ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1326.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 1326/2019-417
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců 1) A. T. , narozené XY, bytem v XY, 2) J. T. , narozeného XY, bytem v XY, 3) T. T. , narozeného XY, bytem v XY, a 4) M. T. , narozeného XY, bytem v XY, všech zastoupených JUDr. Zitou Krásnou, advokátkou se sídle v Brně, Gorkého 61/11, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, o určení vlastnického práva a vydání věci, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 42/2015, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. srpna 2018, č. j. 18 Co 21/2018-245, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce 1) je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 75,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
III. Žalobce 2) je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 75,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
IV. Žalobce 3) je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 75,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
V. Žalobce 4) je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 75,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 9. 2017, č. j. 16 C 42/2015-199 zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že pozemek parc. č. XY, o výměře 660 m², v k. ú. XY, zapsaný u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště XY na LV č. XY je v rozsahu id. ½ ve vlastnictví M. T., nar. XY, a v rozsahu id. ½ ve vlastnictví J. T., staršího, nar. XY (výrok I.). Dále soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby byla shora specifikovaná nemovitost vydána v rozsahu id. ½ ve prospěch M. T., nar. XY a v rozsahu id. ½ ve prospěch J. T., staršího, nar. XY (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 8. 2018, č. j. 18 Co 21/2018-245, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Přípustnost dovolání odvozují z §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené praxe soudu dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena, nebo je rozhodována rozdílně. Za dovolací důvod označují nesprávné právní posouzení otázky vlastnictví pozemku parc. č. XY v k. ú. XY. Uvádí, že rozhodnutí o vyvlastnění ze dne 24. 1. 1983 nenabylo právní moci, neboť proti němu bylo podáno odvolání. Sporný pozemek byl na stát přepsán v katastru nemovitostí na základě neplatné smlouvy, vlastníci o tom nebyli vyrozuměni a nebyla jim poskytnuta kompenzace. Restituční nárok pak byl uplatněn dne 27. 12. 1992 podle zákona č. 229/91 Sb. Tvrzení o chybném a opožděném uplatnění restitučního nároku vyvrací přiložené rozhodnutí Ministerstva zemědělství. Rozsudkem Krajského soudu v Brně „č. j. 30 Ca 62/98“ byl vysloven názor, že vlastníci postupovali správně a věc bude postoupena k novému projednání. V průběhu celého restitučního řízení pak vykazovalo jednání Magistrátu města Brna znaky svévole a vadného postupu a nedbalo shora uvedeného názoru. Nárokem uplatněný pozemek žalobci řádně označili a identifikovali, a nemohlo tak být pochyb o tom, co je předmětem řízení. Soudům obou stupňů rovněž vytýkají, že se skutkově nevypořádaly s otázkami vlastnického práva i přesto, že žalobci své vlastnické právo včetně jeho přechodu osvědčili. Rozhodnutí obou soudů se opírají o stanoviska, jež jsou v rozporu s dobrými mravy, se zásadami soukromého práva, s Listinou základních práv a svobod, s ústavním pořádkem, a představují zjevné zneužití práva. Závěrem navrhli, aby bylo rozhodnutí soudů obou stupňů zrušeno, případně aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu změněno.
Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila se závěry vyslovenými v usnesení odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a uvedla, že neshledává žádný důvod pro jejich zrušení, případně změnu.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Zároveň platí, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení [např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014 nebo ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ].
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V posuzované věci není dovolání přípustné již z toho důvodu, že dovolatelé v rozporu se zákonem a shora uvedenou judikaturou dovolacího soudu nevymezili otázku přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho částečná citace je pak nutné ve světle shora uvedeného považovat za zcela nedostačující. Dovolací soud se proto nemohl věcně zabývat předloženým dovoláním, neboť představuje pouhou polemiku se závěry odvolacího soudu, která bez zákonných náležitostí nemůže vést k založení přípustnosti dovolání. Se stěžejním důvodem, pro který nebylo možné podle odvolacího soudu žalobě vyhovět, pak dovolání nepolemizuje vůbec.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 22. 5. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu