ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1202.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 1202/2019-1414
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Z. D. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Grobelným, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, proti žalovanému K. D. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 62 C 270/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. října 2018, č. j. 57 Co 125/2018-1383, ve znění opravného usnesení ze dne 11. října 2018, č. j. 57 Co 125/2018-1387, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 11. 2017, č. j. 62 C 270/2010-1346, určil, že z věcí, které měli žalobkyně a žalovaný ve společném jmění manželů (dále také „SJM“), připadá žalobkyni do výlučného vlastnictví motorové vozidlo XY, rok výroby XY, VIN XY, v ceně 150 000 Kč (výrok I.), a žalovanému do výlučného vlastnictví přívěsný vozík XY v ceně 7 000 Kč (výrok II). Uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání podílu 2 557 500 Kč (výrok III.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok IV. – VI.).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 10. 2018, č. j. 57 Co 125/2018-1383, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 10. 2018, č. j. 57 Co 125/2018-1387, odvolací řízení o odvolání žalobkyně zastavil (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal motorové vozidlo XY, rok výroby XY, VIN XY v ceně 150 000 Kč, a do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal přívěsný vozík XY v ceně 7 000 Kč; žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání podílu 2 477 500 Kč (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III. – V.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Pokládá otázku, zda má žalobkyně v řízení o vypořádání SJM tvrdit způsob nabytí prostředků do SJM; v tomto případě pouze konstatovala, že „je něco na účtu druhého manžela“. Ke splnění povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti podle žalovaného nestačí, aby žalobkyně tvrdila, že je majetek společný z důvodu, že byl na účtu, aniž by věděla, jakým způsobem byly tyto prostředky získány. Měla prokázat, jak se finanční prostředky staly společným jměním manželů. Dále dovolacím soudem není dosud vyřešena otázka opomenutých důkazů a problematika §120 o. s. ř. Uvádí, že soudy neprovedly a ani se jinak nevypořádaly s žalovaným navrhovanými důkazy: znaleckými posudky a nabývacími tituly ohledně ceny nemovitostí, trestním spisem ve věci pana H., trestním spisem ve věci žalovaného a zprávou České správy sociálního zabezpečení ohledně výdělku účastníků. Otázka, které z navrhovaných důkazů soud provede, není podle dovolatele řádně vyřešena. Odvolací soud v napadeném rozsudku dále poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3336/2006 a 22 Cdo 1027/2018. Žalovaný má za to, že aplikace těchto rozhodnutí na zjištěný skutkový stav věci je nesprávná, odvolací soud je překrucuje a odchyluje se od nich. Podotýká, že peníze převedené z účtu žalovaného na účet jeho bratra jsou majetkem banky a že se žalobkyně ani nedovolala relativní neplatnosti tohoto převodu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Jelikož k zániku SJM došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
V zásadě jedinou námitkou, kterou lze považovat za vymezení přípustnosti dovolání, je námitka žalovaného, podle které ke splnění povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti nestačí, aby žalobkyně tvrdila, že je majetek společný z důvodu, že byl na účtu, aniž by věděla, jakým způsobem byly tyto prostředky získány. Měla prokázat, jak se finanční prostředky staly součástí SJM. Jinak řečeno, dovolatel namítá, že pro zařazení určitých aktiv do SJM nestačí, je-li prokázáno, že byly získány v době trvání SJM, ale je nutno prokázat i zdroje těchto aktiv, aby bylo možno posoudit, zda s ohledem na způsob nabytí se skutečně součástí SJM staly.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť uvedená otázka již byla v judikatuře Nejvyššího sudu řešena a odvolací soud se od tohoto řešení neodchýlil.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2615/2004 (dostupném – stejně jako dále uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu – na www.nsoud.cz ), vysvětlil, že na účastníkovi, který tvrdí, že určitá věc je v SJM , leží důkazní břemeno, že věc byla nabyta za trvání manželství; pokud se toto nabytí prokáže a druhý z manželů tvrdí skutečnosti, které i v takovém případě věc ze společného jmění vylučují, bude na něm důkazní břemeno ohledně těchto skutečností (shodný závěr pak Nejvyšší soud zaujal např. v usnesení ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1506/2013).
V rozsudku ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3128/2013, dovolací soud uvedl, že „prostředky tvořící společné jmění manželů může každý z manželů vybírat z účtu a používat pro běžnou spotřebu. Proto při vypořádání společného jmění manželů soudem nelze přihlížet k částkám, které byly vybrány z účtu, na němž byly uloženy úspory manželů, a spotřebovány za trvání manželství, pokud ovšem nešlo o prostředky vynaložené na výlučný majetek jednoho z manželů nebo o prostředky, s nimiž bylo nakládáno v rozporu s §145 odst. 2 obč. zák. Jde tedy o posouzení toho, zda nakládání s majetkem v konkrétním případě tvoří obvyklou správu majetku ve společném jmění manželů… Toho manžela, který finanční prostředky z účtu u peněžního ústavu vybere, tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně toho, jakým způsobem s takovými prostředky naložil. V případě, že takto získané částky spotřeboval pro sebe či způsobem, který nepředstavuje uspokojování potřeb rodiny a je v souladu s institutem společného jmění manželů, případně tuto částku žalovaný nespotřeboval a ke dni zániku společného jmění manželů jí disponoval, je třeba ji vypořádat jako součást společného jmění manželů. Druhý z manželů, který se vypořádání těchto prostředků domáhá, nenese důkazní břemeno ohledně tvrzení, že předmětná částka nebyla ke dni zániku společného jmění manželů spotřebována. Jeho břemeno tvrzení a důkazní břemeno se v daném směru omezuje na prokázání, že taková částka byla nabyta za trvání manželství a druhým manželem z účtu u peněžního ústavu vybrána, případně na vyjádření souhlasu či nesouhlasu při zjištění, jakým způsobem bylo s takto vybranými finančními prostředky naloženo“.
Pokud Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí uvedl, že manžel, který navrhuje vypořádání finančního obnosu, musí prokázat, že tato částka byla nabyta v průběhu trvání manželství, nelze dovozovat, že by tohoto manžela také tížilo důkazní břemeno ohledně okolností konkrétního způsobu nabytí. To je patrné již z §144 obč. zák., z nějž se podává, že „pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů“. Z tohoto ustanovení představujícího tzv. zvláštní pravidlo dělení důkazního břemene explicitně plyne, že důkazní břemeno ohledně toho, že majetek nabytý za dobu trvání manželství není společným jměním manželů, leží na druhém manželovi, tedy na tom, kdo tvrdí, že se finanční prostředky z nějaké důvodu společným jměním nestaly.
V daném řízení bylo nesporné, že finanční prostředky byly nabyty za dobu trvání manželství; to vyplývá ostatně z toho, že manželství bylo uzavřeno v roce 1981 a jednalo se o finanční prostředky na účtu u Citibank, a. s., která začala v České republice působit od roku 1991. Současně bylo také prokázáno, že tyto prostředky byly žalovaným převedeny na jiný účet, ke kterému měl dispoziční právo. Žalobkyně tedy své důkazní břemeno unesla. Pokud měl žalovaný za to, že finanční obnos nebyl z nějakého důvodu společným jměním, leželo na něm důkazní břemeno ohledně prokázání tohoto tvrzení. Žalobkyně tedy v souladu s judikaturou nemusela prokazovat, jakými konkrétními způsoby měly být prostředky získávány; ostatně vzhledem k tomu, že šlo o účet žalovaného, nemusela to ani dobře vědět. Dovolací soud nad rámec podotýká, že i kdyby bylo nutné po žalobkyni požadovat specifikaci jednotlivých příjmů, bylo by namístě její zjevný informační deficit kompenzovat, jak také ustáleně judikuje Nejvyšší soud.
Problematika tzv. informačního deficitu směřuje k procesnímu zohlednění toho, že v některých případech nemůže účastník bez součinnosti se soudem disponovat všemi potřebnými tvrzeními (či důkazy) již na počátku řízení především z toho důvodu, že objektivně nemá možnost potřebné informace či důkazy získat. Samotná žaloba pak zpravidla nemůže obsahovat všechna potřebná a konkrétní tvrzení, která takový účastník obvykle může doplnit až v průběhu řízení. Pokud však v žalobě označí svůj nárok způsobem, který lze po něm v rámci objektivně dostupných informací požadovat, je tento nárok uplatněn již v původní žalobě, přestože k jeho upřesnění dochází až v průběhu řízení. V poměrech vypořádání SJM to znamená, že mohou být žalobou řádně uplatněny k vypořádání jednotlivé věci a hodnoty, přestože k jejich upřesnění a konkretizaci dochází až v průběhu řízení. Předpokladem pro takový závěr je ovšem úsudek, že již z žaloby, která netrpí nedostatkem, jenž by vyžadoval postup podle §43 odst. 1 o. s. ř., je zřejmé, že účastník hodlá učinit předmětem vypořádání příslušnou věc či hodnotu (byť s obecnějšími údaji o ní). Skutečnost, že v průběhu řízení účastník potřebné další skutečnosti a tvrzení (případně důkazy) nedoplní, se může promítnout do věcné důvodnosti takto uplatněného nároku, ale nikoliv do závěru, že se jednalo o nárok, který vůbec ve lhůtě tří let od zániku SJM uplatněn nebyl [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3541/2014 (uveřejněný pod č. C 15 703 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck)]. To ostatně platí nejenom ve vztahu k movitým či nemovitým věcem, ale také ve vztahu k finančním prostředkům na účtu u peněžního ústavu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013).
Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží zpravidla na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. V některých případech strana zatížená důkazním břemenem však objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici. Jestliže pak strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň „opěrné body“ skutkového stavu a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany; nesplnění této povinnosti bude mít za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2012, č. 6, s. 224)].
V daném případě sám žalovaný v odvolání uvádí, že žalobkyně „o původu prostředků na účtech neví, přístup na tento účet neměla“. Pokud by tomu tak bylo, je namístě, aby požadované informace do řízení vnesl právě žalovaný. Ani z tohoto hlediska proto vymezená otázka nemůže založit přípustnost dovolání.
Dovolání je ostatně zčásti rozporné. Dovolatel ve vztahu k účtu na jednu stranu uvádí, že „neví, jak se tam ty peníze dostaly“, současně však tyto finanční prostředky převedl na účet jiný a část z nich následně vybral a spotřeboval pro svou potřebu tím, že uhradil kupní cenu za nemovitosti v XY, které zakoupil jeho otec.
Dále žalovaný namítá, že soudy neprovedly a ani se jinak nevypořádaly s jím navrhovanými důkazy: znaleckými posudky a nabývacími tituly ohledně ceny nemovitostí, trestním spisem ve věci pana H., trestním spisem ve věci žalovaného a zprávou České správy sociálního zabezpečení ohledně výdělku účastníků. V této souvislosti dovolací soud dodává, že žádným dovolacím důvodem nelze napadnout proces hodnocení dokazování ani správnost skutkových zjištění podávající se z provedeného dokazování.
Dovolací soud dále uvádí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, příp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14 (dostupné na nalus.usoud.cz )].
V této věci odvolací soud v bodě 19 napadeného rozhodnutí uvedl, že důkazní návrhy žalovaného ohledně výdělků a majetkových poměrů považoval vzhledem ke svým závěrům za nadbytečné.
Dovolací soud připouští, že se s navrhovanými důkazy mohl odvolací soud vypořádat podrobněji, v obecné rovině se však lze ztotožnit s jeho úvahou o nadbytečnosti navržených důkazů. Ve vztahu ke znaleckým posudkům a nabývacím titulům, kterými žalovaný chtěl prokázat, že za dobu trvání manželství nemohly být nabyty finanční prostředky v takové výši, vůbec neuvedl, o jaké jiné finanční prostředky by mělo jít a z čeho mají pocházet. Stejně tak ani k trestnímu spisu žalovaného v dovolání nenaznačil, jaké skutečnosti by měly z důkazu vyplynout. Ohledně svědka H. pak mělo být v řízení tvrzeno, že měl žalovanému zapůjčit finanční částku pro společnou investici. I kdyby to bylo prokázáno, peníze tímto způsobem získané by se staly součástí SJM, proto lze souhlasit s nadbytečností i jeho provedení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1506/2013). Důkaz zprávou České správy sociálního zabezpečení pak proveden byl, což žalovaný ani nezpochybňuje, vytýká toliko vyvození nesprávných skutkových závěrů. Zde však jde o námitku mířící do skutkové roviny věci, kterou je dovolací soud vázán tak, jak ji nalézací soudy zjistily, a proto tento postup nemohl přezkoumat (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Dále žalovaný namítal nesprávnou aplikaci rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3336/2006 a 22 Cdo 1027/2018 odvolacím soudem.
Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání.
Žalovaný předně uvádí, že peníze na bankovním účtu nejsou majetkem majitele účtu, ale v majetku peněžního ústavu. Otázkou režimu peněžních prostředků na účtu u peněžního ústavu se dovolací soud v minulosti opakovaně zabýval. Vychází z ustáleného závěru, že za majitele účtu je třeba považovat osobu, pro kterou peněžní ústav zřídil na základě smlouvy účet. S peněžními prostředky na účtu jsou oprávněny nakládat jen osoby uvedené v podpisových vzorech předaných majitelem účtu peněžnímu ústavu, tj. osoby mající tzv. dispoziční oprávnění, jiné osoby pouze za podmínek stanovených ve smlouvě o běžném účtu. Peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu nejsou v majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen, nýbrž v majetku peněžního ústavu. Oprávnění majitele účtu, jakož i osob majících k účtu dispoziční oprávnění, spočívající v tom, aby na základě jeho příkazu byly vyplaceny peněžní prostředky z účtu u peněžního ústavu, představuje proto pouze pohledávku z účtu u peněžního ústavu (srovnej např. rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, uveřejněný pod číslem 50/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, uveřejněné pod číslem 4/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 681/2001, uveřejněný pod číslem 75/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Byť by byl vlastníkem finančních prostředků peněžní ústav, žalovaný, který byl podle skutkových závěrů nalézacích soudů oprávněným majitelem účtu a později osobou mající k účtu dispoziční oprávnění, měl u peněžního ústavu pohledávku na vyplacení těchto peněz. Nic tedy nebránilo tomu, aby tato pohledávka ve výši finančních prostředků na účtu byla předmětem vypořádání SJM. Ostatně žalovaný také část finančních prostředků z účtu – jak bylo uvedeno výše – vybral a použil na zaplacení kupní ceny za nemovitosti koupené jeho otcem.
Podle žalovaného šlo při převodu finančních prostředků na účet jeho bratra o platný právní úkon. Žalobkyně se relativní neplatnosti nedovolala.
K tomu dovolací soud podotýká, že napadené rozhodnutí je postaveno na jiném právním závěru. Odvolací soud posoudil nakládání žalovaného s finančními prostředky jako použití (spotřebování) majetku tvořícího SJM výhradně pro jeho potřebu, nikoliv jako správu majetku tvořícího SJM, na kterou dopadá režim §145 odst. 2 obč. zák., a proto nepovažoval za významné, že žalobkyně nevznesla námitku relativní neplatnosti. Tento stěžejní závěr žalovaný svou argumentací v dovolání vůbec nenapadá, a proto jej dovolací soud nepodrobil přezkumu.
Nicméně v této souvislosti dovolatel namítá rozpor s rozhodnutím dovolacího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 3336/2006 a 22 Cdo 1027/2018.
Tento rozpor však není dán.
V rozsudku ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3336/2009, Nejvyšší soud vysvětlil, že dochází-li k převodu peněžních prostředků tvořících SJM jedním z manželů z účtu jím zřízeného na účet třetí osoby, přičemž převodce ani druhý z manželů nemají k uvedenému účtu dispoziční právo, jedná se o správu majetku tvořícího SJM.
O tento případ však v dané věci nešlo, protože k účtu, na který byly finanční prostředky dovolatelem převedeny, měl dispoziční právo. Poukazuje-li v této souvislosti dovolatel na to, že mu mohlo být dispoziční oprávnění k účtu odejmuto, pak takové skutkové zjištění soudy neučinily a ostatně dovolatel část finančních prostředků z tohoto účtu vybral. Nepovažuje-li judikatura za neplatný právní úkon samotný výběr finančních prostředků z účtu u peněžního ústavu ani tehdy, pokud se vymyká obvyklé správě SJM se zdůrazněním, že přesahuje-li však následné nakládání s vybranými prostředky rámec obvyklé správy a druhý manžel vyjádří nesouhlas, nelze k následnému nakládání s finančními prostředky přihlížet a tyto prostředky je třeba zařadit do SJM a vypořádat (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2150/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3128/2013), pak nelze poměřovat potřebou souhlasu pod sankcí relativní neplatnosti ani případy, kdy jeden z manželů převádí finanční prostředky z účtu u jednoho bankovního ústavu na účet u druhého bankovního ústavu, má-li v obou případech k účtům dispoziční právo.
Dovolací soud dále dodává, že není dán ani rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1027/2018, ve vztahu ke kterému dovolatel namítá rozporně, že důkazní břemeno žalobkyně se vztahuje k prokázání, že částka, která je předmětem vypořádání, byla nabyta za trvání manželství, což je ve shodě s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu, ale současně uvádí, že žalobkyně neprokázala způsob nabytí do společného jmění manželů; takové důkazní břemeno, jak vyložil dovolací soud výše, však žalobkyni netíží.
Ve vztahu k námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí z důvodu, že bylo oceňováno finanční portfolio a nebyly vypořádávány jednotlivé složky portfolia, které mohly mít úplně jinou hodnotu, žalovaný žádným způsob nevymezil otázku přípustnosti dovolání, a proto se jí dovolací soud nezabýval.
Dovolací soud pro úplnost poznamenává, že jeho revizi nepodléhají skutkové závěry a hodnocení důkazů nalézacími soudy (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), z toho důvodu zůstaly vyloučeny např. námitky týkající se tvrzeného nátlaku právního zástupce žalobkyně na žalovaného. Dovolacímu soudu není ostatně zřejmé, jak by se tyto závěry mohly promítnout do poměrů řešené věci.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 6. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu