ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1107.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 1107/2019-664
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně H. V. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Pavlem Krpejšem, advokátem se sídlem v Plzni, Františkánská 120/7, proti žalovanému J. H. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Petrem Víškou, advokátem se sídlem v Plzni, Malická 11, o povolení práva nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 20 C 810/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 4. 2018, č. j. 14 Co 49/2018-576, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu Plzeň - město na náhradě nákladů žalobkyně v dovolacím řízení 2 783 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 25. 10. 2017, č. j. 20 C 810/2010-556, rozhodl, že „povoluje k pozemkové parcele žalovaného J. H., … parc. č. XY, v k. ú. XY, právo odpovídající služebnosti nezbytné stezky a cesty ve prospěch H. V., … , jakož i všech vlastníků pozemkové parcely parc. č. XY v k. ú. XY, jejíž nedílnou součástí je budova č. p. XY v XY, část XY, a pozemkové parcely parc. č. XY v k. ú. XY, a to právo chodit nebo se po stezce dopravovat lidskou silou včetně práva, aby po stezce jiní přicházeli k oprávněné osobě a odcházeli od ní nebo se lidskou silou dopravovali, a to na pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, jehož nedílnou součástí je budova č. p. XY v XY, a na pozemkovou parcelu parc. č. XY v k. ú. XY, a dále právo jezdit přes služebný pozemek jakýmikoliv vozidly, a to do prostor umístěných k parkování takových vozidel na pozemkové parcele parc. č. XY v k. ú. XY, jehož součástí je budova č. p. XY v XY, v rozsahu zakresleném v geometrickém plánu vypracovaném Ing. Karlem Růžičkou, č. 1639-5/2010“ (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost platit žalovanému úplatu za nezbytnou cestu v pravidelných opakujících se dávkách ve výši 8 910 Kč splatných vždy k 31. 12. každého kalendářního roku (výrok II.) a povinnost zaplatit žalovanému na odčinění újmy částku ve výši 100 000 Kč, splatnou v pravidelných splátkách ve výši 20 000 Kč splatných vždy do 31. 12. kalendářního roku až do úplného zaplacení pod ztrátou výhody splátek (výrok III.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV. – VI.).
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalovaného rozsudkem ze dne 17. 4. 2018, č. j. 14 Co 49/2018-576, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. – IV. a ve výroku VI. potvrdil (výrok I.). Ve výroku V. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyně není povinna hradit státu náklady řízení (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předně namítá, že v poměrech projednávané věci neměl soud nezbytnou cestu povolit, protože žalobkyně má možnost zajistit si přístup z veřejné cesty do domu č. p. XY, který je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a na pozemek parc. č. XY v k. ú. XY i jinak než povolením nezbytné cesty přes pozemek žalovaného (v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 903/2016). Konkrétně provede-li žalobkyně stavební úpravy svých nemovitosti, jejichž náklady znalec odhadl ve výši přibližně 40 000 Kč, může přistupovat na své nemovitosti přímo z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, který je veřejnou cestou. Odvolací soud rovněž nezohlednil újmu, která zřízením nezbytné cesty vznikla žalovanému zásahem do jeho vlastnického práva, a nepoměřil ji s výhodou, kterou cesta poskytuje žalobkyni. Tento postup odvolacího soudu je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5235/2014. Namítá také, že žalobkyně si způsobila nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti, a proto by jí neměla být nezbytná cesta na základě §1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, povolena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 1499/2015).
Dále poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004, podle kterého je možné ve výjimečných případech zřídit nezbytnou cestu ve formě věcného břemene spočívajícího jen v právu chůze po zatíženém pozemku, např. za situace, kdy vlastník stavby má zajištěn příjezd motorovými vozidly k hranici zatíženého pozemku, přičemž krátká, několikametrová vzdálenost od této hranice ke vchodu do jeho domu nevybočuje z obvyklé vzdálenosti staveb od místa příjezdu. Tak tomu bylo i v projednávané věci, a proto neměla být nezbytná cesta povolena. Na závěr poznamenává, že soud měl při aplikaci zákonných ustanovení vztahujících se k institutu nezbytné cesty zohlednit rovněž negativní vztahy mezi účastníky řízení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvádí, že žalovaný v dovolání opakuje své již dříve vyjádřené názory, přičemž soudy obou stupňů se pečlivě zabývaly všemi tvrzeními a vypořádaly se se všemi námitkami vznesenými oběma stranami sporu. Poznamenává, že není možné zřídit přístup z veřejné cesty (pozemku parc. č. XY v k. ú. XY) k nemovitostem žalobkyně, protože je nutné zajistit rovněž vstup do hospodářské části budovy č. p. XY, která je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, což je možné pouze přes pozemek žalovaného. Judikaturu, na kterou poukazuje v dovolání žalovaný, neshledává přiléhavou, neboť v těchto věcech byly řešeny obsahově odlišné případy než v projednávané věci. Dovolání žalovaného proto považuje za nedůvodné a navrhuje, aby jej Nejvyšší soud odmítl.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Jelikož je rozhodnutí o povolení nezbytné cesty rozhodnutím konstitutivním, neboť teprve jím je založen právní poměr mezi osobou zavázanou (vlastníkem pozemku) a oprávněnou (vlastníkem nemovité věci), je nezbytné po 1. 1. 2014 posuzovat naplnění podmínek pro povolení nezbytné cesty podle §1029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4205/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Podle §1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.
Protože jsou podmínky pro povolení nezbytné cesty podle §1029 a násl. o. z. vymezeny - až na některé odlišnosti - zásadně obdobně s úpravou obsaženou v §151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“), lze přiměřeně použít i judikaturu vytvořenou za účinnosti obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015). Konečně úprava nezbytné cesty obsažená v o. z. vychází z úpravy obsažené v zákoně č. 140/1896 ř. z., o propůjčování cest nezbytných, stejně jako judikatura vytvořená za účinnosti obč. zák.
Hmotné právo v rámci řízení o povolení nezbytné cesty upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008); dovolací soud by pak úvahy soudů nižších stupňů mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012).
K námitce, že nezbytná cesta neměla být povolena, protože lze zajistit přístup k nemovitostem žalobkyně z veřejné cesty jinak, a to z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY za současného provedení stavebních úprav nemovitostí žalobkyně:
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 903/2016, vyložil, že soud může rozhodnout o povolení nezbytné cesty formou služebnosti na základě §1029 a násl. o. z. jen tehdy, jestliže vlastník nemůže nemovitou věc řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou. V rozsudku ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, Nejvyšší soud dovodil, že „soud nemůže věcné břemeno nezbytné cesty zřídit, může-li žalobce k přístupu využít pozemky ve svém vlastnictví. Přičemž nelze zřídit služebnost nezbytné cesty, pouze pokud by přístup zřízený přes cizí pozemek na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni byl pro žalobce pohodlnější (resp. výhodnější) nebo by se obešel bez stavebních úprav, tedy bez určitých nákladů.“
Soudy obou stupňů uvedly, že v poměrech projednávané věci není možné zajistit přístup do nemovitostí žalobkyně z veřejné cesty (pozemku parc. č. XY v k. ú. XY), protože případnými stavebními úpravami budovy č. p. XY, jež je součástí pozemku parc. č. XY, by nebyl zajištěn přístup žalobkyně do všech prostor nemovitostí v jejím vlastnictví. Zřízení přístupu brání také možná kolize se vstupem do suterénu budovy č. p. XY. Z těchto důvodů není opodstatněná námitka žalovaného, že nezbytná cesta by neměla být povolena, protože lze zajistit přístup k nemovitostem žalobkyně z veřejné cesty jinak, a to z pozemku parc. č. XY.
Z uvedeného plyne, že tato námitka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže, protože závěry soudů obou stupňů jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
K námitce, že odvolací soud při rozhodnutí o povolení nezbytné cesty nezohlednil újmu, která vznikla žalovanému zatížením jeho nemovitosti, a tuto újmu neporovnal s výhodou, kterou soud svým rozhodnutím poskytl žalobkyni:
V rozsudku ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009, Nejvyšší soud vyložil, že„zřízení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a proto je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou cesta poskytuje, s újmou, která by vznikla zřízením cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti. Soud může zřídit cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť i nepůjde o užívání komfortní.“
Oproti tvrzení dovolatele soud prvního stupně posoudil, že „újma žalovaného vzniklá mu zřízením práva nezbytné cesty za odpovídající náhradu nepřevyšuje újmu, která by žalobkyni vznikla odepřením takového práva.“ Vyšel především z toho, že nezbytná cesta je zřizována v místech, kudy již dříve nerušeně vedla, a že s přístupem do domu žalobkyně a na související pozemky byl žalovaný i jeho právní předchůdci srozuměni při nabytí nemovitostí a v užívání cesty žalobkyni dlouhou dobu nebránili. Odvolací soud se s těmito závěry ztotožnil.
Soudy obou stupňů tak tuto právní otázku posuzovaly, svou úvahu řádně odůvodnily a dovolací soud ji neshledává jako zjevně nepřiměřenou, a proto není dovolání ani pro řešení této právní otázky podle §237 o. s. ř. přípustné.
K námitce vztahující se k rozsahu a způsobu výkonu služebnosti jakožto nově zřízené nezbytné cesty:
Žalovaný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že bylo nezbytné povolit nezbytnou cestu (jako služebnost zahrnující také právo projíždět přes zatížený pozemek) z důvodu zajištění přístupu motorovým vozidlem k nemovitosti žalobkyně. Namítá, že žalobkyně má zajištěn příjezd k hranici svého pozemku a krátká, několikametrová vzdálenost od této hranice ke vchodu do domu č. p. XY, jež je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, nevybočuje z obvyklé vzdálenosti staveb od místa příjezdu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009, přijal a odůvodnil závěr, že „soud může zřídit cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť i nepůjde o užívání komfortní.“ V rozsudku ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004, Nejvyšší soud dovodil, že věcné břemeno spočívající v právu cesty zahrnuje právo přes zatížený pozemek procházet i projíždět. Avšak s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem není vyloučeno zřízení věcného břemene spočívajícího jen v právu chůze po přilehlém pozemku. Za takový výjimečný případ lze považovat situaci, kdy vlastník stavby má zajištěn příjezd motorovými vozidly k hranici zatíženého pozemku, přičemž krátká několikametrová vzdálenost od této hranice ke vchodu jeho domu nevybočuje z obvyklé vzdálenosti staveb od místa příjezdu.
Soudy obou stupňů poznamenaly, že je nutné povolit nezbytnou cestu, a to i jako služebnost zahrnující právo přes zatížený pozemek projíždět. Přihlédly k vyššímu věku žalobkyně a k tomu, aby mohly být nemovitosti žalobkyně řádně užívány, a to v celém svém rozsahu. Jelikož závěry soudů obou stupňů nejsou v dané věci nepřiléhavé, v dovolacím přezkumu obstojí (srov. také rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2909/2016, či přim. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1976/2017).
K námitce, že nezbytná cesta neměla být v poměrech projednávané věci na základě §1032 odst. 1 písm. b) o. z. povolena, protože žalobkyně si způsobila nedostatek přístupu ke svým nemovitostem z veřejné cesty z hrubé nedbalosti:
Žalovaný tuto námitku vznáší poprvé až v dovolacím řízení. Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010).
V projednávané věci žalovaný shora uvedenou námitku před odvolacím soudem neuplatnil. Pokud se jí proto odvolací soud nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází žalovaný až v dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014).
Z uvedeného vyplývá, že žalovaný v této části dovolání řádně nevymezil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 - 3 o. s. ř., neboť odvolací soud právní otázku, jež vznesl žalovaný až v rámci dovolacího řízení, vůbec neposuzoval a jeho rozhodnutí tak nemůže z tohoto důvodu spočívat na nesprávném právním posouzení věci.
K námitce, že odvolací soud měl při aplikaci zákonných ustanovení vztahujících se ke zřízení nezbytné cesty zohlednit rovněž negativní vztahy mezi účastníky řízení:
Tato námitka přípustnost dovolání také založit nemůže, protože žalovaný v této souvislosti neformuluje žádnou právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř. a ani neuvádí (v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu), v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal procesně neúspěšného dovolatele k náhradě nákladů dovolacího řízení. Výši nákladů dovolacího řízení stanovil dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“ (srovnej nález Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010). Pro dovolací řízení byl žalobkyni ustanoven usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 2. 2019, č. j. 64 Co 49/2019-655, jako zástupce advokát, který učinil jeden úkon právní služby - podání vyjádření k dovolání [§11 odst. 1 písm. k) AT]. Náleží mu tak náklady ve výši celkem 2.783 Kč, sestávající z odměny podle §9 odst. 3 písm. c), §12a odst. 1 AT ve výši 2.000 Kč, z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 AT), a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21% z přiznané odměny a náhrady hotových výdajů (§137 odst. 3 o. s. ř.). Ve smyslu ustanovení §149 odst. 2 o. s. ř. je žalobce povinen náhradu nákladů dovolacího řízení zaplatit státu (České republice - Okresnímu soudu Plzeň - město).
O odměně a dalších nárocích advokáta, které má ve smyslu ustanovení §140 odst. 2 o. s. ř. vůči státu za zastupování žalované v dovolacím řízení podle AT je příslušný rozhodnout soud prvního stupně.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 21. 5. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu