ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.2731.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2731/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně E. S., zastoupené advokátkou, proti žalovanému K. S., zastoupenému advokátem, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 3 C 129/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. června 2006, č. j. 18 Co 569/2005-775, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-sever (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. července 2005, č. j. 3 C 129/2000-677, výrokem pod bodem I. přikázal ze společného jmění účastníků „a) do výlučného vlastnictví žalobkyně 1) movité věci tvořící vybavení a zařízení domu v M. T.“, jež v tomto bodě specifikoval, „2) osobní automobil tovární značky Citroen, 3) spoluvlastnický podíl ½ k nemovitostem: dům na p. č. 587/1 s touto parcelou, budova bez č. p. – garáž na p. č. 587/2 s touto parcelou, pozemky 587/3 a 588 zapsané na LV pro obec a k. ú. M. T. u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště P.-s., 4) pozemky“, jež v tomto bodě vyjmenoval, „zapsané na LV pro obec a k. ú. M. T. u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště P.-s., b) do výlučného vlastnictví žalovaného 1) zemědělskou hospodářskou budovu bez č. p. na st. p. č. 38 s touto parcelou, pozemky p. č. 242/2, 248/2, 250 zapsané na LV pro obec B., k. ú. Sl. u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště K., 2) dům na p. č. 7053 s touto parcelou, pozemek p. č. 7054 zapsané na LV pro obec a k. ú. P. u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště P.-m., 3) pozemek p. č. 845/45 zapsaný na LV pro obec a k. ú. M. T. u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště P.-s.“. Výrokem pod bodem II. uložil žalovanému povinnost „zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 363 066,- Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku“. Výroky pod body III., IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníků i jejich společné jmění zaniklo k 22. 5. 2000 a účastníci se o vypořádání společného jmění manželů („SJM“) nedohodli. Movité věci přikázal do výlučného vlastnictví toho účastníka, který je měl ve svém držení a užíval je. Při rozhodování o nemovitostech přihlédl k tomu, aby byly proporcionálně a účelně rozděleny, s tím, aby každý účastník měl zajištěnu bytovou potřebu a aby rozdělení nezaložilo budoucí konflikty. Žalobkyni přikázal majetek v celkovému objemu 5 050 037,- Kč (podíl poloviny nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví ve výši 1 100 000,- Kč, zemědělské pozemky zapsané na listu vlastnictví v katastru M. T. v hodnotě 3 314 250,- s výjimkou pozemku č. 845/5 Kč, vybavení domu v M. T. za 60 000,- Kč, auto Citroen za 60 000,- Kč, příjmy z nájmu nemovitostí ve výši 470 787,- Kč a vnos žalovaného 45 000,- Kč). Žalovanému přikázal do vlastnictví majetek v hodnotě 5 776 169,.- Kč (nájemní dům v P. v hodnotě 3 900 000,- Kč, nemovitosti v katastru S. v hodnotě 180 000,- Kč, pozemek č. 845/45 v katastru M. T. v hodnotě 918 810,- Kč, peníze z prodeje auta ve výši 120 000,- Kč, peníze na účtu ve výši 3 000,- Kč a příjmy z nájmu nemovitostí 654 359,- Kč). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání podílů 363 066,- Kč. Důvodnou neshledal námitku žalovaného ohledně ceny nemovitostí, které žalovaný pokládal za podhodnocené.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 28. června 2006, č. j. 18 Co 569/2005-775, změnil rozsudek soudu prvního stupně takto: „I. Ze společného jmění účastníků se přikazuje a) do výlučného vlastnictví žalobkyně: 1. movité věci, tvoří vybavení a zařízení domu v M. T.: - plechová kuchyňská linka – lednice - koženková sedací souprava (třímístný gauč, 2 křesla, konferenční stolek hnědé barvy) – obývací stěna – zařízení dětského pokoje – automatická pračka – elektrický bojler o objemu 160l – dřevěná kuchyňská linka se závěsnými skříňkami, 150cm – elektrický bojler o objemu 120l, 2) osobní automobil tovární značky Citroen , 3) spoluvlastnický podíl jedné poloviny k nemovitostem: dům na p. č. 587/1, parcela p. č. 587/1, budova bez č. p. – garáž na parcele p. č. 587/2, parcela parcelní číslo 587/2,, pozemky p. č. 587/3 a 588, vše zapsáno na LV pro obec a k. ú. M. T. u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště P.-s., 4) pozemky“, jež odvolací soud v tomto bodě vyjmenoval, to je „nemovitosti zapsané na LV pro obec a k. ú. M. T. u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště P.-s., b) do výlučného vlastnictví žalovaného: 1) zemědělská hospodářská budova bez čísla popisného na stavební parcele č. 38, stavební parcela č. 38, pozemky parcelní číslo 242/2, 248/2, 250, nemovitosti zapsány na LV pro obec B., k. ú. S. u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště K., 2) dům na p. č. 7053, parcela p. č. 7053, pozemek parcelní č. 7054, nemovitosti zapsány na LV pro obec a k. ú. P. u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště P.-m., 3) pozemek parcelní č. 845/45 zapsaný na LV pro obec a k. ú. M. T. u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště P.-s. II. Žalobkyně je povinna uhradit žalovanému na úplné vypořádání podílu na společném jmění částku 1.042.524,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku.“ Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s důvody, o něž soud prvního stupně opřel rozhodnutí o přikázání jednotlivých movitých věcí a nemovitostí patřících do SJM mezi účastníky. Výrok soudu prvního stupně ve věci samé změnil toliko v části, v níž bylo rozhodnuto o výši vypořádacího podílu a povinnosti k jeho úhradě. Tuto povinnost uložil žalobkyni s tím, že žalovanému zaplatí 1 042 524,- Kč. Shledal totiž nutným doplnit znalecký posudek znalce Ing. H. oceňujícího nemovitosti s ohledem na dobu, která uplynula od vypracování původního znaleckého posudku a jeho doplňku. V této souvislosti odvolací soud zdůraznil, že při stanovení ceny věci pro účely vypořádání SJM se vychází z ceny věci v době vypořádání, avšak z jejího stavu v době zániku SJM. K tomu uzavřel, že znalec při oceňování nemovitostí vycházel z jejich fyzického stavu v době zániku SJM, pokud však jde o právní stav (zatížení nemovitostí nájemní smlouvou), bylo třeba vycházet ze stavu v době rozhodování. Zrekapituloval, že se tak žalobkyni dostává majetku v hodnotě 9 250 810,- Kč (movité věci v hodnotě 60 000,- Kč, auto Citroen v ceně 60 000,- Kč, polovina domu a pozemků v rodinném domě v M. T. za 1 250 000,- Kč a zemědělské pozemky v M. T. kromě pozemku č. 845/45 v hodnotě 7 880 810,- Kč), zatímco žalovanému se dostává majetku v hodnotě 6 904 190,- Kč (nemovitosti v B. v hodnotě 180 000,- Kč, dům v P. s pozemky v hodnotě 4 650 000,- Kč a pozemek č. 845/45 v M. T. v hodnotě 2 074 190,- Kč). Žalobkyně by tak měla povinnost uhradit žalovanému 1 173 310,- Kč, avšak po odečtení položek představujících vzájemná plnění mezi účastníky od uvedeného obnosu odvolací soud dospěl k závěrečné částce vypořádacího podílu 1 042 524,- Kč, kterou žalobkyně na vyrovnání podílů uhradí žalovanému.
Proti rozsudku odvolací soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu („OSŘ“). Odvolacímu soudu vytýká, že „zhodnotil nesprávným způsobem předkládané důkazy, a současně i provedl nové důkazy, na základě kterých následně dospěl k zpochybnitelným závěrům“. Navíc neprovedl, a to ani soud prvního stupně, řadu důkazů navrhovaných žalovaným, aniž by tento postup zdůvodnil. Další procesní chybou bylo neumožnění účasti žalovaného na posledním jednání u prvoinstančního soudu, při kterém byli účastníci poučeni podle §119a OSŘ a důkazní řízení bylo uzavřeno, čímž byl žalovaný zkrácen na právu na spravedlivý proces a byla poručena zásada ústnosti a bezprostřednosti řízení. Odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Za zásadní pochybení dovolatel považuje to, že soudy obou stupňů vyšly ze značně podhodnoceného ocenění nemovitostí provedeného znalcem Ing. H. Soud prvního stupně neakceptoval návrh žalobce na provedení revizního znaleckého posudku. Ing. H. nebyl soudem vyslechnut a tak došlo k porušení §127 odst. 1 OSŘ. K tomu dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu „R 1/75 s. 4-5“ a komentář k OSŘ. Odvolací soud nezjistil správně rozsah zaniklého SJM. To se týká zejména domu v P. I zde soud vycházel z nesprávných závěrů Ing. H., který cenu stanovil včetně úprav domu, které žalovaný provedl až po zániku manželství. K nesprávnostem došlo i při oceňování zemědělských pozemků. Odvolací soud v této souvislosti sice správně konstatoval, že „znalec při oceňování nemovitostí vycházel z fyzického stavu nemovitostí v době zániku SJM, pokud jde o právní stav je třeba vycházet ze stavu v době rozhodování“, avšak v rozporu s tím odvolací soud právní stav posuzoval k okamžiku zániku manželství; jinak by musel zohlednit změnu nájemního vztahu, provedenou dodatkem k nájemní smlouvě v roce 2004. Rozhodnutí odvolacího soudu v některých aspektech odporuje jeho odůvodnění, a tak bylo porušeno právo žalovaného na řádné odůvodnění jakožto součásti ústavního práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Samotné rozdělení SJM soudem je podle dovolatele učiněno v rozporu s judikaturou. Pochybení spočívá v tom, že soud masu SJM nelogicky rozdělil tak, že žalovaná získává téměř všechny pozemky v katastru M. T. a žalovanému na druhé straně má zaplatit 1 045 524,- Kč, ač, jak bylo judikováno, má být SJM vypořádáno přednostně ve věcech. SJM v daném případě mělo být proto vypořádáno tak, že žalovanému měly být přikázány pozemky v hodnotě cca 500 000,- Kč, takže by se vypořádání v penězích minimalizovalo ba dokonce eliminovalo. Dovolatel všechna pochybení soudu shrnul v šesti bodech v závěru dovolání, kde zdůrazňuje: neprovedení výslechu znalce Ing. H., nesprávné ocenění domu s ignorací vnosu žalovaného do něho po zániku manželství, neprovedení revizního znaleckého posudku k ocenění nemovitostí, nesprávné posouzení právního stavu nemovitostí v SJM nikoliv v době vydání napadeného rozhodnutí, ale ke dni zániku manželství, tedy nepřihlédnutí ke skutečnosti, že nemovitosti nejsou znehodnocovány nájmem na dobu 10 let a nesprávné vypořádání SJM s navýšením peněžitého vyrovnání, ač má být vypořádání provedeno především ve věcech. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. B.).
V dané věci odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve prospěch dovolatele, neboť na rozdíl od soudu prvního stupně, který žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů určitou částku, uložil naopak takovou povinnost žalobkyni při zachování stejného vypořádání majetku. V části, ve které byl rozsudek změněn ve prospěch dovolatele, je jeho dovolání subjektivně nepřípustné. Pro účely rozhodnutí přípustnosti dovolání jde tedy o rozsudek potvrzující, což ostatně připouští i dovolání tím, že opírá přípustnost o §237 odst. 1 písm. b) OSŘ. Dovolatel odkazuje i na poučení, které mu poskytl odvolací soud, a vychází patrně z toho, že původní rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 19. června 2003, č. j. 3 C 129/2000-256, Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 26. listopadu 2003, č. j. 18 Co 471/2003-356, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud v tomto usnesení dal soudu prvního stupně pokyny k doplnění dokazování a k odstranění vad řízení, závazný právní názor na řešení věci však nevyslovil. Dovolací soud opakovaně vyslovil, že právním názorem odvolacího soudu významným z hlediska přípustnosti dovolání je názor na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen. Právním názorem v tomto smyslu nejsou pokyny k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, Soudní rozhledy č. 8/2002). Přípustnost dovolání nemůže být založena ani nesprávným poučením, jež odvolací soud připojil na závěr písemného vyhotovení rozsudku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 30 Cdo 2980/2000, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 63). Zbývá tak možnost přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ; ani ta však není dána.
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 písm. b) OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
Dovolatel namítá, že soudy v rozporu s konstantní judikaturou neučinily vše pro to, aby vypořádací podíl byl pokud možno co nejmenší, a nepřikázaly dovolateli pozemky namísto peněžního vyrovnání. Je skutečností, že soudní praxe se při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů dlouhodobě řídí zásadou, podle které se věci ze zaniklého společného mají mezi rozvedené manžele rozdělit tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší. Nicméně toto judikatorní pravidlo nelze uplatňovat paušálně a bezvýjimečně; soud může věci ze zaniklého společného jmění rozdělit i nerovnoměrně a rozhodnout o vyrovnání podílů v penězích, neboť někdy není možné nebo účelné rozdělit společné věci mezi manžely podle velikosti jejich podílů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 264). Navíc podle staršího, ale stále použitelného rozhodnutí nelze vyloučit vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nyní společného jmění), při němž by byly přikázány všechny věci do vlastnictví jednoho z manželů, kterému by bylo uloženo proplatit celý podíl druhého manžela v penězích (rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. dubna 1974, sp. zn. 3 Cz 15/74, publikovaný v Lexdatech a v ASPI). Samotná okolnost, že společné jmění manželů nebylo vypořádáno tak, aby částka určená na vyrovnání výše podílů byla pokud možno co nejnižší, není tedy v rozporu s judikaturou dovolacího soudu ani s hmotným právem; v takovém případě však soud musí mít pro tento postup přesvědčivé důvody. Lze sice souhlasit s dovolatelem potud, že argument, že žalovaný nyní nebude moci řádně pozemky spravovat je nepřiléhavý (pozemky jsou pronajaty a soudy neučinily zjištění, že by na nich žalobkyně chtěla sama hospodařit, žalobce by je mohl obhospodařovat i prostřednictvím třetí osoby), nicméně soud prvního stupně, na jehož závěry odvolací soud odkázal (byť jen obecně – viz str. 5 čtvrtý odstavec věta první jeho rozsudku) tento postup řádně vysvětlil i jinými důvody, spočívajícími v obtížnosti spravedlivého dělení pozemků (viz str. 4 poslední odstavec rozsudku soudu prvního stupně). Proto rozsudek odvolacího soudu nemá z uvedeného hlediska zásadní právní význam.
Dovolatel též předestírá k dovolacímu přezkumu posouzení právního režimu jeho investic do společné nemovitosti a namítá, že soud tento vnos zcela pominul. Z rozsudku odvolacího soudu však vyplývá, že odvolací soud existenci vnosu nepopřel, ale jeho zápočet neprovedl s ohledem na možnost stanovit výši podílu na společném jmění nestejně (§149 odst. 3 ObčZ); poukázal přitom na to, že „v průběhu trvání manželství účastníků ničil žalovaný společný majetek a ztěžoval užívání domu v M. T. …“ (viz str. 6 třetí odstavec rozsudku odvolacího soudu). Uvedenou úvahu odvolacího soudu dovolatel nenapadá a navíc tu není nic, co by ohledně řešení této otázky činilo z rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí po právní stránce zásadní.
Konečně dovolatel namítá, že odvolací soud porušil zásadu, podle které se při oceňování věci vychází ze stavu věci v době zániku společného jmění a z její ceny v době jeho vypořádání. Odvolací soud však vyšel z toho, že sporné pozemky byly pronajaty ještě před zánikem společného jmění v roce 2000 a vzal též v úvahu, že vzhledem k uplynutí doby je právní závada váznoucí na pozemcích, představovaná nájemní smlouvou na dobu určitou na 10 let, značně oslabena; proto též určil cenu pozemků vyšší částkou, než soud prvního stupně. Odkazuje-li dovolatel na dodatek k nájemní smlouvě z roku 2004, je třeba upozornit na skutečnost, že soud prvního stupně jej považoval za neplatný (str. 5 poslední odstavec rozsudku soudu prvního stupně). Tento právní závěr dovolání nezpochybňuje.
Ostatní námitky dovolatele (včetně zjištění částky, za kterou by bylo možno pozemky prodat) mají skutkovou povahu anebo jde o námitky vad řízení, ke kterým v řízení, v němž se zvažuje přípustnost dovolání z důvodu §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, nelze přihlížet (viz shora).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohla požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. října 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu