ECLI:CZ:NS:2019:21.ICDO.5.2019.1
KSOS 40 INS XY
40 ICm XY
sp. zn. 21 ICdo 5/2019-198
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce FORMOSANA LIMITED , se sídlem Spojené Království Velké Británie a Severního Irska, 21 St. Thomas Street, Bristol BS1 6JS, reg. č. 06374876, zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Knoppem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská č. 1004/26, proti žalovaným 1) R. J. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ivou Frömlovou, advokátkou se sídlem v Praze, Legerova č. 1820/39, a 2) JUDr. Ing. Anetě Babincové , se sídlem v Ostravě, Bronzová č. 1291/21, jako insolvenční správkyni dlužníka R. J., narozeného XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Žanetou Burkotovou, advokátkou se sídlem v Havířově, 17. Listopadu č. 1137/27a, o určení pravosti a pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 40 ICm XY jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka R. J., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 40 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. července 2018, č. j. 40 ICm XY, 11 VSOL XY (KSOS 40 INS XY), takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ivy Frömlové, advokátky se sídlem v Praze, Legerova č. 1820/39.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze 18. 7. 2018, č. j. 40 ICm XY, 11 VSOL XY (KSOS 40 INS XY), není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, zda při současném uzavření kupní smlouvy, smlouvy o smlouvě budoucí kupní pro zpětný převod téže nemovitosti a smlouvy o nájmu téže nemovitosti je možno toto právní jednání posoudit jako „ujednání, odpovídající zajišťovacímu převodu práva“, anebo jako ujednání „odpovídající zpětnému leasingu“. Žalobce však ne zcela dostatečně docenil skutečnost, že odvolací soud své rozhodnutí založil na skutkovém zjištění (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že „…již kupní smlouvou ze dne 21. 11. 2008, dle níž se OLPE MONEY s. r. o. zavázala zaplatit kupní cenu 1.600.000 Kč, si uvedená společnost toliko zajišťovala (převodem nemovitostí) úhradu své pohledávky ve výši 772.000 Kč, neboť právě toliko tuto částku žalovanému 1) jako půjčku poskytla, když ji vyplatila (na tzv. sjednané „splniště“) věřiteli žalovaného 1), co by splátku kupní ceny… Kauzou (hospodářským důvodem či motivací) kupní smlouvy ze dne 21. 11. 2008 ve znění dodatku bylo tedy zajištění závazku žalovaného 1) v částce 772.000 Kč vůči OLPE MONEY s. r. o. (převodem nemovitostí), neboť původně (nejprve) se jednalo o závazkový vztah z titulu půjčky či úvěru a nikoliv jen prostou směnu zboží (nemovitostí) za peníze…“. Pokud tedy odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že částka uvedená jako kupní cena v kupní smlouvě ze dne 21. 11. 2008 představovala přinejmenším v rozsahu částky 722.000 Kč platbu z titulu půjčky, jinak řečeno, kupní smlouva zde zastírala jiný závazkový vztah mezi účastníky (z titulu půjčky), je jeho právní závěr o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 21. 11. 2008 zcela v souladu s ustálenou soudní praxí vztahující se k problematice tzv. zastřených právních úkonů (jednání) a k otázce platnosti zastíraného a zastírajícího právního jednání (tedy k otázce aplikace ustanovení §41a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění do 31. 12. 2009, dále jen „obč. zák.“). V rozsudku ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 440/2004, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod č. 37, roč. 2006, Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil závěr, že, má-li být určitým právním úkonem, to jest konkrétně právním úkonem předstíraným - učiněným naoko (tzv. simulovaným právním úkonem) - zastřen jiný právní úkon (tzv. disimulovaný právní úkon), je simulovaný právní úkon pro nedostatek potřebné vůle subjektů jej uzavřít neplatný. Zásadně proto platí tento jiný, tj. zastřený právní úkon. Podmínkou však je, že zastřený právní úkon odpovídá vůli subjektů, a dále, že jsou u něj splněny i všechny ostatní náležitosti požadované zákonem pro jeho platnost; v usnesení ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4808/2017, dále vyslovil závěr, že simulovaný právní úkon může mít všechny náležitosti platného právního úkonu, být určitý a srozumitelný, přesto bude stíhán neplatností podle §41a odst. 2 obč. zák. Neplatným jej totiž činí nedostatek vůle právní úkon za podmínek v něm vymezených učinit (§37 odst. 1 obč. zák.), jenž je ze samotného jeho obsahu zpravidla nezjistitelný, jelikož se strany právního úkonu úmyslně snaží vzbudit dojem, že zde tato vůle je, a od uvedených závěrů není důvod se odchýlit ani v této věci. Za této situace je odkaz na závěry, učiněné např. v dovolatelem odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008 nepřípadný, neboť na nyní posuzovanou skutkovou situaci toto rozhodnutí nedopadá. Stejně tak nejsou případné odkazy dovolatele na judikaturu, vztahující se k otázkám platnosti ujednání o „tzv. zpětném leasingu“ (maje na mysli rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2033/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 5348/2007), neboť opětovně závěry zde uvedené nelze na skutková zjištění ve věci této aplikovat.
Jestliže ke stěžejnímu skutkovému zjištění (o „zastření smlouvy o půjčce“) žalobce pouze namítá, že „odvolací soud vytvořil vůli stran, aniž by pro takové právní posouzení měl skutkový podklad“ a následně předkládá své skutkové závěry (o částečné úhradě kupní ceny), uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než je uveden v ustanovení §241a o. s. ř. (předestírá vlastní skutkovou verzi, na níž pak staví pro sebe příznivé právní úvahy), a jde tak o námitku, která přípustnost dovolání nezakládá.
Dále žalobce přípustnost dovolání dovozuje z toho, že otázka „dobré víry zástavního věřitele v případě neplatnosti zástavcova nabývacího titulu k nemovité věci (podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013) a jejího důsledku na existenci zástavního práva“ by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, než doposud. Poukazuje na to, že tato otázka je stabilně řešena tak, že dal-li zástavce do zástavy cizí nemovitou věc bez souhlasu vlastníka, jde o smlouvu neplatnou a zástavní právo nevznikne. U cizích nemovitých věcí se princip dobré víry neuplatní a je vyloučeno platné zřízení zástavního práva, i kdyby zástavní věřitel byl v dobré víře, že zástavce byl oprávněn zástavu zastavit. Připomíná tím závěry, které Nejvyšší soud učinil v rozsudcích ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4153/2013, či ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014; má však za to, že tato otázka by měla být vyřešena jinak, a to „v návaznosti na závěry plynoucí z rozsudku …ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31Cdo 353/2016“, jakož i „nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2014“ (správně I. ÚS 2219/2012), vztahující se k řešení otázky dobré víry nabyvatele nemovitosti (podle kupní smlouvy uzavřené s nevlastníkem) v zápis do katastru nemovitostí.
K otázce významu dobré víry zástavního věřitele, že zástavce je vlastníkem věci poskytnuté k zajištění, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyjadřoval opakovaně.
V (žalobcem správně poukazovaném) rozsudku ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 345/2014 vyslovil závěr, že zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy; má-li někdo k zástavě věcné právo neslučitelné se zástavním právem, může vlastník věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu zastavit jen se souhlasem této osoby. Dává-li do zástavy věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu ten, kdo není jejím vlastníkem, může tak učinit jen se souhlasem vlastníka, popř. též se souhlasem toho, kdo má k zástavě věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§39 obč. zák.). Na základě neplatné zástavní smlouvy může zástavní právo vzniknout jen tehdy, stanoví-li to zákon. Na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 12. 2000, která připouštěla při zastavení cizí věci bez souhlasu vlastníka vznik zástavního práva vždy, byla-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit (srov. §151d odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2000 a právní názory vyjádřené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 328/99, uveřejněném pod č. 48 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2000, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněném pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002), z ustanovení §161 obč. zák. vyplývá, že umožňuje při splnění těchto podmínek vznik zástavního práva, jen je-li zástavou cizí movitá věc (oproti úpravě účinné do 31. 12. 2000 zákon již neobsahuje vyvratitelnou domněnku dobré víry zástavního věřitele, bude proto na něm, aby v případném soudním sporu její existenci prokázal). Ochrana dobré víry v českém právním řádu neplatí u nabývání zástavního práva obecně, ale jen v případech stanovených zákonem. Zákon (ustanovení §161 obč. zák.) stanoví, že dobrá víra zástavního věřitele má právní význam jen při zastavení cizí movité věci. Stanoví-li zákon, že dobrá víra zástavního věřitele má právní význam jen při zastavení cizí movité věci, nelze dovozovat stejný právní režim u nemovitých věcí jen proto, že zákon ve vztahu ke vzniku zástavního práva bez souhlasu vlastníka nemovité věci žádnou zvláštní právní úpravu neobsahuje (neobsahoval). O to méně by bylo možno dovozovat vznik zástavního práva, dal-li zástavce do zástavy cizí nemovitou věc, aniž byl zástavní věřitel v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. Jinak řečeno, u cizích nemovitých věcí (nebo jiných než movitých věcí) se princip dobré víry neuplatní, a je vyloučeno (platné) zřízení zástavního práva, i kdyby zástavní věřitel byl v dobré víře, že zástavce byl oprávněn zástavu zastavit, a i kdyby mu zástava byla odevzdána. Zastavení cizí věci je tedy omezeno jen na věci movité. Na uvedeném závěru nic nemění ani ustanovení §11 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). I kdyby byl zástavní věřitel v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu (a že tedy podle stavu katastru je zástavce vlastníkem zastavované nemovitosti), není to pro nabytí zástavního práva k cizí nemovité věci rozhodné už (a právě) proto, že stavem katastru nemohou být dotčeny skutečné právní vztahy k nemovitosti. Neodpovídá-li stav katastru skutečnému právnímu stavu, nemá dobrá víra zástavního věřitele žádný právní význam.
V rozsudku ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. R 4/2016, Nejvyšší soud vyjádřil závěr, že přechodné ustanovení §3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 zákona č. 89/2012 Sb. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry). Při rozhodování projednávané věci je třeba důsledně rozlišovat mezi tím, zda zástavní právo k předmětným nemovitostem vzniklo na straně jedné a zda zástavní právo působí proti (společnosti ...). Ze vztahu obou institutů současně vyplývá, že zástavní právo sice může (platně) vzniknout, že však nemusí působit proti tomu, kdo je (nyní) vlastníkem zástavy. Proti tomu, vůči němuž nepůsobí zástavní právo, se zástavní věřitel nemůže úspěšně domáhat uspokojení ze zástavy, i když (dosud) nenastal případ, s nímž zákon spojuje zánik zástavního práva; ten, vůči němuž nepůsobí zástavní právo, nemá postavení zástavního dlužníka a věc (právo, jiná majetková hodnota) tedy není zatížena zástavním právem.
Nadnesená otázka významu dobré víry zástavního věřitele je řešena v judikatuře Nejvyššího soudu komplexně a stabilně, a dle názoru Nejvyššího soudu není třeba do ní zasahovat ani po té, co se Ústavní soud vyjádřil k problematice dobré víry kupujícího při nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka (definitivně v nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012), na který posléze reagoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016.
Ústavní soud se ve své judikatuře několikrát vyjádřil k závaznosti svých nálezů, která vyplývá z čl. 89 odst. 2 Ústavy, v němž se stanoví závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány a osoby. Podle převažující judikatury se závaznost netýká jen výroku rozhodnutí, ale též jeho odůvodnění v části obsahující tzv. nosné důvody rozhodnutí, tj. ratio decidendi (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, nebo nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2127/14). Ústavní soud zde vyložil, že z čl. 89 odst. 2 Ústavy vyplývá pro obecné soudy povinnost rozhodovat v souladu s právním názorem vysloveným Ústavním soudem v jeho nálezech, tedy povinnost sledovat ratio decidendi, tj. vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok předmětného nálezu opíral. Nesplnění těchto požadavků představuje porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a představuje též porušení subjektivního základního práva dotyčné osoby dle čl. 36 odst. 1 Listiny, totiž práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Uvedený přístup akceptoval ve své judikatuře i Nejvyšší soud (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005).
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu při střetu dvou základních práv musí obecné soudy nejprve rozpoznat, která základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou ve hře, a poté, s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu, musí rozhodnout tak, aby je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, respektive obecný princip (nález ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 353/04, nález ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 3571/10 či nálezy sp. zn. Pl. ÚS 34/09 a sp. zn. I. ÚS 1826/11).
Srovnáním ratio decidendi nálezu Ústavního soudu 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012 (dále jen „nálezu“) a problematiky navržené k posouzení se vysledují natolik závažné odlišnosti, že závěry nálezu jsou pro posouzení nynější věci bez možnosti použití.
Jediným společným bodem pro obě posuzované problematiky je závěr o „polovičatosti (rozhodné) právní úpravy zásady materiální publicity katastru nemovitostí“ (srovnej bod 41. nálezu), tím však podobnost obou posuzovaných problematik končí, snad je případný leda odkaz „na aktuální legislativní vývoj“ (srov. bod 48. nálezu), který však na posuzované právní vztahy nelze aplikovat (srov. bod 49. nálezu).
Již porovnání práv, která „jsou ve hře“, vyzdvihuje rozdílnost obou situací – nález posuzoval střet práv vlastnických (dobrověrného nabyvatele a původního vlastníka – srov. bod 37. nálezu), kdežto v tomto případě proti sobě stojí „pouhé“ zajištění obligace zástavního věřitele a vlastnické právo třetí osoby, dokonce odlišné od zástavce. Je zjevné, že nyní posuzovaná situace je naprosto neporovnatelná se situací, rozebranou v nálezu, ve prospěch ochrany vlastníka.
Stejně tak i z hlediska historického vývoje je nutno vypozorovat výrazné odlišnosti, zatímco Ústavní soud v nálezu poukazuje na určité tendence upřednostnění dobrou víru (srov. body 53. a 54. nálezu), v posuzovaném případě lze vypozorovat trend naprosto opačný; zákonná úprava problematiky dobré víry zástavního věřitele při zastavení věci cizí jednoznačně tenduje k její restrikci; z historického hlediska je třeba připomenout, že institut zástavního práva byl do občanského zákoníku „navrácen“ zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, a to v ustanoveních §151a až §151m, následně potom zákonem č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a to v ustanoveních §161 až §174. Zatímco ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. ve znění do novely, provedené zákonem č. 367/2000 Sb., umožňovalo platně vznik zástavního práva i v případě zastavení cizí nemovitosti bez souhlasu jejího vlastníka (srov. též závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 328/99, který byl publikován v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, pod číslem 48), ustanovení §161 obč. zák. ve znění zákona č. 367/2000 Sb. již výslovně odlišovalo takovou možnost ve vztahu k věcem movitým (odst. 1) a nemovitým (odst. 2), tedy jednoznačně došlo k zákonnému omezení možnosti zastavit věc cizí bez souhlasu jejího vlastníka. Výklad, prosazovaný žalobcem, by tak vedl k závěrům contra legem, což není přípustné.
Námitka tak přípustnost dovolání také nezakládá.
Namítá-li dále žalobce, že nebyly provedeny navržené důkazy (k důkazu nebyly provedeny všechny smlouvy, uzavřené dne 21. 11. 2008, nebyly vyslechnuty jednající osoby), pak neprovedení navržených důkazů dovolací soud posuzuje jako tzv. jinou vadu řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tvrzení žalobce o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014 apod.). Ani tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 6. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu