ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.980.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 980/2019-122
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce I. N. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem ve Znojmě, Tovární č. 881/7, proti žalovanému Břežanská dopravní společnost , s. r. o. se sídlem v Božicích č. 429, IČO 25309315, zastoupenému Mgr. Sabinou Burešovou, advokátkou se sídlem v Brně, Dobrovského č. 824/50, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 23 C 68/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 2016 č. j. 49 Co 235/2016-92, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2016 č. j. 49 Co 235/2016-92 není přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) [dále jen „o. s. ř.“], neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení §42 odst. 4 o. s. ř. mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. §79 odst. 1 větu druhou o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen vždy učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku; žalobce uvede, čeho se žalobou domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně a jednoznačně označí (tak, aby ji bylo možné z obsahu bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu; požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být ze žaloby patrno i to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány, žalobní petit musí svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej – s výjimkou případů uvedených v ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. – překročit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné pod č. 209 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3215/2014).
Ve vztahu k žalobě týkající se více peněžitých nároků pak z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že navrhuje-li žalobce, aby bylo rozhodnuto o více peněžitých nárocích (např. na náhradu škody) se samostatným skutkovým základem, musí v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž musí uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Neučiní-li tak, nemůže soud jednat o věci samé (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1310/2003 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019 sp. zn. 21 Cdo 6073/2017).
Namítá-li dovolatel, že se soud odchýlil od „stávající rozhodovací praxe Nejvyššího soudu“ a odkazuje-li na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3527/2014 a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2012 sp. zn. 28 Cdo 1409/2012, z jejichž odůvodnění vyplývá, že nedostatek potřebných tvrzení představuje vadu žaloby ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. jen za situace, že brání pokračování v řízení, tedy jen jestliže má za následek, že v žalobě není vymezen předmět řízení po skutkové stránce, a to v takovém rozsahu, který neumožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem), a není tedy správné spojovat následky podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř., požadovaly-li soudy doplnění skutečností významných z hlediska hmotného práva, nikoli pro procesní stránku věci, a že neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl předmět řízení vymezen po stránce skutkové, pak přehlíží, že v projednávané věci žalobce v žalobě ani v doplnění žaloby ze dne 12. 6. 2016 přes výzvu a poučení soudu prvního stupně ani přibližně neuvedl peněžité částky, které požaduje z titulu jednotlivých samostatných nároků na náhradu škody zaplatit, což představuje takový nedostatek žaloby, pro který nelze v řízení pokračovat, neboť soud nemůže jednat ve věci samé, a to ani za stavu, kdy žalobce uplatnil celkem částku 500 000 Kč s úrokem z prodlení na bolestném a na náhradě za ztížení společenského uplatnění a celkem částku 18 000 Kč měsíčně, počínaje 11. 3. 2013, s úroky z prodlení na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti s tím, že tyto nároky bude specifikovat až poté, co bude vypracován znalecký posudek ke stanovení výše ušlého výdělku, případně poté, až žalovaný předloží soudu „mzdové listy“ žalobce.
Nepřípadný je též odkaz žalobce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1700/2013 a z něj vyplývající právní názor, že lhůta určená soudem ve výzvě k opravě nebo doplnění podání podle ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. je lhůtou soudcovskou (§55 o. s. ř.), jejíž zmeškání sice nelze prominout podle ustanovení §58 o. s. ř., ale jejíž marné uplynutí nemá za následek nemožnost vytknuté vady podání odstranit později, a to případně i v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí podání nebo v jiném podání doručeném odvolacímu soudu před vydáním rozhodnutí o odvolání, k jejichž obsahu odvolací soud přihlédne ve smyslu ustanovení §167 odst. 2 a §154 odst. 1 o. s. ř. V projednávané věci se totiž odvolací soud v souladu s tímto právním názorem dovolacího soudu zabýval tím, zda žalobce podáním ze dne 12. 6. 2016, které připojil ke svému odvolání, vady žaloby odstranil, avšak dospěl k závěru, že i v tomto podání žalobce nároky na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti „opětovně vyčíslil způsobem, ze kterého nevyplývá, jakou peněžitou částku na každém z těchto samostatných nároků požaduje“, že „k opravě žaloby ve vyčíslení nároků na náhradu za bolest a náhradu za ztížení společenského uplatnění vůbec nepřistoupil“, a že tedy vadu žaloby spočívající v absenci údajů o výši peněžité částky, kterou na každém jednotlivém uplatněném nároku požaduje, neodstranil.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 7. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu