ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1363.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 1363/2019-360
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce R. V., narozeného XY, bytem XY, proti G. V., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janou Bambasovou, advokátkou se sídlem v Hranicích, Teplická 33/602, o zaplacení 852 225 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 16 C 259/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. 12. 2018, č. j. 69 Co 224/2017-329, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. 12. 2018, č.
j. 69 Co 224/2017-329, se ruší v části výroku I., kterým byl změněn rozsudek
okresního soudu tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení
8,5 % ročně z částky 702 225 Kč za dobu od 25. 8. 2015 do 2. 3. 2017, a ve
výrocích II. – V. o nákladech řízení, a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému
soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Manželství, které účastníci uzavřeli dne 29. 9. 1990, bylo rozvedeno rozsudkem
Okresního soudu v Přerově (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 7. 6. 2006,
sp. zn. 7 C 24/2006, který nabyl právní moci dne 19. 6. 2006.
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 8. 2. 2008, sp. zn. 11 C 145/2008,
který nabyl právní moci dne 1. 4. 2008, bylo zrušeno právo společného nájmu
účastníků k družstevnímu bytu č. 1 v domě č. p. XY v XY na ulici XY, ve
vlastnictví Stavebního bytového družstva v XY, a žalovaný byl určen jako člen
družstva a nájemce bytu.
G. V. podala dne 8. 6. 2009 žalobu na vypořádání společného jmění manželů (dále
„SJM“). Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 29. 5. 2014, č. j. 12 Co 408/2012-286, změnil rozsudek soudu
prvního stupně ze dne 19. 3. 2012, č. j. 16 C 312/2009-204, tak, že R. V.
přikázal specifikované movité věci, členský podíl ve Stavebním bytovém družstvu
v XY v hodnotě 1 150 000 Kč, členský podíl v nebytovém družstvu XY se sídlem v
XY v hodnotě 150 000 Kč a uložil R. V., aby zaplatil G. V. na vyrovnání podílů
852 225 Kč. Rozsudek nabyl právní moci 15. 7. 2014. Tuto částku jí zaplatil
dne 10. 9. 2014.
R. V. dne 29. 7. 2014 převedl smlouvou uzavřenou s J. B. členská práva a
povinnosti v družstvu XY v XY, a to za 150 000 Kč.
Dále R. V. 27. 10. 2014 uzavřel s M. P. smlouvu o převodu členského podílu ve
Stavebním bytovém družstvu XY, spojeného s nájmem družstevního bytu v XY, a to
za 670 000 Kč.
Poté byly rozsudky soudů obou stupňů k dovolání R. V. zrušeny rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4435/2014, a věc byla
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Důvodem zrušení byla skutečnost,
že soudy se řádně nezabývaly žalovaným (dovolatelem) tvrzenými důvody pro tzv.
disparitu podílů; v dalším řízení však podmínky pro disparitu shledány nebyly a
nové rozhodnutí o vypořádání SJM vyznělo stejně.
R. V. pak podal dne 26. 8. 2015 žalobu v nyní projednávané věci, aby mu
žalovaná zaplatila částku 852 225 Kč s příslušenstvím, kterou odůvodnil tím, že
po zrušení rozsudku odvolacího soudu v řízení o vypořádání SJM, podle kterého
žalované zaplatil, jde o bezdůvodné obohacení žalované na jeho úkor. K tomu
dovolací soud poznamenává, že již v té době měl žalobce k dispozici částky,
získané převodem členských podílů, celkem 820 000 Kč.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 11. 2016, č. j. 16 C 259/2015-83,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 852 225 Kč (výrok I.) a v
části, v níž se žalobce domáhal, aby soud uložil žalované zaplatit zákonný úrok
z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 852 225 Kč od 25. 8. 2015 do
zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.); výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Uvedl, že částka 852 225 Kč zaplacená žalobcem žalované představuje
plnění na vypořádání SJM. Má charakter "kvazizálohy" zaplacené v průběhu řízení
o vypořádání SJM. Rozhodně nejde o bezdůvodné obohacení žalované podle §451
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ani podle §2991 zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník – dále „o. z.“. Žalobce však v řízení o vypořádání SJM
nepožádal o zaúčtování této „kvazizálohy“, případně o širší vypořádání SJM o
tuto částku, ani nenavrhl její případné započtení. I když by o zúčtování této
částky mělo být rozhodnuto v řízení o vypořádání SJM, na základě zásady
spravedlnosti podle §2 odst. 3 o. z., aby žalobci nebyla odňata možnost tuto
započatou platbu zaúčtovat, žalobě o zaplacení částky 852 225 Kč vyhověl.
Žalobu o zaplacení úroků z prodlení zamítl pro neoprávněnost (žalované žádné
bezdůvodné obohacení nevzniklo) a nemravnost.
Proti tomuto rozsudku podali oba účastníci odvolání.
Ještě než bylo o těchto odvoláních rozhodnuto, v řízení o vypořádání SJM
odvolací soud rozsudkem ze dne 12. 1. 2017, sp. zn. 12 Co 303/2016, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 16 C 312/2009, ve
výroku o přikázání movitých věci R. V. a dále jej změnil tak, že R. V. uložil,
aby zaplatil G. V. částku 852 225 Kč. Vycházel z hodnoty movitých věcí 214 450
Kč, hodnoty členského podílu v bytovém družstvu 1 150 000 Kč ke dni 1. 4. 2008,
kdy se R. V. po zrušení společného členství účastníků stal jeho výlučným
členem, a hodnoty jeho členského podílu v nebytovém družstvu 150 000 Kč.
Celková hodnota SJM činila celkem 1 514 550 Kč, po odpočtu redukovaného vnosu
žalované na koupi automobilu 190 000 Kč šlo o částku 1 324 450 Kč. Při rovnosti
podílů připadla na každého z účastníků polovina 662 226 Kč. K tomuto podílu
žalované po připočtení jejího vnosu 190 000 Kč tak její vypořádací podíl činil
852 225 Kč. Rozsudek nabyl právní moci 2. 3. 2017.
Při jednání odvolacího soudu ve věci bezdůvodného obohacení dne 13. 6. 2017
účastníci uvedli, že vzájemně započítávají své pohledávky, a to R. V. 852 225
Kč z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého platbou z 10. 9. 2014 a G. V. 852
225 Kč z titulu vypořádání SJM. Poté vzal žalobce R. V. žalobu ohledně
zaplacení jistiny 852 225 Kč zpět, setrval však na zaplacení úroků z prodlení
ve výši 8,5 % ročně z částky 852 225 Kč za dobu od 25. 8. 2015 do 2. 3. 2017.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 13. 6. 2017, č. j. 69 Co 224/2017-127, rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku I. zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil
(výrok I.); ve výroku II. jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 852 225 Kč za dobu od 25.
8. 2015 do 2. 3. 2017 do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a rozhodl
o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci. Nejvyšší
soud rozsudkem ze dne 27. 3. 2018, č. j. 22 Cdo 5866/2017-187, dovolání žalobce
odmítl a k dovolání žalované rozsudek odvolacího soudu zrušil ve výrocích II.,
III. a IV. a v tomto rozsahu vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší
soud uvedl, že pokud jeden z manželů zcizil věc, která mu byla přikázána
pravomocným, později zrušeným, rozsudkem o vypořádání SJM, a částku takto
získanou poukázal druhému manželovi, představuje tato částka transformovaný
majetek podrobený režimu zaniklého, leč v důsledku zrušeného rozhodnutí
nevypořádaného SJM, a ten, kdo ji drží, není bezdůvodně obohacen.
Odvolací soud rozhodl znovu rozsudkem ze dne 18. 12. 2018, č. j. 69 Co
224/2017-329, tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak,
že žaloba o zaplacení úroku z prodlení 8,05 % ročně z částky 150 000 Kč za dobu
od 25. 8. 2015 do 2. 3. 2017, se zamítá, a žalovaná je povinna zaplatil žalobci
úrok z prodlení 8,05 % ročně z částky 702 225 Kč za dobu od 25. 8. 2015 do 2.
3. 2017 do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení účastníků a státu (výroky II. – V.). Uvedl, že žalobce po
zrušení předchozího rozsudku odvolacího soudu přišel s tvrzením, že částku 852
225 Kč zaplatil žalované 10. 9. 2014 ze svých výlučných prostředků, nikoli z
peněz získaných prodejem aktiv náležejících do masy vypořádání. Navrhl k tomuto
tvrzení důkazy, které odvolací soud provedl s odůvodněním, že nepředstavují
nepřípustnou novotu mimo rámec koncentrace řízení a jsou přípustné podle §205
odst. 1 písm. d) o. s. ř. Odvolací soud po doplnění dokazování vyšel ze
zjištění, že 852 225 Kč zaplatil žalobce 10. 9. 2014 tak, že 150 000 Kč získal
smlouvou o převodu členských práv a povinností z 6. 6. 2014 v družstvu XY
uzavřenou s J. B., nešlo tedy o jeho výlučné prostředky. Naproti tomu zbývající
částku 702 225 Kč zaplatil ze svých výlučných prostředků, neboť 670 000 Kč za
převod členských práv a povinností k družstevnímu bytu Stavebního bytového
družstva v XY získal až smlouvou o převodu členských práv a povinností k
družstevnímu bytu uzavřenou 15. 10. 2014 s M. P. Po zrušení rozsudku odvolacího
soudu o vypořádání SJM dovolacím soudem tak částka 702 225 Kč představovala
bezdůvodné obohacení žalované podle §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník – dále „o. z.“. Proto také je povinna zaplatit žalovanému z této částky
úrok z prodlení podle §1970 o. z. za dobu od 25. 8. 2015 (doručení výzvy k
jejímu vrácení) do 2. 3. 2017 (právní moc rozsudku odvolacího soudu o
vypořádání SJM, kdy nastaly účinky započtení).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, kterým napadla
rozsudek ve výroku I. v části, ve které jí bylo uloženo zaplatit žalobci úrok z
prodlení, a ve výrocích II. a III., kterými jí bylo uloženo zaplatit žalobci
náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovolání považuje za přípustné
podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od právních závěrů
rozsudku dovolacího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5866/2017. Žalobce
získal z převodu členských práv a povinností k družstevní garáži částku 150 000
Kč dne 6. 6. 2014 a z převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu
dne 15. 10. 2014 částku 670 000 Kč. Žalovaná tak držela finanční prostředky z
výtěžku dříve společných aktiv náležejících do SJM. Nemohlo tak jít o její
bezdůvodné obohacení a nebyla ani v prodlení s jejich vrácením – nevnikla jí
tak ani povinnost zaplatit úrok z prodlení. Žalovaná také namítá, že odvolací
soud v rozporu se zásadou koncentrace řízení prováděl dokazování podle nového
tvrzení žalobce. Ten se domáhal původní žalobou zaplacení částky 852 225 Kč z
titulu bezdůvodného obohacení žalované na jeho úkor, vzniklého zrušením
rozsudku odvolacího soudu o vypořádání SJM. Byl také soudem prvního stupně při
jednání dne 23. 11. 2016 poučen podle §118b a §119 a o. s. ř. o povinnosti
uvést rozhodné skutečnosti ve věci samé a označit důkazy. Po zrušení rozsudku
odvolacího soudu z 13. 6. 2017, č. j. 69 Co 224/2017-127, přišel s novým
tvrzením, že částku 852 225 Kč zaplatil ze svých výlučných prostředků. Důkazy
navržené po zrušení svého původního rozsudku odvolací soud provedl v rozporu s
§205a o. s. ř. Navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu
tak, že zamítne žalobu, aby jí bylo uloženo zaplatit žalobci úroky z prodlení
ve výši 8,05 % ročně z částky 702 225 Kč za dobu od 25. 8. 2015 do 2. 3. 2017,
a přizná jí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání uvedl, že navrhuje, aby dovolací soud změnil
rozsudek odvolacího soudu tak, že žalovaná je povinna zaplatit mu úrok z
prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 852 325 Kč za dobu 25. 8. 2015 do 2. 3.
2017.
Nejvyšší soud projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části
první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání
je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §
241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky
dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí
přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Dovolání je přípustné, neboť ve věci je dán rozpor s předchozím rozhodnutím
dovolacího soudu ze dne 27. 3. 2018, č. j. 22 Cdo 5866/2017-187, které odvolací
soud vyložil příliš restriktivně; zkoumal totiž, ze kterých konkrétních
prostředků žalobce poskytl platbu na vypořádání podílů. Nevzal však do úvahy,
že žalobce bez ohledu na to, že původní rozsudek o vypořádání SJM účastníků byl
v době, kdy platbu poskytl, zrušen, žalobce byl již v té době výlučným
„vlastníkem“ dříve společného členského podílu ve Stavebním bytovém družstvu v
XY, který mu byl přikázán rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 8. 2.
2008, sp. zn. 11 C 145/2008, a měl hodnotu 1 150 000 Kč. Tento členský podíl
náležel žalobci již od právní moci rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 8.
2. 2008, sp. zn. 11 C 145/2008, byl v jeho výlučné dispozici, a na tom nic
nemohlo změnit ani jeho případné nesprávné pozdější zahrnutí do výroku o
vypořádání společného jmění manželů (viz rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 20. 9. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1242/99), a tudíž ani pozdější
zrušení rozhodnutí o vypořádání SJM v dovolacím řízení.
„Ve výroku rozsudku o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů se
vypořádání dříve společných členských práv a povinností účastníků spojených s
užíváním družstevního bytu promítne pouze v tzv. výroku o vyrovnání podílů;
tato práva se již v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů
žádnému z účastníků nepřikazují“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2000
sp. zn. 22 Cdo 1242/99).
Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat,
oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí mimo jiné ten, kdo získá majetkový
prospěch plněním z právního důvodu, který odpadl (§2991 o. z.).
Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel,
který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku
z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení
stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje
se za ujednanou výše takto stanovená (§1970 o. z.).
Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí
vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (§2 odst.
3 o. z.).
V rozsudku ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, velký senát
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu konstatoval: „Jestliže
na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá
skutečným hmotněprávním poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, pak
žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na
jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno“. Podobně se v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, uvádí, že plnění
přijaté na základě pravomocného rozsudku o vypořádání společného jmění manželů
se okamžikem zrušení tohoto rozsudku v řízení o mimořádném opravném prostředku
stává bezdůvodným obohacením vzniklým plněním z právního důvodu, který odpadl.
Nicméně v dané věci jsou dány skutkové okolnosti, se kterými uvedená rozhodnutí
nepočítala, a které vedou k nutnosti individuálního posouzení.
Ústavní soud opakovaně judikoval, že soud musí vždy „vycházet z individuálních
okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových
zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně
komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat
vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině
jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů
posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního
ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (nyní §2 odst. 3 o. z.), které je v rovině
jednoduchého - podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku
nalezení spravedlivého řešení“ (nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010,
sp. zn. Pl. ÚS 34/09). Uvedený přístup převzala i judikatura Nejvyššího soudu
(viz např. rozsudek ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, a řadu
dalších rozhodnutí).
Žalobce zaplatil žalované na základě rozsudku o vypořádání SJM částku na
vyrovnání podílů ze zaniklého SJM, tento rozsudek byl však zrušen; žalovaná
poté tuto částku žalobci nevrátila. Nicméně v dalším (druhém) rozsudku o
vypořádání jí vznikl nárok na zaplacení stejné částky, jakou jí dříve poslal
žalobce; proto účastníci vzájemné pohledávky započetli. Žalobce se však nadále
domáhal zaplacení úroků z této částky za dobu zrušení rozsudku o vypořádání SJM
do započtení; odvolací soud mu vyhověl. Nejvyšší soud pod sp. zn. 22 Cdo
5866/2017 tento rozsudek zrušil s tím, že podle skutkových zjištění získal
žalobce částku, kterou poslal žalované, prodejem společných věcí, a tak šlo o
svého druhu transformaci majetku v SJM, a žalovaná ji tak nedržela neprávem,
ale z titulu stále nevypořádaného SJM. V dalším řízení však žalobce – po
poučení soudu podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. – tvrdil, že částka, kterou
zaslal žalované na základě později zrušeného rozsudku, byla součástí jeho
výlučného majetku; toto tvrzení shledal odvolací soud z větší části za
prokázané, a proto žalobě v převážné části vyhověl.
Společné jmění účastníků bylo původně vypořádáno rozsudkem Krajského soudu v
Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 29. 5. 2014, č. j. 12 Co 408/2012-286, ve
spojení s rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 19. 3. 2012, č. j. 16 C
312/2009-204; žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované (tam žalobkyni)
na vyrovnání podílů částku 852 225 Kč. Rozsudek odvolacího soudu zrušil na
základě dovolání žalobce (v řízení o vypořádání SJM byl v pozici žalovaného)
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4435/2014, a to z
toho důvodu, že soudy se řádně nevypořádaly s návrhem žalobce (tehdy
žalovaného) na tzv. disparitu podílů. V dalším řízení, ukončeném rozsudkem
odvolacího soudu ze dne 12. 1. 2017, sp. zn. 12 Co 303/2016, nebyly důvody pro
disparitu podílů ve prospěch žalobce zjištěny, a žalobci byla opět uložena
povinnost zaplatit žalované na vyrovnání podílů částku 852 225 Kč, tedy stejná
částka, kterou jí žalobce dříve zaslal; proto účastníci dne 13. 6. 2017
vzájemně započetli své pohledávky, a žalobce vzal ohledně zaplacení jistiny
žalobu zpět; trval však na zaplacení úroků za dobu, kdy žalovaná tuto částku
měla z titulu plnění na základě později zrušeného rozsudku.
Dovolací soud musel vzít do úvahy tyto okolnosti, které jsou významné pro
posouzení věci z hledisek uvedených v §2 odst. 3 o. z.:
V první řadě nelze přehlédnout, že žalobce byl bez ohledu na výsledek řízení o
vypořádání SJM již dříve určen „vlastníkem“ členského podílu v bytovém
družstvu, a mohl s tímto podílem neomezeně disponovat; již tato skutečnost
zpochybňovala závěr, že po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu drží žalovaná
celou částku, kterou jí žalobce zaplatil na vyrovnání podílu, neoprávněně.
Pokud tuto skutečnost odvolací soud přehlédl, spočívá jeho rozhodnutí na
nesprávném právním posouzení věci.
I když žalovaná po určitou dobu měla bez právního důvodu v dispozici částku 852
225 Kč, kterou jí žalobce zaplatil na základě později zrušeného rozhodnutí,
byly současně po celou tu dobu splněny právní předpoklady k tomu, aby jí proti
žalobci byl nárok v uvedené výši přiznán, což se projevilo tím, že v dalším
řízení následujícím po zrušení rozhodnutí o vypořádání SJM Nejvyšším soudem jí
byl přiznán nárok na zaplacení stejné částky.
Původní rozhodnutí o vypořádání SJM bylo zrušeno proto, že soudy se dostatečně
nevypořádaly s žalobcovými (resp. v řízení o SJM v roli žalovaného) návrhy na
disparitu podílů; v dalším řízení se však tyto návrhy ukázaly být nedůvodnými.
Žalobce tak výrazně přispěl k tomu, že po určitou dobu žalovaná měla vyplacené
plnění ve své dispozici, tedy i díky nedůvodnému návrhu žalobce.
Časová posloupnost je tato:
6. 6. 2014 – žalobce převádí členský podíl k družstevní garáži za částku 150
000 Kč
15. 7. 2014 – právní moc původního rozhodnutí o vypořádání SJM
10. 9. 2014 – žalobce platí na základě rozsudku o SJM žalované částku 852 225
Kč na vyrovnání podílů účastníků
15. 10. 2014 – žalobce převádí za úplatu členský podíl k družstevnímu bytu za
částku 670 000 Kč
29. 4. 2015 – Nejvyšší soud ruší rozhodnutí o vypořádání SJM účastníků
12. 1. 2017 – odvolací soud rozhoduje znovu o vypořádání SJM, žalobce je
povinen zaplatit žalované částku 852 225 Kč, stejně jako v původním rozsudku
13. 6. 2017 – účastníci započítávají vzájemné pohledávky na zaplacení částky
852 225 Kč.
Dovolací soud poté v řízení o vydání bezdůvodného obohacení rozhodl ve prospěch
žalované rozsudkem ze dne 27. 3. 2018, č. j. 22 Cdo 5866/2017-187, neboť vyšel
z toho, že částku, kterou žalobce žalované poskytl, získal prodejem společného
jmění, a šlo tedy o svého druhu transformaci z majetku SJM; žalobce však v
dalším řízení po zrušení rozsudku podle názoru krajského soudu prokázal, že
částku poskytl z větší části ze svých výlučných prostředků, získaných půjčkou.
Nicméně je zřejmé, že ještě v době před zrušením prvního rozhodnutí o
vypořádání SJM dovolacím soudem měl k dispozici částky, které získal převodem
členských práv a povinností k družstevní garáži a družstevnímu bytu; tedy v
době, kdy – formálně vzato - bezdůvodné obohacení vzniklo (nabytím právní moci
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4435/2014, kterým
bylo zrušeno rozhodnutí o vypořádání SJM); tím, že mu žalovaná nevrátila
obdrženou platbu na vyrovnání podílů, tak žalobce neutrpěl újmu. Nelze
přehlédnout, že původní rozhodnutí o vypořádání SJM bylo zrušeno v dovolacím
řízení na základě dovolání žalobce, a to proto, že s jeho návrhem na disparitu
podílů se soud zcela nevypořádal, ovšem v dalším řízení se tento návrh ukázal
nedůvodným.
I když řízení o vypořádání SJM je zakončeno konstitutivním rozhodnutím, měnícím
a zakládajícím práva účastníků, jeho vydání nutně předchází stav, který lze
označit za nárok na vydání rozhodnutí o určitém obsahu (byť ovšem skutkový a
právní stav často umožňuje volbu z více možných řešení). To platí tím spíše v
případě, že bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu,
jeden z účastníků byl určen jako člen družstva a nájemce bytu. Jestliže i v
pořadí druhém pravomocném rozhodnutí o vypořádání SJM soud rozhodl, že žalobce
je povinen vyplatit žalované stejnou částku 852 225 Kč, jakou jí uložil
vyplatit v prvním, později zrušeném, pravomocném rozhodnutí, není tato otázka
pro posouzení právních vztahů mezi účastníky nevýznamná; je zřejmé, že po celou
dobu sporu účastníků tu byly podmínky pro takové rozhodnutí.
Nelze tedy v této konkrétní věci, s ohledem na zjištěný skutkový stav, dovodit,
že by se žalovaná na úkor žalobce bez spravedlivého důvodu (§2991 o. z.)
obohatila; takový závěr si vynucují specifické okolnosti daného případu. Lze
uzavřít, že pokud žalovaná nezaslala po zrušení prvního rozsudku o vypořádání
SJM žalobci částku, kterou jí zaslal na základě tohoto rozsudku na vyrovnání
podílů, nemusí mu nyní hradit úroky z prodlení (§1970 o. z.); opačný výklad by
vedl k bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (§2 odst. 3 o. z.).
Z uvedených důvodů vyplývá, že dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné, a
proto dovolací soud podle §243e odst. 1 a 2 věta prvá o. s. ř. rozsudek
odvolacího soudu v napadené části včetně souvisících výroků o nákladech řízení
zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 9. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu