovaného řádně seznamoval“, na němž soudy založily svůj právní závěr, že důvod výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. g) zákoníku práce nebyl v projednávané věci naplněn; dále zpochybňuje správnost hodnocení důkazů soudy, jestliže nesouhlasí s tím, ke kterým důkazům přihlížely a jak provedené důkazy hodnotily (vytýká-li, že soud prvního stupně nevyvodil z důkazu provedeného vyjádřením žalobce ze dne 4. 8. 2016 č. j. MPPH 105313/2016 „vůbec žádné zjištění“ a tento důkaz ve svém rozhodnutí „jakkoliv“ nezmínil, a že pokud by soudy důkaz tímto vyjádřením „vzaly v úvahu“, musely by „nutně dospět k odlišným závěrům, než tomu bylo v projednávané věci“), a namítá vady řízení spočívající v tom, že se odvolací soud nezabýval odvolacím důvodem „nevypořádání se s důkazem (vyjádření žalobce ze dne 4. 8. 2016, č. j. MPPH 105313/2016) soudem prvního stupně“, že odvolací soud ve smyslu §213 odst. 3 o. s. ř. nezopakoval žalovaným navržený důkaz vyjádřením žalobce ze dne 4. 8. 2016 č. j. MPPH 105313/2016 a že soud prvního stupně nevyhověl návrhu žalovaného na provedení důkazu výslechem svědků. E. Š. a V. D. (k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, sice dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží, ale jen je-li dovolání přípustné, nehledě k tomu, že výslechem navržených svědků E. Š. a V. D. žalovaný hodlal prokazovat „neloajálnost žalobce k zaměstnavateli“ jako skutečnost významnou pro posouzení, zda po žalovaném bylo možné ve smyslu ustanovení §61 odst. 4 zákoníku práce spravedlivě požadovat, aby žalobce jako člena orgánu odborové organizace působící u žalovaného – při splnění ostatních podmínek výpovědi – nadále zaměstnával, přestože soudy dospěly k závěru, že ostatní podmínky výpovědi naopak splněny nebyly)]; takové námitky, z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., nemohou založit přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení.
Namítá-li dovolatel s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 22 Cdo 983/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2012 sp. zn. 32 Cdo 4762/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.), pak přehlíží, že dovolací soud v jím zmiňovaných věcech vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než v projednávané věci, a řešil i jiné právní otázky než ty, na kterých záviselo rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci; závěry uvedené v těchto rozhodnutích proto nelze na projednávanou věc vztáhnout.
Protože dovolání žalovaného není – jak vyplývá z výše uvedeného – přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 7. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu