ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.4021.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 4021/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, ve věci žalobce M. D. , bytem v P., zastoupeného JUDr. Richardem Bezděkem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 30, proti žalované RNDr. K. D. , bytem v P., zastoupené JUDr. Martou Linhartovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Široká 6, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 102/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2010, č. j. 19 Co 190/2010-251, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“ (§243c odst. 2 občanského soudního řádu - o. s. ř.).
Rozsudek Městského soudu v Praze (dále „odvolací soud“) ze dne 5. května 2010, č. j. 19 Co 190/2010-251 (podle obsahu s výjimkou potvrzujícího výroku o vyklizení nemovitostí), napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; uplatnila dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam nemá, neboť je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatelka vytýčila tyto právní otázky, které by podle ní mohly založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
1) Posouzení důkazního břemene ohledně vnosů vynaložených žalobcem z jeho odděleného majetku na majetek společný.
Lze souhlasit s dovolatelkou v tom, že vnos z výlučného majetku do společného jmění manželů (SJM) musí prokázat ten z účastníků, který uplatňuje jeho náhradu. Nelze však souhlasit s jejím názorem, že v dané věci soud obrátil důkazní břemeno. Odvolací soud, vycházeje z rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedl, že „žalobce doložil, že měl finanční prostředky z prodeje svého prvního domu v H. i z darů od rodičů. Žalovaná jiné vysvětlení nenabídla a důkazy k tvrzené hypotéce nepředložila“. Z toho je zjevné, že žalobce podle názoru odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) prokázal vnos prostředků takto získaných do SJM; pokud za této situace žalovaná tvrzení žalobce, které soud považoval za prokázané, popírala, bylo na ní, aby své tvrzení (že nemovitost byla ve skutečnosti zaplacena z hypotéky) prokázala. Dovolatelka tak ve skutečnosti napadá hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), tedy skutkové zjištění (že žalobce vložil do SJM své výlučné prostředky); to je však v dovolání, jehož přípustnost by se měla opírat o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nepřípustné.
2) Vypořádání zařízení dětských pokojů jako společného majetku - má jít o věci, které byly podle dovolatelky zakoupeny pro děti, jimž také slouží, jsou tudíž v jejich vlastnictví.
Jde o otázku skutkovou. Není pochyb o tom, že vypořádat lze jen majetek, který do SJM skutečně patří, nikoliv tedy majetek patřící dětem účastníků. Avšak zjištění, že jde o majetek dětí, předpokládá, že tu byl – byť jen konkludentně učiněný – projev vůle směřující k nabytí vlastnictví věcí dětmi. Tak tomu bude zejména u darů na Vánoce, k narozeninám, ke svátku apod.; může však jít i o jiné situace. Nicméně teprve skutkové zjištění ohledně takto projevené vůle vytváří předpoklad pro zkoumání právních následků (nabytí věcí dětmi). Protože soudy nepovažovaly takový projev vůle za prokázaný, učinily z toho již samozřejmý závěr, že věci patří do SJM. V dovolacím řízení nelze uplatnit skutkové námitky, dovolací soud je tak učiněnými skutkovými zjištěními vázán a musí proto považovat právní závěry odvolacího soudu ohledně této věci za správné.
3) Nebyla vypořádána částka 2, 040.000 Kč, kterou žalobce odčerpal výběry po 30.000,-Kč z jeho účtu u C. v době od srpna 2004 do 1. 12. 2005; šlo o neplatné výběry.
Prostředky tvořící společné jmění může každý z manželů vybírat z účtu a používat pro běžnou spotřebu (Dvořák, J., Spáčil, J.: Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. Praha: Wolters Kluwer 2011, 3. vydání, s. 134). Proto při vypořádání společného jmění soudem nelze přihlížet k částkám, které byly vybrány z účtu nebo z vkladní knížky, na níž byly uloženy úspory manželů, a spotřebovány za trvání manželství, pokud ovšem nešlo o prostředky vynaložené na výlučný majetek jednoho z manželů nebo o prostředky, s nimiž bylo nakládáno v rozporu s §145 odst. 2 obč. zák. (R 6/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ - č. C 45). Jde tedy o posouzení toho, zda nakládání s majetkem v konkrétním případě tvoří obvyklou správu majetku v SJM (§145 odst. 2 obč. zák.). Z dosavadní judikatury se podává, že na to, zda právní úkon manžela je ve smyslu §145 odst. 2 obč. zák. obvyklou správou majetku ve společném jmění či ji přesahuje, je třeba usuzovat z konkrétních majetkových poměrů manželů, je však třeba přihlížet i k obecným zvyklostem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 3336/2006, Soubor č. C 7147).
To, zda v dané věci jde vzhledem k majetkovým poměrům manželů o obvyklou správu, ponechává zákon na úvaze soudů rozhodujících o vypořádání SJM; jejich úvahu by mohl dovolací soud přezkoumat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená. Tak tomu však v dané věci nebylo. Soud prvního stupně přihlédl zejména k vysokým výdělkům žalobce, k nákladům na dovolenou s dětmi a také k nákladům na návštěvy rodičů v Anglii. Soud řádně vysvětlil, proč výběry z účtu provedené žalobcem, resp. následné nakládání s vybranými prostředky nepovažoval za neoprávněné, jdoucí nad rámec obvyklé správy společného majetku účastníků, a jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené; není tu nic, co by založilo z tohoto hlediska zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
K problematice tvrzené neplatnosti výběrů z účtů u peněžního ústavu (zde prostřednictvím bankomatů) se uvádí: Výběr prostředků z účtu nemůže být neplatným právním úkonem, a to ani v případě, že se vymyká obvyklé správě společného majetku. Pokud se snad někdy v této souvislosti judikatura o neplatnosti zmínila (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99), bylo tomu tak proto, že současně pojednávala o nakládání s věcmi, které je v takovém případě realizováno relativně neplatným úkonem. Samotný výběr z účtu takto kvalifikován být nemůže; přesahuje-li však následné nakládání s vybranými prostředky rámec obvyklé správy, pak k němu nelze přihlížet, a tyto prostředky je třeba zařadit do společného jmění a vypořádat.
4) Vypořádání bylo provedeno v rozporu s ustálenou judikaturou. Soudní praxe vychází podle dovolatelky při vypořádání SJM ze zásady rovnoměrného rozdělení majetku účastníkům tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen druhému doplatit na vyrovnání podílů byla co nejnižší, a rozhodnutí musí být pečlivě odůvodněno. Za nepřesvědčivou považuje úvahu odvolacího soudu, že není namístě přikázání nemovitostí do podílového spoluvlastnictví účastníků. Žalobce takové řešení ani výslovně neodmítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu v této věci není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Je skutečností, že dovolací soud opakovaně vyslovil, že se věci ze zaniklého společného jmění mají mezi účastníky rozdělit tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001, Soubor č. C 1404, a další rozhodnutí). Samotná okolnost, že společné jmění manželů nebylo vypořádáno tak, aby částka určená na vyrovnání výše podílů byla pokud možno co nejnižší, není sama o sobě v rozporu s judikaturou dovolacího soudu ani s hmotným právem; v takovém případě však soud musí mít pro tento postup přesvědčivé důvody (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 2731/2006). Tak tomu bylo i v daném případě, neboť vzhledem k hodnotě nemovitosti v SJM, která podstatně převyšovala ostatní aktiva, nebylo možné majetek jinak rozdělit.
Odvolací soud rozhodl v souladu se soudní praxí vycházející z rozhodnutí publikovaného pod č. 76/1970 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, z něhož vyplývá, že bezpodílové spoluvlastnictví manželů, do něhož náleží také rodinný domek, může být vypořádáno i tím způsobem, že soud přikáže rodinný domek do podílového spoluvlastnictví; jde však o rozhodnutí výjimečné, dané okolnostmi konkrétního případu. V tomto případě za daných skutečností, oběma soudy řádně zjištěnými, předpoklady pro takové výjimečné rozhodnutí nenastaly. Je-li mezi účastníky možná domluva o dalším užívání a „osudu“ nemovitosti, jak naznačuje dovolatelka tím, že žalobce přikázání domu do spoluvlastnictví nevyloučil (žaloba na vyklizení nemovitosti nasvědčuje spíše opaku), pak se mohou dohodnout i za stavu, že výlučnou vlastnicí je dovolatelka; pokud taková dohoda není pravděpodobná, vedlo by přikázání do podílového spoluvlastnictví jen k dalším sporům a vypořádání právních vztahů mezi účastníky by se prodloužilo a zkomplikovalo.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci nevznikly v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu