ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3128.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 3128/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně D. M. , zastoupené JUDr. Danielem Burgetem, advokátem se sídlem v Brně, Bartošova 3, proti žalovanému Ing. K. M. , zastoupenému JUDr. Tomášem Hrdličkou, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 53, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 366/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 2013, č. j. 17 Co 420/2011-478, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 2013, č. j. 17 Co 420/2011-478, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. června 2011, č. j. 46 C 366/2003-430, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala vypořádání společného jmění manželů.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. června 2011, č. j. 46 C 366/2003-430, ve výroku I. zastavil řízení ohledně vypořádání movitých věcí uvedených v tomto výroku, neboť ohledně nich vzala žalobkyně žalobu zpět. Ve výroku II. přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně hodnotu členského podílu ve Stavebním bytovém družstvu Průkopník, spojenému s družstevním bytem č. 16, nacházejícím se v B. ve výši 1.650.000,- Kč a zůstatek na účtu vedeném u Československé obchodní banky, a. s. ve výši 3.867,- Kč. Ve výroku III. přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného budovu, nacházející se na pozemku parc. č. st. 1487/2, spolu s pozemky parc. č. st. 1487/2 a parc. č. 6049/2, to vše v katastrálním území a obci V. v hodnotě 448.000,- Kč, dále podnik žalovaného v hodnotě 2.526.839,- Kč a zůstatek na účtu vedeném u České spořitelny, a. s. ve výši 20.113,- Kč. Ve výroku IV. uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku ve výši 55.542,50 Kč. Ve výrocích V. – VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že manželství účastníků bylo rozvedeno 15. července 2003. Zjistil, že účastníci nabyli na základě kupní smlouvy nemovitosti uvedené ve výroku III. rozsudku soudu prvního stupně, přičemž část kupní ceny ve výši 35.000,- Kč vynaložila žalobkyně ze svých výlučných prostředků. Za trvání manželství jim vzniklo právo společného členství ve Stavebním bytovém družstvu Průkopník a právo společného nájmu k bytu č. 16, nacházejícím se v B. Na základě rozsudku soudu prvního stupně ze dne 30. srpna 2006, č. j. 46 C 224/2005-37, se výlučnou členkou družstva a nájemkyní bytu stala žalobkyně. Členský podíl byl oceněn znaleckým posudkem. Dále vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalovaný ke dni zániku manželství podnikal jako osoba samostatně výdělečně činná. Prokázány byly i zůstatky na účtech obou účastníků. Soud prvního stupně do společného jmění manželů zařadil i závazky ze smluv o půjčce, které žalovaný uzavřel za trvání manželství. Jednalo se o závazek ze smlouvy o půjčce uzavřené s V. F. dne 9. dubna 2001 ve výši 800.000,- Kč a závazek ze smlouvy o půjčce uzavřené s Ing. E. P. dne 10. ledna 1999 ve výši 500.000,- Kč. První závazek byl uhrazen v lednu 2005 a druhý v prosinci 2004, tedy oba po rozvodu manželství účastníků. Soud prvního stupně považoval výši závazků za přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Žalobkyně požadovala vypořádání peněžní částky investované do nemovitosti, které byl žalovaný spoluvlastníkem, nicméně vnos se jí v řízení nepodařilo prokázat. Protože byl žalovanému přikázán majetek v hodnotě 2.994.952,- Kč a žalobkyni majetek v hodnotě 1.653.867,- Kč, je žalovaný po započtení částky, která připadá na zaplacení půjček, a po započtení vnosu žalobkyně povinen uhradit vypořádací podíl ve výši 55.542,50 Kč.
Krajský soud v Brně (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 21. května 2013, č. j. 17 Co 420/2011-478, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými, tak i právními závěry soudu prvního stupně. Nesouhlasil s názorem žalobkyně, že závazky ze smluv o půjčkách, které žalovaný uzavřel, nepatří do společného jmění manželů. Poukázal na to, že jejich existence byla dostatečně prokázána. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že půjčky nepřesahovaly míru přiměřenou majetkovým poměrům účastníků, přičemž jejich výše odpovídala finanční situaci manželů. Jestliže byly finanční prostředky ze smluv o půjčce použity k podnikání žalovaného a žalobkyně se podílela na vypořádání hodnoty jeho podniku, musí se zároveň podílet i na úhradě závazků, které s ním souvisely. Pokud se žalobkyně domáhala vypořádání finančních prostředků na dalších účtech vedených u Československé obchodní banky, a. s., bylo v řízení prokázáno, že v době zániku manželství již neexistovaly, neboť byly vybrány žalovaným rok před zánikem manželství. Odvolací soud neshledal důvodnými ani námitky žalovaného ohledně hodnoty jeho podniku, neboť znalecký posudek Ing. Závodníkové považoval za přesvědčivý.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Uplatnila přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Dovolatelka má za to, že závazky ze smluv o půjčkách, které žalovaný uzavřel, nelze považovat za přiměřené majetkovým poměrům účastníků a není možné je zařadit do společného jmění manželů za situace, kdy s nimi nevyslovila souhlas, resp. o nich ani nevěděla. Nalézací soudy tak rozhodly v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nalézacím soudům vytkla, že svůj závěr o tom, že závazky do společného jmění patří, nedostatečně odůvodnily. Zpochybnila, že byly půjčky poskytnuty v souvislosti s podnikatelskou činností žalovaného, když na žádné ze smluv není uvedeno jeho identifikační číslo a nejsou ani vedeny v jeho účetnictví. Nebylo tedy prokázáno, že by uvedené závazky byly použity v rámci podnikání žalovaného, a zvýšily tak hodnotu jeho podniku. Podle názoru dovolatelky k realizaci půjček vůbec nedošlo, spíše se domnívá, že byly ,,vykonstruovány“ za účelem snížení vypořádacího podílu, který je jí žalovaný povinen nahradit. Důkazy výslechem věřitelů ze smluv o půjčce považuje dovolatelka za nedostatečné. Tyto osoby podle jejího názoru neprokázaly, že by měly předmětné částky k dispozici. Žalovaný navíc závazky z půjček neargumentoval ani v řízení o výživném k nezletilému dítěti, což svědčí o tom, že mu nikdy poskytnuty nebyly. Pokud jde o zůstatky na účtech vedených u Československé obchodní banky, a. s., nalézací soudy pochybily, pokud nevzaly v potaz skutečnost, že prokázala jejich existenci nedlouho před rozvodem manželství, ačkoliv nebylo věrohodně prokázáno, že byly spotřebovány. Výběr z účtů nemůže znamenat spotřebu finančních prostředků a odůvodnit závěr, že nemohou být předmětem vypořádání společného jmění manželů. Podle jejího názoru měly soudy zjišťovat, na co byly předmětné peněžité prostředky žalovaným vynaloženy. Dovolatelka upozornila na to, že pokud není prokázán způsob využití těchto finančních prostředků, nelze je z masy společného jmění manželů vyloučit. Poukázala přitom na nevěrohodné výpovědi svědků a žalovaného. Navrhla proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že dovolání neobsahuje způsobilý dovolací důvod. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 21. května 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená to, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí.
Dovolatelka především vytýká nalézacím soudům, že v rámci řízení nevypořádaly finanční prostředky na účtech (č. ú. 373104363 u Československé obchodní banky, a. s., jehož vybraný zůstatek při zrušení činil 115 714 € a č. ú. 373104283 u Československé obchodní banky, a. s., jehož vybraný zůstatek při zrušení činil 397 642,- Kč, k čemuž je podle dovolatelky nutné přičíst i „nevysvětlený výběr“ ze dne 29. května 2002 v částce 300 000,- Kč).
Soud prvního stupně uvedené finanční prostředky nevypořádal s odůvodněním, že „soud provádí vypořádání společného jmění manželů k okamžiku jeho zániku (2. září 2003) a smyslem vypořádání společného jmění manželů není vyúčtování hospodaření manželů během manželství“.
Odvolací soud v této souvislosti uzavřel, že se jedná o finanční prostředky, které byly žalovaným z uvedených účtů vybrány téměř rok před právní mocí rozsudku o rozvodu manželství a „tedy k zániku manželství účastníků tyto finanční prostředky neexistovaly a v rámci vypořádání SJM nelze pak provádět jejích vypořádání. Otázka, jakým způsobem byly využity spotřebované finanční prostředky za trvání manželství, nemůže být předmětem vypořádání SJM.“
Právní posouzení věci v této souvislosti dovolatelka napadá; protože rozhodnutí nalézacích soudů je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, je dovolání přípustné a je i důvodné.
Jestliže jeden z manželů nakládá s úsporami, které jsou v zákonném majetkovém společenství způsobem, který je v rozporu s §145 odst. 2 obč. zák., pak k tomuto úkonu za předpokladu, že s tím druhý účastník vyslovil právně relevantním způsobem nesouhlas, nelze přihlížet a úspory je třeba zařadit do masy společného jmění a vypořádat. Jestliže účastník peníze z účtu bez souhlasu druhého účastníka za trvání manželství vybral a spotřeboval pro sebe, je třeba vybranou částku zařadit do společného jmění účastníků a vypořádat ji (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 45).
Důsledky nakládání se společným majetkem, které je v rozporu s §145 odst. 2 obč. zák., musí jít k tíži toho z manželů, který s majetkem takto nakládal. Jestliže tedy jeden z manželů bez souhlasu druhého a v rozporu s §145 odst. 2 vybere z účtu u peněžního ústavu peníze, pak při vypořádání společného jmění nelze přihlížet k tomu, že ten, kdo peníze vybral, je ztratil nebo mu byly odcizeny (resp. je pozbyl za nezjištěných okolností). I v tomto případě je třeba k těmto peněžním prostředkům přihlédnout při vypořádání, a to k tíži toho, kdo s nimi protiprávně nakládal (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2465/2010, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 12, ročník 2011, str. 452).
Prostředky tvořící společné jmění manželů může každý z manželů vybírat z účtu a používat pro běžnou spotřebu. Proto při vypořádání společného jmění manželů soudem nelze přihlížet k částkám, které byly vybrány z účtu, na němž byly uloženy úspory manželů, a spotřebovány za trvání manželství, pokud ovšem nešlo o prostředky vynaložené na výlučný majetek jednoho z manželů nebo o prostředky, s nimiž bylo nakládáno v rozporu s §145 odst. 2 obč. zák. Jde tedy o posouzení toho, zda nakládání s majetkem v konkrétním případě tvoří obvyklou správu majetku ve společném jmění manželů. Na to, zda právní úkon manžela je ve smyslu §145 odst. 2 obč. zák. obvyklou správou majetku ve společném jmění manželů, či ji přesahuje, je třeba usuzovat z konkrétních majetkových poměrů manželů, je však třeba přihlížet i k obecným zvyklostem.
To, zda v konkrétní věci jde vzhledem k majetkovým poměrům manželů o obvyklou správu, ponechává zákon na úvaze soudů rozhodujících o vypořádání společného jmění manželů; jejich úvahu by mohl dovolací soud přezkoumat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená. Výběr prostředků z účtu nemůže být neplatným právním úkonem, a to ani v případě, že se vymyká obvyklé správě společného majetku. Samotný výběr z účtu takto kvalifikován být nemůže; přesahuje-li však následné nakládání s vybranými prostředky rámec obvyklé správy, pak k němu nelze přihlížet, a tyto prostředky je třeba zařadit do společného jmění manželů a vypořádat (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 22 Cdo 4021/2010, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 2, ročník 2013, str. 62). K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně souhrnně přihlásil v usnesení ze dne 25. března 2013, sp. zn. 22 Cdo 2150/2011, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dále zdůraznil, že toho manžela, který finanční prostředky z účtu u peněžního ústavu vybere, tíží povinnost tvrzení a důkazní břemeno ohledně toho, jakým způsobem s takovými prostředky naložil. V případě, že takto získané částky spotřeboval pro sebe či způsobem, který nepředstavuje uspokojování potřeb rodiny a je v souladu s institutem společného jmění manželů, případně tuto částku žalovaný nespotřeboval a ke dni zániku společného jmění manželů jí disponoval, je třeba ji vypořádat jako součást společného jmění manželů.
Druhý z manželů, který se vypořádání těchto prostředků domáhá, nenese důkazní břemeno ohledně tvrzení, že předmětná částka nebyla ke dni zániku společného jmění manželů spotřebována. Jeho povinnost tvrzení a povinnost důkazní se v daném směru omezuje na prokázání, že taková částka byla nabyta za trvání manželství a druhým manželem z účtu u peněžního ústavu vybrána, případně na vyjádření souhlasu či nesouhlasu při zjištění, jakým způsobem bylo s takto vybranými finančními prostředky naloženo.
Závěr soudu prvního stupně, že bez dalšího takto vybrané finanční prostředky nelze v řízení vypořádat, tudíž není správný. Správným ovšem není ani rozsudek odvolacího soudu, jestliže uzavřel, že způsob využití vybraných finančních prostředků je z hlediska nároků na vypořádání společného jmění manželů nevýznamný a nemůže být „předmětem vypořádání SJM“. Z výše uvedené judikatury totiž jednoznačně plyne, že způsob nakládání s takto vybranými finančními prostředky může mít pro nároky na vypořádání naopak zásadní význam. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tudíž dovolatelka uplatnila právem.
Rozhodnutí odvolacího soudu je nicméně postiženo i vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k níž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Odvolací soud totiž ve svém rozhodnutí naznačuje, že vzhledem k výběru finančních prostředků „téměř rok před právní mocí výroku rozsudku soudu I. stupně o rozvodu manželství“ vybrané finanční prostředky neexistovaly, a v rámci řízení tak nelze provést jejich vypořádání.
V rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. však z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, o jaké důkazní prostředky opřel svůj skutkový závěr o tom, že došlo ke spotřebování vybraných finančních prostředků, a tudíž jejich neexistenci. Samotný výběr finančních prostředků totiž bez dalšího zjevně neopodstatňuje závěr, že tyto prostředky již manžel, jenž je vybral, nemá k dispozici. Uvedený závěr o spotřebování finančních prostředků měl z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplynout tím spíše, že soud prvního stupně takové skutkové zjištění neučinil a své rozhodnutí na něm nezaložil.
Dovolatelka dále napadá rozsudek odvolacího soudu i v části, v níž zařadil do vypořádání společného jmění manželů závazky v celkové výši 1 300 000,- Kč, a to ze smlouvy uzavřené mezi žalovaným a V. F. ve výši 800 000,- Kč a Ing. E. P. ve výši 500 000,- Kč.
V této části je dovolání zčásti důvodné.
Dovolatelka ve vztahu k uvedeným závazkům především namítá neexistenci těchto závazkových vztahů; potud však dovolání důvodné není. Nalézací soudy totiž podrobně vysvětlily proces hodnocení důkazů, z nichž učinily příslušná skutková zjištění o existenci půjček, a jejich závěry jsou co do formálního postupu zcela v souladu s požadavky vyplývajícími z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.
Dovolací námitky dovolatelky zpochybňují především skutková zjištění, která nalézací soudy učinily a která promítly do úvahy o právním posouzení věci, promítající se závěrem o existenci předmětných půjček. Námitkami směřujícími proti skutkovým závěrům, které soudy v této souvislosti přijaly, vystihuje dovolatelka nepřípustnou polemiku se skutkovými zjištěními, neboť zpochybnění skutkových závěrů nepředstavuje způsobilý dovolací důvod, který by bylo možné v dané věci uplatnit (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání lze totiž podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podstatou této části dovolatelčiných námitek je argumentace, podle níž měly soud dospět k jiným skutkovým zjištěním a na jejich základě pak následně také k odlišným závěrům právním oproti těm, které ve věci ohledně závazků zaujaly.
Dovolání je však i v této části důvodné.
Podle §143 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku společné jmění manželů tvoří závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 12. července 2012, sp. zn. 22 Cdo 4072/2010, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz , vyložil, že ustanovení §143 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou; to, jaké byly v konkrétní věci majetkové poměry manželů a zda byl závazek těmto poměrům přiměřený, je na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by nebyla řádně odůvodněna anebo by byla zjevně nepřiměřená.
Soud prvního stupně se při posuzování, zda uvedené závazky jsou součástí společného jmění manželů či nikoliv, z pohledu majetkových poměrů manželů, omezil na pouhé konstatování, že „vzhledem k majetkovým poměrům účastníků, zjištěným v rámci vypořádání SJM, soud považuje výši těchto závazků za přiměřenou“. Jestliže tento svůj závěr nijak blíže nekonkretizoval o uvedení konkrétních skutečností a okolností, z nichž na přiměřenost závazků majetkovým poměrům účastníků usuzoval, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění a odvolací soud měl postupovat podle §219 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Jestliže tento postup nezvolil, zatížil i v této části řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ke které je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Odvolací soud obdobně jako soud prvního stupně uzavřel, že výše půjček žalovaným odráží mimo jiné i celkovou majetkovou situaci účastníků, aniž by jí blíže ve vztahu k těmto závazkům konkretizoval. Současně pak ve svém rozhodnutí vycházel z argumentace, že se jedná o závazky spadající do společného jmění manželů proto, že žalobkyně v rámci vypořádání společného jmění manželů požadovala vypořádat poměrně značné hodnoty podniku žalovaného, a proto je na místě, aby se v rámci finančního vypořádání podílela i na půjčkách, které žalovaný v souvislosti se svou podnikatelkou činností uzavřel. Současně pak učinil závěr, že žalovaný finanční prostředky takto získané v rámci výkonu jeho podnikatelské činnosti využil.
Dovolatelka pak v dovolání mimo jiné namítá, že „před soudem nebylo prokázáno, že by uvedené částky byly žalovaným použity v rámci jeho podnikání, a mohly tak zvýšit hodnotu podniku“.
Tato námitka je důvodná.
Soud prvního stupně uvedené půjčky, byť je učinil součástí vypořádání společného jmění manželů, v žádném ohledu – podle obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně – nespojil s výkonem podnikatelské činnosti žalovaného.
Jestliže odvolací soud naproti tomu vycházel z toho, že žalovaný finanční prostředky k výkonu podnikatelské činnosti použil, absentuje v odůvodnění jeho rozhodnutí (v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř.) uvedení, o jaký důkazní prostředek toto skutkové zjištění opřel. Závěr učiněný odvolacím soudem se pak promítá do poměrů souzené věci potud, že v případě použití uvedených finančních prostředků pro výkon podnikatelské činnosti mělo rozhodnutí odvolacího soudu současně obsahovat úvahu, nakolik se tato skutečnost promítla (či naopak nepromítla) do hodnoty podniku žalovaného, který byl předmětem vypořádání společného jmění manželů jak z hlediska aktiv takto získaných a použitých, tak i z hlediska pasiv zatěžujících podnik žalovaného. Soud prvního stupně totiž podnik vypořádal zjevně bez vazby na finanční prostředky získané půjčkami a závazky z těchto půjček vyplývající.
Jinými slovy řečeno, jestliže odvolací soud vycházel oproti soudu prvního stupně z toho, že závazky z uzavřených půjček souvisely s výkonem podnikatelské činnosti žalovaného a finanční prostředky opatřené půjčkami byly v rámci podnikání žalovaného použity, měl své závěry promítnout také do úvahy, nakolik ovlivnily cenu vypořádávaného podniku, ať již z hlediska možného zvýšení jeho hodnoty či snížení. Odvolací soud totiž vycházel zřetelně ze stejné hodnoty (ceny) podniku jako soud prvního stupně, který však finanční prostředky z půjček ani závazky k nim se vážící nevztahoval k výkonu podnikatelské činnosti žalovaného. Absence této právně relevantní úvahy v rozhodnutí odvolacího soudu představuje vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které je dovolací soud opětovně povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1, 2 věta první a druhá o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5768). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243g odst. 1 věta první o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D. předseda senátu